Hlubší kořeny vnitroamerického konfliktu
Ivan ŠtampachKonflikt v americké společnosti, který naplno vyhřezl při útoku na Kapitol, není nový. Vine se celými dějinami USA od jejich vzniku, promítl se do občanské války i do střetů v 60. letech. Překonat jej může jen pokračující emancipace.
Pokus Trumpových oddaných obsadit Kapitol a zabránit Kongresu USA ve vyhlášení Joea Bidena za řádně zvoleného prezidenta, při němž přišlo o život pět lidí, ukazuje konflikt uvnitř Spojených států ještě ostřeji než různé události z poslední doby.
Komentátoři kladou rozvoj této polarizace americké společnosti do posledních desetiletí. A opravdu se dá poukázat na impeachment vedený vůči Billovi Clintonovi z roku 1998, na těsný a sporný výsledek prezidentských voleb v roce 2000, na mimořádně ostrou kampaň Donalda Trumpa v zápasu o prezidentskou funkci s Hilary Clintonovou. Po období relativního klidu nastala polarizace, již český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček spojuje s tamějšími demografickými změnami.
Historická paměť je bohužel krátká a zapomětlivá. Podobné rozštěpení postojů můžeme konstatovat v šedesátých letech minulého století. když část populace a voličstva sympatizovala s hnutím mládeže, s beatníky a dětmi květin (hippies), jakož i s afroamerickým bojem za stejná lidská a občanská práva, jakých si užívali takřečení WASP, bílí protestanti anglosaského původu. Na druhé straně stáli konzervativci, jejichž extremní podobou byl Ku-klux-klan.
Snad není marné připomenout, že polarizace americké společnosti má mnohem delší historii, než se odhaduje v současných komentářích. Řekl bych, že jeden z pólů navazuje už na motivaci otců poutníků ze slavné lodi Mayflower, která odplula roku 1620 v počtu 102 lidí včetně posádky z jihoanglického Plymouthu. Připlulo jich 103, protože na lodi se narodilo jedno dítě. Další skupiny na to navazovaly do poloviny 17. století.
Noví osadníci byli puritáni, náboženští radikálové, v jejichž prostředí později vzniká fundamentalismus se svou náboženskou a politickou agendou. Patří k tomu doslovné chápání Bible i s jejími k násilí vybízejícími texty.
Podobu nábožensko-politického extremismu získává uvedená tradice v novém hnutí QAnon. Jeho původcem je anonym, který o sobě na sociálních sítích uvádí, že je státním úředníkem s prověrkou stupně Q (odtud pseudonym), která mu poskytuje přístup ke státním tajemstvím.
Svět obletěly fotografie z Kapitolu ukazující vyšňořeného, rohy opatřeného „šamana“ QAnon. Podle hnutí QAnon probíhá globální konflikt, v němž stranu dobra reprezentují američtí evangelikálové, z nichž nejvýznamnější část reprezentují takzvaní jižní baptisté z oblasti označované jako Bible Belt, biblový pás, Trumpovy voličské opory jako státy Alabama, Tennessee, Mississippi, Louisiana, Texas.
Stranu Zla podle QAnonu zastupují George Soros, Bill Gates, hollywoodské celebrity, britská královská rodina, papež a dalajlama. Všechno to jsou tajní satanisté, kteří unášejí a zneužívají malé děti, zabíjejí je a z jejich krve si vyrábějí omlazovací prostředek. Donald Trump je v tomto systému zachráncem a pomůže spravedlivým přečkat násilný konflikt, který nás všechny čeká.
Druhý z hlubších kořenů vnitroamerického konfliktu tvoří otcové zakladatelé, mezi nimi nejznámější Benjamin Franklin, Georges Washington, Thomas Jefferson, Alexandr Hamilton. V jejich prostředí bylo silným inspiračním zdrojem svobodné zednářství.
