Vítězství oligarchií aneb Proč nejsou ve vládě ženy

Jiří Pehe

Jistě by se našly schopné a čestné političky, které by mohly být ve vládě, ale žen, které by se plně solidarizovaly s brutálně asociálním vládním projektem, není ve veřejném prostoru mnoho.

Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni.

Budeme-li parafrázovat, co napsal nedávno Václav Bělohradský, jsme v současných společnostech svědky toho, že zaměstnanci i profesionálové se stávají pouhými „zdroji“ námezdní práce. Původní střet mezi dělnickou třídou a národním kapitálem, jenž vedl po sérii sociálních konfliktů k vytvoření základů sociálního státu, odezněl ve vyspělých demokraciích někdy v polovině dvacátého století. Konflikt byl pak ještě více utlumen vznikem mohutných středních tříd, v nichž (pracující) člověk někam patřil. Jinými slovy, měl nějaké povolání, a tím i důstojnost, jež byla jištěna sociálním státem v případech, kdy se lidé dostali do nesnází.

Globální kapitál toto vše rozbíjí. Není v jeho zájmu, aby lidé měli pevné místo, aby měli povolání. Zaměstnanci musí údajně být flexibilní, musí se přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám. Jinými slovy: musí se chovat jako „pracovní zdroje“, které jsou rychle použitelné, přemístitelné, spotřebovatelné. Jde o to, aby pracovní síla — zaměstnanecká i tzv. profesionální — byla v podstatě námezdní.

Když bývalý představitel podnikatelů Jaromír Drábek ve funkci novopečeného ministra práce a sociálních věcí mluví o potřebě zpružnit pracovní trh (tedy de facto o potřebě najímat pracovníky bez obtížných právních závazků a vyhazovat je z práce snadněji), omezit sociální dávky (a dávat je „adresně“ jen těm, co si je prý zaslouží), nebo o důchodové reformě založené na částečné privatizaci penzijního systému, vyjadřuje přesně základní zájem oligarchického kapitálu: oslabit či demontovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali — v jim srozumitelných hranicích svého národního státu — úsilí globálního kapitálu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo nezaměstnané bez dostatečně silné záchytné sítě společenské solidarity.

Jak připomněl nedávno již zmiňovaný Bělohradský, nová česká vládní koalice pracuje v intencích „třídního boje“ postaveného na hlavu. Jsme svědky útoku dobře organizované třídy bohatých na politicky zmatenou společnost, vylekanou „krizí“ a řeckými scénáři. Má se šetřit především na chudácích a lidech s přinejlepším průměrnými příjmy, jakkoliv to vláda možná doprovodí nějakým symbolickým gestem, jež změní stropy sociálního pojištění, a tím de facto zvýší daňovou zátěž i pro lidi s vysokými platy.

Na základě této perverzní logiky se například budou kádrovat nezaměstnaní, zda si skutečně zaslouží sociální dávky, zatímco manažéři investičních fondů, polostátních podniků a bank, z nichž některé přispěly k finanční krizi, si ponechají miliónové platy a bonusy.

Propaganda těchto vlivných skupin, jež se šíří s pomocí některých politických stran a  neoliberálních médií, tvrdí, že údajně jde především o šetření peněz nás všech, o záchranu naší malé země před „řeckým scénářem“. Falešná mediální a politická panika ovšem měla a má za úkol zastřít, že jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů..

Pocit odpovědnosti, a z ní vyplývající solidarity se slabšími, nemají mít ti ekonomicky „nejúspěšnější“, ale vinni se naopak mají cítit ti ostatní, o nichž se v sociálně-demokratickém pojmosloví mluví jako o lidech práce. Ti se musí uskrovnit, ti musí přijmout sociálně-darwinistickou logiku, v níž se svět údajně změnil natolik, že když nepřestanou svými „zbytečnými“ požadavky omezovat rozlet kapitálu a budou bránit sociální stát, nebudeme buď prý konkurence schopní nebo celý systém zkrachuje.

