Česká politika stále znovu vynalézá kolo
Jiří PeheMístní debata o euru, manželství pro všechny nebo o korespondenční volbě je příznačná tím, že zhusta opomíjí zkušenost okolních zemí. U mnohých politiků jde přitom o strategii, jak těchto témat zneužít. Nahrává jim i nedůslednost médií.
Několik probíhajících debat o možném přijetí zásadních legislativních změn znovu ukazuje, že česká vládní i opoziční politika se topí v provinční sebestřednosti. Nejen politici, ale bohužel často i média v debatě o takových změnách ignorují širší evropský kontext a veřejnost „ohromují“ argumenty, které byly v jiných zemích — s často vyspělejší demokratickou kulturou než u nás — bezpečně vyvráceny.
Buďme ale konkrétní. V České republice se momentálně diskutuje o třech zásadních tématech, o nichž ve většině zemí na západ od nás debata už dávno proběhla: přijetí eura, přijetí korespondenční volby a manželství pro všechny.
Politici, kteří jsou proti přijetí těchto změn, totiž zhusta používají argumenty, které v západoevropských zemích neobstály. Média je přitom nenutí, aby důkladně vysvětlili, v čem je ve srovnání se zmíněnými zeměmi česká situace tak specifická, ba odlišná, že právě u nás nelze takové změny přijmout.
Korespondenční volba
Nejaktuálnější je debata o zavedení korespondenční volby ze zahraničí. Vládní koalice argumentuje, že schválení zákona, který by ji umožnil, nabídne příležitost statisícům českých občanů žijícím v zahraničí, aby se mohli účastnit voleb ve své zemi.
Současná opozice naopak hrozí, že při projednávání zákona bude tvrdě obstruovat. A ve Sněmovně se chystá proti zavedení korespondenční volby vystupovat s pomocí argumentů, které už všechny mnohokrát zazněly při projednávání korespondenční volby v jiných zemích EU. Volba na dálku je přitom nyní schválena a využívána ve všech zemích EU — s výjimkou České republiky, Chorvatska, Francie a Malty. V obou posledně zmíněných zemích lze ale hlasovat přes internet.
Čeští odpůrci argumentují, že korespondenční volba není bezpečná, a může být tudíž zneužita k podvodům. Nebo že není v pravém slova smyslu tajná a osobní, jak to vyžaduje česká ústava.
V žádné ze zemí, v nichž korespondenční volba již funguje, přitom k ničemu z toho, před čím současná česká opozice varuje, nedošlo. Jedinou výjimkou jsou rakouské prezidentské volby v roce 2016, při nichž se kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů voličů hlasujících korespondenčně muselo opakovat druhé kolo prezidentských voleb. I tam ale šlo jen o procedurální pochybení, když se hlasy došlé poštou začaly sčítat dříve, než bylo legální. Opakované hlasování tak výsledky zrušené volby potvrdilo.
Již při vzniku Československa byly závazky vůči Slovákům v Pittsburské dohodě i Martinské deklaraci ohledně autonomie, vlastního soudnictví ad. ze strany české části státu nedodrženy, k autonomii pro Slováky Čechy vedla až Mnichovská dohoda, aby po válce byla opět omezena, následně demontována a to vše se opakovalo ještě jednou po roce 1968.
Podobné porušení slibů bylo i vůči československým Němcům dávno před vznikem nacismu, kdy Beneš na mírových jednáních sliboval pro novou ČSR švýcarský model samosprávy. Dále tvrdil spojencům v nótě z 20. května 1919, že němčina se stane druhou “zemskou řečí” a že práva menšin budou zaručena podle “švýcarského vzoru”. Taktéž, že ve veřejných úřadech “si budou ze zásady oba jazyky rovny”.
Nedodrženými závazky ze strany české reprezentace Československo začalo i skončilo. Připomeňme nedodržení usnesení Federálního shromáždění z konce federace o tom, že ani jeden z nastupujících států nepřevezme státní symboly federace. Za pár týdnů byla schválena československá vlajka jako česká.
Nesplněný závazek vůči Euru je tedy pokračováním v české tradicí nedodržování slibů a závazků při řízení vlastního státu - jeho nesplnění s mnohými "ale" a "protože" jak vůči vlastním občanům, tak i vůči partnerům v Evropské unii.
Žádné překvapení.
Ano, bohužel - to všechno je pravda.
Co se oněch státních symbolů po rozpadu federace týče - to byla taková typická česká vychytralost (a bylo by možno užít i syrovějšího příměru), kdy si česká strana svévolné přisvojení původních (společných) státních symbolů "zlegitimizovala" poukazem na to, že ono ujednání se slovenskou stranou prý zavazovalo pouze československý, ale nikoli český stát. Byl to projev tradičního českého podrazáctví, a je nutno mít uznání vůči Slovákům že z toho nedělali velkou aféru (která by nutně vznikla kdyby i oni učinili ten samý krok, a také nadále užívali ty samé státní symboly jako česká strana). Je nutno konstatovat, že nový český stát se zrodil z tohoto podvodu, z bezectně porušeného slibu; a tento prvotní příklad se pak v české politice skutečně reprodukuje znovu a znovu.
