Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni.

Budeme-li parafrázovat, co napsal nedávno Václav Bělohradský, jsme v současných společnostech svědky toho, že zaměstnanci i profesionálové se stávají pouhými „zdroji“ námezdní práce. Původní střet mezi dělnickou třídou a národním kapitálem, jenž vedl po sérii sociálních konfliktů k vytvoření základů sociálního státu, odezněl ve vyspělých demokraciích někdy v polovině dvacátého století. Konflikt byl pak ještě více utlumen vznikem mohutných středních tříd, v nichž (pracující) člověk někam patřil. Jinými slovy, měl nějaké povolání, a tím i důstojnost, jež byla jištěna sociálním státem v případech, kdy se lidé dostali do nesnází.

Globální kapitál toto vše rozbíjí. Není v jeho zájmu, aby lidé měli pevné místo, aby měli povolání. Zaměstnanci musí údajně být flexibilní, musí se přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám. Jinými slovy: musí se chovat jako „pracovní zdroje“, které jsou rychle použitelné, přemístitelné, spotřebovatelné. Jde o to, aby pracovní síla — zaměstnanecká i tzv. profesionální — byla v podstatě námezdní.

Když bývalý představitel podnikatelů Jaromír Drábek ve funkci novopečeného ministra práce a sociálních věcí mluví o potřebě zpružnit pracovní trh (tedy de facto o potřebě najímat pracovníky bez obtížných právních závazků a vyhazovat je z práce snadněji), omezit sociální dávky (a dávat je „adresně“ jen těm, co si je prý zaslouží), nebo o důchodové reformě založené na částečné privatizaci penzijního systému, vyjadřuje přesně základní zájem oligarchického kapitálu: oslabit či demontovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali — v jim srozumitelných hranicích svého národního státu — úsilí globálního kapitálu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo nezaměstnané bez dostatečně silné záchytné sítě společenské solidarity.

Jak připomněl nedávno již zmiňovaný Bělohradský, nová česká vládní koalice pracuje v intencích „třídního boje“ postaveného na hlavu. Jsme svědky útoku dobře organizované třídy bohatých na politicky zmatenou společnost, vylekanou „krizí“ a řeckými scénáři. Má se šetřit především na chudácích a lidech s přinejlepším průměrnými příjmy, jakkoliv to vláda možná doprovodí nějakým symbolickým gestem, jež změní stropy sociálního pojištění, a tím de facto zvýší daňovou zátěž i pro lidi s vysokými platy.

Na základě této perverzní logiky se například budou kádrovat nezaměstnaní, zda si skutečně zaslouží sociální dávky, zatímco manažéři investičních fondů, polostátních podniků a bank, z nichž některé přispěly k finanční krizi, si ponechají miliónové platy a bonusy.

Propaganda těchto vlivných skupin, jež se šíří s pomocí některých politických stran a  neoliberálních médií, tvrdí, že údajně jde především o šetření peněz nás všech, o záchranu naší malé země před „řeckým scénářem“. Falešná mediální a politická panika ovšem měla a má za úkol zastřít, že jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů..

Pocit odpovědnosti, a z ní vyplývající solidarity se slabšími, nemají mít ti ekonomicky „nejúspěšnější“, ale vinni se naopak mají cítit ti ostatní, o nichž se v sociálně-demokratickém pojmosloví mluví jako o lidech práce. Ti se musí uskrovnit, ti musí přijmout sociálně-darwinistickou logiku, v níž se svět údajně změnil natolik, že když nepřestanou svými „zbytečnými“ požadavky omezovat rozlet kapitálu a budou bránit sociální stát, nebudeme buď prý konkurence schopní nebo celý systém zkrachuje.