Ve skutečnosti jde nejen o to, aby jedny (opotřebované nebo z nějakého důvodu příliš drahé) pracovní zdroje mohly být nahrazovány rychleji jinými, ale i o to, aby mohly být do soukromého sektoru ze státních fondů vyvedeny desítky miliard korun. Slogany, že například privatizace penzijního nebo zdravotnického sektoru je moderní, pružná či potřebná, by neměla odvést pozornost od staré dobré otázky „komu to slouží?“

Jde totiž mimo jiné o to, aby se soukromý kapitál, reprezentovaný oligarchickými skupinami, dostal k tzv. soft money (měkkým penězům), což je forma tunelování státu. V zájmu údajného „zpružnění“ ekonomik, je prý třeba, aby měl soukromý sektor přístup k penězům, které doposud sloužily k financování „veřejných statků“. Privatizace penzijních systémů nebo „outsourcing“ nejrůznějších státních funkcí soukromým firmám jsou součástí tohoto trendu.

Má se privatizovat to, co ještě zbývá z veřejné sféry, včetně veřejných statků. A jde také o to, aby ti, co pro oligarchický kapitál pracují, mohli být stále rychleji recyklováni s tím, že nakonec skončí v jakémsi společenském odpadu, kde budou mít ti úspěšnější z nich jen takové sociální jistoty, na které si sami „odpovědně“ naspořili.

Pojem „společenská solidarita“ nemá v takovém konceptu místo. Oč méně se bude brát na daních miliardářům a na platech přeplaceným manažerům polostátních firem, o to více se bude bývalý šéf podnikatelské lobby ve funkci ministra práce a sociálních věcí zabývat tím, jak sebrat sociální dávky těm, co si je údajně nezaslouží, nebo tím, jak snížit platy státním zaměstnancům, popřípadě tím, jak přepsat zákoník práce.

Omezování sociálního státu se odehrává formou jeho privatizace. Linie mezi soukromou a veřejnou sférou je potřeba rozmazat, a následně pak totálně kolonizovat veřejnou sféru soukromými zájmy.

I vzletný jazyk o potřebě adresných dávek je jen snahou o odvádění pozornosti k problémům, jež skutečnými problémy nejsou. V každém sociálním státě je jisté procento lidí, kteří parazitují na systému sociálních dávek. Jenže celkový objem škod jimi způsobených se nedá vůbec srovnat s celkovým objemem částek, které oligarchiemi-ovládaný stát ztrácí ve prospěch různých „kmotrů“ v podobě zmanipulovaných státních zakázek nebo vládních rozhodnutí, jež neférově zvýhodňují specifické podnikatelské subjekty.

Je proto docela jisté, že pravicová vláda prosadí přísnější systém dávek, ale je velmi nepravděpodobné, že prosadí něco skutečně zásadního, pokud jde o zneužívání státních peněz různými oligarchiemi a kmotry. Ten, kdo věří, že nová koalice (jakkoliv jedna její strana dokonce přímo založila svoji kampaň na boji s korupcí), uleví zemi od systémové korupce (v podobě zmanipulovaných státních zakázek a privatizace státních peněz do rukou soukromého kapitálu), je naivka. O takové věci jde ve vládě sloužící zájmům oligarchií až v poslední řadě.

Jeden příklad: než vláda vůbec vznikla, oznámila v koaliční dohodě, že například nedovolí prolomení limitů na těžbu hnědého uhlí v severních Čechách. To by ve slušnější společnosti (třeba v nějaké skandinávské zemi) jistě bylo třeba vítat jako racionální rozhodnutí, vycházející z ekologických priorit nebo nějakého promyšleného energetického konceptu. V našem kontextu se to ale jeví úplně jinak: především se tím bezpracně a okamžitě zhodnocují zisky jedné skupiny uhlobaronů na severní Moravě, jejichž hlava shodou okolností dala před volbami milióny všem třem stranám rodící se vládní koalice, ovládá vlivná média, a nyní má v plánu zřizovat jakýsi institut, jehož cílem prý bude „kultivovat“ českou politiku.

Jakoby na okraj tohoto dění se vynořila zpráva, že v nové vládě nebudou žádné ženy. V zemi, kde mírnou většinu populace tvoří právě ženy, a kde zhruba 60 procent lidí dokončujících vysokoškolské vzdělání jsou nyní ženy…

V logice výše uvedených argumentů o oligarchickém kapitálu se ovšem nelze než divit tomu, že se tolik lidí diví, když ve vládě Petra Nečase žádné ženy nakonec nejsou. Nemohou tam být. Schopných a čestných političek by se jistě nakonec našlo dost, ale žen, které by se s brutálně asociálním vládním projektem plně solidarizovaly, a navíc by ještě mohly být, bez skrupulí, vládními partnerkami oligarchů, lobbistů zastupujících globální kapitál, jakož i různých kmotrů, není ve veřejném prostoru mnoho.

