Na skládce komunálního odpadu, která se rozkládá u našeho městečka, dneska už spíše se tyčí nad ním, se konal den otevřených dveří; den otevřených vrat. Jimi prošla i jedna paní, obyčejná paní z lidu, rozhodně žádná ekologická aktivistka. Žasla, co všechno je na té olbřímí hromadě uloženo, vyhozeno: úplně zánovní sedací souprava z obýváku, zdálo se jí. Spousta nábytku a různého bytového zařízení, které tu nemilosrdně drtil kompaktor. Také zánovní psací stoly z nějaké banky.

Tím by se velice slušně dal zařídit bejvák, napadlo ji, jen to trochu vycídit a možná někde vyspravit. To se dříve vykupovalo a prodávalo v bazarech nábytku a v dávnějším dřívějšku vůbec nevyhazovalo, nábytek se postupně, s rozmyslem, pořizoval, aby sloužil lidem celý život — ostatně nebyl levný.

Jinak naše skládka sestává zejména z igelitů a různých plastů, přestože je přece třídíme. Těch různých umělých hmot je na naší skládce stále více, protože průmysl nám je tlačí do obchodů v různých podobách, od obalů na všechno možné i nemožné po samy plastové blbůstky, kdy člověk žasne, proč a kdo si je pořizuje.

Uvázli jsme v zakletém kolotoči, kdy z druhotně zpracovávaných plastů vznikají zase plasty, a čím je více prvního, tím je více druhého, a čím je více druhého, tím pak musí být více i prvního, takže plastový obal na šest plátků sýra váží více než ten sýr. Podobně je tomu s kartáčkem na zuby, a nesmyslně zatavené do plastů jsou i mnohé železářské výrobky, které bez použití jiného nástroje často ani nejdou „odplastovat“. Koupíte si na to odplastovávání nůž, a on je opět důkladně zaplastován.