Ve Slovinsku skončilo v neděli první kolo prezidentských voleb. Do druhého kola postoupila progresivní právnička Nataša Pirc Musarová a pravicový politik Anže Logar. Voliči budou mezi nimi rozhodovat 13. listopadu.

Prezidentské kampaně v zemi, která platí za demokratický vzor balkánskému regionu, se nevyznačují ostrými slovními výpady a zákeřnými politickými útoky. Konec éry dosavadního smířlivého prezidenta, který přichází po dubnové prohře populistického premiéra Janeze Janši ve sněmovních volbách, však může přinést zásadní změnu.

Dosavadní prezident Borut Pahor byl od vzniku samostatného Slovinska v roce 1991 v pořadí čtvrtým prezidentem. Podobu samostatného Slovinska ovlivnil jako málokdo. S novým miléniem vstoupil do politiky jako poslanec sociální demokracie, ve kterou se — podobně jako v mnoha dalších demokratizujících se zemích po pádu Sovětského svazu — postupně transformovala reformní část dosavadního komunistického establishmentu.

Transformace v 90. letech se zemi vyvedla na výbornou. Slovinsko je podle kritérií prestižního žebříčku Freedom House považováno za plně konsolidovanou demokracii. V praxi to znamená například to, že jeho demokratické instituce nejsou bezprostředně ohroženy. A přestože zejména třetí vláda Janeze Janši, vládnoucí v letech 2020—2022, byla často kritizována za snahu o posun neliberálním směrem, země si dlouhodobě vede velmi dobře.

Klidné dědictví Boruta Pahora

Pahora jako předsedu strany, premiéra i prezidenta po celou jeho politickou kariéru charakterizovala umírněnost a konsenzuálnost, se kterou přistupoval k obrušování ideologických hran. Osvojil si dominantní liberálně-demokratický diskurz a přibližoval zemi západní Evropě. Ze slovinské sociální demokracie — přestože se často zapojoval do bojů frakcí uvnitř strany — se mu podařilo vytvořit standardního evropského středolevicového aktéra, který se několikrát omluvil za zločiny komunistického režimu.

Jako prezident malé země si zakládal na dobrých vztazích se svými sousedy i s ostatními zeměmi Evropské unie. Ukázala to například jeho návštěva Narodniho domu v Terstu, kulturního centra, které o sto let dříve jako součást pogromu proti Slovincům vypálili italští fašisté. Právě snaha o narovnání složitých italsko-slovinských vztahů byla jedním z výrazných kroků, které oceňovali i Pahorovi političtí oponenti.

Vzhledem ke společné minulosti s ostatními zeměmi západního Balkánu jako prezident komentoval také jejich často nepříliš příznivou situaci: varoval je — o to intenzivněji po ruském vpádu na Ukrajinu — aby nespadly do sféry ruského vlivu a spíše spojily svou budoucnost s evropským projektem.

V zemi, která přes svoji transformační příkladnost prošla v posledních patnácti letech také mnoha politickými turbulencemi, působil dosavadní prezident jako symbol stability. Svůj kontakt s voliči a podporovateli si nadto vždy udržoval i jako zdatný sportovec. V den voleb se účastnil svého posledního slovinského maratonu,

V bilančních rozhovorech odmítl ve volbách podpořit kteréhokoliv kandidáta, včetně sociálnědemokratického. Naopak zopakoval vlastnosti, které by měl dobrý prezident mít: být nadstranický a dobře reprezentovat zemi v zahraničí.

Odmítl rovněž kritizovat Janšovu populistickou vládu, která zklamala během covidové pandemie, v důsledku čehož vypukly mohutné protesty zejména v Lublani, a nevyjadřoval se ani k Janšově snaze o ovládnutí médií, který vysloužil opoziční kritiku za orbánizaci země. Pahor se však vyjádřil, že občas musel Janšovy výroky zahraničním partnerům na evropské úrovni vysvětlovat.

