Ivan Štampach má naprostou pravdu v tom, když poukazuje na hlubší kořeny hluboké ideové rozpolcenosti americké společnosti. A to včetně rozpolcenosti rasové respektive rasistické.

V rozruchu kolem útoku rozvášněného davu na americký Kongres prakticky naprosto zanikla zpráva vydaná v té samé době, když příslušný státní návladní vyhlásil, že není žádný zákon, na jehož základě by z jakéhokoli trestného činu bylo možno obvinit onoho (bílého) policistu, který ze své služební pistole sedmkrát (!) střelil do zad Afroameričana, když tento nereagoval na jeho výzvy a chystal se nastoupit do svého auta. Přitom tento muž policistu nijakým způsobem neohrožoval; jedinou jeho - případnou - zbraní by mohl být nůž, který ležel v autě na podlaze.

Ten policista tedy střílel na fakticky neozbrojeného muže, který ho žádným způsobem neohrožoval; střílel na něj před zraky jeho malých dětí, a nestačilo mu že ho - z bezprostřední blízkosti - zasáhl jednou, ale vyprázdnil do něj skoro celý svůj zásobník. Jako by to byl jenom nějaký terč na střelnici. A přesto americký žalobce (také bílý, a evidentně konzervativní) nenachází sebemenší zákonný důvod k tomu, onoho policistu obžalovat z jakéhokoliv trestného činu! Buďto jsou tedy americké zákony naprosto zvrácené; anebo je zvrácený jejich výklad.

V každém případě platí: Spojené státy, které se tak rády vydávají za vedoucí mocnost západního "demokratického" světa, ve velmi mnohých ohledech strašlivým způsobem zaostávají za standardy právního státu zcela běžnými v západní Evropě. Aby si nějaký policista podle své libovůle udělal živý terč z někoho kdo pouze ignoruje policejní výzvy, a přitom nebyl tento policista naprosto žádným způsobem za svůj či postižen - něco takového by bylo v právních systémech západní Evropy naprosto nemyslitelné.

Společnost Spojených států je - řekněme to zcela otevřeně - v mnohých ohledech nejen rozpolcená, ale vysloveně zaostalá, reakční. My jsme dlouhá léta měli tendenci bagatelizovat všechny rasistické i jiné excesy ve Spojených státech - protože se jimi neustále oháněla propaganda totalitního režimu, které jsme si navykli nevěřit ani slovo. Ale je to narůstající počet událostí z poslední doby, které nám sdělují, že přesto je to všechno pravda; že americká spravedlnost je velice selektivní, a že kdo se ocitne na nesprávné straně nebo má jenom "nesprávnou" barvu kůže, ten nejenže na to může šeredně doplatit, ale u spravedlnosti amerického typu nenalezne nakonec žádné zastání.

Na ČT24 byl 10. ledna před půl šestou v podvečer odvysílán komentář Češky žijící v New Yorku Věry Navrátilové. Velmi výmluvným způsobem v něm popsala poměry v Americe, které jí, jak sama sdělila, upomínají na dobu před rokem 1989 v ČSSR. Ani běžná snaha politicky si nezadat někdy k normálnímu životu nestačí. Opatrnost, pokrytectví a poplatnost se potom určitě týkají i vlivných osobností, včetně politiků. U nás jsme seznamováni hlavně s požadavky na politickou korektnost, někdy v USA (pro nás) směšnými, a proto zesměšňujícími (liberály). Jde však jen o jednu stranu amerického rozvodí, které se zvedá do výše.

Když byla v prosinci ve Washingtonu demonstrace probidenovského tábora, vysílal z místa živě komentátor ČT. Mladého kluka, který šel okolo a zdravil do kamery, "odchytil" a položil mu stručnou otázku. Vzhledem k rozpačité odpovědi přidal ještě dotaz na jméno. Mladík udělal posunek říkající jasně, že "není včerejší" a odešel. Čekal bych (čekali bychom v ČR) něco jako "I am Jack. And you?" Spíš než americké to bylo čínské.

Staré vtipy "Setkají se Rus, Čech a Američan..." už stejně vyšly z módy.

Díky za upozornění na ten rozhovor s naší (sympatickou) krajankou v USA, pane Horáku. Sice mi nějakou chvíli trvalo než jsem ho našel v dlouhém vysílacím bloku v archivu ČT, ale stálo to za to. Pokud si ještě někdo snad dělal iluze o stavu současné americké společnosti, pak přinejmenším teď by z těchto iluzí musel vystřízlivět. Navíc je to autentická zpráva z první ruky.

Bohudíky jste už opustil ty ódy na (ekonomické) úspěchy D. Trumpa...