Nataša Pirc Musarová, která ve druhém kole vyhrála volby se ziskem 53,86 procent hlasů, svým úspěchem posiluje levicově-progresivní blok, který vzešel vítězně z jarních parlamentních voleb a dnes již přes půl roku tvoří novou slovinskou vládu.

V nich byla k překvapení mnohých přesvědčivě poražena Slovinská demokratická strana premiéra Janeze Janši, výrazného populistického politika, který se ve slovinské politice profiluje dlouhodobě. Tomu voliči spočítali neobratné vládnutí během koronavirové pandemie i orbánovské snahy o ovládnutí veřejnoprávních médií.

Progresivní blok vedený hnutím Svoboda, za nějž se stal následně premiérem podnikatel Robert Golob, si s novým týdnem může aspoň částečně oddechnout: podařilo se mu odvrátit hrozbu kohabitace, která by nastala s vítězstvím vlivného opozičního politika.

Občanská kandidátka stojící nad stranickými sváry

Úleva může přijít i přes to, že čtyřiapadesátiletá právnička byla občanskou kandidátkou a v kampani se přímo proti klasické stranické politice vymezovala, byť sama měla jasnou podporu slovinských zelených a pirátů. Podpora od vládních stran naproti tomu rozhodně nebyla jednoznačná. Premiér Golob ji otevřeně podpořil až před druhým kolem, zatímco před tím prvním byla vládní podpora více diferenciovaná.

Politické strany zmínila Nataša Pirc Musarová i ve svém prvním projevu po zvolení. Uvedla, že Slovinsko „není hlasovací lístek, není politická strana, ale rozmanitá mozaika“, a vyzvala ke spojování společnosti a překonávání ideologických rozdílů.

Jako svorník je slovinský prezident vnímán dlouhodobě a není to dáno jen stabilitou personifikovanou dnes končícím prezidentem Borutem Pahorem. Tamní stranický systém je totiž silně nestabilní a často se na jeho podobě odráží touha voličů po změně.

Politické strany ve Slovinsku jsou v posledních letech typické těsným propojením své organizace s lídrem, což je obvykle vyjádřeno tím, že si strana vetkne jeho jméno přímo do názvu. V tomto polarizovaném politickém světě je prezident osobou, která má možnost moderovat politickou debatu, a slovinská veřejnost od něj zejména tuto aktivitu přímo očekává.

Co do pravomocí je slovinský prezident spíše reprezentativní figurou. Má sice — podobně jako prezident český — možnost jmenovat guvernéra národní banky (na rozdíl od našeho prezidenta je ale ve Slovinsku nutná parlamentní kontrasignace) nebo předsedu vlády, zároveň však slovinská ústava doslovně předpokládá jeho spolupráci s politickou reprezentací.

Premiéra tak prezident sice jmenuje, ten však musí být následně zvolen poslanci. Pokud se tak nestane, koná se v Národním shromáždění druhé, případně třetí kolo. Shromáždění má v této patové situaci silnější slovo než prezident. Hlava státu má sice po neúspěšném druhém kole volby premiéra možnost zákonodárný sbor rozpustit a vyhlásit nové volby, zároveň si však shromáždění může samo určit, že pro volbu chce ještě třetí pokus.

Tento příklad jen dokresluje, v jakém závěsu je vnitropoliticky slovinský prezident za parlamentem. Hned na několika místech slovinská ústava předpokládá konzultace hlavy státu s představiteli politických sil, což naznačuje snahu o nalezení shody za každou cenu.

Důraz na konsenzus po krvavých válkách

Toto uspořádání má logiku: když úřad v této podobě počátkem devadesátých let vznikal, Jugoslávie se krvavě rozpadala a sousedními státy zmítala válka. Konsenzuální uvažování rychle vytvořilo ze Slovinska úspěšně se transformující zemi s plně funkčním demokratickým systémem, čímž se stalo regionálním tahounem.

Mnoho příkladů nejen ze slovinské politiky ale dokládá, že formální pravidla napsaná v ústavě jsou jen jednou ze stran mince fungující demokracie. Klíčová je osobnost prezidenta a podoba celé politické reprezentace, která musí respektovat pravidla a nepokoušet se je natahovat.

Od nové prezidentky nemusíme očekávat rychlý vznik konfliktních situací. Spory prezidenta s vládou se ale už v minulosti objevily a prezident z nich vždy vycházel jako slabší článek — zejména kvůli ústavním mantinelům, které jsou mu dány.

První slovinský prezident Milan Kučan, který Natašu Pirc Musarovou podpořil ve volební kampani, protože podle něj „nastal čas pro ženy“, se v prvních letech transformace politickým konfliktům spíše vyhýbal.

Jeho nástupce Janez Drnovšek, který se už na konci 80. letech stal symbolem „socialismu s lidskou tváří“ a ve funkci strávil pouze jedno volební období, se do sporů s vládou pouštěl častěji. Ty vrcholily hlavně po roce 2004, kdy se do čela vlády dostal Janez Janša.

Střety probíhaly nejen o nominace soudců slovinského ústavního soudu, kde Janšova parlamentní většina vytrvale odmítala prezidentovy kandidáty schvalovat, ale třeba také o proplacení letenky jednomu z alternativních léčitelů. Drnovšek vytrvale popíral, že by Janšovu vládu o letenku žádal, premiér se zároveň snažil úpěnlivě poukazovat na nesystémovost v prezidentově rozhodování. K alternativní medicíně se prezident obrátil po dlouhé léčbě rakoviny a úřad v roce 2007 i kvůli sporům s Janšou opouštěl jako znechucený muž.

První prezident Kučan nebyl jediným předchůdcem, který nově zvolenou prezidentku ve volbě podpořil. Stejně ji volil i Danilo Türk, spjatý se slovinskou sociální demokracií, který byl prezidentem v letech 2007-2012. Ten o sobě dal nedávno vědět také názorem na válku na Ukrajině, když uvedl, že ruská agrese „jistě nebyla nevyprovokovaná“.

Válka na Ukrajině překvapivě v rámci kampaně stála trochu stranou, debatovalo se spíše o spolupráci na evropské úrovni a obecnější koncepci bezpečnosti. Těsně před prohrou v letošních jarních volbách byl slovinský populistický premiér Janša jedním z nejhlasitějších evropských zastánců ukrajinského prezidenta Zelenského a hned na začátku ostře odsoudil ruskou invazi. Tím se poněkud vzdálil od Viktora Orbána a přiblížil spíše k vládním kruhům v Polsku.

Překvapivě kultivovaná kampaň

Jak vítězná Musarová, tak poražený Logar si pochvalovali klidnou a věcnou kampaň před druhým kolem volby, což je skutečně v době rostoucí polarizace a evropského střetu populismu s antipopulismem spíše výjimečná situace.

Logar byl sázkou Janši, dnes vůdce opozice, na klid a vstřícnost. Sám se nikdy nevyjadřoval příliš ostře na adresu politických oponentů, a dokonce se takticky pokoušel od kontroverzního expremiéra alespoň částečně distancovat. Tým Musarové, který měl po prvním kole navíc širokou podporu provládních sil, pracoval s motivem „temné strany síly“, která by mohla zkomplikovat vládnutí nové koalice a znemožnit potřebné reformy.