Stejně jako se za vzletnými slovy o potřebě modernizace pracovního trhu a nutnosti šetřit (což mají zaplatit především ony zmiňované „pracovní zdroje“, jež si zřejmě žijí nad poměry) skrývají často jiné zájmy, byla i role žen ve volebních kampaních některých stran jen marketingový trik. Nebo, chcete-li, zástěrka. Některé z těchto žen teď sice možná mohou posloužit jako dekorace ve vedení Poslanecké sněmovny, ale vláda, která má reprezentovat zájmy oligarchického kapitálu, to je jiné kafe.

V takové vládě musí být muži, kteří se hned tak něčeho nezaleknou, muži, kteří vědí, oč jde, muži, co se „vyznají“. Nebo snad znáte ve světě novodobých globálních i národních hospodářských oligarchů nějaké ženy? Až na naprosté výjimky, samozřejmě ne. Globální kapitalismus je svět ostrých loktů, velkých her, mafií. Svět mužů.

Jestli cokoliv vypovídá něco zásadního o povaze nové vládnoucí garnitury, je to její dvojí tvář. Dokud šlo o marketing, ženy se do tohoto obrazu hodily. Když pak došlo na dělení kořisti, není pro ně místo.

Některé tyto ženy, jako třeba tváře z Věcí veřejných, si za to mohou samy. Nechaly se použít v lechtivých reklamách, v nichž vystupovaly napůl jako budoucí političky, napůl jako modelky. A hle, ve světě reklamy dominovaném patriarchálním vkusem, to (zcela nepřekvapivě) zabralo. A docela „moderně“ to zapůsobilo i na facebookové mládí.

Kombinace této iluze „modernosti“ se seriózní tváří, kterou propůjčil politické reklamě český kníže, obloudila mnoho lidí. Plebejský národ očarovaný moudrostí těch „na zámku“ se už nestačil dovtípit, že kníže v uniformně námořního kapitána jede se svojí lodí do přístavu globálního kapitálu, který potřebuje z národa vytvořit zásobárnu „flexibilních“, recyklovatelných a nakonec do odpadu mířících „zdrojů“.

Kníže v jakémsi rozhovoru sice idealisticky říká, že chápe roli svou i své strany jako úklid špinavého záchodu, který je třeba dát konečně do pořádku. Bohužel ale zaštiťuje lidi, kteří jdou na tenhle úklid nikoliv s běžným čistícím prostředkem, ale s dynamitem.

Nikomu také nedošlo, že za sebevědomým kapitánem námořního plavidla se ženy mohou vyskytovat nikoliv v důležitých velících funkcích, ale přinejlepším jen jako reklama nebo jako nahotinky vylepené na stěnách námořnických ubikací. Vláda a její práce ve prospěch bezskrupulózního velkého kapitálu je totiž jiná liga, než předvolební marketing. V takové vládě si už nelze dovolit dokonce ani bývalou zpěvačku dechovky, která by pěla budovatelské písně o americkém radaru.

Jinými slovy: vláda, která bude demontovat sociální stát a transformovat v  námezdní práci to, co ještě zbývá z důstojnosti zaměstnanců chráněných sociálním státem (a to vše ještě zaštiťovat vzletnými slovy o potřebě flexibility, individualismu a vzdělanostní společnosti), nemůže potřebovat lidi ani s průměrným sociálním soucítěním. Potřebuje asociály — ostré muže ošlehané větry „velkého světa.“ Dámy mohou chodit na recepce a „řídit“ Poslaneckou sněmovnu.

    Diskuse
    July 6, 2010 v 10.10
    zásadní změna sociálního uspořádání Země
    * Karel Kosík o tom všem psal už v roce 1966 (Naše nynější krize). Např.: „Politika se stala pro moderní lidstvo osudem a každý člověk si v politických otázkách ujasňuje do určité míry smysl své existence.“ „Lidé se nerodí jako masy, ale teprve se jimi stávají.“ „Systém mas a manipulátorů je systém všeobecné neodpovědnosti. Je to současně systém všeobecné mystifikace ...“ „ ... nedostatek informací patří k určitému druhu politiky stejně jako fráze a kariérismus.“ (Znovu vyšlo v knize Století Markéty Samsové, str.25-62)

    * Hannah Arendt si (zhruba v téže době) kladla (Vita Activa) otázku, co si počne společnost, v níž je vše založeno na práci či vše vztaženo k práci, v situaci, kdy práce dochází.

