Road movie českého dokumentaristy Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet, která měla v českých kinech premiéru symbolicky 21. srpna letošního roku, nabíží důležitou kvalitativní sondu do myšlenkových světů dvou skupin české společnosti ve vztahu k ruské válce na Ukrajině, ale nejen k ní.

Na plátně se objevují tři „aktéři“, občané, kteří se sami ve filmu hrdě označují „dezoláti“, dlouhodobě přejímají ruské propagandistické narativy o nezbytnosti vojenského zásahu na východní Ukrajině, vyviňují stávající politické vedení Ruska z přímé odpovědnosti za flagrantní porušení mezinárodního práva, několikaleté krveprolití a nejrůznějšími myšlenkovými manévry a finesami zpochybňují pozice agresora a oběti agrese v tomto konfliktu.

Byli vybráni na základě konkurzu vedeného režisérem Kvapilem, do kterého se přihlásili dobrovolně s tím, že na vlastní kůži pocítí každodenní realitu války, o níž tak či onak pochybují, a získají tak možnost podat o ní své vlastní nezkreslené svědectví. Za tímto účelem dostává každý svoji vlastní kameru a možnost klást jakékoliv otázky lidem, se kterými se během „výletu“ setkají.

Spolu s nimi na Ukrajinu vyráží čtyři další protagonisté filmu, kteří se zároveň podílejí na zajišťování co nejbezpečnějšího průběhu celé akce — „spoluautoři“, kteří v hodnocení příčin i charakteru války jednoznačně stojí na straně Ukrajiny. Sám režisér Robin Kvapil, kriminolog Petr Pojman, psycholog a psychiatr Peter Pöthe a jako tlumočnice Lucie Řehoříková, někdejší ředitelka Českého centra v Kyjevě. Tedy zákopová válka a nulový dialog hned od začátku?

Tak jednoduše naštěstí Kvapil nevypráví. Jeho cílem není a priori „polepšovat“ nehodné občany, kteří byli svedeni na scestí. Chce zjistit, jestli je možné, aby se na základě prožité reality války změnil jejich postoj k ní. Za tímto účelem vyráží na cestu, která vede přes ukrajinskou hranici, západ země, oblasti, ze kterých už byla ruská vojska vytlačena, až po frontovou linii a návštěvu masivně ostřelovaného předměstí Saltyvka v Charkivě.

Po celou dobu vedou aktéři i spoluautoři filmu rozhovory o každodennostech, mohou společně i večer popít. Při otázkách po smyslu a charakteru války ale začíná porozumění váznout, v obecně lidské rovině místy musí zmizet zcela. Hlavní dělicí linií mezi aktéry a autory filmu však není vztah k Ukrajině a jejímu strádání, ale k Rusku a otázce jeho viny.

Rusko a důsledky jeho politiky se ve filmu vždy manifestují abstraktně nebo zprostředkovaně či jako vyprávění — jako komplex představ aktérů i tvůrců filmu, nyní především definovaný aktuální zkušeností nebo nezkušeností s probíhajícím konfliktem, či jako vzdálené nebo blízké dunění dopadajících střel a bzukot smrtících dronů.

Jeví se zprostředkovaně skrze tragické osudy Ukrajinců zavražděných a pohřbených v masových hrobech v lesích nedaleko Izjumu, jejichž těla už jsou ale zase přítomna „jen“ na fotografiích.

Je zde zprostředkované „jen“ dědečkem, který musel pochovat celou svoji rodinu včetně vnoučat po přímém zásahu rakety do jejich panelového domu. Je tu „jen“ jako vyprávění slovenského dobrovolníka o případech znásilňování dětí některými příslušníky ruské armády atd.

Nikdy se ale nezhmotní jako konkrétní entita, například jako voják páchající zvěrstva, jako bezprostřední prožitek „na vlastní kůži“, což nechává třem aktérům filmu dostatek prostoru pro kognitivní diferenciaci mezi konkrétní lidskou tragédií a snad i tragédií celého národa, kterou bezesporu alespoň někteří z nich empaticky vnímají, a jejími příčinami. Základem jejich postoje je přesvědčení, že je to tragédie, ale co jiného mohli Rusové dělat?!

Rusko, na jehož mravní odsouzení za rozpoutání nesmyslné a brutálně vedené války apeluje Peter Pöthe v diskusi o „pochopitelnosti“ znásilňování ve válce, Lucie Řehoříková v autě na zpáteční cestě nebo režisér Kvapil v mrazivém závěru filmu, je pro všechny tři aktéry zcela odlišným Ruskem. Nespojují ho s konkrétními skutky politického režimu, jeho armády a jí páchanými zločiny.

Se svým Ruskem si naopak spojují spásnou možnost záchrany před světem „green dealu“ a celkového „úpadku“ západního světa, ze kterého mají naopak strach právě oni. Transformovaná teze „ex oriente lux“ zde přehluší jakoukoliv hmatatelnou skutečnost nebo bezprostředně zakoušené důsledky současné ruské politiky během podniknuté cesty.

Strach ze Západu zůstává silnější než strach z Východu. Západ je zde negativně hodnocenou žitou realitou, Rusko idealizovaným obrazem. Elementární otázky mravního charakteru se — alespoň podle vyjádření aktérů — v jejich závěrečném hodnocení příčin a průběhu konfliktu nepropojují s otázkami politickými.

Klíčový obraz Kvapilova snímku se v této souvislosti objevuje až na téměř na závěr. Auto zastaví na zpáteční cestě z charkivské frontové linie na rozbombardovaném mostě. Někdo si se zaujetím prohlíží rozmetané střepiny a zbytky střely zaryté v někdejším kvalitním asfaltu, někdo se jen dívá do dálky na teď už nedosažitelný druhý břeh. Jiní natáčejí sebe a další zase ty jiné. Fyzicky sice stojí všichni na jedné straně mostu, nejen ve vztahu k ruské válce na Ukrajině jsou ale každý na jiném břehu.

A co když už nestojíme na různých březích téže řeky, ale na dvou nepřekonatelně vzdálených ostrovech, které odděluje moře strachů? Máme vůbec dostatek stavebního materiálu, ze kterého dokážeme postavit nový most pro tragicky polarizovanou českou společnost? Jak, když často nazýváme zcela odlišné významy stejnými slovy a žitou realitu hodnotíme tak rozdílně?

Velký vlastenecký výlet nenabízí odpovědi na tyto otázky, ale za jejich kladení a snahu prozkoumat podloží, na kterém by takový most mohl někdy stát, je potřeba poděkovat. Byť víme, že vhodný terén pro jeho stavbu se bude hledat těžko.