Psal se rok 1994 a vážený disident a polistopadový politik Václav Benda pozval na oběd chilského diktátora Augusto Pinocheta. Tehdy se to dalo do jisté míry pochopit. Augusto Pinochet byl vnímán jako zachránce Chile před komunismem a Václav Benda za komunistické diktatury seděl ve vězení. Svým postojem však pomáhal ustavovat „legendu o Pinochetovi“, která v našich končinách přetrvává dodnes. Pinochet ale žádným jednoznačným hrdinou nebyl.

Interpretace Augusto Pinocheta jako jasného hrdiny vychází ze tří předpokladů, které se dnes jeví přinejlepším jako velmi sporné. Tím prvním je, že za politickou krizi v tehdejším Chile mohl pouze prezident Salvador Allende a nástup komunismu by byl bez zásahu Pinocheta neodvratný. Druhý předpoklad pak dělá z armády, a tedy i Pinocheta, lidi bez vlastní agendy a mocenských zájmů, kteří vždy svrhávají vládu jen „pro blaho národa a vlasti“. A konečně třetí předpoklad označuje vojenskou diktaturu v Chile za hlavní příčinu toho, že se dnešnímu Chile daří tak dobře.

Těžký závěr Allendeho vlády

Podle stále oceňované studie o zhroucení demokracie v Chile, kterou napsal Arturo Valenzuela, byla hlavní příčinnou politické krize v Chile především vysoká politická polarizace kombinovaná s naivitou a neschopností většiny politických aktérů se nějak domluvit. Poslední měsíce Allendeho vlády tak vypadaly opravdu hodně zmateně. Levice obviňovala prezidenta z toho, že je málo radikální. Pravice naopak vinila prezidenta, že je radikální moc.

Politici se stále méně snažili o hledání dohody a raději mobilizovali své podporovatele. Při neshodách se odvolávali na armádu a soudy. Samotná armáda byla ve složité situaci, protože se sice snažila být neutrální, ale stále více na ní tlačili politici, aby situaci nějak řešila. Zároveň se bála vyzbrojování radikální levice a nebyla vnitřně jednotná.

První a neúspěšný pokus o vojenský převrat proběhl už v červnu 1973. Ten sice neuspěl, ale Allendeho jasně podpořili jen čtyři ze čtrnácti nejvyšších armádních představitelů v zemi. Prezident se do poslední chvíle snažil o dohodu s křesťanskými demokraty, kteří o ni již moc nestáli a často doufali, že Allendeho sesadí armáda a oni se ujmou moci. V tom se však řada demokratických politiků přepočítala. Armáda pod vedením Pinocheta totiž nesvrhla prezidenta, aby obnovila ústavní pořádek, ale aby sama začala vládnout.

Armádní velení prahnoucí po moci

Celý příběh tak názorně ukazuje, že politici musí být ochotní spolu komunikovat a hledat možnosti konsenzu. Jinak demokracie nepřežije. Přivést armádu do politiky sice může být pro některé aktéry krátkodobě výhodné, ale dlouhodobě to je pro stabilitu celého systému šílený hazard. I armáda je totiž za jistých okolností predátor, který prahne po moci. Mimochodem Pinocheta do čela armády jmenoval Allende, protože ho považovalo za loajálního nejen prezidentovo okolí, ale i jeho předchůdce generál Prats.

Podle studie, kterou letos publikovali Herrera a Morales, měla v měsících před převratem armáda v Chile širokou podporu veřejnosti, ale vojenské vládě byla nakloněna jen asi čtvrtina obyvatelstva. U veřejnosti tedy byla zjevně poptávka po tom, aby armáda vyřešila politickou krizi, ale ne po její vládě.

Tomu odpovídá i poměrně vysoký počet obyvatel, kteří z Chile po nástupu Pinocheta odešli. Podle většiny zdrojů šlo o 200 až 400 tisíc obyvatel. Podle některých se počet migrantů za celou dobu vojenské diktatury vyšplhal až k jednomu milionu.

Velmi zajímavým paradoxem celého období je, že vláda armády výrazně zhoršila mezinárodní bezpečnost Chile. Od roku 1976 totiž začalo platit embargo USA na dovoz zbraní, což byl pro zemi, která dosud používala mnoho amerického vybavení, problém. Ještě horší to bylo v situaci, kdy hrozil ozbrojený konflikt s Peru a Argentinou. Obě tyto země totiž byly v lepší situaci a své armády mohutně modernizovaly.

Chile tento problém muselo řešit výstavbou vlastního zbrojního průmyslu a později i větším navázáním na Francii, Británii a Izrael. Tento fakt je zajímavý především s ohledem na to, že se dodnes spekuluje o tom, do jaké míry byla CIA zapojena do svržení Allendeho. I Kissinger prý chilským generálům poděkoval za odstranění Allendeho, ale zároveň je upozornil, že USA nemůže přehlížet porušování lidských práv v jejich zemi.

Proměny Pinochetova režimu

V roce 1980 se konalo ústavní referendum, kde se setrváním Pinocheta u moci vyslovilo souhlas 67 procent obyvatel. Výsledek referenda byl však zpochybňován opozicí, kterou vedl pozdější prezident Aylwin. Proti návrhu se postavil i bývalý chilský prezident Eduardo Frei Montalva, který byl znám jako zarytý odpůrce Allendeho a původně podporoval jeho svržení armádou. Toto referendum se výrazně lišilo od plebiscitu v roce 1988, kdy už i opozice dostala možnost prezentovat své postoje v celostátních médiích.

