Dumasovské úsloví „Za vším hledej ženu“ může být jistě dobrým vodítkem při psaní knih, her či filmových scénářů pro středně náročného diváka. Při psaní o politice však spíše mate. V plné síle to můžeme pozorovat právě nyní: u nás zazářila strana, jejíž poslankyně neváhaly oslovit voliče půvaby svých těl a dnes již dostávají jen velmi omezený prostor k vyjádření svých názorů (přičemž je samozřejmě otázkou, zda jim to nevyhovuje); na Slovensku zas vznikla koalice, již žena symbolicky zaštítila i fakticky vede, a je dnes věru těžké najít publicistu, který by vůči ní vystupoval kriticky.

Nelze mít nic proti ženám v politice. Právě naopak. Patří ke znakům pokrokového zřízení, že systematicky usiluje o vyrovnání tradičního handicapu, kterým společnost odrazuje ženy od starosti o věci veřejné (předsudků, lidových pravd, neformálních pravidel atd.), a různými způsoby směřuje k ideálnímu stavu, v němž zůstává počet politických zástupců obou pohlaví vyrovnaný. To samo ale nestačí.

Ženy se v politice projevují stejně různorodě jako muži a různou měrou též na své ženskosti staví. Margaret Thatcherová se kupříkladu v kampani před prvním funkčním obdobím stylizovala do role svědomité hospodyňky. Její fotografie s úsměvem, pekáčem a zástěrou tehdy zaplavily britský bulvár. Kabinet železná lady sestavovala celkem třikrát a žádná jiná žena v něm nikdy nezasedla. Naopak Jóhanna Sigrudardóttir vedla na Islandu všechny kampaně s podmínkou, že ženy v jejím kabinetu obsadí minimálně polovinu míst. Jakmile se stala premiérkou, prosadila si mezi první zákony zákaz striptýzových barů a kriminalizaci zákazníků prostitutek.

Samotný fakt, že v čele vlády či kandidátky stojí žena, vypovídá o příslušném tělese zoufale málo. Je třeba dívat se do pozadí.

Současná předsedkyně australské vlády, labouristka Julia Gillardová, je političkou, za niž by byla jistě vděčná každá levicová strana v našem kulturním okruhu. Zdatná právnička, brilantní rétorka a schopná organizátorka hájila po léta zájmy zaměstnanců v procesech se zaměstnavateli, řešila možná narovnání křivd australského národa na původním obyvatelstvu a v posledku připravovala komplexní reformu školství. Když se však letos v červnu nečekaně chopila vedení strany i vlády, neváhala anglojazyčná publicistika do několika dnů rozmáznout, že právě Gillardové pomohly do čela těžařské korporace, na jejichž zisky se snažil bývalý premiér Kevin Rudd uvalit zvláštní krizovou daň. Připomnělo se sice zároveň, že v důlním průmyslu pracuje v Austrálii mnoho sociálně slabších, čímžto si příslušné korporace drží ohromný vyděračský potenciál, šmouha na profilu nastupující premiérky však zůstala a při hodnocení její práce k ní vždycky bude přihlíženo.

Slovenská premiérka Iveta Radičová začala sestavovat vládu ve stejné době jako její australská kolegyně. O tom, zda mezi jejím kabinetem a některými zájmovými či podnikatelskými skupinami existují vazby, nevíme doposud téměř nic. Zatímco naše vláda bude nejspíše jednopohlavní, čímž je — jak píše Jiří Pehe — symbolicky zvýrazněn její účel a charakter, slovenská bude mít v čele sympatickou ženu, čímž se automaticky jeví čistější. Chválu dnes na ni a priori pějí nejen mienkotvorní novinári, již dosud nepřestali zapíjet pád Roberta Fica, ale i pokrokově smýšlející autoři (a autorky), kteří si kvůli ženě odmítají připustit, že by za vším mohlo být také uhlí.

Teprve časem se ukáže, jestli je od čtvrtka fungující kabinet Ivety Radičové skutečně tak charakterově rozdílný od vlády Roberta Fica, na jejímž konci se objevila nahrávka, kde hlas podobný Ficovu slibuje komusi pravidelný přísun peněz ze státních dotací za úplatu. Teprve později zjistíme, zda jsou véčkařky opravdu jenom prostoduchými modelkami v Bártově či Soukupově kalendáři pro pánské voliče. Zatím má přítomnost ženy v té nebo oné vládě právě jen symbolickou hodnotu. A dokud nebude ministryň v kabinetu po každé alespoň šest, tak to tak také zůstane.