V červnových volbách do Evropského parlamentu se bude rozhodovat o osudu kontinentu v sedmadvaceti zemích naráz, přičemž výsledky voleb v České republice s jejími jednadvaceti europoslanci tvoří jen nepatrný dílek.

Podle soudu mnohých Čechů a Češek jsme v Evropské unii jen proto, že to jinak nejde, a jen potud, pokud je to pro nás výhodné. Proto mají eurovolby v České republice zpravidla velmi nízkou účast a jsou v nich neodůvodněně prvořadé spíše témata domácí politiky. Do kampaně před eurovolbami se tak promítá domácí politický boj a volby samé jsou chápány hlavně jako generálka před volbami „prvního řádu“, především před blížícími se volbami sněmovními.

Na letošní evropské volby proto pohlédneme prostřednictvím různých perspektiv: ve vztahu k domácí politice, vládní soudržnosti, vývoji po příštích sněmovních volbách a s ohledem na budoucnost tuzemské levice.

1. SPOLU, krkolomně a nesourodě

Po celý uplynulý rok se spekulovalo, zda bude vůle udržet koalici Spolu, jež sdružuje ODS, lidovce a TOP 09, i pro evropské volby. Pokud totiž někde vystupují rozdíly mezi jednotlivými subjekty středopravého bloku nejkřiklavěji, je to právě v přístupu k evropské integraci, zelené transformaci, porušování zásad právního státu v Maďarsku a k aktuálně diskutovanému zrušení práva veta členských států EU.

Lakonicky řečeno, panovaly pochyby, zda je vůbec reálné, aby spolu na jedné kandidátce stanul euroskeptik a obhájce politiky Viktora Orbána nebo polské strany Právo a spravedlnost Alexandr Vondra z ODS a podporovatel evropské integrace Luděk Niedermayer z TOP 09.

Odpor vůči společné kandidátce panoval zejména u ODS, především u jejího vyhraněného klausovského křídla, třeba kolem senátora a starosty Hluboké nad Vltavou Tomáše Jirsy. Naopak velký zájem na pokračování společné kandidátky je na straně KDU-ČSL a TOP 09, které balancují na hraně nebo za hranou pětiprocentní klauzule, a staly se tak na ODS svým způsobem závislé.

Pro pokračování koalice Spolu hovoří i dva strategické důvody. V případě, že by hnutí ANO uspělo a získalo by třeba i dvakrát více hlasů než ODS, zatímco lidovci s topkaři by nepřekonali pětiprocentní klauzuli, dala by taková drtivá výhra Babišovu ANO velkou výhodu do nadcházejících sněmovních voleb a důkaz, že vláda Petra Fialy ničí zemi, a navíc postrádá legitimitu.

Druhý důvod je ten, že by samostatná kandidatura, byť jednorázová, znamenala oslabení značky Spolu tak výrazně, že by se koalice nemusela propříště dát znovu dohromady. Pokud by se strany musely v rámci kampaně vzájemně vymezovat, mohlo by to mít pro stabilitu značky Spolu i samotné vlády, jež je už teď ve společnosti velmi nepopulární, závažné důsledky.

Koncem loňského roku strany uzavřely dohodu, byť za cenu tvrdých ústupků občanským demokratům: ti získali první dvě místa společné kandidátky pro současné europoslance Alexandra Vondru a Veroniku Vrecionovou. Třetí místo obsadil Luděk Niedermayer (TOP 09) a až čtvrté místo Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL). Páté místo připadne opět ODS, šéfovi Vondrovy kanceláře Ondřeji Krutílkovi. Podle neoficiálních informací má zejména ODS velký strach z případné kroužkovací smršti, která by mohla do europarlamentu vynést některé lidovce.

Součástí paktu tak byla i dohoda o tom, že strany se vzdají kandidatur silných osobností, u nichž takové skokanství — jaké v posledních eurovolbách předvedl právě Vondra — hrozí. Kandidatury se proto vzdal senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Pavel Fischer, který měl původně nominaci od lidovců.

