Letos 8. června, tedy krátce před Silviem Berlusconim a wagnerovskou revoltou v Rusku, zemřela v USA ve věku třiadevadesáti let pozoruhodná postava. Ač sama nebyla nikdy úplně politikem, politiku silně ovlivňovala a v podstatě zformovala jednu z tváří americké pravice, jak ji v současnosti známe.

Oním člověkem, jehož skon byl poněkud zastíněn následným zájmem o italského magnáta, byl Pat Robertson. Ve světě proslul zejména bizarními soudy, jako že hurikán Katrina v roce 2005 byl trest boží za legalizaci potratů nebo že všechny problémy Haiti pramení z toho, že lidé na ostrově kdysi uzavřeli pakt s ďáblem, aby se zbavili nadvlády Francouzů.

Jeho daleko významnějším odkazem je ovšem role, jakou dnes hrají v americké politice ultrakonzervativní evangelikálové.

Robertson se narodil v roce 1930 do prominentní rodiny ve Virginii. Jeho otec byl státní senátor. Získal elitní vzdělání, sloužil jako mariňák v Koreji, absolvoval práva na Yale. Pak ovšem jeho život změnilo setkání s holandským misionářem. Robertson začal mluvit jazyky a dle svých životopisců se rozhodl sloužit Bohu. Naplnit tuto službu měl ale vpravdě americkým způsobem.

Budování stanice

Vzato dle obživy byl Pat Robertson především mediální podnikatel. Už v roce 1960, tedy rok před tím, než se stal ve svém baptistickém sboru kazatelem, založil Christian Broadcasting Network (CBN) — zpočátku miniaturní, později však vskutku olbřímí síť pro náboženské vysílání.

První stanicí CBN byla virginská WYAH-TV, přičemž W zde odkazovalo na předmississippskou oblast USA, zatímco YAH na boží jméno Yahweh. Vysílala šest hodin v neděli a tři v ostatní dny. A měla v miniměřítku takový program, jaký dnes známe z malých křesťanských televizí: mše, křesťansko-vzdělávací pořady, hudbu, vystoupení různých kazatelů.

Startovací rozpočet stanice byl 700 dolarů na měsíc, což je přibližně 6300 dnešních dolarů — asi 140 tisíc korun. Skládali se na něj individuální dárci a různá kostelní společenství.

Sám Robertson již tehdy vystupoval jako moderátor a tvář kanálu, ale zatím ne příliš výrazná. Navázal nicméně vztahy s různými později slavnými televizními kazateli, kterým dal prostor a tribunu.

Stanici se zprvu příliš nedařilo, a tak Robertson přišel s marketingovým plánem, jak situaci zlepšit. Mělo se získat sedm set stálých dárců, z nichž každý bude posílat měsíčně deset dolarů, což by úvodní rozpočet zdesetinásobilo.

Dárce se skutečně podařilo získat, a tak vznikl slavný The 700 Club — debatně-osvětový pořad, v němž už byl Robertson hlavní hvězda a který se stal pomyslnou vlajkovou lodí stanice. Vysílá se od roku 1966 dodnes.

Do CBN byly následně přikupovány další lokální rádia a televizní stanice, některé i na Filipínách či v latinskoamerických zemích. Vysílaly se modlitby, gospely, rozhovory, biblické rozbory, kázání a konečně také komentáře k aktuálnímu dění.

Co do velikosti pokrytí byl pro CBN zásadní přechod na kabelové, resp. satelitní vysílání na přelomu 70. a 80. let. Co do vlivu pak růst systematicky zpracovávané předplatitelské báze, a to až do milionových počtů. S touto sílou začal Robertson posléze politicky pracovat.

Otevřené vstupy do politiky

Za první výrazný vstup Pata Robertsona do politiky se považuje podpora Jimmyho Cartera v prezidentských primárkách Demokratické strany v roce 1976. Rovněž baptista Carter získal tehdy nominaci v čele pestré koalice, která zahrnovala i jižanské rasisty a právě horlivé evangelikály.

Již o rok později se ale začal Robertson posouvat blíže k republikánům. V roce 1980 stál za Reaganem jako celé konzervativně-aktivistické hnutí. Později působil v jeho poradních týmech a ad hoc komisích. Další klíčový posun pro Robertsona přišel pak ke konci Reaganova druhého mandátu, kdy se sám rozhodl zkusit prezidentskou kandidaturu.

Pat Robertson měl tehdy již velice slušné zázemí. CBN například platila vlastní křesťanskou univerzitu. V rámci tzv. Operation Blessing také sponzorovala lékařské týmy v různých rozvojových zemích.

John Grondelski si v nekrologu v National Catholic Registeru pochvaluje, jak právě Robertson a spolu s ním ještě televangelista Jerry Falwell se svou Moral Majority zmobilizovali protestanty a přivedli je do řad protipotratových, antiliberálních a dalších aktivistů. Dřívě šlo totiž v USA převážně o katolickou doménu.

Přesto jen málokdo očekával, že by v prezidentských primárkách mohl Robertson porazit takové těžké váhy, jako byly George Bush starší, který byl tehdy Reaganův viceprezident, nebo Bob Dole, nejvýznamnější republikán v Senátu.

Pat Robertson nakonec se svou koncepcí a image „morálního prezidenta“ opravdu neprorazil — jeho šance tehdy zmenšily také výpovědi spolubojovníků z Korejské války, podle kterých si přičítal zásluhy, jež ve skutečnosti neměl.

