Činům, myšlenkám i kontroverzím kolem Henryho Kissingera — jednoho z nejvýznamnějších tvůrců americké zahraniční politiky — jsme se věnovali nedávno v obsáhlém pojednání. Nyní při příležitost jeho pohřbu a vydávání různých nekrologů se ale patří jej ještě krátce doplnit.

Podobně jako například Silvio Berlusconi byl totiž Kissinger vskutku mimořádnou postavou, a to jak v obdivuhodném rozměru, tak i — a zde snad ještě hlouběji než italský magnát — v opačném gardu. Už kvůli spravedlnosti paměti si nezaslouží být připomínán jen jako „mistr diplomacie“ či pod gumovou nálepkou „známý a kontroverzní se smíšeným dědictvím“, což lze ve vrcholné politice říci v podstatě o komkoliv.

Co nejpodstatnějšího si tedy o Henrym Kissingerovi zapamatovat?

1) Měl unikátní postavení. Působil jako superministr, teoretik i praktik, politik a diplomat zároveň

Henry Kissinger řídil americkou zahraniční politiku v letech 1969—1972 zčásti, v letech 1973—1975 naplno a v roce 1976 už zase jen zčásti. Celkově tedy ani ne osm let. Přesto v ní zanechal otisk jako málokdo další. Jak je to možné? Dílem jde o důsledek jeho práce s médii. Dílem o odraz jeho pracovitosti, cílevědomosti a kompetentnosti. Ještě daleko větší vliv zde ale měl fakt, že Kissinger získal za prezidentů Nixona i Forda naprosto unikátní postavení.

V USA se o Kissingerovi mluvívá jako o „superministrovi“. Ve skutečnosti však sehrál ještě daleko více rolí. Už jako profesní akademik na Harvadu v 50. a 60. letech byl vlivným teoretikem a analytikem mezinárodních vztahů. Formoval dokonce i vlastní koncepce — prosazoval například detabuizaci používání taktických jaderných zbraní. Jako člen Nixonovy Fordovy administrativy pak dostal příležitost své vize prakticky naplňovat.

V jistém smyslu byl Kissinger vždycky i politikem — při svém rozhodování v zahraničně politických otázkách vždy zohledňoval možnosti, politický efekt a dopady na popularitu. Zároveň ale dokázal dělat vždy také čistě věcné analýzy a samozřejmě terénní diplomatickou práci — působit jako profesionální vyjednavač.

Od září 1973 do listopadu 1975 držel Kissinger jak post ministra-poradce pro národní bezpečnost, tak post ministra zahraničí, což nemá v USA dodnes obdoby. Pro jednání s Čínou, Sovětským svazem, Egyptem, Izraelem nebo Vietnamem měl navíc polooficiální funkci zvláštního reprezentanta prezidenta USA, jež mu dávala ještě další možnosti.

Dnes lze již spolehlivě říci, že ve vztahu k zahraniční politice rozhodoval ve své éře reálně mnoho otázek on, a ne prezident. V několika dalších otázkách pak s prezidenty prokazatelně manipuloval — pověstný je případ z roku 1975, kdy Geralda Forda přiměl přiřknout Západní Saharu Maroku vymyšleným ujištěním, že se tak rozhodl Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Adekvátně tomu by měla být odměřována i Kissingerova odpovědnost.

Pravdou je, že ani v jedné administrativě nebyla Kissingerova pozice suverénně vůdčí vždycky. Vždy však v určitých okamžicích skokově posilovala.

U Nixona byl na začátku opravdu jen jako poradce. Naopak ve druhé polovině roku 1973 byl už Nixon tak pohlcen skandálem Watergate a vlastním pitím, že nechal Kissingerovi v podstatě volné ruce. Exemplární je zde případ jomkipurské války v říjnu 1973, kdy se Nixon klíčové schůze, na níž se rozhodovalo o americké reakci s možností globální eskalace, vůbec nezúčastnil.

Ve Fordově administrativě po Nixonově rezignaci v srpnu 1974 si Kissinger podržel rozhodující roli a měl ji ještě i přes rok 1975. Teprve v rámci kampaně k volbám 1976 zase získali navrch jiní — konkrétně neokonzervativci kolem Donalda Rumsfelda, tehdy šéfa Fordovy kanceláře. Kissingerem rozjednaný proces vedoucí k odzbrojovací dohodě SALT II se Sovětským svazem musela potom znovuoživovat až vláda Jimmyho Cartera.