    * V Německu je v těchto dnech pozastaven projekt „Elena“ – předchůdné a neodůvodněné shromažďování a ukládání dat o zaměstnancích.

    * Ivan Štampach včera dešifroval vzkaz, který nám vyřizují novináři coby trubači u Jericha: „Pokud budete jen neškodně žvanit o sociální spravedlnosti, necháme Vás na pokoji, ale nedopustíme změnu mocenských poměrů."

    * Lukáš Jelínek zde 1.7. cituje europoslance Hynka Fajmona: „Nebojme se opět privatizovat. Stále je co.“

    Žádné české kníže NEEXISTUJE. Žijeme v republice.
    July 6, 2010 v 10.15
    ženy v podzámčí
    Dále se také mohou vládě dost hodit ženy, které přináležejí spíše do onoho podzámčí než na zámek (abychom se přidrželi obrazu české společnosti, jak ji vidí Václav Bělohradský) a které zde neúnavně pějí ódy na nový středopravicový rod von Schwarzenberg. Protože tato vláda byla zvolena demokratickou většinou, tato vláda zaplašila stín strašidelné KSČM, tato vláda bude stabilní, tato vláda vymýtí zlo té horší poloviny obyvatel ČR, jež nemile obírá druhou půli obyvatel na sociálních dávkách atd...
    MM
    July 7, 2010 v 10.22
    Kde není žena sídlí zlo?
    Dovolím si zjednodušení toho co se pan Pehe pokouší sdělit. Tvrdí, že naši milou perfektně fungující zemi ovládli bezskrupulózní mafiáni co jim jde jen o zisk za každou cenu, co nás všechny zotročí a coby nepotřebné odkopnou někam na skládku. Neotřesitelným důkazem pro své tvrzení je mu fakt, že ve vládě neusedne žádná žena. Připadá to ulítlé jenom mě, nebo je tady víc takových?
    Pane Pehe, volby vyhrála pravice a její přirozeným posláním je prosazovat přesně to co popisujete. Zpružnění zákoníku práce se dá přeci udělat na 1000 způsobů od pojetí čistě feudálně-otrokářského až po stav kdy zaměstnanec se stává pro zaměstnavatele větší závazek než vlastní dítě. Jde o to najít zlatý střed a ten se dá najít jen pravidelným vychylování na tu či onu stranu. Z přirozeného a v dlouhodobější perspektivě pozitivního výkyvu v pojetí pracovně právních vztahů Vy děláte konec světa! To je nemístné přehánění.
    July 7, 2010 v 17.48
    Ad Martin Mistrík
    Samozřejmě, že nejste sám. Není to ovšem ulítlé, ale je to záměrné odvádění pozornosti k podružným (protože odvozeným) problémům. Upozorňoval jsem na to opatrně nedávno pod jiným článkem. Bláboly o margináliích.

    Psát o oligarchiích v Čechách a okrajově zmínit „globální kapitál“, to je pro pana profesora rutina. To je dobré tak akorát pro studenty politologie. Proč by se zamýšlel hlouběji? Dostane snad za to lépe zaplaceno?

    Vaše představa „zlatého středu“ je vábivá, ale idealistická. Vychylovat se může leda tak provazolezec. Jeho výkyv je – na rozdíl od těch společenských – skutečně PŘIROZENÝ, protože na něj působí gravitace. Mluvit o „pozitivním výkyvu“ v „dlouhodobější perspektivě“ je podivné. Opíráte se snad o znalosti odborných dat?

    S pozdravem JK
    MM
    July 7, 2010 v 20.05
    Ad Jan Kopecký
    Vážený pane Kopecký,
    Rád bych navázal na Vaši analogii s provazochodcem. Působení gravitace u něj vyvolává potřebu vyvážit jednostranně působící sílu. Pokud si za gravitaci dosadíte pojem krize lze ji také vnímat jako vektor, který působí na našeho provazochodce obráceným směrem než konjunktura. Mít v době krize rigidní zákoník práce je nepraktické. Krize – to jsou rozbouřené vody a ty vyžadují rychlou reakci a ta je právě vetknuta do možností rychlého propuštění a nabrání pracovních sil. Ovšemže toto pojetí zákoníku práce je dlouhodobě neudržitelné a po nějakém čase (v době konjunktury) lze očekávat posun obráceným směrem. Ideální by bylo nastavit zákoník práce tak aby se měnila míra ochrany zaměstnance v závislosti na některých makroekonomických číslech (například na míře nezaměstnanosti). Tím by se zákoník práce do značné míry odpolitizoval.
    July 7, 2010 v 21.13
    ad Martin Mistrík
    Ta analogie byla ovšem nahozena lehce žertovně a provokativně. Pohyby konjunktury (tedy „nahoru“ a „dolů“) nelze poměřovat analogií pohybu těles v prostoru. Nejedná se o přírodní zákon.

