Nová slovinská prezidentka: vítězství proevropské progresivní politiky
Aleš MichalV prezidentských volbách ve Slovinsku zvítězila právnička Nataša Pirc Musarová nad politikem opoziční populistické Slovinské demokratické strany Anžem Logarem. Má jasné politické postoje, ale deklaruje vůli ke spolupráci a konsenzu.
Nataša Pirc Musarová, která ve druhém kole vyhrála volby se ziskem 53,86 procent hlasů, svým úspěchem posiluje levicově-progresivní blok, který vzešel vítězně z jarních parlamentních voleb a dnes již přes půl roku tvoří novou slovinskou vládu.
V nich byla k překvapení mnohých přesvědčivě poražena Slovinská demokratická strana premiéra Janeze Janši, výrazného populistického politika, který se ve slovinské politice profiluje dlouhodobě. Tomu voliči spočítali neobratné vládnutí během koronavirové pandemie i orbánovské snahy o ovládnutí veřejnoprávních médií.
Progresivní blok vedený hnutím Svoboda, za nějž se stal následně premiérem podnikatel Robert Golob, si s novým týdnem může aspoň částečně oddechnout: podařilo se mu odvrátit hrozbu kohabitace, která by nastala s vítězstvím vlivného opozičního politika.
Občanská kandidátka stojící nad stranickými sváry
Úleva může přijít i přes to, že čtyřiapadesátiletá právnička byla občanskou kandidátkou a v kampani se přímo proti klasické stranické politice vymezovala, byť sama měla jasnou podporu slovinských zelených a pirátů. Podpora od vládních stran naproti tomu rozhodně nebyla jednoznačná. Premiér Golob ji otevřeně podpořil až před druhým kolem, zatímco před tím prvním byla vládní podpora více diferenciovaná.
Politické strany zmínila Nataša Pirc Musarová i ve svém prvním projevu po zvolení. Uvedla, že Slovinsko „není hlasovací lístek, není politická strana, ale rozmanitá mozaika“, a vyzvala ke spojování společnosti a překonávání ideologických rozdílů.
Jako svorník je slovinský prezident vnímán dlouhodobě a není to dáno jen stabilitou personifikovanou dnes končícím prezidentem Borutem Pahorem. Tamní stranický systém je totiž silně nestabilní a často se na jeho podobě odráží touha voličů po změně.
Politické strany ve Slovinsku jsou v posledních letech typické těsným propojením své organizace s lídrem, což je obvykle vyjádřeno tím, že si strana vetkne jeho jméno přímo do názvu. V tomto polarizovaném politickém světě je prezident osobou, která má možnost moderovat politickou debatu, a slovinská veřejnost od něj zejména tuto aktivitu přímo očekává.
Co do pravomocí je slovinský prezident spíše reprezentativní figurou. Má sice — podobně jako prezident český — možnost jmenovat guvernéra národní banky (na rozdíl od našeho prezidenta je ale ve Slovinsku nutná parlamentní kontrasignace) nebo předsedu vlády, zároveň však slovinská ústava doslovně předpokládá jeho spolupráci s politickou reprezentací.
Premiéra tak prezident sice jmenuje, ten však musí být následně zvolen poslanci. Pokud se tak nestane, koná se v Národním shromáždění druhé, případně třetí kolo. Shromáždění má v této patové situaci silnější slovo než prezident. Hlava státu má sice po neúspěšném druhém kole volby premiéra možnost zákonodárný sbor rozpustit a vyhlásit nové volby, zároveň si však shromáždění může samo určit, že pro volbu chce ještě třetí pokus.
Tento příklad jen dokresluje, v jakém závěsu je vnitropoliticky slovinský prezident za parlamentem. Hned na několika místech slovinská ústava předpokládá konzultace hlavy státu s představiteli politických sil, což naznačuje snahu o nalezení shody za každou cenu.
Důraz na konsenzus po krvavých válkách
Toto uspořádání má logiku: když úřad v této podobě počátkem devadesátých let vznikal, Jugoslávie se krvavě rozpadala a sousedními státy zmítala válka. Konsenzuální uvažování rychle vytvořilo ze Slovinska úspěšně se transformující zemi s plně funkčním demokratickým systémem, čímž se stalo regionálním tahounem.