Stejně tak předsednictvo TOP 09 neschválilo možnou kandidaturu zakladatele strany a exministra financí Miroslava Kalouska. Ten se do vlády ve veřejném prostoru ostře opírá — a i kvůli nezdařené kandidatuře za Spolu se spekuluje o možném vzniku jeho vlastního, vyhraněně ekonomicky pravicového a fiskálně konzervativního politického subjektu. Nicméně stále má zjevně stále silnou podporu mezi řadovými členy TOP 09.

Z hlediska strategie bloku vůči vládě Andreje Babiše, jejíž tváří je současný předseda ODS Petr Fiala, tedy projekt Spolu dává smysl. Obsahuje však několik rizik. Za prvé jde o pokračování procesu potlačování významu TOP 09 a KDU-ČSL — zvláště ve vztahu ke směřování Evropské unie, kde by se měly vůči ODS spíše vyhraňovat. Obě strany se v tomto směru posouvají k postupné názorové integraci s ODS. Za druhé pak hrozí, že bude sílit pnutí uvnitř stran koalice Spolu.

Uvnitř ODS mají již zmínění radikálové a klausisté pocit, že strana se s koalicí Spolu posunuje doleva. U lidovců žádali nespokojenci v čele s náměstkem jihočeského primátora a kandidátem do Evropského parlamentu Františkem Talířem, s ohledem na upadající lidoveckou značku v koalici, samostatnou lidoveckou kandidaturu. V TOP 09 pak roste napětí mezi příznivci Miroslava Kalouska a těmi, kteří mají blíže spíše ke směru současného vedení v čele s Markétou Pekarovou Adamovou.

Význam těchto rizik by pravděpodobně umenšil potenciální dobrý výsledek koalice, který by pomohl všem stranám koalice obhájit své pozice: čtyři mandáty pro ODS a po dvou pro TOP 09 a KDU-ČSL. Při padajících vládních preferencích a skoro křečovité koalici do evropských voleb s minimalistickým, nemastným neslaným programem však lze očekávat, že liberálnější voliče TOP 09 přilákají spíše Piráti se STAN, zatímco národovečtější stoupence ODS přetáhne některá z menších stran, nebo dokonce ANO. Neúspěch koalice by tak byl pro celou vládu Petra Fialy zásadním zlomem.

2. Emancipace a handrkování STAN a Pirátů

Po negativní zkušenosti z posledních sněmovních voleb jdou Piráti i STAN do evropských voleb samostatně a do značné míry si pravděpodobně budou konkurovat. Piráti se pokusí zopakovat pět let starý úspěch, kdy získali necelých čtrnáct procent hlasů a tři mandáty. Kandidátku opět povede Marcel Kolaja a z předních míst budou své pozice obhajovat pirátští europoslanci Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa.

Pokud by Piráti v evropských volbách uspěli, šlo by o další mentální posílení pirátského křídla v čele s Gregorovou a Peksou, které na lednovém sněmu získalo silné zastoupení ve vedení strany.

Hnutí STAN zvolilo strategii jednoznačně proevropskou a liberální a na kandidátku přilákalo i neúspěšnou prezidentskou kandidátku Danuši Nerudovou. Ta má v jejím čele stát s exposlancem Janem Farským. Starostové se dokonce poohlíží po přestupu z lidovecké europarlamentní frakce, kde dnes zasedají spolu s TOP 09 a KDU-ČSL, do liberální frakce Renew Europe, byť se jim příčí sdílet skupinu s hnutím ANO. V evropských volbách se tak ukáže, zda může být v liberálních vodách hnutí STAN — zejména vůči Pirátům — konkurenceschopné a nakolik dokáže svůj kredit z prezidentských voleb zúročit ve zcela odlišném typu voleb Danuše Nerudová.

V kampani bude STAN nicméně muset přesvědčit, že jeho liberální image nestojí pouze na marketingu a známé osobnosti Nerudové v čele kandidátky. Jak Piráti, tak STAN budou také čelit konkurenci v podobě zajímavé kandidátky Zelených (viz níže) i menších sociálně liberálních a eurofederalistických projektů, jako je koalice hnutí Senátor 21 Václava Lásky a celoevropské strany Volt.

Krom toho se stále spekuluje o novém hnutí europoslankyně zvolené za hnutí ANO Dity Charanzové. I během evropských voleb v roce 2019 se objevily podobné projekty jako hnutí Hlas europoslance zvoleného za ANO Pavla Teličky či Evropa společně bývalého europoslance za TOP 09 Jaromíra Štětiny. Neuspěli, etablovat se jim nepodařilo a v praxi oslabily zbývající silně proevropské alternativy.

