Vítězství oligarchií aneb Proč nejsou ve vládě ženy
Jiří PeheJistě by se našly schopné a čestné političky, které by mohly být ve vládě, ale žen, které by se plně solidarizovaly s brutálně asociálním vládním projektem, není ve veřejném prostoru mnoho.
Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni.
Budeme-li parafrázovat, co napsal nedávno Václav Bělohradský, jsme v současných společnostech svědky toho, že zaměstnanci i profesionálové se stávají pouhými „zdroji“ námezdní práce. Původní střet mezi dělnickou třídou a národním kapitálem, jenž vedl po sérii sociálních konfliktů k vytvoření základů sociálního státu, odezněl ve vyspělých demokraciích někdy v polovině dvacátého století. Konflikt byl pak ještě více utlumen vznikem mohutných středních tříd, v nichž (pracující) člověk někam patřil. Jinými slovy, měl nějaké povolání, a tím i důstojnost, jež byla jištěna sociálním státem v případech, kdy se lidé dostali do nesnází.
Globální kapitál toto vše rozbíjí. Není v jeho zájmu, aby lidé měli pevné místo, aby měli povolání. Zaměstnanci musí údajně být flexibilní, musí se přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám. Jinými slovy: musí se chovat jako „pracovní zdroje“, které jsou rychle použitelné, přemístitelné, spotřebovatelné. Jde o to, aby pracovní síla — zaměstnanecká i tzv. profesionální — byla v podstatě námezdní.
Když bývalý představitel podnikatelů Jaromír Drábek ve funkci novopečeného ministra práce a sociálních věcí mluví o potřebě zpružnit pracovní trh (tedy de facto o potřebě najímat pracovníky bez obtížných právních závazků a vyhazovat je z práce snadněji), omezit sociální dávky (a dávat je „adresně“ jen těm, co si je prý zaslouží), nebo o důchodové reformě založené na částečné privatizaci penzijního systému, vyjadřuje přesně základní zájem oligarchického kapitálu: oslabit či demontovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali — v jim srozumitelných hranicích svého národního státu — úsilí globálního kapitálu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo nezaměstnané bez dostatečně silné záchytné sítě společenské solidarity.
Jak připomněl nedávno již zmiňovaný Bělohradský, nová česká vládní koalice pracuje v intencích „třídního boje“ postaveného na hlavu. Jsme svědky útoku dobře organizované třídy bohatých na politicky zmatenou společnost, vylekanou „krizí“ a řeckými scénáři. Má se šetřit především na chudácích a lidech s přinejlepším průměrnými příjmy, jakkoliv to vláda možná doprovodí nějakým symbolickým gestem, jež změní stropy sociálního pojištění, a tím de facto zvýší daňovou zátěž i pro lidi s vysokými platy.
Na základě této perverzní logiky se například budou kádrovat nezaměstnaní, zda si skutečně zaslouží sociální dávky, zatímco manažéři investičních fondů, polostátních podniků a bank, z nichž některé přispěly k finanční krizi, si ponechají miliónové platy a bonusy.
Propaganda těchto vlivných skupin, jež se šíří s pomocí některých politických stran a neoliberálních médií, tvrdí, že údajně jde především o šetření peněz nás všech, o záchranu naší malé země před „řeckým scénářem“. Falešná mediální a politická panika ovšem měla a má za úkol zastřít, že jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů..
Pocit odpovědnosti, a z ní vyplývající solidarity se slabšími, nemají mít ti ekonomicky „nejúspěšnější“, ale vinni se naopak mají cítit ti ostatní, o nichž se v sociálně-demokratickém pojmosloví mluví jako o lidech práce. Ti se musí uskrovnit, ti musí přijmout sociálně-darwinistickou logiku, v níž se svět údajně změnil natolik, že když nepřestanou svými „zbytečnými“ požadavky omezovat rozlet kapitálu a budou bránit sociální stát, nebudeme buď prý konkurence schopní nebo celý systém zkrachuje.
