Výzva prezidenta Petra Pavla z jeho novoročního projevu, aby Česká republika po téměř dvaceti letech přešlapování spustila proces přijetí eura, okamžitě vyvolala odmítavé reakce jak v opozičních stranách, tak v části vládní ODS.

Bývalý prezident Václav Klaus dokonce označil snahy přijmout euro za nebezpečné a vyzval k celonárodní „debatě“, na jejímž konci by mělo být referendum o přijetí eura. I hnutí ANO, jehož předseda Andrej Babiš byl v počátcích své politické kariéry pro přijetí eura, nyní euro odmítá a podle místopředsedkyně hnutí Aleny Schillerové se ANO chystá připravit referendum.

Česká republika a další země, které dokončily přístupové rozhovory s EU v roce 2002 a vstoupily do Unie v roce 2004, se ale k tomu, že společnou evropskou měnu přijmou, zavázaly už v přístupové smlouvě. O dalším referendu, věnovanému speciálně euru, nebyla řeč.

V České republice byl vstup do EU schválen v referendu v červnu 2003. Na otázku „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ odpovědělo tehdy kladně více než 77 procent hlasujících.

Maastrichtská kritéria

Jelikož pro vstup do eurozóny musí země plnit takzvaná maastrichtská kritéria, měly země, které vstoupily do EU 1. května 2004, přístupový proces teoreticky spustit hned v okamžiku, kdy kritéria začaly plnit.

Kritéria jsou čtyři: průměrná roční inflace nesmí překročit o více než 1,5 procenta průměrnou roční inflaci tří členských zemí s nejlepšími hodnotami inflace; dlouhodobá nominální úroková míra nesmí přesahovat o více než 2 procenta průměr tří zemí s nejlepšími hodnotami; podíl státního dluhu na HDP nesmí překročit 60 % a podíl deficitu státního rozpočtu na HDP musí být menší než 3 %.

Posledním kritériem pro samotný vstup do eurozóny je, že alespoň dva roky před vstupem do měnové unie by se kandidátská země měla zapojit do Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM II). Země zapojené do ERM II musí kurzy svých měn udržovat v povoleném maximálním fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu, nebo jinak řečeno centrální parity k euru. Po tuto dobu by nemělo dojít k devalvaci.

Česká republika v minulosti první ze tří kritérií už několikrát plnila, politici nicméně argumentovali, že na přijetí eura ještě nenastal čas. Už to bylo svého druhu obcházení přístupové smlouvy, k jejímuž plnění jsme se zavázali v referendu o vstupu do EU. Častým argumentem bylo, že přijetí eura pro nás není výhodné, nebo že bychom jeho přijetím přijali odpovědnost za dluhy zemí jižního křídla eurozóny.

Další referendum jako porušení přístupové smlouvy

Klaus ve svém útoku na možné přijetí eura kritizoval nejen současného prezidenta Pavla, ale i jeho předchůdce Miloše Zemana, který podle něho selhal, když coby premiér pro Českou republiku během přístupových rozhovorů nevyjednal výjimku z nutnosti zavést euro.

Tu si sice dříve zajistilo třeba Švédsko, které se stalo členem EU v roce 1995, ale žádná taková výjimka pro země, které vstoupily v roce 2004, už nebyla možná a žádná z nich proti tomu ani neprotestovala.

Klaus se tak ve své tirádě možná nechtěně dotknul něčeho, co by nemělo v jakýchkoliv debatách o možném referendu o přijetí eura zapadnout: Česká republika vstoupila do EU na základě přístupové smlouvy, která pevně stanoví náš závazek euro přijmout. Kličkovat se do jisté míry dá, tak jak to čeští politici doposud dělali, okolo otázky, kdy přístupový proces spustit, ale nikoliv okolo otázky, zda máme euro vůbec přijmout.

Odpůrci eura často tvrdí, že máme právo euro odmítnout, třeba i s pomocí referenda, protože se prý EU od našeho vstupu změnila a řadou změn prošla i eurozóna.

To je sice pravda, jde však ryze o náš problém. V přístupové smlouvě není zmíněno nic, co by umožňovalo České republice se ze svého závazku přijmout euro vyvázat s pomocí poukazů na to, že se EU změnila. Navíc všechny zásadní změny EU, jako bylo přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2009, Česká republika coby člen schválila.

Pokud jde o změny ve fungování eurozóny, i některé z nich musela schválit EU jako celek. To, že jsme neměli vliv na změny, které přijaly jen členské země eurozóny, je do značné míry opět náš domácí problém, protože Česká republika už mohla dávno euro přijmout a na těchto změnách se podílet. Navíc změny ve fungování eurozóny, přijaté od doby, kdy vznikla, jsou spíše technicistního rázu a netýkají se základních kritérií, která byla přijata v Maastrichtu.

Pokud by Česká republika opravdu chtěla uspořádat referendum o přijetí eura, bylo by takové referendum, pokud by otázka v něm zněla, zda máme euro vůbec přijmout, porušením naší přístupové smlouvy. Na tuto otázku už odpovědělo referendum v roce 2003, na jehož základě nám EU vstup umožnila.