Neformální alianci Pirátů a STAN podle předvolebních dohod připadne i návrh na českého eurokomisaře. Zatímco Piráti nominovali za sebe Kolaju, STAN trvá na místu pro sebe, a to buď pro Farského, Nerudovou, nebo pro ministra průmyslu Jozefa Síkelu.

3. Sňatek ANO s Orbánem jako předzvěst orbánizace ČR?

Rétorické posuny populistického oligarchického hnutí ANO k extrémní pravici s vyhraněnou kritikou migrace, zelené dohody, „zelených fanatiků“, „pirátských komunistů“, nikým nevolených úředníků v Bruselu, kteří chtějí kritikou Orbána nebo Fica rozhodovat o tom, kdo má vést jednotlivé země, se slovy o ukradených volbách, „aktivistické vládě“, „nové totalitě“ nebo „progresivistické levici“, způsobily, že členství ANO v europarlamentní frakci Renew Europe je už pouhá formalita.

V liberální skupině v Evropském parlamentu je krom českého ANO mimo jiné uskupení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, strana končícího dlouholetého nizozemského premiéra Marka Rutteho nebo Progresivní Slovensko. Byť české ANO není zvláště v kontextu postkomunistické střední a východní Evropy jediným problematickým členem, mentální vzdálenost od evropského liberálního mainstreamu se s Babišovým pobytem v opozici začíná zvýrazňovat.

Krátce před loňskými zářijovými parlamentními volbami na Slovensku Babiš vystoupil na podporu předsedy strany SMER Roberta Fica a Petera Pellegriniho ze strany Hlas a přitom se ostře opřel do hnutí Progresivní Slovensko, s nímž přitom sdílí frakci v Evropském parlamentu. „To nejhorší, co se vám může stát, je, že budete mít ve vládě Progresivní Slovensko,“ varoval rodák z Bratislavy. Jde totiž podle něj o stranu „promigračních zelených šílenců“, která se podobá českým Pirátům, kteří nás podle Babiše, „přesvědčují, kolik máme pohlaví, a chtějí legalizovat drogy“.

Loni v dubnu Babiš vyrazil na ultrakonzervativní konferenci do Budapešti, kde byl jedním z řečníků vedle maďarského autoritářského premiéra Viktora Orbána, bývalého slovinského premiéra Janeze Janši, předsedy rakouské FPÖ Herberta Kickla, lídra portugalského hnutí Chega Andrého Ventury či amerického moderátora Tuckera Carlsona. Orbána ostatně Babiš dlouhodobě označuje za svého přítele. Kvůli Babišovu setkání s globálními ultrakonzervativci bylo členství ANO prověřováno evropskou parlamentní frakcí Renew Europe.

V barvách hnutí ANO už pro ideové neshody nebudou své mandáty obhajovat Dita Charanzová ani Martina Dlabajová, dosavadní liberálnější europoslanecké duo. O podobě eurokandidátky hnutí ANO ještě jasno není, vést by ji však měla bývalá ministryně pro místní rozvoj a současná místopředsedkyně sněmovny Klára Dostálová.

Krom současných europoslanců ANO Martina Hlaváčka, Ondřeje Kovaříka a Ondřeje Knotka se spekuluje také o poslankyni Jaroslavě Pokorné Jermanové a Jaroslavu Bžochovi nebo o Babišově spoluobviněné v kauze Čapí hnízdo a někdejší jihlavské komunální političce Janě Nagyové. Všechny spojuje to, že jde primárně o Babišovy věrné, loajální postavy. Nagyová a Dostálová za Babišem stály i ve věci jeho možných podvodů, kauz a sporů s Evropskou unií.

Podoba kampaně ANO ještě není zřejmá. Lze předpokládat, že naváže na kampaně z posledních let, včetně těch prezidentských a sněmovních. Ostatně už v předchozích eurovolbách ANO vsadilo na polarizaci a národovectví.