Z pohledu vnitřní struktury bylo Chile za Pinocheta nejprve klasickou vojenskou diktaturu, kde se o moc dělily různé složky armády — pozemní síly, námořnictvo, letectvo. Později se však moc stále více koncentrovala do rukou Pinocheta a jeho nejvěrnějších. Nejvíce politických vražd a represe probíhalo v prvních letech.

Od začátku osmdesátých let již byl režim krvavý méně, ale nedemokratické režimy často dokáží provádět represi sofistikovaně a cíleně, bez velkého krveprolití. Rozhodně tedy nelze tedy mluvit o výraznější liberalizaci.

Vláda armády a Pinocheta nikdy nebyla plnou, ale ani částečnou demokracií. Podle dostupných údajů bylo během vojenské diktatury v Chile zabito přes 3 200 lidí a 40 017 jich bylo vězněno z politických důvodů, přičemž 94 procent politických vězňů zažilo mučení.

Podle výzkumu, který prováděla Bautistová a její kolegové, lidé v oblastech, kde probíhaly častější represe opozice, hlasovali v referendu v roce 1988 proti setrvání Pinocheta u moci. Represe tedy netlumila odpor proti režimu.

K dobru se Pinochetově režimu často dávají protržní ekonomické reformy. Je pravdou, že koncem sedmdesátých let přinesly tyto reformy určitou prosperitou. V roce 1982 však přivedly zemi do velké ekonomické krize. Ke konci diktatury se ekonomika opět zlepšila, ale čtyřicet procent obyvatel žilo v chudobě a ekonomická nerovnost dosáhla historického maxima. Problém se sociálními nerovnostmi a dokonce s dětskou prací má ostatně Chile dodnes.

Pinochet tedy nebyl žádný zachránce, který by plnil vůli národa, a dokonce ani nelze říci, že by jeho vláda zemi jednoznačně prospěla. Platí tedy alespoň to, že po splnění své „dějinné úlohy“ odešel a přivedl Chile na cestu prosperity a demokracie? Po mém soudu nikoli.

Trnitá cesta k demokracii

Chile je dnes opravdu jednou z nejkvalitnějších demokracií v Latinské Americe. Mluvit však o tom, že díky „moudré diktatuře“ Pinocheta je dnes oproti Venezuele rájem na zemi, je přinejmenším necitlivé.

Vojenské převraty nebo vláda armády totiž byly v této části světa poměrně běžné. Je však třeba rozlišovat stav, kdy armáda svrhne vládu porušující ústavu a kdy za ni začne i vládnout. Vojenskou vládu měla v téže době i Argentina nebo Peru — tam ovšem levicově orientovanou. Ani jedna z těchto vlád netrvala tak dlouho jako ta Pinochetova.

V roce 1988 proběhl národní plebiscit, ve kterém Pinochet prohrál. Od moci se mu však příliš nechtělo, a tak se snažil o provedení autopuče. S tím však nesouhlasily ozbrojené složky a generál Fernando Matthei jako první veřejně prohlásil, že Pinochet opravdu prohrál. Matthei v roce 1991 odešel dobrovolně do důchodu, neboť prý nechtěl překážet demokratizaci.

Naproti tomu Pinochet tak úplně neodešel. Prezident Aylwin ho o rezignaci samozřejmě požádal, ale neuspěl. Až do roku 1998 si Pinochet směl ponechat funkci vrchního velitele armády a poté byl doživotním senátorem.

Režim, ve kterém volení zástupci neovládají ozbrojené složky, není plnohodnotnou demokracií. Chilská armáda si v prvních letech po konci diktatury ponechala opravdu nezvykle velkou míru autonomie. Vláda nemohla ovlivnit povyšování, alokaci rozpočtu, bezpečnostní priority země, a dokonce ani osnovy a učebnice ve vojenských školách. Rozpočet armády navíc nesměl být snižován.

Ozbrojené složky si dokonce část vlastního provozu financovaly samy, protože kontrolovaly těžbu a prodej mědi. V kontextu Latinské Ameriky to není tak výjimečné. Kubánská armáda ovládá hotely a nevěstince a ta v El Salvadoru zase vlastnila největší penzijní fond v zemi.

Dalším specifikem „popřechodového uspořádání“ bylo, že Pinochet mohl jmenovat několik senátorů a členy Centrální banky. Manévrovací prostor prezidenta Aylwina a nově zvolených politiků tak byl značně omezen.

A konečně byl přijat volební systém, který ze své podstaty zvýhodňoval konzervativní politické síly. V Chile byl zaveden poměrný systém ve dvou mandátových obvodech, což napomáhalo konzervativcům, kteří byli daleko více sjednocení. Levicové a středolevicové strany musely naopak poměrně složitě domlouvat předvolební koalice. Teprve od voleb v roce 2017 se již volí poměrným systémem ve větších obvodech.

Za pozornost stojí výrazný podíl žen v politické reprezentaci dnešního Chile. Země přijala v roce 2015 kvóty na zastoupení žen v parlamentu, vedle toho jsou ženy pravidelně ve vládě a Chile už mělo i prezidentku. Je zajímavé, že v Latinské Americe ženy často obsazují pozice ministryň obrany: v Ekvádoru tento post dokonce zastávaly hned dvě ženy po sobě. Nelze ale přehlížet, že stále palčivým problémem zůstává znevýhodnění původních obyvatel. Těch zde žije okolo devíti procent, na své politické zastoupení však stále čekají.

Chile je dnes fungující demokracií, ale určitě to není Pinochetovou zásluhou. V prvních letech po skončení vojenské diktatury bylo Chile maximálně hybridním režimem se silným vlivem armády na politiku. Právě kvůli zkušenosti s Pinochetovým režimem mají dnešní politické elity daleko větší snahu se domluvit a situacím, jako byla ta, která přivedla Pinocheta k moci, předcházet.