Zapomenutá zkušenost: v epidemii covidu stát nebezpečně přehlížel migranty

Fatima Rahimi

Pandemie covid-19 otřásla zdravotními systémy po celém světě. Zvlášť zranitelní jsou v přístupu k očkování i zdravotní péči zejména lidé bez legálního pobytu či bez domova. Vláda je však v přístupu k vakcíně dlouhou dobu ignorovala.

Na covid jako by se tu velmi rychle zapomnělo, nezpracovávají se poznatky, nevyvozují se důsledky. Přitom Česká republika patřila k zemím s nejhorší bilancí obětí na světě. Jednou z řady vážných chyb bylo přehlížení lidí bez domova a migrantů bez dokladů při očkování. Foto Michal Čížek, AFP

Zdraví je jedním z důležitých aspektů lidského života a představuje klíčový faktor pro spokojený život jednotlivců i společnosti. Dostupnost zdravotní péče a kvalitní zdravotnictví je nutnou podmínkou zajištění kvalitního života.

Přestože podle výzkumu veřejného mínění z června loňského roku je jednašedesát procent obyvatel České republiky se zdravotním systémem spokojeno, zdravotnický systém strádá přepracováním personálu, nedostatkem zdravotních sester a lékařů a podfinancováním. Covid tyto problémy ještě prohloubil. Uplynulé dva roky pandemie vyčerpaly zdravotní personál, který už tak pracoval na pokraji sil.

Přetížené nemocnice proto často musely omezit plánovanou péči. Škody na veřejném zdraví tak nezpůsobil pouze koronavirus, ale také odložení ostatních vyšetření a zákroků, jež vedlo ke zpomalení léčby.

Zhoršení dostupnosti kvalitní zdravotní péče v České republice pociťují obzvlášť výrazně například cizinci, kteří to mají se zdravotní péčí a přístupem k ní ještě o něco složitější — často si musí platit komerční zdravotní pojištění, protože do systému veřejného zdravotního pojištění nemají přístup. Do nákladu samoplátců patří například výdaje spojené s těhotenstvím, ale také s očkováním.

Přístup k plnohodnotné zdravotní péči je přitom v České republice podmíněn legálním pobytem a platnými doklady. To jsou podmínky, které zejména uprchlíci nemusejí splňovat.

Lighthouse Reports, investigativní reportážní tým, který ke své spolupráci přizval mezi řadou předních evropských médií i redakci Deníku Referendum, sesbíral v období mezi listopadem 2020 a červencem 2021 data týkající se lidí bez řádných dokladů a jejich přístupu k očkování z několik evropských zemí. Česká republika z mezinárodního srovnání nevychází příliš dobře.

Očkování proti covidu v České republice a přístup k cizincům

V České republice se začalo očkovat proti nemoci covid-19 na konci prosince 2020. Očkování doprovázela veřejná kampaň, mezi prvními se nechal naočkovat tehdejší premiér Andrej Babiš. K vakcíně měli přístup nejprve senioři a lidé s vážnějšími zdravotními problémy, postupně se dostupnost rozšiřovala na mladší ročníky. A očkovat se mohli nechat i cizinci, kteří měli veřejné pojištění.

Avšak ti, kdo nejsou registrováni v systému veřejného zdravotního pojištění, si museli na vakcinaci počkat až do loňského června. Očkování si navíc museli zaplatit, i když o jeho následné proplacení si mohli požádat.

Až do konce června 2021 se nemohli registrovat k očkování ani lidé bez domova a cizinci bez řádného pobytu v České republice. V Evropě je většina neregulérních migrantů vyloučena ze zdravotních systémů, což z nich činí jednu z nejzranitelnějších skupin.

Evropské země vyzývaly, aby se lidé zapojili do ochrany veřejného zdraví a nechali se naočkovat. S neregulérními migranty, včetně lidí bez dokladů, se však nepočítalo.

Podle Lighthouse Reports to platilo také pro Českou republiku, která byla vyhodnocena jako jedna ze zemí s nejhorší dostupností očkování proti covidu-19 pro lidi bez dokladů. V rozpočtu pro ně nebyla vyčleněna žádná částka a v oficiálních přehledech o očkování nebyli explicitně vyjmenovaní. Lidé bez domova neměli přístup k vakcínám vůbec.

Situace se začala měnit až na konci sledovaného období. Díky některým organizacím se mohli nakonec naočkovat i lidé bez dokladů, pokud si pamatovali alespoň své rodné číslo.