Mnoho příkladů nejen ze slovinské politiky ale dokládá, že formální pravidla napsaná v ústavě jsou jen jednou ze stran mince fungující demokracie. Klíčová je osobnost prezidenta a podoba celé politické reprezentace, která musí respektovat pravidla a nepokoušet se je natahovat.
Od nové prezidentky nemusíme očekávat rychlý vznik konfliktních situací. Spory prezidenta s vládou se ale už v minulosti objevily a prezident z nich vždy vycházel jako slabší článek — zejména kvůli ústavním mantinelům, které jsou mu dány.
První slovinský prezident Milan Kučan, který Natašu Pirc Musarovou podpořil ve volební kampani, protože podle něj „nastal čas pro ženy“, se v prvních letech transformace politickým konfliktům spíše vyhýbal.
Jeho nástupce Janez Drnovšek, který se už na konci 80. letech stal symbolem „socialismu s lidskou tváří“ a ve funkci strávil pouze jedno volební období, se do sporů s vládou pouštěl častěji. Ty vrcholily hlavně po roce 2004, kdy se do čela vlády dostal Janez Janša.
Střety probíhaly nejen o nominace soudců slovinského ústavního soudu, kde Janšova parlamentní většina vytrvale odmítala prezidentovy kandidáty schvalovat, ale třeba také o proplacení letenky jednomu z alternativních léčitelů. Drnovšek vytrvale popíral, že by Janšovu vládu o letenku žádal, premiér se zároveň snažil úpěnlivě poukazovat na nesystémovost v prezidentově rozhodování. K alternativní medicíně se prezident obrátil po dlouhé léčbě rakoviny a úřad v roce 2007 i kvůli sporům s Janšou opouštěl jako znechucený muž.
První prezident Kučan nebyl jediným předchůdcem, který nově zvolenou prezidentku ve volbě podpořil. Stejně ji volil i Danilo Türk, spjatý se slovinskou sociální demokracií, který byl prezidentem v letech 2007-2012. Ten o sobě dal nedávno vědět také názorem na válku na Ukrajině, když uvedl, že ruská agrese „jistě nebyla nevyprovokovaná“.
Válka na Ukrajině překvapivě v rámci kampaně stála trochu stranou, debatovalo se spíše o spolupráci na evropské úrovni a obecnější koncepci bezpečnosti. Těsně před prohrou v letošních jarních volbách byl slovinský populistický premiér Janša jedním z nejhlasitějších evropských zastánců ukrajinského prezidenta Zelenského a hned na začátku ostře odsoudil ruskou invazi. Tím se poněkud vzdálil od Viktora Orbána a přiblížil spíše k vládním kruhům v Polsku.
Překvapivě kultivovaná kampaň
Jak vítězná Musarová, tak poražený Logar si pochvalovali klidnou a věcnou kampaň před druhým kolem volby, což je skutečně v době rostoucí polarizace a evropského střetu populismu s antipopulismem spíše výjimečná situace.
Logar byl sázkou Janši, dnes vůdce opozice, na klid a vstřícnost. Sám se nikdy nevyjadřoval příliš ostře na adresu politických oponentů, a dokonce se takticky pokoušel od kontroverzního expremiéra alespoň částečně distancovat. Tým Musarové, který měl po prvním kole navíc širokou podporu provládních sil, pracoval s motivem „temné strany síly“, která by mohla zkomplikovat vládnutí nové koalice a znemožnit potřebné reformy.
Ani jeden z kandidátů však nepřecházel do osobních útoků. Na základě výsledků prvního kola by se dokonce Logarův výsledek dal pokládat za nečekaný úspěch: povedlo se mu ve druhém kole oslovit více voličů než jeho Slovinské demokratické straně v jarních volbách.
Už v neděli večer, kdy bylo jisté, že Logar z voleb jako prezident nevzejde, své soupeřce pogratuloval a uznal porážku. „Pokud se nová prezidentka bude snažit překonávat rozdíly, má naši podporu. I když to ze začátku vypadalo, že je odepsaná, nikdy se nevzdala a dnes vyhrála,“ ocenil bývalý Janšův ministr zahraničí svou soupeřku a zároveň vyzval své podporovatele, aby výsledek voleb respektovali.
