Oslavili jsme Mezinárodní den žen. Již tradičně u nás pánové politicky činní rozdávají 8. března růže či karafiáty. Poblahopřejí ženám, pronesou pár vzletných slov o tom, jak jsme — my ženy — úžasné a mají na rok pokoj. Nelze si přitom povšimnout, že čím více se blíží nějaké ty volby, tím intenzivněji se květiny rozdávají. Každý hlas je dobrý a některým ženám ty pugéty očividně stačí.

Vzpomenout si na polovinu obyvatelstva pouze jednou ročně z povinnosti a zároveň nemít na jejich situaci žádný názor je perfektním odleskem politické kultury v naší republice. To, že většina našich politiků vnímá určitá výročí pouze jako příležitost pro prázdná gesta, snad již nikoho nerozrušuje. Jejich zavedení mělo však naprosto opačný důvod, měly nám pravidelně připomínat zásadní události, které ovlivnily nebo stále ovlivňují naše životy.

Pánové, pokud Vás situace poloviny obyvatelstva nezajímá, tak se nenamáhejte ani 8. března! Politiky tu nemáme od toho, aby nám rozdávali květiny či gratulovali k svátku. Pokud chcete pro ženy alespoň něco udělat, tak se informujte, jaké mají problémy a tyto problémy ani nebagatelizujte ani nezesměšňujte. Nesete totiž za ženy odpovědnost, v politice je vás naprostá většina.

Ty statečnější z vás mohou o těchto problémech celoročně mluvit a pomáhat hledat řešení. I v 21. století je nedořešených „ženských" záležitostí, které poškozují celou společnost, velká hromada.

Tak například — čím to vlastně je, že se muži — politici dokážou spojit i s největším protivníkem jen proto, aby mezi sebe nepustili ženu? Nebo proč společnost trpí nekompetentní mužské politiky ale političkám neschopnost neodpouští?

Nebo jaké dopady má na sociální a důchodové systémy fakt, že ženy nemohou jít po mateřské či rodičovské znovu pracovat, protože nemají své dítě kam svěřit. A co to dělá s těmi rodinami? Anebo že se pro jistotu rozhodnou dítě vůbec nemít?

Jaké to asi je být neustále konfrontován s hloupými genderovými předsudky či se muset rozhodovat mezi kariérou a rodinou? Proč ženy neustále vykonávají většinu domácích prací stejně jako péče o děti? A jak byste se cítili, kdybyste oproti svým kolegům dostávali při stejném výkonu i stejné kvalifikaci o čtvrtinu méně peněz?

Pokud se nad těmi podněty zamyslíte, jsem si jistá, že to bude mít mnohem lepší ohlas a dopad než rozdávání pugétů.