Hned v úvodních primárkách ve státě Iowa nicméně dokázal překonat Bushe seniora a skončit těsně za Bobem Dolem. Mimo to svedl pak vyhrát ještě ve čtyřech státech úplně a v dalších dvaceti získal výrazný podíl hlasů. Jeho voliči přitom byli ve velkém diváci jeho stanice — horliví znovuzrození křesťané.

Posun republikánů doprava

Boj o prezidentský úřad nakonec Robertson vzdal, politickou práci však naopak. Právě v návaznosti na svou prezidentskou kampaň spoluzaložil v závěru 80. let spolek Christian Coalition of America, který si dal za cíl všemožně podporovat konzervativní kandidáty. Sdružit dokázal v posledku 1,7 milionu Američanů a spolu s tím příslušně směřovat jejich hlasy a finanční dary.

Řadu let měl kvůli tomu problémy se zákonem, neboť se oficiálně odmítal přiznat, že kampaně podporovaných kandidátů spolufinancuje. Jeho činnost však postupně nesla čím dál výraznější výsledky. V roce 1994 spoluorganizovala Christian Coalition of America tzv. republikánskou revoluci, po níž pravice pod vedením Newta Gingriche ovládla celou Sněmovnu. V roce 1998 byla velmi slyšet při Clintonově impeachmentu po skandálu s Monicou Lewinskou.

V pozdějších letech Christian Coalition přímo školila křesťanské fundamentalisty, kteří se chtěli v politice prosadit — učila je, jak konkrétně na to, a zajišťovala podpůrné konexe. Do stále konzervativnějších poloh přitom posouvala celý republikánský střední proud.

Jak připomíná reportér v archivním videu stanice KCCI z primárek k prezidentským volbám 2000: „V primárkách v roce 1988 zdůrazňoval svůj křesťanský světonázor pouze Pat Robertson; v letošních primárkách mluví o roli náboženství ve svých životech všichni.“

V novém tisíciletí vliv samotného Robertsona v politice postupně slábl. Jako stále vystupující mediální figura začal tehdy vršit své slavné skandální výroky: že je zapotřebí zlikvidovat Huga Cháveze, že za 11. září mohli pohané, feministky, gayové a lesby, že duhové vlajky přivolávají tornáda a podobně.

V politicko-vlivových strukturách se dostávali do popředí mladší kádrové jako Mat Staver, Tony Perkins či lidé spojení s hnutím Tea Party. Vliv Robertosnem vyšlechtěného křesťanského fundamentalismu v Republikánské straně nicméně sílit nepřestal.

Republikánské poslance, kteří nepodporují radikální zpřísnění dostupnosti interrupcí, lze dnes například spočítat na prstech jedné ruky. Stále přibývá také snah učit na školách kreacionismus. V otázkách sexuální výchovy se naopak prosazuje tabuizace s argumentem, že dané téma má řešit výhradně rodina.

Jak připomíná známý politický analytik Larry Sabato v nekrologu pro AP: „To, že dnes v podstatě každý republikánský kandidát na nějakou federální funkci vede v rámci kampaně kulturní války, je zčásti výsledkem někdejšího Robertsonova snažení.“

A jak tamtéž uvádí Robertsonův následovník Ralph Reed, jenž Christian Coalition jako první řídil, „Člověk dnes vidí (kandidovat na prezidenta) Mika Pence či Tima Scotta, oba známé evangelikály. A přitom snadno zapomene, že před takovými čtyřiceti lety nebyl (z evangelikálů) na podobné úrovni v Republikánské straně vůbec nikdo.“

Místo v učebnicích

Je otázkou, kdy přesně celému republikánskému establishmentu došlo, že bez evangelikálů, a specificky bílých evangelikálů, volby vyhrávat nebudou — zda již během Robertsonovy kandidatury v roce 1988, kde síla evangelikálů přesunuvších se k pravici tak okázale vynikla, nebo až ve druhé polovině devadesátých let.

Jisto je, že George Bush senior byl poslední vysoce postavený republikán, který v otázce interrupcí zaujímal veřejně postoj pro choice. A že zatímco v roce 1998 volilo republikány 55 procent evangelikálů, v současné době osciluje tento podíl mezi 70 a 80 procenty.

Sám Pat Robertson konečně stál i u zrodu volebního fenoménu jménem Iowa. Venkovský stát, v němž primárky tradičně začínají, je z šedesáti procent protestantský a křesťansko-fundamentalistická skupina je zde dobře zorganizována. Iowské volby tak tradičně vyhrávají okázale religiózní kandidáti, jako byl Ted Cruz v roce 2016 nebo Mike Huckabee o osm let předtím. To pak ovlivňuje celé primárky.

V učebnicích religionistiky i mediálních studií zůstane Pat Robertson zapsán jako průkopník, jenž učinil náboženské vysílání v USA dostupnější masovému publiku. V učebnicích politických dějin pak jako člověk, jenž — slovy Johna Greena na BBC — svedl své posluchače zmobilizovat pro politické účely.

V očích pokrokářů nese Pat Robertson obří vinu za šíření fundamentalistických bludů a tmářství. V očích znalců politiky však zůstává především tím, kdo spolu s několika dalšími stvořil z bílých evangelikálů kompaktní a akceschopnou politickou sílu a kdo z nich udělal skalní republikánské jádro a voliče.