Na Logarově povolební tiskové konferenci nebyl prostor pro dotazy novinářů a neúspěšný kandidát zakončil svůj projev konstatováním, že „jsme na začátku něčeho velkého“. Komplimenty šly i od vítězky do opozičního tábora. „Myslím, že se z nás za těch pět měsíců kampaně stali přátelé. Slovinsko potřebuje takové lidi, jako je Anže Logar. Potřebuje takové politiky,“ uvedla nová prezidentka ihned po zvolení.
Kandidáti byli skutečně tím lepším, co mohla slovinská politika v posledních letech nabídnout: oba vystupovali umírněně a stáli trochu stranou konfliktních situací.
Prezidentské volby doprovázela nízká volební účast, hlasovala o něco víc než polovina oprávněných voličů. Zatímco v 90. letech by byla taková čísla fatálním neúspěchem, v několika posledních prezidentských volbách účast dosahuje podobných čísel a ta letošní patří ještě k těm vyšším.
Interpretace těchto údajů je vždy složitá. Vyšší účast než v předchozích volbách ale jistě souvisí s tím, že v tomto případě žádný prezident neobhajoval a nikdo do volby zpočátku nešel jako jednoznačný favorit. Zároveň se po sestavení progresivní vlády do značné míry vyčerpal mobilizační potenciál snah o zbavení se „temného“ populistického bloku, který na jaře přivedl k parlamentním volbám až 70 procent Slovinců. Na vině je rovněž výše zmíněné „reprezentativní“ pojetí prezidentské funkce.
Liberálně-progresivní Slovinsko
Jakou bude Nataša Pirc Musarová vlastně prezidentkou? Zcela určitě naprosto odlišnou od všech svých předchůdců. Je totiž nejen první ženou, která obsadí prezidentský palác v centru Lublaně, ale také první nepolitičkou zastávající v zemi tento úřad. Politická kariéra od raných 90. let nebo angažmá ještě dřív, vzestup v rámci vlastní strany, následné vládní angažmá a nástup do prezidentské funkce jako by se totiž staly pro dosavadní hlavy státu vzorcem.
Jako právnička se Nataša Pirc Musarová celý život zabývala lidskoprávními otázkami, v 90. letech pracovala ve veřejnoprávních médiích, čímž za svou bere i otázku ochrany jejich nezávislosti. Podporuje vládní politiku v novém nastavení sociálního systému, v kampani ale také zdůrazňovala téma klimatické změny a ochrany přírody. Je však znatelné, že si uvědomuje svou spíše symbolickou roli.
Pro slovinské prezidenty je dlouhodobě možná více než pro hlavy jiných evropských zemí důležitá spolupráce se zahraničím, a to zejména v rámci Evropské unie. Musarová je ryzí proevropskou političkou a na rozdíl od jejího protikandidáta se od ní nedá očekávat systematičtější kritika evropských institucí. Rovněž uvádí, že hodlá pokračovat v aktivitách svého předchůdce Pahora: ačkoliv neví, kam povede její první zahraniční cesta, ráda by se brzy setkala s italským prezidentem a dál překonávala historické animozity mezi oběma zeměmi.
Lidskoprávními otázkami se zabývala dlouhodobě i jako právnička. Trochu úsměvný paradox připomíná ve zprávě o jejím zvolení prestižní server Politico: jednou z osob, které během své dlouholeté praxe v minulosti Musarová zastupovala, byla bývalá americká první dáma a manželka Donalda Trumpa Melania, jež z této malebné západobalkánské země pochází.
Ani zvolení nové prezidentky není tečkou za liberálně-progresivní proměnou Slovinska. Za tři týdny totiž zemi čeká série referend. Jedno z nich se bude týkat dostavby nového bloku jaderné elektrárny Krško, nacházející se v těsné blízkosti slovinsko-chorvatských hranic. Zatímco ekologičtí aktivisté proti dostavbě protestují, projekt má podporu vlády i premiéra Goloba.
V Národním shromáždění také leží návrh opozičních poslanců na odvolání ministryně vnitra Tatjany Bobnarové, která podle politiků opoziční Slovinské demokratické strany zneužila své pravomoci a klamala veřejnost nepřesnými informacemi o nelegální migraci.
Slovinská demokratická strana už před prezidentskými volbami upozorňovala na nebezpečí koncentrace moci, zároveň ale na politicky důležitější parlamentní půdě zůstává hlasitou opozicí. Úkolem nové prezidentky tak bude zejména nadále neprohlubovat štěpení „tradičního“ a populistické pojetí politiky. Klidná kampaň se zdá být slibným začátkem.