Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni.

Budeme-li parafrázovat, co napsal nedávno Václav Bělohradský, jsme v současných společnostech svědky toho, že zaměstnanci i profesionálové se stávají pouhými „zdroji“ námezdní práce. Původní střet mezi dělnickou třídou a národním kapitálem, jenž vedl po sérii sociálních konfliktů k vytvoření základů sociálního státu, odezněl ve vyspělých demokraciích někdy v polovině dvacátého století. Konflikt byl pak ještě více utlumen vznikem mohutných středních tříd, v nichž (pracující) člověk někam patřil. Jinými slovy, měl nějaké povolání, a tím i důstojnost, jež byla jištěna sociálním státem v případech, kdy se lidé dostali do nesnází.

Globální kapitál toto vše rozbíjí. Není v jeho zájmu, aby lidé měli pevné místo, aby měli povolání. Zaměstnanci musí údajně být flexibilní, musí se přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám. Jinými slovy: musí se chovat jako „pracovní zdroje“, které jsou rychle použitelné, přemístitelné, spotřebovatelné. Jde o to, aby pracovní síla — zaměstnanecká i tzv. profesionální — byla v podstatě námezdní.

Když bývalý představitel podnikatelů Jaromír Drábek ve funkci novopečeného ministra práce a sociálních věcí mluví o potřebě zpružnit pracovní trh (tedy de facto o potřebě najímat pracovníky bez obtížných právních závazků a vyhazovat je z práce snadněji), omezit sociální dávky (a dávat je „adresně“ jen těm, co si je prý zaslouží), nebo o důchodové reformě založené na částečné privatizaci penzijního systému, vyjadřuje přesně základní zájem oligarchického kapitálu: oslabit či demontovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali — v jim srozumitelných hranicích svého národního státu — úsilí globálního kapitálu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo nezaměstnané bez dostatečně silné záchytné sítě společenské solidarity.

Jak připomněl nedávno již zmiňovaný Bělohradský, nová česká vládní koalice pracuje v intencích „třídního boje“ postaveného na hlavu. Jsme svědky útoku dobře organizované třídy bohatých na politicky zmatenou společnost, vylekanou „krizí“ a řeckými scénáři. Má se šetřit především na chudácích a lidech s přinejlepším průměrnými příjmy, jakkoliv to vláda možná doprovodí nějakým symbolickým gestem, jež změní stropy sociálního pojištění, a tím de facto zvýší daňovou zátěž i pro lidi s vysokými platy.

Na základě této perverzní logiky se například budou kádrovat nezaměstnaní, zda si skutečně zaslouží sociální dávky, zatímco manažéři investičních fondů, polostátních podniků a bank, z nichž některé přispěly k finanční krizi, si ponechají miliónové platy a bonusy.

Propaganda těchto vlivných skupin, jež se šíří s pomocí některých politických stran a  neoliberálních médií, tvrdí, že údajně jde především o šetření peněz nás všech, o záchranu naší malé země před „řeckým scénářem“. Falešná mediální a politická panika ovšem měla a má za úkol zastřít, že jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů..

Pocit odpovědnosti, a z ní vyplývající solidarity se slabšími, nemají mít ti ekonomicky „nejúspěšnější“, ale vinni se naopak mají cítit ti ostatní, o nichž se v sociálně-demokratickém pojmosloví mluví jako o lidech práce. Ti se musí uskrovnit, ti musí přijmout sociálně-darwinistickou logiku, v níž se svět údajně změnil natolik, že když nepřestanou svými „zbytečnými“ požadavky omezovat rozlet kapitálu a budou bránit sociální stát, nebudeme buď prý konkurence schopní nebo celý systém zkrachuje.