Stalo se to díky iniciativě pražské radní Mileny Johnové. S tehdejším ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem sjednala zákonnou výjimku pro cizince bez řádného pobytu a osoby bez zdravotního pojištění z řad lidí bez domova. „Trvalo to tři měsíce, ale loni na konci června výjimku skutečně dostali,“ říká Jarmila Neumannová z Metropolitního zdravotnického servisu, která měla na starosti koordinaci očkování ohrožených skupin.

Očkovalo se pod Libeňským mostem

Pilotní projekt se zaměřoval především na lidi bez přístřeší. Očkovalo se v terénu nebo v azylových domech. První člověk z uvedených ohrožených skupin byl naočkován v polovině července na očkovacím stanovišti v Praze pod Libeňským mostem.

Podle Neumannové byl o nabídku velký zájem: „Očkovali jsme každého, kdo o to stál. V prosinci a v lednu si také mnoho lidí přišlo pro posilovací dávku.“

I podle vedoucího terénních pracovníků občanské organizace Naděje Aleše Strnada byl o vakcínu velký zájem. Nicméně ne všichni zájemci se nakonec zúčastnili. „Určitě se nejedná o všechny lidi bez domova. Například ti, kteří už měli onemocnění za sebou, se očkovat nepřišli. Obecně lze říct, že zájem u lidí v tíživých situacích byl podobný jako u majority,“ říká Strnad.

Informace o nabídce očkování předávali terénní pracovníci nebo příslušné občanské organizace. V terénním programu byli lidé bez přístřeší informováni o možných termínech očkování asi dva týdny předem. Poslední příležitost k očkování byla letos v únoru.

Aby se zájemci mohli nechat naočkovat, potřebovali alespoň nějaké základní identifikační údaje, nejlépe rodné číslo. „Většina z nich aspoň nějaký doklad měla, menší procenta cizinců neměla žádné doklady a jim jsme například pomohli spojit se s ambasádou nebo s návratem do rodné země, pokud měli o takovou pomoc zájem,“ říká Strnad.

Kromě organizace Naděje spolupracoval pražský magistrát také s Armádou spásy, Centrem sociálních služeb Praha, Charitou a s organizacemi pomáhajícími cizincům. Do očkování se dobrovolně přihlásili také dva praktičtí lékaři.

„Ukázalo se, jak důležité je propojení sociálních a zdravotních služeb. Očkování to jasně potvrdilo. Kdybychom na to byli sami, nemělo by to takový efekt,“ popisuje jednu ze získaných zkušeností Jarmila Neumannová z Metropolitního zdravotnického servisu.

Celkem se podle Neumannové zúčastnilo očkování přibližně šest set osob, cizinci z nich tvořili asi pětinu. Jednalo se převážně o lidi z Evropské unie, nejčastěji ze Slovenska nebo z Polska, několik jednotlivců bylo z Bulharska. Ze zemí mimo Evropskou unii se jednalo zejména o Ukrajince.

Nešlo o veřejnou kampaň

Zatímco výzkum Lighthouse Reports se soustředil na dostupnost očkování proti covidu pro lidi bez dokladů, v Praze se možnost očkování rozšířila na všechny osoby stojící mimo systém zdravotního pojištění. Ostatně jen malá část migrantů v České republice nemá vůbec žádné doklady.

Služby využívali spíše lidé, kteří již neměli oprávnění k pobytu nebo jim hrozilo, že o něj brzy přijdou. Podstatnou roli sehrával také nedostatek finančních prostředků a překážky, které migrantům znemožňovaly odcestovat.

Ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová popisuje situaci neregulérních migrantů takto: „Nejčastěji jsou to cizinci, kteří přijeli na nějaký druh pobytu a oprávnění k němu následně ztratili. To ovšem neznamená, že nemají žádné doklady. Obvykle mají například pas nebo jiný doklad ze země původu, ale nemají oprávnění k pobytu a tím pádem ani zdravotní pojištění.“

Faltová odhaduje počet migrantů, kteří v České republice přišli o oprávnění k pobytu na několik desítek až sto tisíc. Během pandemie se jejich počet patrně zvýšil. Hranice byly zavřené, cestování bylo složité a situace nepřehledná.

„Většinou se jedná o lidi, kteří jsou zde krátkou dobu. Mezi klienty máme lidí, kteří jsou zde delší dobu, opravdu jenom pár. Říkají si, že když už jsou zde stejně nelegálně, budou ještě chvíli pracovat a až je chytnou, tak odcestují. Nějak s tím počítají,“ vysvětluje Faltová.