Vážný spor s Bruselem by ale mohlo vyvolat i referendum, které by mělo dát odpověď na otázku, zda už je vhodný čas spustit proces přistoupení k eurozóně. Učinilo by totiž více viditelným a oficiálním to, co čeští politici zamlžovali v minulosti odkazy na to, že na tom, zda vstoupit do eurozóny, neexistuje na české politické scéně shoda.

Co je v sázce

Často slyšíme, že o vstupu do eurozóny je třeba vést ekonomickou diskuzi. Je to argument zavádějící, protože jsme se v přístupové smlouvě zavázali k přijetí eura nikoliv s tím, že o tom u nás musí nejprve proběhnout odborná ekonomická diskuze, ale s tím, že se jedná o politický závazek.

K jeho naplnění mělo, jak už bylo řečeno, teoreticky dojít v okamžiku, kdy budeme plnit maastrichtská kritéria. Jistou debatu bylo snad možné vést jen o tom, zda a jak dlouho čekat na okamžik, kdy bude směnný kurz mezi korunou a eurem více výhodný pro české firmy i občany.

Debata, které jsme byli svědky na politické scéně u nás, se ale nikdy neřídila v prvé řadě ekonomickými argumenty. Výmluvy na to, že ještě nenastal správný čas nebo že přijetí eura pro nás v dané chvíli není výhodné, měly především politické důvody. Ty souvisely s celou řadou motivací: od nacionalismu až po neochotu přesvědčovat o přijetí eura veřejnost. Anebo souvisely s tlakem různých lobbistických skupin a ekonomických hráčů, protože zavedení eura by znamenalo větší transparentnost.

Jako ekonomické bylo možné snad vnímat je argumenty, že vlastní měnová politika nám umožňuje lépe čelit různým krizím a ekonomickým výkyvům. I tyto argumenty ovšem vzaly do značné míry za své v posledních dvou letech, kdy se ukázalo, že koruna Českou republiku před ničím neochránila, ba že dokonce některé problémy prohloubila. Stačí porovnat, jak si inflací a dalšími problémy poradila eurozóna a jak Česká republika.

Tu lze přirovnat k malému člunu, který je vlečen velkou lodí eurozóny. Ta je už kvůli své velikosti stabilnější. Tento příměr je přesný, jelikož je česká ekonomika s ekonomikami zemí eurozóny úzce propojena a závisí na nich. Náš národní člun snad má sice na tažném laně jistý prostor k manévrování, ale nic to nemění na tom, že musí následovat velkou loď, k níž je připojený.

Česká politika se přesto tváří, že máme poměrně velké manévrovací pole. Naše vlastní národní banka může prý s pomocí úprav směnných kurzů a intervencí čelit různým krizím lépe, než kdybychom byli na velké lodi eurozóny. Jde o těžko obhajitelný argument, nemluvě o tom, že tím, že nesedíme společně s dalšími dvaceti zeměmi EU na kapitánském můstku velké lodi, nemáme na její politiku žádný vliv.

V současnosti je ovšem rozhodnutí, zda konečně spustíme proces přistupování k euru, politické už nejenom ve smyslu populistických politických hrátek a taktizování. Má ve světle ruského počínání i zásadní bezpečnostní význam.

Je to totiž rozhodnutí o míře integrace se zbytkem EU. Tím bylo sice vždy, ale strategické důležitosti nabývá dnes proto, že zemi, která je členem eurozóny, už v podstatě není možné vyrvat z EU. Míra provázanosti s ostatními zeměmi, které tvoří tvrdé jádro EU, je kvalitativně vyšší, než když jsme mimo eurozónu. O mnoho vyšší by byly i transakční náklady případných snah o vystoupení z EU.

Není snad ani třeba zdůrazňovat, v koho zájmu dnes je, aby se EU dál neintegrovala a aby stále ještě politicky zranitelné postkomunistické země zůstaly mimo tvrdé jádro EU, takže by případné pokusy o jejich vyčlenění z EU zůstaly možné.

Vidíme sice, že i některé země, které euro přijaly, jako je dnešní Slovensko, mohou být v rámci EU problémové, ale v podstatě už pro ně není možné z EU vystoupit a už jen samotný fakt, že musejí v rámci eurozóny neustále rovnat krok s ostatními zeměmi, jim neumožňuje zajít ve svých excesech příliš daleko. Jaký „umravňující“ vliv mělo členství v eurozóně kupříkladu na rádoby nacionalistický a původně euroskeptický politický program Giorgie Meloniové v Itálii, můžeme sledovat takřka v přímém přenosu.

Jinými slovy, vstup do eurozóny by nejenom stabilizoval českou ekonomiku, jak ukazují negativní zkušenosti s korunou v posledních dvou letech, ale ukončil by jednou provždy sny krajní pravice a nacionálních populistů o případném Czexitu. A Václav Klaus, Andrej Babiš, Tomio Okamura i euroskeptické křídlo ODS to zjevně dobře vědí.