Nataša Pirc Musarová, která ve druhém kole vyhrála volby se ziskem 53,86 procent hlasů, svým úspěchem posiluje levicově-progresivní blok, který vzešel vítězně z jarních parlamentních voleb a dnes již přes půl roku tvoří novou slovinskou vládu.

V nich byla k překvapení mnohých přesvědčivě poražena Slovinská demokratická strana premiéra Janeze Janši, výrazného populistického politika, který se ve slovinské politice profiluje dlouhodobě. Tomu voliči spočítali neobratné vládnutí během koronavirové pandemie i orbánovské snahy o ovládnutí veřejnoprávních médií.

Progresivní blok vedený hnutím Svoboda, za nějž se stal následně premiérem podnikatel Robert Golob, si s novým týdnem může aspoň částečně oddechnout: podařilo se mu odvrátit hrozbu kohabitace, která by nastala s vítězstvím vlivného opozičního politika.

Občanská kandidátka stojící nad stranickými sváry

Úleva může přijít i přes to, že čtyřiapadesátiletá právnička byla občanskou kandidátkou a v kampani se přímo proti klasické stranické politice vymezovala, byť sama měla jasnou podporu slovinských zelených a pirátů. Podpora od vládních stran naproti tomu rozhodně nebyla jednoznačná. Premiér Golob ji otevřeně podpořil až před druhým kolem, zatímco před tím prvním byla vládní podpora více diferenciovaná.

Politické strany zmínila Nataša Pirc Musarová i ve svém prvním projevu po zvolení. Uvedla, že Slovinsko „není hlasovací lístek, není politická strana, ale rozmanitá mozaika“, a vyzvala ke spojování společnosti a překonávání ideologických rozdílů.

Jako svorník je slovinský prezident vnímán dlouhodobě a není to dáno jen stabilitou personifikovanou dnes končícím prezidentem Borutem Pahorem. Tamní stranický systém je totiž silně nestabilní a často se na jeho podobě odráží touha voličů po změně.

Politické strany ve Slovinsku jsou v posledních letech typické těsným propojením své organizace s lídrem, což je obvykle vyjádřeno tím, že si strana vetkne jeho jméno přímo do názvu. V tomto polarizovaném politickém světě je prezident osobou, která má možnost moderovat politickou debatu, a slovinská veřejnost od něj zejména tuto aktivitu přímo očekává.

Co do pravomocí je slovinský prezident spíše reprezentativní figurou. Má sice — podobně jako prezident český — možnost jmenovat guvernéra národní banky (na rozdíl od našeho prezidenta je ale ve Slovinsku nutná parlamentní kontrasignace) nebo předsedu vlády, zároveň však slovinská ústava doslovně předpokládá jeho spolupráci s politickou reprezentací.

Premiéra tak prezident sice jmenuje, ten však musí být následně zvolen poslanci. Pokud se tak nestane, koná se v Národním shromáždění druhé, případně třetí kolo. Shromáždění má v této patové situaci silnější slovo než prezident. Hlava státu má sice po neúspěšném druhém kole volby premiéra možnost zákonodárný sbor rozpustit a vyhlásit nové volby, zároveň si však shromáždění může samo určit, že pro volbu chce ještě třetí pokus.

Tento příklad jen dokresluje, v jakém závěsu je vnitropoliticky slovinský prezident za parlamentem. Hned na několika místech slovinská ústava předpokládá konzultace hlavy státu s představiteli politických sil, což naznačuje snahu o nalezení shody za každou cenu.