Chilská demokracie vznikla navzdory, a nikoli díky Pinochetovi
Jaroslav BílekLetos uplyne 50 let od Pinochetova puče. Česká pravice obdivuje chilského diktátora za antikomunismus a protržní ekonomické reformy. Chilané si ale vybudovali funkční demokracii právě proto, aby se lidé jako on už nemohli dostat k moci.
Psal se rok 1994 a vážený disident a polistopadový politik Václav Benda pozval na oběd chilského diktátora Augusto Pinocheta. Tehdy se to dalo do jisté míry pochopit. Augusto Pinochet byl vnímán jako zachránce Chile před komunismem a Václav Benda za komunistické diktatury seděl ve vězení. Svým postojem však pomáhal ustavovat „legendu o Pinochetovi“, která v našich končinách přetrvává dodnes. Pinochet ale žádným jednoznačným hrdinou nebyl.
Interpretace Augusto Pinocheta jako jasného hrdiny vychází ze tří předpokladů, které se dnes jeví přinejlepším jako velmi sporné. Tím prvním je, že za politickou krizi v tehdejším Chile mohl pouze prezident Salvador Allende a nástup komunismu by byl bez zásahu Pinocheta neodvratný. Druhý předpoklad pak dělá z armády, a tedy i Pinocheta, lidi bez vlastní agendy a mocenských zájmů, kteří vždy svrhávají vládu jen „pro blaho národa a vlasti“. A konečně třetí předpoklad označuje vojenskou diktaturu v Chile za hlavní příčinu toho, že se dnešnímu Chile daří tak dobře.
Těžký závěr Allendeho vlády
Podle stále oceňované studie o zhroucení demokracie v Chile, kterou napsal Arturo Valenzuela, byla hlavní příčinnou politické krize v Chile především vysoká politická polarizace kombinovaná s naivitou a neschopností většiny politických aktérů se nějak domluvit. Poslední měsíce Allendeho vlády tak vypadaly opravdu hodně zmateně. Levice obviňovala prezidenta z toho, že je málo radikální. Pravice naopak vinila prezidenta, že je radikální moc.
Politici se stále méně snažili o hledání dohody a raději mobilizovali své podporovatele. Při neshodách se odvolávali na armádu a soudy. Samotná armáda byla ve složité situaci, protože se sice snažila být neutrální, ale stále více na ní tlačili politici, aby situaci nějak řešila. Zároveň se bála vyzbrojování radikální levice a nebyla vnitřně jednotná.
První a neúspěšný pokus o vojenský převrat proběhl už v červnu 1973. Ten sice neuspěl, ale Allendeho jasně podpořili jen čtyři ze čtrnácti nejvyšších armádních představitelů v zemi. Prezident se do poslední chvíle snažil o dohodu s křesťanskými demokraty, kteří o ni již moc nestáli a často doufali, že Allendeho sesadí armáda a oni se ujmou moci. V tom se však řada demokratických politiků přepočítala. Armáda pod vedením Pinocheta totiž nesvrhla prezidenta, aby obnovila ústavní pořádek, ale aby sama začala vládnout.
Armádní velení prahnoucí po moci
Celý příběh tak názorně ukazuje, že politici musí být ochotní spolu komunikovat a hledat možnosti konsenzu. Jinak demokracie nepřežije. Přivést armádu do politiky sice může být pro některé aktéry krátkodobě výhodné, ale dlouhodobě to je pro stabilitu celého systému šílený hazard. I armáda je totiž za jistých okolností predátor, který prahne po moci. Mimochodem Pinocheta do čela armády jmenoval Allende, protože ho považovalo za loajálního nejen prezidentovo okolí, ale i jeho předchůdce generál Prats.
Podle studie, kterou letos publikovali Herrera a Morales, měla v měsících před převratem armáda v Chile širokou podporu veřejnosti, ale vojenské vládě byla nakloněna jen asi čtvrtina obyvatelstva. U veřejnosti tedy byla zjevně poptávka po tom, aby armáda vyřešila politickou krizi, ale ne po její vládě.
Ve srovnání s obvyklým levicovým výkladem éry vládnutí generála Pinocheta v Chile zde byl podán osvěživě nezaujatý a diferencovaný rozbor tehdejších událostí.