2) Našel cestu k Číně i SSSR, vlivovou sféru USA přitom ještě rozšířil

Kissinger získal v roce 1973 Nobelovu cenu míru za Pařížské dohody, jež vyvázaly USA z Vietnamu. Jeho vietnamská politika přitom paradoxně nedopadla nějak valně, a to i přes strašlivě vysokou cenu zaplacenou v lidských životech — o tom však více ve zvláštním textu.

Z chybného předpokladu, že diplomatická práce s Čínou a separátně s SSSR pomůže USA k lepšímu výsledku vietnamského angažmá, se ovšem zrodil jeden z největších Kissingerových objektivních úspěchů: nahrazení konstelace dvě supervelmoci — dva tábory triádou USA — SSSR — Čína. Ta byla z hlediska udržení velkého míru spolehlivější a pro USA mocensky výhodnější.

Americká jednání s SSSR probíhala už dříve. Kissinger je jen dokázal vést pragmatičtěji, zbavit okázalého antikomunismu a dovést k prvním odzbrojovacím dohodám, ABM a SALT I.

S komunistickou Čínou však USA vztahy před Kissingerem neměly. Nová podoba světa byla co do prevence nové světové války stabilnější, Spojeným státům otevřela další obchodní příležitosti a Číně cestu mezi supervelmoci.

Pro pozici USA měla Kissingerova politika přitom i další přínosy. Ve světě proběhlo za dobu jeho působení celkem dvanáct převratů, po nichž nastoupily více proamerické režimy: v Brazílii, v Kambodži, v Bolívii, v Thajsku, na Filipínách, v Hondurasu, v Jižní Koreji, v Chile, v Afghánistánu, v Uruguayi, na Kypru a v Argentině. Kissinger šel novým režimům systematicky na ruku.

Takřka bez výjimky šlo o diktatury či autoritářské vlády, vlivová síť Spojených států jako taková se ale takto podstatně rozrostla. Blíže USA navíc Kissinger dokázal posunout i některé další již ustavené režimy jako například marocký, zairský a nebo — vůbec nejslavněji — egyptský. Tradiční klienty USA typu Pákistánu či Indonésie si pak zavázal ještě více.

Postaví-li se vedle sebe vše zmíněné — tedy vybudování vztahů s Čínou, odzbrojovací dohody s SSSR, vyvázání USA z Vietnamu, získání dříve prosovětského Egypta a zisk všech nových, výše jmenovaných klientů —, je snadné pochopit, proč byl Kissinger mnohými lidmi považován za strategického a diplomatického génia.

Nesmlčet se ale patří i postupy, jejichž pomocí řečeného dosáhl. Často jde zároveň o důvody, proč je zase jinými lidmi považován za monstrum a válečného zločince.

3) Byl klasikem reálpolitiky, v níž obětoval statisíce životů

V souvislosti s Kissingerovým odkazem se debatuje, zda měla jeho politika alternativy a jaké. Někteří autoři mají v této souvislosti za to, že se vcelku zase až tolik nelišila od tradičních zahraničněpolitických postupů USA. Jiní dokonce argumentují, že byla humánnější než politika některých jeho předchůdců.

Těžko ovšem dnes vést vážnou debatu o tom, že Kissingerova politika stála ohromné množství životů. Realpolitik se obecně definuje jako důsledné využívání nabízejících se možností dle racionální rozvahy a státních zájmů, tedy při upozadění ideologických předsudků či morálních skrupulí. Ve specifickém Kissingerově podání šlo — vedle vytěžení sovětsko-čínské roztržky — zejména o budování zmíněné klientsko-spojenecké vlivové sítě a o posilování již takto vytvořených vazeb.

Za loajalitu, stálost spojenectví a eventuálně pomoc americkým zájmům byl Kissinger ochoten vyjít režimům daných států maximálně vstříc. Obvykle žádal jen diskrétnost, a naopak nabízel peníze či zbraně, podobně jako dnes Rusko například v Africe. Takto se ovšem choval třeba i v roce 1971 při genocidním tažení pákistánské armády na území dnešního Bangladéše, při němž byly povražděny až tři miliony lidí.

V době, kdy by bylo namístě nejméně embargo, ponoukal Kissinger sám prezidenta Nixona, aby vraždění ani symbolicky neodsuzoval, a naopak dál nechal dodávat do Pákistánu zbraně, pouze tajně přes Írán, Turecko či Jordánsko. Tehdejší vojenský režim v Islamabádu se mu odvděčil asistencí při sbližování s Čínou a loajalitou, která trvá dodnes.