Populista Logar vs. progresivistka Pirc Musarová

Zatímco prezidentská funkce je ve Slovinsku vnímána i díky Pahorovi nadstranicky, o to větší proměny zažívá v poslední době politika parlamentní. Dvoumilionová země je charakteristická organizační nestálostí politických stran i častým vstupem nových aktérů do politického systému. Strany a hnutí jsou často silně personalizované, což se projevuje nejen silnou rolí lídra, ale také tím, že si strana jméno předsedy a maskota v jedné osobě vetkne přímo do svého názvu.

Dokladem je třeba Kandidátka Marjana Šarece. Šarecovi, který se utkal s Pahorem v druhém kole prezidentských voleb v roce 2017, se po neúspěšné prezidentské kampani podařilo vyhrát volby a stát se premiérem. Za Janšovy vlády byla jeho liberální strana nejsilnější opozicí a v dnešní progresivní vládě je ministrem obrany, což je v době probíhající války v Evropě post politicky velmi významný.

Janša, který v dubnu překvapivě prohrál parlamentní volby, se po únorové ruské invazi na Ukrajinu i přes snahu o ovládnutí médií prostřednictvím organizačního podvázání Státní tiskové agentury, od orbánovské cesty přece jen poněkud vzdálil. Byl jedním z prvních evropských politiků, který se v Kyjevě setkal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenskym a rovněž se zúčastnil jako delegace, jejíž součástí byl i český premiér Petr Fiala nebo Jaroslaw Kaczynski.

Své role následně využil ve své kampani k parlamentním volbám — v jeho tweetech se třeba dočteme, že ruské „Z“ je společným potomkem stalinismu a nacismu. Po jarní parlamentní porážce zvolil pro prezidentské volby podobnou strategii jako Robert Fico na Slovensku v roce 2019, když do voleb vyslal eurokomisaře Maroše Šefčoviče. Do souboje jako zkušený politik nevstoupil sám — jeho Slovinská demokratická strana nominovala někdejšího ministra zahraničí Anže Logara, který hovořil poněkud více diplomatickým jazykem.

Straničtí podporovatelé Logara vykřikovali, že vítězství progresivní právničky Natašy Pirc Musarové bude znamenat nepřijatelnou koncentraci moci v rukou progresivistů — a tomu se podařilo probojovat z vítězné pozice do druhého kola. Od Janši se přitom snažil částečně distancovat, když ve své kampani záměrně nezdůrazňoval kritiku evropských institucí, která od někdejšího premiéra přicházela — po polském vzoru — poměrně často.

Několikrát Logar také zdůraznil, že nechce pokračovat v dělení společnosti na levici a pravici, ale že jeho cílem je podnikatelsky přívětivá země. V kampani také pracoval s oblíbeným narativem nulové tolerance korupci.

Nataša Pirc Musarová je na rozdíl od Logara v politice nováčkem: dosud působila jako právnička a v posledních letech se výrazně podílela na realizaci několika lidskoprávních kampaní. Jako středolevicová kandidátka v kampani zdůrazňovala hlavně své přímé sociální vazby a zkušenosti. Nepřímou podporu jí vyjádřil premiér Golob i někteří další politici vládní koalice, ale rovněž slovinští Piráti.

Provládní politický tábor však do voleb nešel jednotný: vlastního kandidáta měli sociální demokraté i postkomunistická Levice. Právě Milan Brglez, sociálnědemokratický kandidát, byl nejvíce kritizován za to, že rozděluje nepopulistický blok. Do souboje nezasáhl výrazně ani kandidát krajní levice Miha Kordiš, který skončil poslední a nepodařilo se prosadit ani ostatním, nejčastěji nezávislým kandidátům.

Důležité rozhodnutí čeká Slovince v době, kdy má za sebou svých „sto dnů hájení“ progresivní koalice, která se ujala moci po vítězství ve volbách na jaře a které by vítězství Pirc Musarové mohlo politicky velmi pomoci při prosazování reformních balíčků. Vláda má podle posledních průzkumů mezi Slovinci stále vysokou podporu, poslední průzkum Medianu provedený po prvním kole voleb naměřil podporu více než padesáti procent obyvatel. Ta nikterak neklesá ani v důsledku energetické krize, které země spolu s celou Evropou čelí.