Bonmot z titulku tohoto textu použil jeden z debatujících v relativně svobodné diskusi k nadcházejícím komunálním volbám v turecké nestátní televizi. Islám slouží jako pláštík nezřízených osobních ambicí současného tureckého vládce a jeho družiny. Všichni už to vědí, dokonce i ti, kteří kdysi upřímně věřili, že z Turecka se klube muslimská demokracie. Dnes víme, že ani jedno, ani druhé.

Erdoğan je islamista. V době, kdy se svět stále ještě otřásá dozvuky hrůzného teroru zneužívajícího islám, zaplevelil svoji zemi karikaturou islámu, aby se její pomocí stal neomezeným vládcem.

Z tohoto hlediska by bylo laciné tvrdit, že úbytek zbožnosti tureckého obyvatelstva, ostatně jen čtyřprocentní, jak vyplývá z výzkumu jedné nezávislé agentury, je jenom výrazem odporu k vládci.

Tou měrou, jakou začíná v Turecku oficiální islám ovládat školství, jak na každém kroku rostou mešity, soudnictví je shovívavé k domácímu násilí na ženách včetně pohlavního zneužívání mužskými rodinnými příslušníky a případů vražd ze cti, ke zneužívání malých dětí, neboť náboženské autority nevidí nic špatného na sňatcích dospělých mužů s nedospělými dívkami, jak roste počet náboženských škol a koránských kurzů, pod jejichž střechou se dějí různé nemorálnosti, jak přibývá „zbožných“ nadací, vlastněných mimo jiné rodinnými příslušníky vládce a čerpajících horentní sumy ze státního rozpočtu, jak se zvětšuje moc a finanční síla Direktorátu pro věci náboženské, roste i bohatství vládcových dvořanů a pochlebovačů tyjících z megalomanských zakázek na zahraniční dluh.