Střet dvou neslučitelných obrazů Ruska v jednom autě
Patrik VargaRoad movie Velký vlastenecký výlet světonázor účastníků nezměnila. Problémem totiž není, že by nevěřili utrpení Ukrajinců, ale že odmítají vinu Kremlu na jejím rozpoutání. Žitou realitu Západu nadále konfrontují s idealizovanou fikcí Ruska.
Road movie českého dokumentaristy Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet, která měla v českých kinech premiéru symbolicky 21. srpna letošního roku, nabízí důležitou kvalitativní sondu do myšlenkových světů dvou skupin české společnosti ve vztahu k ruské válce na Ukrajině, ale nejen k ní.
Na plátně se objevují tři „aktéři“, občané, kteří se sami ve filmu hrdě označují „dezoláti“, dlouhodobě přejímají ruské propagandistické narativy o nezbytnosti vojenského zásahu na východní Ukrajině, vyviňují stávající politické vedení Ruska z přímé odpovědnosti za flagrantní porušení mezinárodního práva, několikaleté krveprolití a nejrůznějšími myšlenkovými manévry a finesami zpochybňují pozice agresora a oběti agrese v tomto konfliktu.
Byli vybráni na základě konkurzu vedeného režisérem Kvapilem, do kterého se přihlásili dobrovolně s tím, že na vlastní kůži pocítí každodenní realitu války, o níž tak či onak pochybují, a získají tak možnost podat o ní své vlastní nezkreslené svědectví. Za tímto účelem dostává každý svoji vlastní kameru a možnost klást jakékoliv otázky lidem, se kterými se během „výletu“ setkají.
Spolu s nimi na Ukrajinu vyráží čtyři další protagonisté filmu, kteří se zároveň podílejí na zajišťování co nejbezpečnějšího průběhu celé akce — „spoluautoři“, kteří v hodnocení příčin i charakteru války jednoznačně stojí na straně Ukrajiny. Sám režisér Robin Kvapil, kriminolog Petr Pojman, psycholog a psychiatr Peter Pöthe a jako tlumočnice Lucie Řehoříková, někdejší ředitelka Českého centra v Kyjevě. Tedy zákopová válka a nulový dialog hned od začátku?
Shodou okolností jsem celkem nedávno právě na toto téma napsal dosti rozsáhlou úvahu. Jednalo se o můj komentář jednoho textu Ondřeje Holuba v magazínu "Listy". Tuto mou repliku jsem redakci Listů nabídl k otištění, ale tato neprojevila žádný zájem. Pokud by snad přece jenom alespoň zde tato záležitost někoho zajímala blíže, tento můj text je možno shlédnout zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/stavet-mosty-odkud-kam
V této své úvaze jsem se zaměřil především na systémově politické respektive ideové příčiny oné fatální nemožnosti vzájemného dorozumění a porozumění. Co se týče ryze individuálních faktorů, ty pak Patrik Varga velmi výstižně charakterizuje především v tomto odstavci:
"Strach ze Západu zůstává silnější než strach z Východu. Západ je zde negativně hodnocenou žitou realitou, Rusko idealizovaným obrazem. Elementární otázky mravního charakteru se — alespoň podle vyjádření aktérů — v jejich závěrečném hodnocení příčin a průběhu konfliktu nepropojují s otázkami politickými."
Ano, přesně tohle je základní psychologický mechanismus vytěsňování reality: lidé jsou natolik pevně uzavřeni v ulitách svého vlastního ideologického přesvědčení, že jejich (ne)vědomí vytváří vyslovený blok, který naprosto spolehlivě odfiltruje všechno, co by jim mohlo narušit tento jejich vlastní obraz světa. (Zrovna v minulých dnech jsem v jiném diskusním vlákně zde tento fenomén popsal jako "boj o identitu".) Boj úporný a křečovitý, neboť daný jedinec ho pociťuje doslova jako boj o vlastní život.
Co s tím? Z individuálního hlediska by pomohla (snad) jen hloubková psychoterapie. Z hlediska celospolečenského by bylo nutno za prvé odstranit objektivní příčiny toho, proč se určité segmenty populace v jejich konkrétních životních podmínkách cítí být existenciálně ohroženy, znejistěny; a za druhé by bylo nutno natolik změnit hodnotové nastavení společnosti, že toto zaryté setrvávání na vlastních ideologických přesvědčeních (ve zcela evidentním rozporu s realitou) by obecně platilo jako mravní selhání dané osoby, vysloveně jakožto projev naprosté nevychovanosti.