V Chile proběhnou v polovině listopadu volby, jež mají několik symbolicky pozoruhodných rovin. Klání mezi bývalou prezidentkou Michele Bacheletovou a pravicovou ex-ministryní práce Evelyn Mattheiovou symbolizuje především nevyřešenou minulost země, která je stále silně rozdělená v názoru na éru diktátora Pinocheta; v širším měřítku ale též něco jiného: dramatickou změnu, jíž prošla za posledních dvacet let Latinská Amerika ve vztahu k postavení žen ve společnosti. Je totiž téměř jisté, že se Chile po volbách přidá k zemím, v jejichž čele nestojí muž.

Onen kontinent, léta spojovaný s machismem (ostatně slovem španělského původu), je dnes po Skandinávii oblastí s největším zastoupením žen ve vysoké politice. Vládne v něm nejvíce ženských hlav států, včetně dvou prezidentek nejdůležitějších zemí Jižní Ameriky — Argentiny a Brazílie. Mnoho zemí zvýšilo zastoupení žen v parlamentu nebo ve vládě kvótami, naposledy v roce 2009 Bolívie; Argentina tak učinila již před více než dvaceti lety. Vláda brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové zase zřídila ministerstvo pro ženskou politiku, kde zasedla jedna z nejslavnějších brazilských feministek, Eleonora Menicucciová.

To vše se přitom děje v regionu s tradičně silnou přítomností katolické církve a křesťanských církví obecně, aniž by to na pozitivní vývoj mělo velký vliv. Mnoho důležitých žen v politice, například právě brazilská prezidentka, je dokonce silně věřících.

Obě protagonistky chilského prezidentského klání jsou ovšem též symbolem jiné strany mince ve zmíněném vývoji. Bacheletová patří mezi progresivní skupinu nových levicových politiků, kteří trend v posledních letech táhli a kteří stáli za legislativou a masivními kampaněmi proti domácímu násilí a diskriminaci na pracovišti.

Evelyn Mattheiová je jiný případ. Nezávislá demokratická unie (UDI), to jest největší pravicová strana v zemi, si ji vybrala za hlavní kandidátku teprve poté, co s ostudou odpadli dva její mužští předchůdci. Stejně jako její uskupení je i ona historicky spojená s obdobím Pinochetovy diktatury, a to jako dcera velitele pinochetovského letectva a ministra zdravotnictví.

V Latinské Americe není jediná s podobným profilem. Strany spojené s bývalými diktaturami si stále častěji volí do čela ženy, někdy přímo dcery nebo manželky špiček starých režimů, ačkoli politika stran samotných je obvykle tvrdě sexistická. Ženské pohlaví samo pak slouží k odvedení pozornosti právě od systémových problémů, jako je násilí na ženách, těžší přístup ke vzdělání nebo nižší gramotnost.

I přesto může Latinská Amerika v této oblasti ČR v mnohém inspirovat. Už třeba proto, že ženy v čele státu se u nás jen tak nedočkáme a mezi ministry zůstala pouze Marie Benešová.