Dva příběhy o Chile

Adam Votruba

O vládě Pinocheta existují dva příběhy. Zabránil generál Allendemu zavést v zemi diktaturu a přivedl zemi na cestu ekonomické prosperity? Nebo svrhl demokraticky zvoleného prezidenta, zemi přivedl do krize a zavedl brutální policejní režim?

O vládě chilského diktátora Pinocheta existují dva příběhy. V našem prostředí je více známý ten americký konzervativní, podle něhož bezskrupulózní generál zabránil prezidentovi Allendemu zavést v zemi komunistickou diktaturu a posléze liberálními reformami podle Miltona Friedmana přivedl zemi na cestu ekonomické prosperity. Druhý příběh je o tom, že bezskrupulózní generál svrhnul demokraticky zvoleného prezidenta, zemi přivedl do hospodářské krize, obyvatelstvo uvrhl do bídy a zavedl brutální policejní režim, během něhož úzká vrstva zbohatlíků profitovala z privatizace státního majetku.

Ve svém článku se nechci zaměřit primárně na srovnání obou příběhů, i když to zde naleznete také. Spíše bych chtěl čtenářům poskytnout ukázku narativních strategií, které umožňují pisateli podat svůj příběh bez ohledu na fakta takovým způsobem, který vyhovuje jeho záměru či přání. Jako příklad takového vyprávění jsem si zvolil líčení chilských událostí z pera britského ekonomického historika Nialla Fergussona v jeho dnes již světoznámé knize z roku 2008 Vzestup financí.

Na Fergussonově líčení chilských událostí mě nejvíce zaujala jejich vnitřní rozporuplnost. Nemusí člověk bezpodmínečně znát druhou verzi příběhu, aby při kritickém čtení nenabyl dojmu, že autor tu před ním dělá podivuhodné myšlenkové kotrmelce, aby mohl věřit tomu, čemu věřit chce, a přesvědčovat vás o tomtéž.

Ocitujme nyní Nialla Fergussona:

„V roce 1982 ekonomika poklesla o 13 %, což zdánlivě dávalo za pravdu levicovým kritikům Friedmanovy šokové terapie. O tom, že krize je překonána, se dalo mluvit až koncem roku 1985.“

Na této okolnosti je poněkud zvláštní to, že ekonomické reformy podle friedmanovského střihu se začaly v zemi uskutečňovat hned po převratu, který se odehrál 11. září 1973. Krize, o které Fergusson mluví, měla vypuknout v roce 1979, podle něj v důsledku neuváženého rozhodnutí svázat chilskou měnu s dolarem.

Je to poněkud zvláštní označovat za ekonomický úspěch určitého režimu hospodářský růst, ke kterému dojde dvanáct let po jeho nastolení a po velkém ekonomickém propadu. Že by šoková terapie „zdánlivě" dvanáct let nefungovala?

Samozřejmě je otázka, co se dělo do roku 1979. V této souvislosti se Fergusson zmiňuje o krizovém vývoji v letech 1973-75. V roce 1975 navštívil Chile Milton Friedman. Jeho návštěvu líčí Fergusson tak, jako by Friedman svými radami zachránil chilskou ekonomiku. Friedman poradil snížení vládních výdajů a další opatření, která označil za šokovou terapii. O něco dále Fergusson tvrdí, že po Friedmanově návštěvě se ekonomická situace zlepšila.

×
Diskuse
February 28, 2012 v 9.19
demokracie nebo exorcismus?
Henry Kissinger označil po volbě Allendeho chilské obyvatelstvo za nesvéprávné. O pár let později vyhrožoval při návštěvě Itálie Aldo Morovi, a není zcela vyloučeno, že jeho lidé měli podíl na jeho zavraždění Rudými brigádami. (Není také náhodou, že Kissinger svůj ideál viděl v Metternichovi.)