Heslo volební kampaně hnutí ANO v roce 2019 znělo: „Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně.“ Na vizuálech se objevovalo s českou vlajkou a implicitním poselstvím, že zemi je třeba „ochránit“ před šílenými nápady na přejmenování pomazánkového másla nebo zákaz prodeje aut se spalovacími motory, které se na nás z Bruselu valí, a že v Evropském parlamentu rozhoduje to, kdo si co nekompromisně vykřičí.

Nyní bude třeba sledovat, zda ANO přijde s otevřeně a ostře národoveckou kampaní, nebo půjde stále o umírněnější nacionalismus v mantinelech českého mainstreamového populismu. Už loni na podzim se spekulovalo o tom, zda se ANO nechce nechat z Renew Europe vyloučit, aby se mohlo stylizovat do oběti bruselské „chobotnice“.

Takové dohady se zatím nepotvrdily, přesto bude i pro českou politiku vypovídající, kam se ANO v rámci povolebních škatulat uchýlí. Pro evropský mainstream Renew Europe je ANO silným partnerem, jichž na východ od Německa není nazbyt. Je však také možné, že ANO zamíří do nové frakce kolem strany Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána. Takové spojenectví by bylo více než varovné — i v kontextu rétorického sbližování ANO s SPD a jejich případné sněmovní většiny v parlamentních volbách příští rok. Byl by o důvod víc předpokládat, že podruhé už si Babiš servítky při upevňování moci brát nebude.

4. Co bude z krajně pravicového kvasu

Volby do Evropského parlamentu při tradičně nízké účasti lákají tři typy voličů. Jednak jsou to voliči silně proevropsky orientovaní, kteří vnímají eurovolby jako možnost spolurozhodovat o vývoji společenství. Dalšími jsou naopak ostře protievropsky naladění občané, kteří volí euroskeptiky a pravicové populisty ve snaze „zničit Evropskou unii zevnitř“. A třetí skupinu tvoří voliči, kteří ve vztahu k současné Evropské unii nejsou nutně vyhranění, ale mají silnou vazbu ke konkrétní straně — dříve KSČM a KDU-ČSL, dnes spíše ANO — a nenechají si ujít příležitost svou stranu v libovolném typu voleb podpořit.

I za předpokladu, že by se euroskeptickému táboru podařilo mobilizovat, budou to mít letos všechna protestní uskupení těžká: oproti předchozím letům je mezi nacionálními populisty chtivými křesel v Bruselu a Štrasburku — či alespoň kompenzačních státních příspěvků politickým stranám — skutečně těsno.

Nejlepší výchozí pozici má koalice hnutí SPD s Trikolorou. Kandidátku povede bývalý europoslanec a někdejší předseda Svobodných Petr Mach. V první trojici ho doplní současný europoslanec SPD Ivan David a nedávno znovuzvolená předsedkyně Trikolory, bývalá poslankyně Zuzana Majerová.

V evropských volbách v květnu 2019 kandidovala SPD samostatně — Trikolora vznikla až měsíc poté — a získala 9,14 procenta a dva mandáty. V rámci pravicově populistické části spektra uspěla jako jediná, neboť ambiciózní Svobodní obhajující jeden mandát z roku 2014 v čele s prezidentem neuznaného mikronároda Liberland Vítem Jedličkou propadli. Letos však budou mít okamurovci daleko četnější a rozmanitější konkurenci.

Poprvé se v celostátních volbách pokusí uspět hnutí PRO mobilizátora antisystémové scény Jindřicha Rajchla. Současný europoslanec, původně zvolený za SPD, Hynek Blaško povede koalici malých ultrapravicových uskupení Národní demokracie, Rozumní, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Aliance národních sil, Republikáni Miroslava Sládka a zbytky protestní iniciativy Chcípl PES.

Kandidovat za ně budou i předsedové zmíněných stran Adam B. Bartoš (ND), Petr Hannig (Rozumní), Tomáš Vandas (DSSS) a Vladimíra Vítová (ANS). Na národoveckou rétoriku tentokrát naplno vsadili i komunisté, kteří se spojili s tvářemi konspirační scény, dříve provázanými s Rajchlovým PRO, Ondřejem Dostálem a Petrou Rédovou. Byť uvažovali také o společné koalici s Rajchlem nebo s Nespokojenými expremiéra Jiřího Paroubka ve snaze importovat značku a úspěch slovenského SMERu Roberta Fica do tuzemských podmínek, té stále brání vzájemné spory.