Ve skutečnosti jde nejen o to, aby jedny (opotřebované nebo z nějakého důvodu příliš drahé) pracovní zdroje mohly být nahrazovány rychleji jinými, ale i o to, aby mohly být do soukromého sektoru ze státních fondů vyvedeny desítky miliard korun. Slogany, že například privatizace penzijního nebo zdravotnického sektoru je moderní, pružná či potřebná, by neměla odvést pozornost od staré dobré otázky „komu to slouží?“

Jde totiž mimo jiné o to, aby se soukromý kapitál, reprezentovaný oligarchickými skupinami, dostal k tzv. soft money (měkkým penězům), což je forma tunelování státu. V zájmu údajného „zpružnění“ ekonomik, je prý třeba, aby měl soukromý sektor přístup k penězům, které doposud sloužily k financování „veřejných statků“. Privatizace penzijních systémů nebo „outsourcing“ nejrůznějších státních funkcí soukromým firmám jsou součástí tohoto trendu.

Má se privatizovat to, co ještě zbývá z veřejné sféry, včetně veřejných statků. A jde také o to, aby ti, co pro oligarchický kapitál pracují, mohli být stále rychleji recyklováni s tím, že nakonec skončí v jakémsi společenském odpadu, kde budou mít ti úspěšnější z nich jen takové sociální jistoty, na které si sami „odpovědně“ naspořili.

Pojem „společenská solidarita“ nemá v takovém konceptu místo. Oč méně se bude brát na daních miliardářům a na platech přeplaceným manažerům polostátních firem, o to více se bude bývalý šéf podnikatelské lobby ve funkci ministra práce a sociálních věcí zabývat tím, jak sebrat sociální dávky těm, co si je údajně nezaslouží, nebo tím, jak snížit platy státním zaměstnancům, popřípadě tím, jak přepsat zákoník práce.

Omezování sociálního státu se odehrává formou jeho privatizace. Linie mezi soukromou a veřejnou sférou je potřeba rozmazat, a následně pak totálně kolonizovat veřejnou sféru soukromými zájmy.

I vzletný jazyk o potřebě adresných dávek je jen snahou o odvádění pozornosti k problémům, jež skutečnými problémy nejsou. V každém sociálním státě je jisté procento lidí, kteří parazitují na systému sociálních dávek. Jenže celkový objem škod jimi způsobených se nedá vůbec srovnat s celkovým objemem částek, které oligarchiemi-ovládaný stát ztrácí ve prospěch různých „kmotrů“ v podobě zmanipulovaných státních zakázek nebo vládních rozhodnutí, jež neférově zvýhodňují specifické podnikatelské subjekty.

Je proto docela jisté, že pravicová vláda prosadí přísnější systém dávek, ale je velmi nepravděpodobné, že prosadí něco skutečně zásadního, pokud jde o zneužívání státních peněz různými oligarchiemi a kmotry. Ten, kdo věří, že nová koalice (jakkoliv jedna její strana dokonce přímo založila svoji kampaň na boji s korupcí), uleví zemi od systémové korupce (v podobě zmanipulovaných státních zakázek a privatizace státních peněz do rukou soukromého kapitálu), je naivka. O takové věci jde ve vládě sloužící zájmům oligarchií až v poslední řadě.

Jeden příklad: než vláda vůbec vznikla, oznámila v koaliční dohodě, že například nedovolí prolomení limitů na těžbu hnědého uhlí v severních Čechách. To by ve slušnější společnosti (třeba v nějaké skandinávské zemi) jistě bylo třeba vítat jako racionální rozhodnutí, vycházející z ekologických priorit nebo nějakého promyšleného energetického konceptu. V našem kontextu se to ale jeví úplně jinak: především se tím bezpracně a okamžitě zhodnocují zisky jedné skupiny uhlobaronů na severní Moravě, jejichž hlava shodou okolností dala před volbami milióny všem třem stranám rodící se vládní koalice, ovládá vlivná média, a nyní má v plánu zřizovat jakýsi institut, jehož cílem prý bude „kultivovat“ českou politiku.

