Když Spojené státy minulý měsíc jako první uznaly předsedu parlamentu Juana Guaidó legitimním prezidentem Venezuely, spustila se lavina diplomatických reakcí. Zatímco na stranu venezuelské opozice se postavila Kanada, velká část latinskoamerických států a nakonec po vypršení ultimáta postupně i většina zemí Evropské unie včetně České republiky, Madura podpořili tradiční spojenci bolívarského režimu v regionu, Čína a samozřejmě Rusko.

Mezi nejhlasitější podporovatelé stávajícího venezuelského prezidenta však patří ještě jedna země — Turecko pod vládou autoritářského prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který označil Madura za svého „bratra" a ostře se vymezil proti americkému „imperialismu“. Tento týden zkritizoval také členy EU.

„Je snad Venezuela vaše země? Jak je možné říct člověku zvolenému do úřadu, že ho musí opustit? Jak je možné říct, že prezidentem je někdo nezvolený?“ ptal se Erdoğan představitelů evropských států na setkání s členy své Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). „Tak takoví jste v Evropské unii demokrati? Pořád jen mluvíte o demokracii, o hlasování, o volebních procesech, a hned na to byste chtěli svrhnout vládu.“

Turečtí komentátoři upozorňují, že jde o první případ od Korejské války, kdy se jejich země tak významně angažuje v tak vzdáleném konfliktu. Jak si tento zájem vysvětlit?

Ideologický make-up

Z ideologického hlediska spolu nemá současný turecký a venezuelský režim pranic společného. Ba právě naopak - zatímco Madurem zděděný chávismus se prezentuje jako společensky progresivní a oplývá silně protiimperiální rétorikou, Erdoğan dlouhodobě apeluje na konzervativní náboženské hodnoty a obdivuje se rozpínavé Osmanské říši, již neváhá napodobit vojenskými intervencemi za hranicemi.

Je už jen historickou třešničkou na dortu, že ve Venezuele žije četná populace potomků příslušníků náboženských menšin, které před osmanskou nadvládou utíkaly — kupříkladu dnešní generální prokurátor Tarek Saab pochází z rodiny Drúzů považovaných velkou většinou věřících muslimů za odpadlíky.