Svobodní se pokusí o návrat mimo jiné s neúspěšným prezidentským kandidátem Karlem Divišem. Přísaha se spojila s Motoristy sobě, hnutím mluvčího Institutu Václava Klause Petra Macinky. Kandidátku povede bývalý automobilový závodník, influencer a radikálně pravicový komentátor Filip Turek. Sází na přitom na témata, jako je odporu vůči zrušení práva veta v Evropské unii, odmítání přijetí eura, migrace, Zelené dohody pro Evropu či emisní normy Euro 7. Jde tedy o podobný program a narativy, s nimiž přišly ostatní krajně pravicové strany a hnutí.

Nejlepší výchozí pozici má přirozeně hnutí SPD, které obhajuje dva mandáty a platí dlouhodobě za nejsilnější, navíc parlamentní, stranu na nacionalistické scéně. Nadto je posíleno o Trikoloru, velmi agilní na protivládní scéně. SPD navíc vyhlíží červnové posílení krajní pravice napříč Evropskou unií: očekává se úspěch Národního sdružení Marine Le Penové ve Francii, Alternativy pro Německo u našich západních sousedů, Svobodných v Rakousku, Bratrů Itálie tamní premiérky Giorgie Meloniové, stejně jako Strany pro svobodu Geerta Wilderse v Nizozemsku.

Na politické scéně se tak pohybuje vícero rétoricky a programově velmi podobných stran, které si stabilně drží kolem dvou procent preferencí a mohou každá SPD a Trikoloře, které mají úspěch zřejmě jistý, po kouscích utrhnout. Jde zejména o Rajchlovo PRO, Svobodné a Přísahu s Motoristy sobě. Čím silnější bude jejich výsledek, tím slabší bude výsledek SPD.

Zároveň nejde o jedinou hrozbu pro SPD. Když konkurenční hnutí PRO pořádalo velké protesty na Václavském náměstí a objevilo se ve volebních průzkumech, SPD se začala mimo jiné více personálně otevírat. Uzavřela koalici s Trikolorou pro letošní evropské, krajské a senátní volby a přilákala některé postavy spojené třeba s okolím někdejších prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana.

Jedna z těchto personálních akvizic, Petr Mach, který už v minulosti vystřídal ODS, Svobodné a Trikoloru, kandidátku povede. Pokud SPD uspěje a obhájí alespoň dva mandáty, snadno se může díky preferenčním hlasům stát, že do evropského parlamentu pronikne solitér Mach a viditelná předsedkyně Trikolory Majerová. Okamura by pak na toto otevření se doplatil podobným způsobem jako loni v září předseda Slovenské národní strany Andrej Danko.

Sázka na solitéry se mu dříve nevyplatila: podobně skončilo jeho první hnutí Úsvit, následně se mu ze strany trhnul poslanec Lubomír Volný a předloni z hnutí SPD vystoupil po dřívějších sporech i europoslanec Hynek Blaško, který za podpory konspiračních platforem pronikl do europarlamentu díky preferenčním hlasům z osmého místa kandidátky.

Volný a později Blaško měli předsednické ambice, konkurence se však v Okamurově podnikatelském projektu nenosí. Blaško ze strany odešel poté, co ani nedostal pozvánku na sněm hnutí, na němž chtěl kandidovat do vedení, a hnutí nepodpořilo jeho plánovanou prezidentskou kandidaturu. Volný i Blaško po odchodu stvořili vlastní politické projekty, které byly pro SPD volební konkurencí.

Kondice a vývoj v posledních měsících velmi dynamické a členité krajně pravicové scény může být přitom zásadní proměnnou v nadcházejících sněmovních volbách. Pokud ztratí strany současné pětikoalice většinu, která je i dnes spíše umělá a daná silným volebním systémem a hnutí ANO získá obligátních 30 až 35 procent preferencí, přicházejí v úvahu dvě koaliční varianty.

Buď se ANO spojí s některou ze stran současné pětikoalice, což může být v případě neúspěchu a výměny současných stranických vedení reálné zejména v případě ODS či KDU-ČSL, anebo utvoří vládu přímo či nepřímo opřenou o krajní pravici. Tam ale bude záležet, kolik Babišových ultrapravicových „béček“ a v jaké síle do Poslanecké sněmovny proniknou.

