Kdo by neslyšel o Henrym Kissingerovi: proslulý diplomat, akademik i státník, poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí prezidentů Nixona i Forda, zřejmě nejznámější tvůrce americké zahraniční politiky… Zvláště v posledním roce je o Kissingerovi opět hodně slyšet. A není to jenom kvůli jeho stým narozeninám. Hlavním důvodem jsou jeho doporučení ohledně stability světového uspořádání a celkově míru, znovu aktuální v kontextu současné války proti Ukrajině a napětí kolem Tchaj-wanu.

Vzato souhrnně jsou Kissingerova doporučení prostá. Jeho přístup stojí v zásadě na šesti pilířích. Za prvé — a daleko před vším ostatním —, o stabilitě a míru ve světě rozhodují velmoci. Každá z nich má své historické i aktuální zájmy. Každá z nich má své prioritní vlivové oblasti. Budou-li tyto respektovány, a pokud velmoci budou vzájemně komunikovat, půjde stabilního míru dosáhnout.

Za druhé, v mezinárodní politice hájí každý především svoje zájmy. Jde o hru s nulovým součtem. Kategorie spojenci či nepřátelé neplatí nastálo.

Za třetí, aktivní část hry se má hrát spíše v oblastech mimo prioritní vlivové zóny. Tam lze zvyšovat vlastní vliv bez velkého rizika narušení celkové stability sytému, a tedy velké války.

Za čtvrté, u spojenců je důležitá především spolehlivost a použitelnost ve vztahu k vlastním zájmům, méně už cokoliv dalšího — například to, jak se chovají ke vlastním občanům. Stálost a zájmy stojí nade vším.

Za páté, o konkrétní zahraniční politice rozhodují konkrétní vůdčí osoby či malé skupiny osob. Svoji roli hraje i historické nastavení. Daleko méně je důležité mínění lidu, neřkuli aktivistů nebo protestujících.

A za šesté, morální, ideologické, národněosvobozenecké či lidskoprávní ohledy jsou z principu přinejlepším druhotné.

Jak je zjevné, jde o zásady dostatečně pružné, aby se v rámci nich mohly realizovat jak USA, tak i další mocnosti včetně Ruska a Číny. Každé z velmocí je povoleno mít své zahraniční hájemství. Každá z velmocí může hrát stejnou reálpolitickou hru.

Ziskem je mír a snižování napětí. Cenou pak osud menších hráčů, zvláště těch v oblastech prioritních vlivových zón opresivních mocností. Není divu, že se v kissingerovské odnoži realistické školy dnes tolik zhlížejí zastánci porcování Ukrajiny.

Práce s Čínou a zkušenost s Vietnamem

Samotný Henry Kissinger nebyl jen teoretik míru, nýbrž i praktik. Byl zastáncem diplomacie vedené na více úrovních, přičemž některé byly obvykle více či méně tajné — v rámci těchto se ostatně realizoval i on sám, zejména z počátku. Celý život věřil v kabinetní diplomacii s vyloučením veřejnosti a v jednání tváří v tvář se státníky. Koalicím, mezinárodním organizacím či rétorice lidských práv neholdoval.

Na představitele cizích mocností se snažil promyšleně zapůsobit. Domácími politiky i akademiky naopak pohrdal a soustavně je zesměšňoval — v soukromí i mezi spolupracovníky.