Není to tak dávno, co se v masmédiích vedly dohady o konci mimořádného spojenectví mezi Velkou Británií a Spojenými státy, zlidověle nazývaného special relationship, tedy výjimečný vztah. A to nejen kvůli odmítnutí britského parlamentu podpořit případnou intervenci v Sýrii ještě předtím, než o ní vůbec s jistotou rozhodly Spojené státy, ale také kvůli možnému referendu o vystoupení Británie z Evropské unie. Vzhledem k nedávnému čtyřicátému výročí převratu v Chile a blížící se prezidentské volbě, ve které figuruje dcera jednoho z jeho hlavních aktérů, stojí nicméně za to připomenout ještě jeden výjimečný vztah, který Británie udržovala a který nikdy tak úplně neskončil — vztah s chilským vojenským režimem.

Dlouhý a oboustranně podnětný vztah nezačal až s „neohroženou bojovnicí za svobodu“ Margaret Thatcherovou, jak osobní přítelkyni mnoha diktátorů nazval polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski. Ostatně první, co se mnohým pamětníkům vybaví v souvislosti s vojenským převratem z roku 1973, je zvuk britských letounů Hawker Hunter bombardujících prezidentský palác. Oficiální reakce Spojeného království na konec jedné z nejdelších latinskoamerických demokracií byla vlažná; na obranu nového režimu se naproti tomu vyslovovali vysoce postavení zaměstnanci ministerstva zahraničí. Jak ukazují nedávno odtajněné dokumenty, například šéf latinskoamerické divize mluvil o pinochetovském Chile jako o „cíli (proti)levicové křížové výpravy“. A určitá forma spolupráce pokračovala dokonce i o rok později, kdy se dostala k moci Labour Party a oficiálně ukončila diplomatické styky. Vojenské kontrakty totiž zůstaly v platnosti.

Opravdu výjimečný vztah mezi Británií a chilskou diktaturou, na jehož motivy dokonce vznikla satirická divadelní hra, nicméně skutečně vzniknul až s návratem konzervativců do vlády. Do roku 1982, tzn. za dva roky před začátkem války o Malvíny, dodala podle odtajněných dokumentů vláda Margaret Thatcherové Chile šedesát protivzdušných střel Blowpipe, dvě válečné lodě, deset dalších letounů Hunter Hawker, námořní techniku a samozřejmě množství munice a palných zbraní. Taková data vrhají jiné světlo na obvyklou argumentaci, že podpora Thatcherová byla reakcí na Pinochetovu pomoc v konfliktu s Argentinou.

Ve skutečnosti tomu bylo spíš naopak. Chilská neutralita během války o Malvíny mohla být odpovědí na vstřícné postoje Thatcherové a Británie vůbec vůči režimu zodpovědnému nejméně za tři tisíce mrtvých a desítky tisíc mučených. Ona pověstná „neutralita“ se vyznačovala mimo jiné logistickou a informační podporou nebo možností využití chilské půdy jako základny britských speciálních jednotek SAS. Mnozí analytikové tvrdí, že bez Pinochetova postoje by Thatcherová svoji válku nevyhrála. Chile byla mimochodem jediná jihoamerická země, která argentinské nároky nepodpořila.

Výjimečný vztah Británie s vojenskými strukturami Chile přetrval také po pádu diktatury a odchodu Thatcherové do politického důchodu. Nakolik blízko má Thatcherová k Pinochetovi ukázalo jeho domácí vězení v Británii mezi lety 1998 až 2000, kdy Španělsko žádalo o jeho vydání kvůli zločinům, kterých se dopustil. Thatcherová tehdy svého dlouholetého přítele navštívila a mimo jiné označila za muže, jenž „přinesl do Chile demokracii“. Ani Británie, tehdy již opět labouristická, nakonec svého dávného spojence spravedlnosti nevydala. Augusto Pinochet se vrátil domů, kde o šest let později v luxusu zemřel; v luxusu mimo jiné zajištěném dlouhodobými pozornostmi britských zbrojařských firem jako BAE Systems (ta mu například jen v roce 2004 potají vyplatila víc než milion dolarů) a benevolencí britských bank a britských daňových rájů, mezi které penzionovaný diktátor rozprostřel své četné úspory.

V současném Chile sice nevládne vojenská diktatura, ale armáda je stále vlivnou silou. A rozhodně ne bez napojení na minulý režim; ostatně Pinochet sám si ještě osm let po oficiálním odevzdání moci ponechal funkci jejího velitele. Chilská armáda uzavírá s Británií vojenské dohody ve výši milionů dolarů, stejně jako s americkou armádou s ní také úzce spolupracuje a účastní se společných cvičení. A ve hře je stále pravicová kandidátka na prezidenta, Evelyn Matthei, dcera bývalého Pinochetova velitele letectva a nejčastějšího návštěvníka Velké Británie v dobách diktatury.

Dá se tedy předpokládat, že výjimečný vztah bude pokračovat. Už jen proto, že Británie — třeba na rozdíl od Spojených států — nikdy nečelila opravdové domácí kritice za svou politiku vůči mnoha světovým diktaturám (Thatcherová měla výborné vztahy například i s indonéským Suhartem, zodpovědným za genocidu ve Východním Timoru) během Studené války. A tak na ni může současná politická reprezentace bez obav navazovat.