Ve skutečnosti už první, aljašské setkání nebylo pro Putina ani zdaleka takovým vítězstvím, za jaké bylo obecně prohlašováno.

Je nutno si připomenout: zdaleka nejhorším (a bohužel také značně pravděpodobným) výsledkem jednání na Aljašce bylo, že Trump svému protějšku Putinovi Ukrajinu prostě a jednoduše prodá; že donutí Ukrajinu přijmout Putinův "mírový" diktát, a výměnou za to si Trump sám s Putinem sjedná jakési kšefty. Například dodávky surovin z obsazeného - a anektovaného - ukrajinského území.

Už tedy ten samotný fakt že Trump se nakonec přece jenom zdržel natolik jednostranně vstřícného postoje vůči Putinovi, a že podle všeho přece jenom trval na alespoň určité základní vyváženosti případných mírových dohod, už to je nemálo pozitivním překvapením. Iniciativa evropských politiků pak už na tento výchozí moment mohla navázat.

Zdá se že Trump přece jenom pomalu začíná chápat že Putin pouze donekonečna lavíruje, ale že ve skutečnosti není nijak ochoten k závažným mírovým jednáním, dokud nedosáhl všech svých vojenských cílů. A zdá se že dokonce i Trumpovi s Putinem pomalu dochází trpělivost; o čemž by svědčily i jeho výroky o tom, že Ukrajina nemůže vyhrát válku dokud ji USA nedají svolení k používání dalekonosných střel i na vlastním území Ruska. (Jako obvykle Trump, který sám napřed Ukrajinu odstřihl téměř od veškeré vojenské podpory, ono omezení nestoudně připisuje pouze Bidenovi.)

V každém případě je možno konstatovat: v danou chvíli se situace Ukrajiny může jevit nemálo optimističtěji, nežli před setkáním na Aljašce. Není to ovšem žádná jistota, u nevypočitatelného a živelného Trumpa je vždy nutno počítat se vším. Ale přece jenom - určité pozitivní vyhlídky zde přece jenom jsou.