Jeden z lídrů amerického konspiračního hnutí QAnon ve čtvrtek násilně vtrhnul do budovy Kapitolu a stanul před evakuovaným americkým kongresem v okultním kostýmu s kůží a rohy a starogermánskou krajně pravicovou symbolikou. To vše, aniž by dostal, byť jen loket, natožpak aby mu někdo zaklekl na pár minut na krk.

Jeho vlastní víra, že je obětí konspirace elit, tím dostala dost závažnou trhlinu: podle toho, jak hladce se mu to povedlo, lze v kontrastu s jeho zběsilou teorií daleko spíš usuzovat, že ten bordel vůbec nikdo neřídí. Anebo, což by pro jeho pojetí mohlo být snad ještě horší, že to řídí někdo, kdo s ním bez jeho pomateného vědomí spolupracuje.

Než to nebohému muži dojde, ukažme si na jeho ironickém osudu možnou podstatu konspiračních teorií vůbec. Hlavní, možná trochu překvapivou, vlastností konspiračních teorií je jejich nehorázný optimismus. Protože jak jinak než optimismem nazvat naivní víru, že celý před našimi zraky se odvíjející chaos ve skutečnosti někdo spravuje?

Spíše než děsivým odhalením skličující pravdy, jsou tedy konspirační teorie vítaným uklidňujícím prostředkem. Vyprávějí příběh, který má začátek a konec, jasně identifikovatelné aktéry a jejich racionální záměry.

Vykreslují svět, ve kterém mají lidé jasné úmysly a ty se jim daří naplňovat. Ach, jaký optimismus! Konspirační teorie jsou svou narativní strukturou pohádky, možná komiksy, což jsou rovněž pohádky, jen se spoustou mrtvých.

Pro Hegela je základní formou přechodu od zvířete v člověka stav šílenství. Je to vlastně vytržení živé bytosti ze stabilizovaného stavu. Jako novorozeně, které je neznámou silou vyrváno z uzavřeného prostoru v lůně matky a slepé hledá lidské teplo a pevné tvary.

Civilizace vzniká ve chvíli, kdy je lidstvo schopné sdílet společnou představu stabilizovaného stavu. Kdykoli svět prochází paradigmatickými změnami — revolucemi politickými či civilizačními, válkami, ale nakonec v určité míře i při prostém demokratickém střídání vlád, prožívá lidstvo zas a znova podobné vytržení, které trvá, dokud nová sdílená symbolická realita opět nezakoření.

Konspirační teorie je potom příběh, jejž sám sobě vypráví jedinec, který v čase vytržení nezakořenil. Zaplňuje jámu, ze které na člověka zírá propast nesmyslné existence. Tajné elity tahající za nitky, spiknutí či nadpřirozené síly pak fungují jako tmel, kterým takový člověk zaceluje pukliny ve smyslu reality. Skutečný svět je přitom nekompletní a dramatický zmatek, jemuž konspirační teorie přimýšlí pevnou režii: „Ano, věci jsou příšerné, ale je tomu tak proto, že to byl něčí záměr.“ Krutý a nespravedlivý svět je zkrátka pořád přijatelnější než neutrální chaos.

Konspirační teorie nejsou iracionální, právě naopak! Z hlediska filozofie jsou v podstatě konzervativními výspami tradičních filozofických směrů — racionalismu a utilitarismu. Racionalismus konspiračních teorií spočívá ve víře, že kdosi má racionálně vyhodnocený záměr a ten uplatňuje na ovládanou společnost. Utilitarismus konspiračních teorií spočívá v tom, že kdosi ovládá svět „ve svůj prospěch“ — a ještě se mu to snad daří!

Je to velice milosrdná fantazie o světě, ve kterém lidé ve skutečnosti jednají podle daleko spletitějších motivů a jejich nekonečných kombinací, které ani sami často nemají pod kontrolou — o světě, ve kterém může být fyzická bolest zdrojem sexuální slasti, ve kterém lidé chodí do kina na horory, ve kterém většina lidí většinu času přesně neví, co dělá ani kam se ubírá. Rozumný motiv, prospěchářství, to jsou fantazie projektované do světa bez objektivní příčiny a objektivního účelu.

Milosrdná náruč konspirační teorie umožňuje svému posluchači hned několik způsobů konejšení. Konspirátor se stává „chytřejším“ — odhalil něco, co ostatní slepě následují „jako ovce“. Konspirátor se zabezpečuje před zklamáním či nepříjemným překvapením — kdo věří, že Rockefellerové plánovitě redukují lidstvo na jeden milion, toho nemůže nějaké 11. září vyvést z míry.

Konspirační teorie tedy sice používají dramatické tóny, svému publiku i svým vypravěčům (což jsou vesměs překrývající se skupiny) však nabízí paradoxně — uklidnění. Jsou opiem lidí, kteří by v případě, že by přijali realitu, zjistili, že ve skutečnosti jejich osud předmětem žádného skrytého zájmu není. Že jsou ve skutečnosti všem lhostejní.

Konspiračním teoretikům bych tedy odpověděl jednoduše: není to tak hrozné, jak popisujete — je to mnohem horší. Ale má-li konspirátorů ubýt, má-li se jejich vliv omezit, mají-li se vrátit na okraje jako bizarní kolorit, s nímž každá komplexní civilizace musí počítat, neobejde se to bez toho, aby demokratické společnosti prostě znovu začaly daleko více pečovat o to, že každodennost v nich bude jejich občanům dávat srozumitelný smysl. To pro začátek mimo jiné znamená držet se faktů a principů i tam, kde se to třeba aktuální nominálně „liberální“ moci nehodí.