Bonmot z titulku tohoto textu použil jeden z debatujících v relativně svobodné diskusi k nadcházejícím komunálním volbám v turecké nestátní televizi. Islám slouží jako pláštík nezřízených osobních ambicí současného tureckého vládce a jeho družiny. Všichni už to vědí, dokonce i ti, kteří kdysi upřímně věřili, že z Turecka se klube muslimská demokracie. Dnes víme, že ani jedno, ani druhé.

Erdoğan je islamista. V době, kdy se svět stále ještě otřásá dozvuky hrůzného teroru zneužívajícího islám, zaplevelil svoji zemi karikaturou islámu, aby se její pomocí stal neomezeným vládcem.

Z tohoto hlediska by bylo laciné tvrdit, že úbytek zbožnosti tureckého obyvatelstva, ostatně jen čtyřprocentní, jak vyplývá z výzkumu jedné nezávislé agentury, je jenom výrazem odporu k vládci.

Tou měrou, jakou začíná v Turecku oficiální islám ovládat školství, jak na každém kroku rostou mešity, soudnictví je shovívavé k domácímu násilí na ženách včetně pohlavního zneužívání mužskými rodinnými příslušníky a případů vražd ze cti, ke zneužívání malých dětí, neboť náboženské autority nevidí nic špatného na sňatcích dospělých mužů s nedospělými dívkami, jak roste počet náboženských škol a koránských kurzů, pod jejichž střechou se dějí různé nemorálnosti, jak přibývá „zbožných“ nadací, vlastněných mimo jiné rodinnými příslušníky vládce a čerpajících horentní sumy ze státního rozpočtu, jak se zvětšuje moc a finanční síla Direktorátu pro věci náboženské, roste i bohatství vládcových dvořanů a pochlebovačů tyjících z megalomanských zakázek na zahraniční dluh.

Šátek zahalující hlavy „fraucimoru“ a formální účast na pátečních modlitbách jsou spolehlivým výtahem k moci. Životní úroveň v posledních letech klesá, inflace dorůstá třiceti procent, nezaměstnanost je dvojciferná a mocnář v obavě, že mu v nadcházejících komunálních volbách uniknou dvě největší města, v nich zavádí diskontní stánkový prodej zeleniny.

Zbožný muslim na tohle všechno zírá, jeho víra s tím nemá nic společného. Ti nejodvážnější si tedy uleví aspoň v anonymním průzkumu veřejného mínění. Nespokojenost však vyjadřují i někteří náboženští činitelé, v politickém spektru existuje Erdoganovi nepřátelská náboženská strana, jež je dokonce ochotná jednat i se stranami z opačného konce.

Jsme tu svědky celkem přirozeného jevu — odklonu od státem vnucovaného náboženství, jako je tomu v Íránu, nebo prý i v Saúdské Arábii. Tam to ovšem nemůže mít relativně svobodné politické vyjádření jako v Turecku. Vládní strana je s vnucováním náboženství spojena, sekulární polovina turecké populace ji ostatně nevolí. Je však třeba brát v úvahu, že Erdoganova moc není založena jen na náboženství. Nelze se tedy domnívat, že rozčarování řady lidí z toho, co se pod pláštíkem oficiální zbožnosti skrývá, může s jeho mocí otřást.