Činům, myšlenkám i kontroverzím kolem Henryho Kissingera — jednoho z nejvýznamnějších tvůrců americké zahraniční politiky — jsme se věnovali nedávno v obsáhlém pojednání. Nyní při příležitost jeho pohřbu a vydávání různých nekrologů se ale patří jej ještě krátce doplnit.

Podobně jako například Silvio Berlusconi byl totiž Kissinger vskutku mimořádnou postavou, a to jak v obdivuhodném rozměru, tak i — a zde snad ještě hlouběji než italský magnát — v opačném gardu. Už kvůli spravedlnosti paměti si nezaslouží být připomínán jen jako „mistr diplomacie“ či pod gumovou nálepkou „známý a kontroverzní se smíšeným dědictvím“, což lze ve vrcholné politice říci v podstatě o komkoliv.

Co nejpodstatnějšího si tedy o Henrym Kissingerovi zapamatovat?

1) Měl unikátní postavení. Působil jako superministr, teoretik i praktik, politik a diplomat zároveň

Henry Kissinger řídil americkou zahraniční politiku v letech 1969—1972 zčásti, v letech 1973—1975 naplno a v roce 1976 už zase jen zčásti. Celkově tedy ani ne osm let. Přesto v ní zanechal otisk jako málokdo další. Jak je to možné? Dílem jde o důsledek jeho práce s médii. Dílem o odraz jeho pracovitosti, cílevědomosti a kompetentnosti. Ještě daleko větší vliv zde ale měl fakt, že Kissinger získal za prezidentů Nixona i Forda naprosto unikátní postavení.

V USA se o Kissingerovi mluvívá jako o „superministrovi“. Ve skutečnosti však sehrál ještě daleko více rolí. Už jako profesní akademik na Harvadu v 50. a 60. letech byl vlivným teoretikem a analytikem mezinárodních vztahů. Formoval dokonce i vlastní koncepce — prosazoval například detabuizaci používání taktických jaderných zbraní. Jako člen Nixonovy Fordovy administrativy pak dostal příležitost své vize prakticky naplňovat.

V jistém smyslu byl Kissinger vždycky i politikem — při svém rozhodování v zahraničně politických otázkách vždy zohledňoval možnosti, politický efekt a dopady na popularitu. Zároveň ale dokázal dělat vždy také čistě věcné analýzy a samozřejmě terénní diplomatickou práci — působit jako profesionální vyjednavač.

Od září 1973 do listopadu 1975 držel Kissinger jak post ministra-poradce pro národní bezpečnost, tak post ministra zahraničí, což nemá v USA dodnes obdoby. Pro jednání s Čínou, Sovětským svazem, Egyptem, Izraelem nebo Vietnamem měl navíc polooficiální funkci zvláštního reprezentanta prezidenta USA, jež mu dávala ještě další možnosti.

Dnes lze již spolehlivě říci, že ve vztahu k zahraniční politice rozhodoval ve své éře reálně mnoho otázek on, a ne prezident. V několika dalších otázkách pak s prezidenty prokazatelně manipuloval — pověstný je případ z roku 1975, kdy Geralda Forda přiměl přiřknout Západní Saharu Maroku vymyšleným ujištěním, že se tak rozhodl Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Adekvátně tomu by měla být odměřována i Kissingerova odpovědnost.

Pravdou je, že ani v jedné administrativě nebyla Kissingerova pozice suverénně vůdčí vždycky. Vždy však v určitých okamžicích skokově posilovala.

U Nixona byl na začátku opravdu jen jako poradce. Naopak ve druhé polovině roku 1973 byl už Nixon tak pohlcen skandálem Watergate a vlastním pitím, že nechal Kissingerovi v podstatě volné ruce. Exemplární je zde případ jomkipurské války v říjnu 1973, kdy se Nixon klíčové schůze, na níž se rozhodovalo o americké reakci s možností globální eskalace, vůbec nezúčastnil.

Ve Fordově administrativě po Nixonově rezignaci v srpnu 1974 si Kissinger podržel rozhodující roli a měl ji ještě i přes rok 1975. Teprve v rámci kampaně k volbám 1976 zase získali navrch jiní — konkrétně neokonzervativci kolem Donalda Rumsfelda, tehdy šéfa Fordovy kanceláře. Kissingerem rozjednaný proces vedoucí k odzbrojovací dohodě SALT II se Sovětským svazem musela potom znovuoživovat až vláda Jimmyho Cartera.