Jakoby na okraj tohoto dění se vynořila zpráva, že v nové vládě nebudou žádné ženy. V zemi, kde mírnou většinu populace tvoří právě ženy, a kde zhruba 60 procent lidí dokončujících vysokoškolské vzdělání jsou nyní ženy…

V logice výše uvedených argumentů o oligarchickém kapitálu se ovšem nelze než divit tomu, že se tolik lidí diví, když ve vládě Petra Nečase žádné ženy nakonec nejsou. Nemohou tam být. Schopných a čestných političek by se jistě nakonec našlo dost, ale žen, které by se s brutálně asociálním vládním projektem plně solidarizovaly, a navíc by ještě mohly být, bez skrupulí, vládními partnerkami oligarchů, lobbistů zastupujících globální kapitál, jakož i různých kmotrů, není ve veřejném prostoru mnoho.

Stejně jako se za vzletnými slovy o potřebě modernizace pracovního trhu a nutnosti šetřit (což mají zaplatit především ony zmiňované „pracovní zdroje“, jež si zřejmě žijí nad poměry) skrývají často jiné zájmy, byla i role žen ve volebních kampaních některých stran jen marketingový trik. Nebo, chcete-li, zástěrka. Některé z těchto žen teď sice možná mohou posloužit jako dekorace ve vedení Poslanecké sněmovny, ale vláda, která má reprezentovat zájmy oligarchického kapitálu, to je jiné kafe.

V takové vládě musí být muži, kteří se hned tak něčeho nezaleknou, muži, kteří vědí, oč jde, muži, co se „vyznají“. Nebo snad znáte ve světě novodobých globálních i národních hospodářských oligarchů nějaké ženy? Až na naprosté výjimky, samozřejmě ne. Globální kapitalismus je svět ostrých loktů, velkých her, mafií. Svět mužů.

Jestli cokoliv vypovídá něco zásadního o povaze nové vládnoucí garnitury, je to její dvojí tvář. Dokud šlo o marketing, ženy se do tohoto obrazu hodily. Když pak došlo na dělení kořisti, není pro ně místo.

Některé tyto ženy, jako třeba tváře z Věcí veřejných, si za to mohou samy. Nechaly se použít v lechtivých reklamách, v nichž vystupovaly napůl jako budoucí političky, napůl jako modelky. A hle, ve světě reklamy dominovaném patriarchálním vkusem, to (zcela nepřekvapivě) zabralo. A docela „moderně“ to zapůsobilo i na facebookové mládí.

Kombinace této iluze „modernosti“ se seriózní tváří, kterou propůjčil politické reklamě český kníže, obloudila mnoho lidí. Plebejský národ očarovaný moudrostí těch „na zámku“ se už nestačil dovtípit, že kníže v uniformně námořního kapitána jede se svojí lodí do přístavu globálního kapitálu, který potřebuje z národa vytvořit zásobárnu „flexibilních“, recyklovatelných a nakonec do odpadu mířících „zdrojů“.

Kníže v jakémsi rozhovoru sice idealisticky říká, že chápe roli svou i své strany jako úklid špinavého záchodu, který je třeba dát konečně do pořádku. Bohužel ale zaštiťuje lidi, kteří jdou na tenhle úklid nikoliv s běžným čistícím prostředkem, ale s dynamitem.

Nikomu také nedošlo, že za sebevědomým kapitánem námořního plavidla se ženy mohou vyskytovat nikoliv v důležitých velících funkcích, ale přinejlepším jen jako reklama nebo jako nahotinky vylepené na stěnách námořnických ubikací. Vláda a její práce ve prospěch bezskrupulózního velkého kapitálu je totiž jiná liga, než předvolební marketing. V takové vládě si už nelze dovolit dokonce ani bývalou zpěvačku dechovky, která by pěla budovatelské písně o americkém radaru.

Jinými slovy: vláda, která bude demontovat sociální stát a transformovat v  námezdní práci to, co ještě zbývá z důstojnosti zaměstnanců chráněných sociálním státem (a to vše ještě zaštiťovat vzletnými slovy o potřebě flexibility, individualismu a vzdělanostní společnosti), nemůže potřebovat lidi ani s průměrným sociálním soucítěním. Potřebuje asociály — ostré muže ošlehané větry „velkého světa.“ Dámy mohou chodit na recepce a „řídit“ Poslaneckou sněmovnu.