O vládě chilského diktátora Pinocheta existují dva příběhy. V našem prostředí je více známý ten americký konzervativní, podle něhož bezskrupulózní generál zabránil prezidentovi Allendemu zavést v zemi komunistickou diktaturu a posléze liberálními reformami podle Miltona Friedmana přivedl zemi na cestu ekonomické prosperity. Druhý příběh je o tom, že bezskrupulózní generál svrhnul demokraticky zvoleného prezidenta, zemi přivedl do hospodářské krize, obyvatelstvo uvrhl do bídy a zavedl brutální policejní režim, během něhož úzká vrstva zbohatlíků profitovala z privatizace státního majetku.

Ve svém článku se nechci zaměřit primárně na srovnání obou příběhů, i když to zde naleznete také. Spíše bych chtěl čtenářům poskytnout ukázku narativních strategií, které umožňují pisateli podat svůj příběh bez ohledu na fakta takovým způsobem, který vyhovuje jeho záměru či přání. Jako příklad takového vyprávění jsem si zvolil líčení chilských událostí z pera britského ekonomického historika Nialla Fergussona v jeho dnes již světoznámé knize z roku 2008 Vzestup financí.

Na Fergussonově líčení chilských událostí mě nejvíce zaujala jejich vnitřní rozporuplnost. Nemusí člověk bezpodmínečně znát druhou verzi příběhu, aby při kritickém čtení nenabyl dojmu, že autor tu před ním dělá podivuhodné myšlenkové kotrmelce, aby mohl věřit tomu, čemu věřit chce, a přesvědčovat vás o tomtéž.

Ocitujme nyní Nialla Fergussona:

„V roce 1982 ekonomika poklesla o 13 %, což zdánlivě dávalo za pravdu levicovým kritikům Friedmanovy šokové terapie. O tom, že krize je překonána, se dalo mluvit až koncem roku 1985.“

Na této okolnosti je poněkud zvláštní to, že ekonomické reformy podle friedmanovského střihu se začaly v zemi uskutečňovat hned po převratu, který se odehrál 11. září 1973. Krize, o které Fergusson mluví, měla vypuknout v roce 1979, podle něj v důsledku neuváženého rozhodnutí svázat chilskou měnu s dolarem.

Je to poněkud zvláštní označovat za ekonomický úspěch určitého režimu hospodářský růst, ke kterému dojde dvanáct let po jeho nastolení a po velkém ekonomickém propadu. Že by šoková terapie „zdánlivě" dvanáct let nefungovala?

Samozřejmě je otázka, co se dělo do roku 1979. V této souvislosti se Fergusson zmiňuje o krizovém vývoji v letech 1973-75. V roce 1975 navštívil Chile Milton Friedman. Jeho návštěvu líčí Fergusson tak, jako by Friedman svými radami zachránil chilskou ekonomiku. Friedman poradil snížení vládních výdajů a další opatření, která označil za šokovou terapii. O něco dále Fergusson tvrdí, že po Friedmanově návštěvě se ekonomická situace zlepšila.

Problém je, že friedmanovské reformy začaly roku 1973 a nikoliv roku 1975. Zemi po ekonomické stránce řídily ekonomové přímo odchovaní Miltonem Friedmanem a on sám v roce 1975 neporadil Pinochetovi nic jiného, než aby v těchto reformách pokračoval. Líčení událostí tak, jako by reformy začaly až roku 1975, je proto mylné. Zvláštní na tom je, že Fergusson evidentně ví, že to tak nebylo, neboť o něco dále poznamenává:

„Byli to tzv. chicagští hoši, Friedmanovi pěšáci [...], kteří studovali v Chicagu a pak se stali členy vlády. Již před Allendeho pádem sestavili podrobný plán reforem, známý jako El Ladrillo (Cihla)..."

Fergusson, který zde uvádí jednotlivá jména friedmanovských ekonomů, kteří se stali Pinochetovými ministry, jistě také ví, že Pinochet se jejich plánem od začátku řídil a že chicagští hoši, o nichž mluví, byli v Pinochetově vládě již před mytizovanou návštěvou Miltona Friedmana.

Toto kouzlení s fakty pak umožňuje Fergussonovi tvrdit, že hospodářský růst byl v patnácti letech po Friedmanově návštěvě v procentuálním porovnání několikanásobně vyšší než v patnácti letech před návštěvou. Což je tvrzení jednoznačně manipulativní, neboť největší propad hospodářského růstu před rokem před rokem 1975 připadá na období 1973-1975, kdy ekonomiku řídili Pinochetovi neoliberální poradci. Tehdy se úroveň HDP na hlavu propadla zhruba na úroveň roku 1960. Pouhým pohledem na křivku HDP zjistíme, že přinejmenším do roku 1990 "jela" chilská ekonomika velmi pravděpodobně pod svoje možnosti.

Dalším pozitivním výsledkem neoliberálních reforem byl podle Fergussona pokles míry chudoby:

„Chudoba výrazně poklesla, na pouhých 15 % v porovnání se 40 % ve zbytku Latinské Ameriky."

Jde opět o tvrzení již samo o sobě matoucí, neboť pokles chudoby nedokládá srovnáním se staršími daty z Chile, ale se zbytkem Latinské Ameriky, kde povětšinou vládly různé vojenské diktatury. Zároveň zde není vůbec uvedeno, o které době je řeč. V poznámce k tomuto údaji se Fergussen odvolává na novinový článek z roku 2007, což je ovšem sedmnáct let po odchodu Pinocheta a čtyřiatřicet let po jeho nástupu. Z jiných zdrojů se lze dozvědět, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla míra chudoby docela jiná, než jak ji Fergusson uvádí, k čemuž se ještě dostaneme.

Základní premisou všech, kdo mluví o chilském ekonomickém zázraku je tvrzení, že Pinochet zabránil komunistické revoluci. Fergusson opakovaně označuje prezidenta Allendeho za marxistu a nepřímo říká, že měl v roce 1973 v plánu uskutečnit revoluci.

Jenomže Allende byl v roce 1970 zvolen v demokratických volbách prezidentem a v roce 1973 získala jeho strana v parlamentních volbách 44 % hlasů. V některých amerických kruzích sice vyvolal paniku jeho program znárodňování (americká společnost ITT začala přímo usilovat o jeho svržení), ale teze o tom, že Allende chtěl zavést v zemi komunistickou diktaturu, je naprosto neudržitelná. V jeho jednání tomu nic nenasvědčuje. Podobná argumentace by ospravedlnila vojenské svržení jakékoliv vlády. Kdykoliv totiž lze říci, že dotyčná vláda měla v úmyslu zavést komunismus či fašismus, byť se to zatím neprojevilo. Bohužel řada publicistů bere tyto pseudoargumenty vážně.

Fergusson líčí porážku nebezpečného marxisty těmito slovy:

„Jen o osmnáct měsíců dřív, v září 1973, se hlavním městem Santiagem valily tanky, aby svrhly vládu marxistického prezidenta Salvadora Allendeho, jehož pokus udělat z Chile komunistický stát skončil naprostým hospodářským chaosem a voláním parlamentu po tom, aby moc převzala armáda. Allendeho protivníci se sklenkami šampaňského v ruce sledovali z balkonu nedalekého hotelu Carera, jak vojenské tryskové letouny bobmardují prezidentský palác Modena."