    To, že je dnes tak běžné a vůbec bez odporu přijímané uvažovat takovýmto způsobem (dynamika trhu, rovnováha nabídky a poptávky, matematické modely s mnoha faktory jako cena surovin, mzdové náklady, atd.) je také projevem ztráty LIDSKÉ míry. Lidé se, ať se jim to líbí nebo ne, stávají objekty kalkulace („pracovní síly“, „pracovní zdroje“, jak se o tom zde nedávno diskutovalo). Krátce: mírou člověka se stávají věci. Člověk je zatlačen do postavení věci mezi věcmi. Vztahy lidí ale nelze měřit vektory.

    Otázka „odpolitizování“ zákoníku práce či jiných právních ustanovení je – mírně řečeno – dvojsečná. Kdo rozhoduje, zda požívají zaměstnanci ochrany dostatečné nebo zbytečně rozsáhlé? Rozhoduje se o odpovědi na tuto otázku celospolečenskou (tedy politickou) rozpravou? Čemu/komu „nadbytečná“ ochrana překáží? Mají ekonomické zákony či zákony trhu mít navrch nad zákony soužití, a jestliže ano, proč a kdy? A co když se překážkou těmto „vyšším“ zákonům stane demokratická ústava? Na čem potom budeme zakládat svou úctu k právu, která je koneckonců vždy úctou k lidem?

    Nechci ovšem popírat potřebu kompromisů v politice a při tvorbě zákonů. Nezapomínejme ale, že zákon odrážejí vždy také, ne-li především, mocenské poměry. Nechci také beze zbytku zatracovat koncepci flexibility pracovního trhu. Flexibilita má ovšem také své (flexibilní) meze. (Podobně jako třeba při výchově dětí.) Flexibilita jak je propagována dnes někdy nepříjemně připomíná karabáč.

    A nakonec: vztah zaměstnavatele k zaměstnanci přece jen ne vždy připomíná vztah otce a dítěte. Tudíž, varuje-li se dnes tak často před paternalistickým státem, bude dobře uvážit nakolik je či může být paternalismus lidem prospěšný v těchto vztazích.

    Chci už jen dodat, že při všech těchto úvahách klidně vystačíme bez nálepek levice – pravice.
    July 7, 2010 v 21.19
    a nepřehlédněte, prosím, že
    mnohé z toho, co zmiňuji, dost zevrubně a srozumitelně vysvětluje Jiří Pehe ve svém článku: "...jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů."

    Klíčový odstavec je podle mého tento:
    "Má se privatizovat to, co ještě zbývá z veřejné sféry, včetně veřejných statků. A jde také o to, aby ti, co pro oligarchický kapitál pracují, mohli být stále rychleji recyklováni s tím, že nakonec skončí v jakémsi společenském odpadu, kde budou mít ti úspěšnější z nich jen takové sociální jistoty, na které si sami „odpovědně“ naspořili."
    MJ
    July 9, 2010 v 11.24
    Proč se ani do diskuse nepřipojila žádná žena?
    Nepřítomnost žen v této vládě mne vzhledem k okolnostem nepřekvapuje. Trochu jsem se nechala svést aplikací přírodních zákonů na to, co se děje ve společnosti po vzoru pana Mistríka, a proto ji považuji za vítězství testosteronu nad demokracií v české společnosti, což přibližně vystihuje to jak si ve zkratce interpretuji článek, který napsal pan Pehe. Jinak se snažím být v aplikaci přírodních zákonů zdrženlivá, stejně jako v kvalifikaci společenských dějů jako tzv. "přirozených", pane Mistríku (Ad vaše přirozené výkyvy, přirozené poslání). Podle stejného mustru přírodních zákonů bychom pak mohli tvrdit, že například v zájmu zachování lidského druhu, by ve vládě měla být polovina mužů a polovina žen (což by ideálně měla, ale z jiného důvodu).
    LV
    July 10, 2010 v 9.43
    Milý pane Mistríku,
    opravdu bych byl s tou Vaší aplikací přírodních zákonů na společenské prostředí (či přirozených, což je ale mnohem složitější, než byste si asi připustil) mnohem, mnohem opatrnější, byť Vám to jako biologovi přijde jistě "přirozené". Proč? Co třeba teze, že z tohoto hlediska byla "nejpřirozenější" společností společnost nacistická? A kolik pozornosti tenkrát politici věnovali přirodě! A biologii či antropologii zvláště!
    MM
    July 11, 2010 v 22.12
    pane Vodičko
    Nechápu pane Vodičko, proč na základě toho, že jsem povoláním biolog (konkrétněji molekulární biolog) a to, že úplně nesouhlasím s postojem pana Pehe ve Vás evokuje potřebu dávat mě do souvislosti s nacismem. Ze zásady se nepokouším o psychologické profily oponentů v internetových diskusích ve Vašem případě se však musím hodně krotit.