Posilování mediální hegemonie vládnoucích tříd slouží i udělování Nobelových cen míru podobným zločincům.
Symptomatické je např. také, jak byl španělský soudce Baltasar Garzón svými kolegy profesionálně zlikvidován.
MT
February 29, 2012 v 5.01

Pokud jde o kydy o Allendově diktátorském směřování, plně souhlasím s odmítnutím těchto manipulací.

U ekonomiky to není tak jednoznačné.
S tou hyperinflací AŽ po 11.9.1973 to bude zřejmě nějaký autorův svérázný humor.

A argumenty o propadu v letech 1973-5 jsou velmi slabými argumenty.

Víme dobře, že politická opatření mají z hlediska efektu určité zpoždění.
Období těsně po převratu je obtížné připsat k odpovědnosti Pinochetovi.

Naopak pokud docházelo ke konci 70. let k pozitivním změnám v ekonomice je to zásluha friedmanovců - to se nedá nic dělat.

Argument ohledně poklesu míry chudoby za Pinocheta je ale velmi zákeřný - Chile se vždy lišilo od zbytku Latinské Ameriky (s výjimkou Argentiny) nízkou mírou chudoby.
To je stejná zákeřnost - ale v opačném gardu - jako bagatelizovat to, co je na kubánském režimu pozitivní, tím , že si jako reprezentanta nekomunistické latinoameriky vyberete ohledně školství či zdravotnictví i chudoby Kostariku ...
AV
February 29, 2012 v 9.13
Souhlasím s panem Tejklem, že je interpretace ekonomických dat je složitější - efekt zpoždění apod. Nicméně přesto jsem přesvědčen, že k žádnému ekonomickému úspěchu zde nedošlo, naopak.

Inflace sice silně vzrostla už za Allendeho, nicméně za Pinocheta tento růst akceleroval:
1971 - 20 %
1972 - 75 %
1973 - 311 % (největší skok bezprostředně po nástupu Pinocheta)
1974 - 586 %
1975 - 380 %
1976 - 229 %
1977 - 100 %

Co se týče ukazatele růstu HDP, pak se domnívám, že přes jisté zpoždění je velkou část ekonomického propadu 1973-1975 nutno přičítat už na vrub Pinochetově ekonomickému programu. Ovšem i pokud toto pomineme, pak je třeba říci, že koncem 70. let (1979) následoval po jistém růstu další hluboký propad. Fergusson tvrdí, že rychlý růst po roce 1985 je důkazem, že neoliberální šoková terapie funfuje. 12 let poté, co byla zavedena? Tehdy se Chile zvedalo ze dna a dohánělo úroveň, na které už kdysi bylo. (Dobré by bylo zvážit i tvrzení Kleinové, že tehdy už se Pinochet v praxi odkláněl od důsledného dodržování všech friedmanovských doporučení.) Myslím však, že poměrně přesvědčivé je porovnání HDP na hlavu s průměrem Latinské Ameriky, případně s modelovou přímkou dlouhodobé tendence růstu. V obou případech případech se ukazuje, že v letech 1973-1990 fungovala ekonomika hůře, než by bývala mohla při jiné politice.

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:GDP-Chile-pinochet.png
http://econoclaste.org.free.fr/dotclear/images/septembre-d%C3%A9cembre%202006/chili.jpg
MT
February 29, 2012 v 11.26

... v podstatě souhlasím - zejména s tím, že dlouhodobě se žádný zázrak nekonal.
Ani Allendeho ani Pinochetova cesta nebylo - z hlediska ekonomické stránky věci - asi to pravé ořechové.

Pro mně je Chile hlavně odstrašující ukázkou toho, co se stane, pokud někdo vsadí na druhý penzijní pilíř takový důraz jako to provedla Pinochetova vláda.

Druhý pilíř není řešení - už proto, že budoucnost kapitálových výnosů je - jako příjmový princip - chmurná sama o sobě ...

To radši mix čtyř pěti faktorů ohledně úpravy parametrů prvního pilíře - trošku důchodový věk (nebo do důchodu kdykoli, ale různá částka jako důchod), trošku vyšší odvod, výnos navýšeného DPH atd. ...