Kdo se bojí korespondenční volby?
Jan GruberVládní koalice se od počátku roku marně snaží prosadit možnost korespondenčního hlasování pro Čechy žijící v cizině. O co v návrhu běží? Proč se mu opozice vytrvale brání? A jsou její výhrady oprávněné, nebo si je cucá z prstu?
Vláda Petra Fialy (ODS) si do svého programového prohlášení kromě jiného vytkla prosazení korespondenčního hlasování pro občany České republiky, kteří dlouhodobě žijí nebo pobývají v zahraničí. Poslanecká sněmovna se předmětným návrhem, který vypracovala skupina senátorů v čele s Markem Hilšerem (MHŠ), měla poprvé zabývat již na počátku ledna. Kvůli vytrvalému odporu politických hnutí ANO a SPD ovšem doposud nezahájila ani jeho první čtení.
„Korespondenční volbu dříve nebo později prosadíme,“ řekl nedávno Marek Ženíšek (TOP 09). Situace ve sněmovně, která se od začátku tohoto volebního období utápí v opozičních obstrukcích, ale naznačuje, že pravděpodobnější je druhá z možností. Ženíškovi kolegové z řad vládní koalice ostatně již před několika týdny přiznali, že uzákonit hlasování ze zahraničí se jim do blížící se volby hlavy státu nejspíše nepodaří. „Spíš to nevidím,“ připustil Jakub Michálek (Piráti).
Diskuse o korespondenční volbě, která se vede přes dvacet let, během nichž vznikla řada vládních, senátních i poslaneckých návrhů, aniž by některý z nich zdárně prošel celým legislativním procesem, proto bude pokračovat i v příštích měsících.
Z jakých důvodů by Česká republika měla hlasování ze zahraniční umožnit? Proč se ho naopak opozice vedená Andrejem Babišem (ANO) a Tomiem Okamurou (SPD) obává? A jsou její výhrady oprávněné, nebo si je cucá z prstu?