    Na druhou stranu chápu Váš strach ze změn, obzvláště dotýkajících se věcí, pro kované socialisty posvátných, jakým je třeba právě zákoník práce. Strach z nevratnosti těchto změn je u pana Pehe do značné míry asi dán jeho obeznámením se situací v Itálii, kde politika představuje pro našince velmi těžko představitelný mix pokleslého spektáklu, nacionalismu a mafiánství. Jistě je dobré se těmto cestám bránit, ale stejně tak je třeba nezůstat příliš fundamentálním. V levicovém česku bych se jistých změn nebál. Nechť poslouží věci a opustí jeviště.
    MJ
    July 12, 2010 v 8.38
    Pane Mistríku
    Můžete prosím vysvětlit proč považujete Česko za levicové? Podle toho, že všechny noviny straní pravicovým stranám nebo snad podle výsledků voleb? Rozčilujete se, ale stejně nevysvětlíte proč aplikujete přírodní zákony na společenské děje a proč označujete některé společenské děje za přirozené. Můžete objasnit, co myslíte tou poslední větou, kdo má opustit jeviště? Ráda bych se mýlila ale působí to trochu nedemokraticky.
    July 12, 2010 v 11.55
    přirozenost žen, determinace
    Stručná analýza pana Pehe je myslím v obecných konturách docela přesná, ... s těmi ženami bych byl ale také opatrnější, to zavání determinacemi ("ženské vlastnosti" ony ostré lokty atp.), které jsou v důsledku velmi těžko obhajitelné. Více bych akcentoval, i když neříkám, že to pan Pehe vůbec nedělá, genderové nerovnosti, ze kterých u nás skutečně pochází i problém se zastoupením žen (nejen) v politice, nerovnosti profes. - ekonomického statusu, atp. Navíc se ten slovník "ostrých loktů" může přblížit "přirozenoprávní" argumentaci pana Mistríka, která není doufám tolik problémem současného přírodovědeckého diskursu, ale spíše pana Mistríka samotného, který se zapomněl v 19. století.
    MM
    July 12, 2010 v 16.51
    ad Mirka Jehličková
    To zda-li je česko levicové je do značné míry věc názoru. Já ho takto vnímám z historických důvodů i na základě své vlastní zkušenosti a myslím, že nejsem sám. Viděno touto optikou jsem tedy do značné míry optimista a nevidím pravicové reformy coby nevratné a úplné postoupení území nepříteli. Je to jen jiný koncept a vzhledem ke světové situaci (krize, vzestup Číny atd.) nevím proč mu nedát na pár let šanci právě třeba v úpravě zákoníku práce. Příliš velká ochrana zaměstnance generuje nezaměstnanost obzvláště v době krize. To jedna ze základních ekonomických pouček a pro mne je nezaměstnaný větší problém než „nedostatečně“ ochráněný zaměstnaný. Samozřejmě vše má své meze jak správně a věcně naznačil pan Kopecký (mimochodem člověk schopný zajímavé diskuse bez trapných naci-podpásovek pane Vodičko či nepodložených inzultů vůči mé názorové "zaostalosti" pane Strobachu). Jinak ono opuštění jeviště Vámi asi nebylo pochopeno. Odkazoval jsem tím právě na potřebu jakéhosi „výjimečného stavu“ v době krize, který dočasně poslouží a pak může či spíš bude muset jít.