K oné ekonomické krizi kolem roku 1982 je ovšem nutno podotknout, že ta postihla prakticky celou latinskou Ameriku, jakožto důsledek ropného šoku (a úrokové politiky Spojených států). V Chile byla tato krize ovšem ještě horší nežli jinde, do značné míry proto že tehdejší "Chicago boys" tvrdě prosazovali své (friedmanovské) ekonomické doktríny, bez ohledu na reálné potřeby ekonomiky.
Jestli se tedy ale právem dá říci že Pinochet svého času oživil či zachránil chilskou ekonomiku - zčásti je takovéto konstatování zřejmě oprávněné, vzhledem k předchozímu chaosu. Na straně druhé je ale vždy nutno vždy hledět i na druhou stránku této ekonomické liberalizace, především na dramatické zchudnutí pracujících (a tím spíše pak nezaměstnaných).
--------------
Mimochodem: že byl dřívější disident a "bojovník za lidská práva" ochoten pozvat diktátora Pinocheta kterému kapala z rukou krev jeho obětí ke svému rodinnému stolu, to nelze obhájit a ospravedlnit žádným způsobem. Benda tímto svým postojem naprosto jasně ukázal, že jeho vlastní "boj za lidská práva" byl zcela selektivní, že se mu ve skutečnosti jednalo jenom o jeho ideologicky zastydlý antikomunismus.
"Tento fakt je zajímavý především s ohledem na to, že se dodnes spekuluje o tom, do jaké míry byla CIA zapojena do svržení Allendeho."
Odbýt toto věc jednou jen jednou větou s neurčitým vyzněním mi připadá jako (trochu větší než malá) "vada na kráse" jinak zajímavého článku. Přičemž "zdroje jsou" - dokonce i v češtině - jak se lze přesvědčit letmým "zagooglením":
S pučem v Chile pomohla CIA také Austrálie, ukázaly tajné dokumenty
"Revelations that President Richard Nixon had ordered the CIA to "make the economy scream" in Chile to "prevent Allende from coming to power or to unseat him," prompted a major scandal in the mid-1970s, and a major investigation by the U.S. Senate. Since the coup, however, few U.S. documents relating to Chile have been actually declassified- -until recently. Through Freedom of Information Act requests, and other avenues of declassification, the National Security Archive has been able to compile a collection of declassified records that shed light on events in Chile between 1970 and 1976."
From:
Chile and the United States: Declassified Documents Relating to the Military Coup, September 11, 1973
By Peter Kornbluh
National Security Archive Electronic Briefing Book No. 8
Pane Václavů, snahy "destabilizovat" socialistickou vládu prezidenta Allendeho příslušnými zahraničními tajnými službami je sice bezpochyby akt subverzivní, nicméně je to principiálně něco zcela jiného nežli přímá podpora vojenského puče.
Abychom mohli zodpovědně posoudit činnost západních (tedy americké a australské) tajných služeb v chilských událostech, muselo by být naprosto konkrétně řečeno, co tyto agentury v oné době v Chile podnikaly. Ale nezdá se že by se jednalo o akty skutečně mimořádně závažné; jinak by s tím mezinárodní levice už dávno vyrukovala.
Ony obě mezinárodní levice (tedy to, co z levice ve svobodném světě přežívalo a komunistický blok) s účastí CIA také vyrukovaly. Právě proto se dnes tak těžko určuje, jak významný podíl CIA na puči měla - stalo se z něj ideologema a Jaroslav Bílek udělal dobře, když se houštině této diskuse, pro jeho text okrajové, vyhnul dostačující poznámkou.
Ostatně, řečeno s americkými antiamerikanisty:
"Víš, co dokazuje, že CIA neměla prsty v Pinochetově puči?"
" Vím, povedl se."
(Ono je to původně o atentátu na Kennedyho, ale ...)
No ano, pane Profante, levice vždy tvrdila že Pinochetův puč zosnovala CIA - jenže pro toto tvrzení nikdy nepředložila důkazy. A ty (právě že zřejmě jediné) indicie které citoval pan Václavů jsou v daném ohledu velice slabé.
P.S. Ten vtip jsem doposud nikdy neslyšel, ale je opravdu dobrý. :-D