Na vládu s hnutím ANO si myslí očividně i koalice SPD s Trikolorou — ta dokonce představuje své experty Zdeňka Koudelku, Martina Pecinu nebo Miroslava Ševčíka jako možné nominanty na vládní křesla. Ale stejně tak by o vládu s ANO stálo hnutí PRO Jindřicha Rajchla, které se svůj upadající protestní náboj pokusí v březnu obnovit další demonstrací. O zjevném Babišově satelitu Přísaha bývalého elitního policisty Roberta Šlachty ani nemluvě.

Těmto mocenským obchodníkům však stále představuje jistou konkurenci i aktivista Ladislav Vrabel a jeho vyhraněně antisystémové okolí, jež kritizuje Okamurovu a Rajchlovu údajnou kolaboraci se současnou politickou elitou.

Kvas na krajní pravici, jehož výsledek bude jedním z důležitých aspektů povolební konstelace, tak či onak v mnohém rozseknou a další dynamiku předurčí právě evropské volby.

5. Levice stále s mizernými vyhlídkami

Perspektivy levice v letošních eurovolbách jsou ještě bídnější než před pěti lety. Levicové subjekty na české politické scéně se zřejmě nehodlají spojovat vůbec, nebo jen nepatrně. Po naprostém debaklu koalice Solidarita, jež byla tvořená ČSSD, Zelenými, Budoucností a Idealisty a vedla ji bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, panuje zejména u sociálních demokratů ke spojování nechuť.

Sociální demokracie poprvé projde volebním kláním s novou značkou a jménem. Do eurovoleb půjde samostatně — stejně jako před pěti lety, kdy nezískala ani čtyři procenta, čímž z Evropského parlamentu vypadla a ztratila čtyři dosavadní europoslance. Europoslankyně Radka Maxová, zvolená původně za ANO, ale pak reprezentující ČSSD, se přes původní plány, že by mohla být lídryní letošní sociálnědemokratické kandidátky, nakonec rozhodla mandát neobhajovat.

Navzdory rebrandingu povede sociální demokraty do eurovoleb stará tvář a dvojnásobný účastník vlád s hnutím ANO: bývalý ministr zahraničí i kultury a současný stranický místopředseda Lubomír Zaorálek. Na kandidátce se podle dostupných informací dále mohou objevit místopředsedkyně strany Daniela Ostrá, bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček, bývalý premiér a eurokomisař Vladimír Špidla, předseda Mladých sociálních demokratů Lukáš Ulrych nebo bývalý europoslanec Libor Rouček. Jasno o její podobě bude na přelomu února a března.

Původně SOCDEM jednala o spolupráci se stranou Levice, nástupnickým subjektem reformně-komunistické Strany demokratického socialismu. Strany se však neshodly ohledně parlamentních frakcí: zástupci Levice odmítli v případě zvolení zasednout ve frakci Socialistů a demokratů, protože se identifikují se Sjednocenou evropskou levicí a severskou zelenou levicí, tedy frakcí, v níž současnosti za Českou republiku sedí Kateřina Konečná z KSČM. Nadále nicméně pokračují jednání mezi SOCDEM a Budoucností.

Samostatnou — a nutno říci, že silnou — kandidátku představili Zelení, kteří původně neúspěšně jednali o spolupráci s Piráty. V čele zelené kandidátky stojí ředitelka organizace Konsent Johanna Nejedlová, dále například bývalý mluvčí českých Fridays For Future Petr Doubravský či architekt Osama Okamura.

Vzhledem ke své ekonomické kondici se Zelení životně potřebují alespoň příblížit ke klíčové pětiprocentní hranici. Podařilo se jim postavit zajímavou — i vůči Pirátům a STAN konkurenceschopnou — kandidátku. Rozhodující však bude, zda se jim podaří lepší kampaň než k posledním sněmovním nebo k loňským komunálním volbám.

Každopádně, dosažení alespoň částečné rovnováhy při balancování na hraně pádu do politického zapomnění je maximum, v co může česká levice aktuálně doufat. V případě zatím pravděpodobnějšího neúspěchu bude trend marginalizace SOCDEM i Zelených na domácí scéně pokračovat.