Měl to být průlom, nebo alespoň cesta k němu; nakonec se je však třeba spokojit s několika symbolickými posuny — byť potenciálně významnými. Z prvního vyhlíženého summitu minulý víkend (Rusko-USA na Aljašce) odjel jako pomyslný vítěz Vladimir Putin, a to přesně v duchu, jak o tom psal zde Pavel Havlíček — Západem zapuzený agresor teď přičiněním Trumpova přístupu usedá opět k hlavnímu stolu.

Z druhého summitu (Ukrajina-USA ve Washingtonu) odjel pak v týdnu veselejší Volodymyr Zelenskyj. Stalo se tak opět bez nějakého průlomu. Jak ale připomíná Bartosz Hlebowicz z Gazety Wyborczy, od Trumpa tentokrát nezaznělo žádné „musíte či nesmíte“, a navíc byly Ukrajině přislíbeny do budoucna i americké bezpečnostní záruky — byť zatím v obecném tónu a zřejmě výměnou zase za nějaký deal.

„Zelenskyj opouští Bílý dům bez újmy a se ziskem dalšího času,“ zhodnotili Vitalij Ševčenko a Miroslava Petsová na BBC a Bernd Debussman a Laura Gozziová doplňují: „Trump (Zelenskému) řekl, že Putin během aljašského summitu souhlasil, že součástí (budoucí) mírové úmluvy budou i vnější bezpečnostní záruky. Zelenskyj sám pak pro tisk uvedl, že Ukrajina bude dle (jiné nyní připravované) dohody moci z USA kupovat zbraně, jež dosud nemá, a že bude na oplátku prodávat do Ameriky své drony.“

V podstatě nic není prozatím definitivní. Rusové začali ihned po summitech couvat z obecně přislíbené schůzky Putin-Zelenskyj a i Trump, po aljašském summitu tak naivně nadšený, se nechal v týdnu slyšet, že „možná žádný deal nebude“. Rusko se v posledních dnech chová, jako by žádné odhodlání směřovat k mírové úmluvě ani nemělo a pokračuje ve válce s plnou silou. Na druhé straně zůstává stále klíčové, co vlastně nakonec udělá sám Donald Trump.

Snad jediné, co po proběhnuvších summitech zůstává ve vzduchu jako relativně velké a zároveň stále působící překvapení, je víkendový tah Evropy, respektive skupiny evropských zemí. U nás vstoupil do paměti nejvíce skrze vysmívané fotografie evropských státníků sedících pokorně v řadě před Trumpovým stolem, případně prohlížejících si jeho sbírku čepic. Ve skutečnosti šlo ale na evropské poměry o poměrně velkou iniciativu.

Jak zdůrazňuje Hans Rauscher v rakouském Standardu, během summitu Putin — Trump na Aljašce se bleskově aktivizovala tzv. Koalice ochotných, aby v kontextu ruského diplomatického úspěchu přiměla Trumpa Ukrajinu nevydávat. A zatím se zdá, že relativně uspěla.

Z pozic „v NATO Ukrajinu nevidím“, „bude se muset odevzdávat území“ či „není to naše válka“, které Trump signalizoval před summitem, se po zapojení Evropanů staly „budeme hrát i v budoucnu v ukrajinské bezpečnosti velkou roli“ a „pomůžeme“.

Maďarský HVG sumarizuje, jak rozsáhlá a komplexně domlouvaná evropská iniciativa byla. Zpětně vzato se ukazuje jako klíčová schopnost rychle se zmobilizovat a nabídnout vlastní podstatný příspěvek — zde podíl na bezpečnostních garancích, a to i případně v jednotkách v poli, pokud by byl uzavřen mír.

Američané nyní čerpají čtrnáct dní, které si vzali po summitech na „zhodnocení jejich výsledků“. Vše může dopadnout ještě stále jakkoliv — mimo jiné i proto, že Rusové přímé zapojení evropských států do budoucí ukrajinské bezpečnostní architektury zatím odmítají.

Avšak jak konstatuje v Gazetě Wyborcze Bartosz Wieliński, „Evropa ukázala, že je stále ve hře“. Působení se nyní koncentruje do přesvědčování USA, že je před mírovou dohodou (nutně dost vzdálenou) přece jen zapotřebí tlačit na zastavení bojů, respektive příměří a jak velkou cenu ve skutečnosti představuje pro Rusko Donbas, respektive proč je požadavek na jeho odepsání putinovská past. Do jaké míry se to evropským mocnostem podaří, uvidíme už brzy.