    Jinak s tou aplikací přírodních zákonů na lidskou společnost, to je samozřejmě blbost a nevím proč mi to tady podsouváte. Já nic takového přece nehlásám. Jen mi přijde normální a žádoucí střídání různých ideologií u moci například z důvodů korupce či, že patent na pravdu nemá a neměl nikdo. Obávám, že důslednou aplikací revolučně levicové ideologie, tuto prostou a ozdravnou věc nepřipouštějící, si zadělává levicový proud na problém, kterému momentálně čelí i sociální demokracie, jímž je izolace a možná nakonec i vyloučení z demokratických struktur.
    IJ
    July 12, 2010 v 20.43
    Jak to vlastně je?
    Levicové Česko? Země, v které získaly v parlamentních volbách podstatnou část hlasů strany, které jsou více doprava než německá pravicová (slušná) FDP? Absenci žen ve vrcholové politice lze jako příčinu tohoto stavu chápat opravdu jen jako užitečnou metaforu. Stejně tak je metaforické diskutovat problémy této země na bázi nějakých ideologií. Problémy, s kterými se musíme vyrovnat ideologické nejsou. Tak o nich mluví pouze politologové, intoši a politici, kteří se snaží při vysvětlování svých vizí či prosazování svých cílů o jakési zdůvodnění. Realita se - s prominutím- dle mého soudu řídí přírodními zákony. Základní z nich je zákon zachování. Seberu li někde peníze, pak ty někam přitečou a jinde zase chybí. Užitečné je ptát se, proč vlastně začaly ty peníze chybět, komu, proč a komu je seberu a kdo je získá na základě navrhovaných opatření.

    Jinak je zcela jisté, že současná vláda bude úspěšná. Pomůže jí vedle asociálnch opatření velkou měrou inflace, která obere střední vrstvu (tedy ty, kteří se o sebe dokáží postarat) o její úspory. Již teď máme inflaci docela vysokou. O ty opravdu chudé se starat nikdo nebude (stejně to jsou nemakačenkové, atd...). Proti inflaci se mohou bránit jen ti, kdo mají skutečný kapitál (tedy ne nějaké zapráskané úspory), který lze vhodně investovat, a nůžky sociálních rozdílů se nám pěkně rozevřou.
    MJ
    July 13, 2010 v 8.58
    Pane Jirko,
    domnívám se, že realita se o které píšete se neřídí přírodním zákonem. Asi máte na mysli zákon o zachování energie. Tedy že energie se nemůže vyrobit ani zničit, může se jen přeměnit na jiný druh energie. Jenže peníze nejsou energie, i když by se to z určitého úhlu pohledu mohlo zdát. Peníze jsou nástroj v rukou lidí, kteří jsou hnáni touhou po zisku, vlastním prospěchu, mocí, ale také například sociální empatií. Proto přírodní zákon nefunguje. Nesměřujeme k rovnováze, která existuje v přírodě bez vlivu člověka. Jsme ve fázi, kdy se peníze a moc nebezpečně hromadí u jedné malé skupiny lidí, která společnost a stát nepotřebuje, protože si za peníze všechno zařídí sama, především upevnění svojí vlastní pozice.
    IJ
    July 13, 2010 v 19.12
    Paní Jehličková,
    protestujete zcela oprávněně proti redukcionalismu, t.j. proti snaze o vysvětlení složitých jevů jednoduchými poučkami. Tak to opravdu myšleno nebylo. Poznatky z přírodních věd v zásadě mohou těmito "jednoduchými" poučkami být. Některé však mají svůj zásadní rozměr i mimo své původní vymezení. K nim rozhodně patří i ony zákony zachování. Lze je třeba chápat v kontextu společenském jako užitečnou metaforu.
    LV
    July 23, 2010 v 16.17
    Pane Mistríku,
    máte nepochybně pravdu - diskuse nám mimo jiné umožňuje učinit si jakousi představu o osobnosti diskutujících... Ve vašem případě - kromě Vašich názorů, které považuji mnohdy za hloupé a nedovzdělané - se nabízí úvaha o Vás jako o člověku aprioristicky ortodoxním, namyšleném a netolerantním. Dosud jsem Vás do souvislostí s nacismem neumísťoval, to byla zcela jiná úvaha, která vedla k tomu, že jste si to vztáhl takto na sebe... Snad potrefená husa? Zkuste se tedy jenom zamyslet nad tím, proč není správné aplikovat přírodní zákony na lidskou společnost a kdo právě v to vynikal. To bylo jádro mé supliky. Na Vás jsem věru přitom nemyslel, to až Vaše odpověď dává znát o jisté nahnědlosti Vaší osobnosti. Nic ve zlém, opravdu.
    MM
    July 23, 2010 v 17.45
    ad Libor Vodička
    Pane Vodičko, děkuji Vám za psychologický profil, slibuji, že nad ním budu přemýšlet. Zároveň Vás žádám, neotravujte ostatní čtenáře osobními invektivami vůči mé osobě a vyjadřujte se pokud možno k tématu článku!