Navazovali na rosikruciánské hnutí 17. století a na renesanční hermetismus, jehož významným mluvčím byl Giovanni Pico della Mirandola, který se zabýval kabalou a myšlenkou na spojení a smíření všech náboženství. Sepsal spis O lidské důstojnosti, který je první systematickou formulací humanismu. Některé jeho teze Řím označil za heretické.
Křesťanství amerických otců zakladatelů bylo nedogmatické, otevřené. Bylo ochotné k dialogu a hledalo shodu konfesí uvnitř křesťanstva a jeho shodu s jinými náboženskými či filozofickými směry.
Že polarizace americké politické scény není nová nám připomíná i občanská válka z let 1861—1865. Geografie otrokářské Konfederace a liberální Unie částečně připomíná mapu voličské přízně Donalda Trumpa a Joea Bidena. Důsledkem války Severu proti Jihu bylo zrušení otroctví, rozšíření občanských svobod zakotvené v dodatcích k Ústavě a hospodářský rozmach do té doby chudého Jihu. Mezi demonstranty na pár hodin okupující 6. ledna washingtonský Kapitol vlály i vlajky Konfederace.
Někteří Trumpovi odpůrci se bohužel vyslovovali, jako by jim bylo líto, že policie při obraně sídla Kongresu zasáhla relativně mírně. Umožnila demonstrantům několik hodin okupaci budovy.
Policie zastřelila jednu demonstrantku, válečnou veteránku, a okolnosti onoho tragického zásahu, například zda nešlo o ochranu před jejím útokem, nejsou ještě podrobně známy. Zemřeli další tři demonstranti a jejich úmrtí se jistě bude dál dokumentovat a vyhodnocovat. Na následky zásahu zemřel jeden policista.
Vzhledem k razanci protrumpovských útočníků byl zásah policejních sborů civilizovaně umírněný. Jeho kritici právem poukazují na to, že v různých případech letních demonstrací Afroameričanů a jejich spojenců v souvislosti s kauzou zabití George Floyda policistou v Minneapolis byly policejní zákroky na různých místech mnohem ostřejší.
Policie v USA je značně decentralizována, není to monolit z hlediska metod, ani z hlediska ideového zázemí. Některé její složky nebo někteří jednotlivci mohou mít rasistické tendence. Nadějné však bylo gesto policistů v Severní Dakotě na začátku loňského června, kteří hromadně poklekli před demonstranty za rasovou rovnoprávnost a odprosili je za své kolegy.
Ostřejší zásah by ani v tomto případě nepřispěl k řešení sporu se staletými historickými kořeny. Sporu zásadních životních postojů. Nepřekoná-li se konflikt životních filozofií sám, například v generačním vývoji, může ho represe tlumit, ale nepříznivé okolnosti ho mohou kdykoli v budoucnu oživit.
Ivan Štampach má naprostou pravdu v tom, když poukazuje na hlubší kořeny hluboké ideové rozpolcenosti americké společnosti. A to včetně rozpolcenosti rasové respektive rasistické.
V rozruchu kolem útoku rozvášněného davu na americký Kongres prakticky naprosto zanikla zpráva vydaná v té samé době, když příslušný státní návladní vyhlásil, že není žádný zákon, na jehož základě by z jakéhokoli trestného činu bylo možno obvinit onoho (bílého) policistu, který ze své služební pistole sedmkrát (!) střelil do zad Afroameričana, když tento nereagoval na jeho výzvy a chystal se nastoupit do svého auta. Přitom tento muž policistu nijakým způsobem neohrožoval; jedinou jeho - případnou - zbraní by mohl být nůž, který ležel v autě na podlaze.