* Hannah Arendt si (zhruba v téže době) kladla (Vita Activa) otázku, co si počne společnost, v níž je vše založeno na práci či vše vztaženo k práci, v situaci, kdy práce dochází.
* V Německu je v těchto dnech pozastaven projekt „Elena“ – předchůdné a neodůvodněné shromažďování a ukládání dat o zaměstnancích.
* Ivan Štampach včera dešifroval vzkaz, který nám vyřizují novináři coby trubači u Jericha: „Pokud budete jen neškodně žvanit o sociální spravedlnosti, necháme Vás na pokoji, ale nedopustíme změnu mocenských poměrů."
* Lukáš Jelínek zde 1.7. cituje europoslance Hynka Fajmona: „Nebojme se opět privatizovat. Stále je co.“
Žádné české kníže NEEXISTUJE. Žijeme v republice.
Pane Pehe, volby vyhrála pravice a její přirozeným posláním je prosazovat přesně to co popisujete. Zpružnění zákoníku práce se dá přeci udělat na 1000 způsobů od pojetí čistě feudálně-otrokářského až po stav kdy zaměstnanec se stává pro zaměstnavatele větší závazek než vlastní dítě. Jde o to najít zlatý střed a ten se dá najít jen pravidelným vychylování na tu či onu stranu. Z přirozeného a v dlouhodobější perspektivě pozitivního výkyvu v pojetí pracovně právních vztahů Vy děláte konec světa! To je nemístné přehánění.
Psát o oligarchiích v Čechách a okrajově zmínit „globální kapitál“, to je pro pana profesora rutina. To je dobré tak akorát pro studenty politologie. Proč by se zamýšlel hlouběji? Dostane snad za to lépe zaplaceno?
Vaše představa „zlatého středu“ je vábivá, ale idealistická. Vychylovat se může leda tak provazolezec. Jeho výkyv je – na rozdíl od těch společenských – skutečně PŘIROZENÝ, protože na něj působí gravitace. Mluvit o „pozitivním výkyvu“ v „dlouhodobější perspektivě“ je podivné. Opíráte se snad o znalosti odborných dat?
S pozdravem JK
Rád bych navázal na Vaši analogii s provazochodcem. Působení gravitace u něj vyvolává potřebu vyvážit jednostranně působící sílu. Pokud si za gravitaci dosadíte pojem krize lze ji také vnímat jako vektor, který působí na našeho provazochodce obráceným směrem než konjunktura. Mít v době krize rigidní zákoník práce je nepraktické. Krize – to jsou rozbouřené vody a ty vyžadují rychlou reakci a ta je právě vetknuta do možností rychlého propuštění a nabrání pracovních sil. Ovšemže toto pojetí zákoníku práce je dlouhodobě neudržitelné a po nějakém čase (v době konjunktury) lze očekávat posun obráceným směrem. Ideální by bylo nastavit zákoník práce tak aby se měnila míra ochrany zaměstnance v závislosti na některých makroekonomických číslech (například na míře nezaměstnanosti). Tím by se zákoník práce do značné míry odpolitizoval.
To, že je dnes tak běžné a vůbec bez odporu přijímané uvažovat takovýmto způsobem (dynamika trhu, rovnováha nabídky a poptávky, matematické modely s mnoha faktory jako cena surovin, mzdové náklady, atd.) je také projevem ztráty LIDSKÉ míry. Lidé se, ať se jim to líbí nebo ne, stávají objekty kalkulace („pracovní síly“, „pracovní zdroje“, jak se o tom zde nedávno diskutovalo). Krátce: mírou člověka se stávají věci. Člověk je zatlačen do postavení věci mezi věcmi. Vztahy lidí ale nelze měřit vektory.
Otázka „odpolitizování“ zákoníku práce či jiných právních ustanovení je – mírně řečeno – dvojsečná. Kdo rozhoduje, zda požívají zaměstnanci ochrany dostatečné nebo zbytečně rozsáhlé? Rozhoduje se o odpovědi na tuto otázku celospolečenskou (tedy politickou) rozpravou? Čemu/komu „nadbytečná“ ochrana překáží? Mají ekonomické zákony či zákony trhu mít navrch nad zákony soužití, a jestliže ano, proč a kdy? A co když se překážkou těmto „vyšším“ zákonům stane demokratická ústava? Na čem potom budeme zakládat svou úctu k právu, která je koneckonců vždy úctou k lidem?