    Navíc si dávejte pozor, někoho jen tak osočit z inklinace k nahnědlosti je docela silná káva a žádné „nic ve zlém“ na tom nic nezmění. A když už mluvíte o potrefné huse - nebyl jsem to já kdo tady začal mluvit o nacismu.
    July 23, 2010 v 17.49
    Pane Vodičko
    "Diskusní fórum má sloužit k výměně názorů a argumentů, prezentování doplňujících informací, souvislostí a podobně. Diskusní fórum nemá sloužit ke vzájemnému urážení..."

    Jsem si vědoma toho, že diskuze mezi Vámi a panem Mistríkem obsahovala již v předešlých příspěvcích náznaky osobních invektiv a to nejen z Vaší strany. Váš poslední příspěvek je však již za hranou. Dodržujte prosím pravidla diskuze.
    LV
    July 23, 2010 v 18.05
    Tak ještě jednou.
    Jádrem toho, co jsem chtěl panu Mistríkovi sdělit je má pochybnost nad smyslem aplikace přírodních zákonitostí na lidskou společnost, což byla reakce na jeho četné diskusní příspěvky tady i jinde. A logicky jsem připomněl fakt, že k těmto aplikacím se nejvíce přibližovali v nedávné minulosti nacisté. Dnes je opět možné podobné aplikace číst a slyšet (např. nápad s korelací výše majetku a volebního práva, oligarchické prvky v politice), o panu Mistríkovi jsem až potud nemluvil vůbec. Jestli si to vztáhne na sebe, myslím, není již tolik můj problém. Moje poněkud ostřejší (dnešní) reakce je motivována teprve jeho dalšími reakcemi a to na jiných místech i tady, včetně zmiňování mého jména v souvislostech, s nimiž jsem ani nepřišel do kontaktu. Pokud cítíte, že je můj poslední příspěvek již "za hranou", dodatečně se omlouvám, pane Mistríku Vám i všem čtenářům, které tímto "otravuji", nebylo to mým záměrem. Holt, všechno se nepovede. Šlo opravdu jen o to, abychom nepřijímali snadné teorie přírodních zákonů na lidskou společnost... Pane Mistríku, opakuji, opravdu nic ve zlém.
    July 23, 2010 v 18.30
    problém internetu
    je kromě jiného v tom, že trubky přívodní a trubky odpadové nelze od sebe oddělit. Vítězství techniky nad člověkem.
    Nemohu si pomoci, ale připadá mi skoro symptomatické, že takto vyostřená diskuse ( ke které se schyluje postupně od prvního řádku krom příspěvků paní Jehličkové) vzniká nad článkem o fenoménu, který paní Jehličková trefně nazvala vítězstvím testosteronu nad českou demokracií. Ženský prvek ( ve společnosti obvykle personifikovaný přítomností žen), přináší do společnosti jiný druh pohledu, důrazů a to nejen tím, že jejich osobní priority jsou třeba jiné, ale i tím, že jinak se "štimují" muži mezi sebou a jinak, když je přítomna i jen jediná žena, prostě klima se změní. Což je, myslím, stejný princip, který jste, pane Mistríku, pominul v tom, když jste mluvil o společnosti, potažmo ekonomice.To, že tento, pardon, ale trochu technicistní pohled na organismy, které se mění podle neustále vzájemně se podmiňujících reakcí a vlivů prostě používat nelze. Jak - trochu netaktně, ale v rámci určitého principielního myšlení podle mne zcela legitimně - upozornil pan Vodička, důslednou aplikaci tohoto systému nacházíme u nacistů. Aby nás pak ta "bolestivá , ale nutná a rychlá kůra" nepřivedla k poznání - jak se to v medicíně často stává - že tělo se s ní odmítlo identifikovat.
    + Další komentáře