Migranti bez oprávnění k pobytu se o možnosti očkování dozvídali především od terénních pracovníků. Na stránkách hlavního města Prahy „Metropole všech“ byly sice informace o covidu-19 a očkování dostupné, ale nezaměřovaly se specificky na migranty. Nešlo tedy o veřejnou kampaň, jak to koneckonců ukazuje i analýza Lighthouse Reports.

Podle Faltové to bylo především kvůli politické citlivosti tématu a obavám z antivaxerských skupin: „Úředníci se báli, že na místech, kde se očkuje, se strhnou protesty,“ říká.

Cizinci bez oprávnění k pobytu se zdržují především ve větších městech, přičemž lze předpokládat, že nejvíce jich bude v Praze. „Jde o velmi citlivé téma a odvaha místních politiků není velká. Rozumím, že emoce kolem očkování byly velmi vyhrocené. A k tomu přistupují i emoce spojené s migrací. Na druhou stranu, kdyby možnost nechat se očkovat byla hned od začátku přístupná všem, bylo by to jednodušší,“ vysvětluje Faltová.

I mezi migranty koloval strach z vakcinace. Podle Faltové se migranti obávali úniku údajů, pozornosti úřadů a eventuálního vyhoštění. Překážkou mohla být i registrace k očkování, která byla vedena pouze v češtině a angličtině. Dalším důvodem pak byly dezinformace o nemoci covid-19 a vakcinaci, jež samozřejmě ovlivnily i část cizinců bez legalizovaného pobytu.

Očkovalo se nejen v Praze

Lidé bez domova i cizinci bez oprávnění k pobytu se mohli nechat očkovat také v Brně, Olomouci, Ostravě a dalších krajských městech v České republice. V Brně uvedenou možnost avizoval magistrát a spolupracoval přitom s interkulturními pracovníky, kteří jsou denně ve styku s komunitami cizinců.

Podle Lenky Šafránkové Pavlíčkové z Magistrátu města Brna interkulturní pracovníci využili všech cest: osobních kontaktů, telefonátů, zpráv na messengeru, komunitních skupin na Facebooku nebo YouTube kanály. V rámci cílových skupin podstupovaly očkování především Moldavané, kteří do České republiky přijíždějí na biometrický pas — a podmínkou k pobytu tu pro ně byla povinnost zabezpečit si očkování.

Přístup k očkování řešili také žadatelé o mezinárodní ochranu. Lidé v azylových zařízeních jsou součástí veřejného zdravotního systému, avšak na rozdíl od občanů České republiky si nemohou vybrat, u které pojišťovny budou přihlášeni. Automaticky jsou hlášeni k Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Podle vedoucího Oddělení vztahů s veřejností Správy uprchlických zařízení Jana Pirocha byly informace o očkování součástí vstupního pohovoru. Veškeré informace se klientům poskytovaly i v jejich rodném jazyce. „V případě potřeby jsou naši sociální pracovníci připraveni pomoci všem klientům s registrací k očkování. Klientům také vysvětlujeme fungování českého zdravotního systému, v případě potřeby je též při první návštěvě lékaře doprovázíme,“ řekl Piroch.

Klienti v zařízeních pro zajištění cizinců byli taktéž informováni o možnosti očkování, které přímo v zařízeních prováděli pracovníci Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra jednorázovou vakcínou Janssen. Vůči poslední dominantní variantě omikron se však projevovala jako takřka neúčinná.

Co se týče zájmu, podle Pirocha byl velmi různorodý podle místa i času, podobně jako v celé české populaci. Mezi cizinci propuštěnými z detence příliš velký zájem nebyl. Alespoň tak soudí Magdalena Pospíchalová z dobrovolnické Iniciativy Hlavák, která od září 2015 pomáhala uprchlíkům po propuštění z českých detenčních zařízení a připravovala informační letáky o očkování pro cizince v méně frekventovaných jazycích.

České vládě tak trvalo celého půl roků, než začala myslet i na lidi bez přístřeší nebo cizince bez oprávnění k pobytu, kteří v rámci pandemie patřili mezi velmi zranitelné skupiny. Nesměřovala k nim žádná veřejná kampaň. Jako by se na ně zapomnělo. Přitom nebylo potřeba mnoho: stačilo prostě jen vzít je v potaz.

Iniciativněji se tak sama od sebe chovala některá města. Sama od sebe si utvořila programy i pro lidi, na jejichž potřeby se často zapomíná. Snad získané informace a zkušenosti poslouží do budoucna, takže města i vláda při další krizi zareagují rychleji — a budou spolu více komunikovat.

advertisment