Nechci ovšem popírat potřebu kompromisů v politice a při tvorbě zákonů. Nezapomínejme ale, že zákon odrážejí vždy také, ne-li především, mocenské poměry. Nechci také beze zbytku zatracovat koncepci flexibility pracovního trhu. Flexibilita má ovšem také své (flexibilní) meze. (Podobně jako třeba při výchově dětí.) Flexibilita jak je propagována dnes někdy nepříjemně připomíná karabáč.
A nakonec: vztah zaměstnavatele k zaměstnanci přece jen ne vždy připomíná vztah otce a dítěte. Tudíž, varuje-li se dnes tak často před paternalistickým státem, bude dobře uvážit nakolik je či může být paternalismus lidem prospěšný v těchto vztazích.
Chci už jen dodat, že při všech těchto úvahách klidně vystačíme bez nálepek levice – pravice.
Klíčový odstavec je podle mého tento:
"Má se privatizovat to, co ještě zbývá z veřejné sféry, včetně veřejných statků. A jde také o to, aby ti, co pro oligarchický kapitál pracují, mohli být stále rychleji recyklováni s tím, že nakonec skončí v jakémsi společenském odpadu, kde budou mít ti úspěšnější z nich jen takové sociální jistoty, na které si sami „odpovědně“ naspořili."
Na druhou stranu chápu Váš strach ze změn, obzvláště dotýkajících se věcí, pro kované socialisty posvátných, jakým je třeba právě zákoník práce. Strach z nevratnosti těchto změn je u pana Pehe do značné míry asi dán jeho obeznámením se situací v Itálii, kde politika představuje pro našince velmi těžko představitelný mix pokleslého spektáklu, nacionalismu a mafiánství. Jistě je dobré se těmto cestám bránit, ale stejně tak je třeba nezůstat příliš fundamentálním. V levicovém česku bych se jistých změn nebál. Nechť poslouží věci a opustí jeviště.
Jinak s tou aplikací přírodních zákonů na lidskou společnost, to je samozřejmě blbost a nevím proč mi to tady podsouváte. Já nic takového přece nehlásám. Jen mi přijde normální a žádoucí střídání různých ideologií u moci například z důvodů korupce či, že patent na pravdu nemá a neměl nikdo. Obávám, že důslednou aplikací revolučně levicové ideologie, tuto prostou a ozdravnou věc nepřipouštějící, si zadělává levicový proud na problém, kterému momentálně čelí i sociální demokracie, jímž je izolace a možná nakonec i vyloučení z demokratických struktur.
Jinak je zcela jisté, že současná vláda bude úspěšná. Pomůže jí vedle asociálnch opatření velkou měrou inflace, která obere střední vrstvu (tedy ty, kteří se o sebe dokáží postarat) o její úspory. Již teď máme inflaci docela vysokou. O ty opravdu chudé se starat nikdo nebude (stejně to jsou nemakačenkové, atd...). Proti inflaci se mohou bránit jen ti, kdo mají skutečný kapitál (tedy ne nějaké zapráskané úspory), který lze vhodně investovat, a nůžky sociálních rozdílů se nám pěkně rozevřou.
Navíc si dávejte pozor, někoho jen tak osočit z inklinace k nahnědlosti je docela silná káva a žádné „nic ve zlém“ na tom nic nezmění. A když už mluvíte o potrefné huse - nebyl jsem to já kdo tady začal mluvit o nacismu.
Jsem si vědoma toho, že diskuze mezi Vámi a panem Mistríkem obsahovala již v předešlých příspěvcích náznaky osobních invektiv a to nejen z Vaší strany. Váš poslední příspěvek je však již za hranou. Dodržujte prosím pravidla diskuze.