Ten policista tedy střílel na fakticky neozbrojeného muže, který ho žádným způsobem neohrožoval; střílel na něj před zraky jeho malých dětí, a nestačilo mu že ho - z bezprostřední blízkosti - zasáhl jednou, ale vyprázdnil do něj skoro celý svůj zásobník. Jako by to byl jenom nějaký terč na střelnici. A přesto americký žalobce (také bílý, a evidentně konzervativní) nenachází sebemenší zákonný důvod k tomu, onoho policistu obžalovat z jakéhokoliv trestného činu! Buďto jsou tedy americké zákony naprosto zvrácené; anebo je zvrácený jejich výklad.
V každém případě platí: Spojené státy, které se tak rády vydávají za vedoucí mocnost západního "demokratického" světa, ve velmi mnohých ohledech strašlivým způsobem zaostávají za standardy právního státu zcela běžnými v západní Evropě. Aby si nějaký policista podle své libovůle udělal živý terč z někoho kdo pouze ignoruje policejní výzvy, a přitom nebyl tento policista naprosto žádným způsobem za svůj či postižen - něco takového by bylo v právních systémech západní Evropy naprosto nemyslitelné.
Společnost Spojených států je - řekněme to zcela otevřeně - v mnohých ohledech nejen rozpolcená, ale vysloveně zaostalá, reakční. My jsme dlouhá léta měli tendenci bagatelizovat všechny rasistické i jiné excesy ve Spojených státech - protože se jimi neustále oháněla propaganda totalitního režimu, které jsme si navykli nevěřit ani slovo. Ale je to narůstající počet událostí z poslední doby, které nám sdělují, že přesto je to všechno pravda; že americká spravedlnost je velice selektivní, a že kdo se ocitne na nesprávné straně nebo má jenom "nesprávnou" barvu kůže, ten nejenže na to může šeredně doplatit, ale u spravedlnosti amerického typu nenalezne nakonec žádné zastání.
Na ČT24 byl 10. ledna před půl šestou v podvečer odvysílán komentář Češky žijící v New Yorku Věry Navrátilové. Velmi výmluvným způsobem v něm popsala poměry v Americe, které jí, jak sama sdělila, upomínají na dobu před rokem 1989 v ČSSR. Ani běžná snaha politicky si nezadat někdy k normálnímu životu nestačí. Opatrnost, pokrytectví a poplatnost se potom určitě týkají i vlivných osobností, včetně politiků. U nás jsme seznamováni hlavně s požadavky na politickou korektnost, někdy v USA (pro nás) směšnými, a proto zesměšňujícími (liberály). Jde však jen o jednu stranu amerického rozvodí, které se zvedá do výše.
Když byla v prosinci ve Washingtonu demonstrace probidenovského tábora, vysílal z místa živě komentátor ČT. Mladého kluka, který šel okolo a zdravil do kamery, "odchytil" a položil mu stručnou otázku. Vzhledem k rozpačité odpovědi přidal ještě dotaz na jméno. Mladík udělal posunek říkající jasně, že "není včerejší" a odešel. Čekal bych (čekali bychom v ČR) něco jako "I am Jack. And you?" Spíš než americké to bylo čínské.
Staré vtipy "Setkají se Rus, Čech a Američan..." už stejně vyšly z módy.
Díky za upozornění na ten rozhovor s naší (sympatickou) krajankou v USA, pane Horáku. Sice mi nějakou chvíli trvalo než jsem ho našel v dlouhém vysílacím bloku v archivu ČT, ale stálo to za to. Pokud si ještě někdo snad dělal iluze o stavu současné americké společnosti, pak přinejmenším teď by z těchto iluzí musel vystřízlivět. Navíc je to autentická zpráva z první ruky.
Bohudíky jste už opustil ty ódy na (ekonomické) úspěchy D. Trumpa...
Tak říkáte, že v ekonomice byl Donald úspěšnej jo? Dokonce prej ódy že se pějou? No v zahraniční politice (Blízkej východ, Čína) to prej taky nebylo až tak špatný...
Tak to vidíte, pane Plevo, takovej pitomec a takovejch úspěchů, kdo by to do něj řek?