Přitom takovéto podlosti vůbec nebylo zapotřebí, stačilo by kdyby Češi původní symbol (vlajku) jen poněkud upravili, bylo například možno zkrátit modrý klín, změnit tón barev (jako že by pastelovější barevné tóny by mohly státní vlajce jenom prospět). Už jenom takovýmito relativně malými úpravami by bylo učiněno zadost alespoň liteře vzájemného ujednání.
Podobný "čecháčkovský podvůdek" se stal i po 2. světové válce, kdy byl založen státní podnik TESLA. Nejprve se samozřejmě odkazovalo na osobnost jihoslovanského fyzika Nikoly Tesly, ale po roztržce sovětského bloku s Jugoslávií se najednou objevilo vysvětlení, že se vlastně jedná o zkratku sousloví TEchnika SLAboproudá.
Československá republika byla v roce 1938 jediným státem ve střední a východní Evropě, který nesešel vlastním přičiněním z demokratické cesty. Personálně na tom měl hlavní zásluhu Masaryk (a jeho politický odkaz), kolektivně pak Češi. Nově lze říci, že oproti zbývajícím zemím Visegrádské čtyřky jsou v ČR nejlepší podmínky pro "kálení do vlastního hnízda".
Pan Unger by se snad mohl někdy rozepsat o tom, jak je nespolehlivost, nedej bože věrolomnost cizí počínání Maďarska, či o tom, jak ctí gentlemanské dohody v Polsku. V ČR nemachrujeme s nadhazováním požadavku na reparace, ani neblokujeme členství v EU, či NATO v případě zemí, jež mají tu "drzost" chtít přistoupit teprve po nás.
A propos, zmíněný případ Tesla je přece spíše sympatickým uměním (improvizace) ze strany slabšího. Podobně jako třeba "ukrytí" obligatorní budovy hotelu Internacional v Dejvicích (a uchránění Prahy, lépe než to umíme dnes, před znešvařením).
Ještě k té počeštěné vlajce. Slovenská politika, směřující (za pro sebe co nejpříhodnějších podmínek) k rozdělení federace, měla k férovým postupům daleko. Běžné oceňování sametovosti dělícího procesu ze strany zahraničí bylo důsledkem především velké vstřícnosti české strany při jednáních. Připomeňme protagonisty. Na Slovensku především Mečiar a Čarnogurský, v ČR Klaus a Kalvoda. Vybarvila se nám později tahle čtyřka!
Sliby, které Slováci chtěli, jim Klaus a spol. velkodušně dali, aniž přemýšleli o mezích svého mandátu, či o své schopnosti získat pro tohle reálně rozhodující sbor. Je třeba říci, že Slováci o vlajku zanikajícího státu nestáli a nenárokovali si ji, čímž byla "volná".
Kromě uvedeného je třeba mít na paměti, že česká vlajka, na mezinárodním poli nepoužívaná, byla shodná s vlajkou Polska. Dále je namístě konstatovat, že z vexilologického hlediska nelze vlajky měnit libovolně, či málo nápadně (týká se barev i délky klínu). Navíc by sázka na takový postup mohla být považována za rovněž málo přijatelnou cestu (nehledě na možnost budoucích nedorozumění, či nutnost úprav).
Summa summarum, mám za to, že hlasování na truc Klausovým dohodám mělo pro Čechy svůj význam a symboliku. Naší staronové vlajce jsem rád. Považuji se za realistu, na svůj národ sice kladu větší nároky než na jiné, nikoli však historicky a situačně neadekvátní.
„...navíc existuje i řada dalších pojistek, které znemožňují, aby mohl někdo identitu hlasujícího zneužít, popřípadě aby bylo možné hlasovací lístky zaslané poštou zaměnit za jiné,“ píše Jiří Pehe.
Představte si tento scénář: Ukrajina je před válkou s Ruskem, nebo po válce s Ruskem, nebo obojí. Právě tam probíhají volby. Podle vzoru západních demokracií je na Ukrajině akceptována možnost korespondenční volby, neboť existuje značné množství Ukrajinců s dvojím občanstvím. Je po volbách, mezinárodní pozorovatelé potvrzují, že na Ukrajině proběhly volby naprosto regulérně a v souladu s mezinárodními standardy. Novým ukrajinským prezidentem se stává ... Viktor Aleksandrovič Lukašenko, syn Aleksandra Lukašenka. V ruské televizi se slavnostním projevem vystupuje také Vladimír Putin a oznamuje normalizaci vztahů s Ukrajinou:
„Už jsme nedoufali jsme, že naši ukrajinští občané budou tak moudří a svoji zemi denacifikují úplně sami. Ano, i já se mohu mýlit, nikdo mi ale nemůže upřít opravdu upřímnou snahu o mír. Gratuluji bratrskému ukrajinskému lidu k tomuto moudrému rozhodnutí a vyhlašuji tento památný den svátkem rusko-ukrajinského přátelství, míru a sjednocení.“
Jednou z podmínek získání občanství někdy bývá i slib, který obsahuje podmínku zřeknutí se věrnosti cizímu státu. To ale může být při korespondenční volbě voliče s dvojím občanstvím docela problém (viz ten scénář výše).