Ačkoli je řešení venezuelské politické krize stále v nedohlednu, sázky se v posledních dnech podstatně zvýšily pro dva hlavní účastníky konfliktu — dlouholetého vůdce země Nicoláse Madura a jeho vyzyvatele Juana Guaidó, mladého předsedy parlamentu, který se minulý týden s odvoláním na ústavu prohlásil dočasným prezidentem Venezuely.

Maduro musí vedle masových demonstrací, jichž se naposledy ve středu po celé Venezuele zúčastnily desetitisíce lidí, čelit především vzrůstajícímu tlaku ze zahraničí. Spojené státy a většina latinskoamerických zemí s výjimkou nejbližších ideologických spojenců uznala Guaidóna za legitimního prezidenta prakticky okamžitě, koncem minulého týdne však svůj postoj vyostřily také nejvýznamnější státy Evropské unie včetně Německa, Británie, Francie a zpočátku váhavého Španělska.

Právě ty oznámily, že pokud Maduro do neděle nepřistoupí na vypsání nových prezidentských voleb, připojí se k uznání vůdce opozice právoplatným prezidentem. Evropský parlament se ke stejnému kroku podle všeho odhodlá už ve čtvrtek. Spojené státy pak zasadily dosavadnímu venezuelskému režimu vůbec největší ránu, když poprvé využily takzvaného „nukleárního řešení“ a uvalily sankce přímo na vývoz venezuelské ropy, jejíž značná část proudí do USA.

Citelný zásah

Samotný import ropy z Venezuely sice Trumpova administrativa nezakázala, nařídila však zmrazení veškerých aktiv státní ropné společnosti PDVSA a dceřiné společnosti na americkém území Citgo, jejíž vedení se nyní snaží Guaidó převzít ještě před očekávaným bankrotem. Zablokovány budou také veškeré platby z prodeje ropy, jimiž by místo toho alespoň částečně mohla disponovat opozice.

Američané zároveň paralelní vládě vydali přístup k venezuelským bankovním účtům v USA, zatímco Britové zhruba ve stejnou dobu ohlásili zablokování výběru zlata v odhadované hodnotě 1,2 miliardy dolarů z Bank of England.

Všechny tyto kroky znamenají pro Madura citelnou ztrátu — peníze z prodeje ropy do Spojených států představovaly vůbec nejvýznamnější zdroj „tvrdé“ měny, jejímž prostřednictvím bylo možné financovat armádu a státní aparát. Venezuela vyváží ropu i do dalších zemí včetně Ruska a Číny, vzhledem k vysokým pohledávkám ale jejím prostřednictvím pouze splácí dluh.

USA jsou navíc geograficky bližší a vývoz zhruba půl milionu barelů ropy denně jejich směrem je tedy podstatně levnější než do dalších možných destinací, například do Indie nebo Malajsie. Odhaduje se, že jen americké ropné sankce by mohly režim za rok připravit o příjmy v hodnotě jedenácti miliard dolarů.

První odpadlíci

Vzhledem ke stupňujícímu se mezinárodnímu tlaku se od Madura postupně odklání někteří jeho spojenci v zahraničí. Loajalitu Guaidónovi už veřejně ohlásila venezuelská konzulka v Miami Scarlet Salazarová nebo vojenský atašé v USA, plukovník José Luis Silva, jenž ke stejnému kroku na zveřejněném videu vyzval kolegy z venezuelské armády. Guaidó v médiích tvrdí, že o přeběhnutí vyjednává s řadou dalších „civilních i vojenských představitelů vlády“.

V samotné Venezuele takové úsilí ovšem do této chvíle nepřineslo mnoho ovoce a armádní špičky opakovaně vyjadřují podporu stávajícímu režimu navzdory amnestii slíbené paralelním prezidentem výměnou za pomoc při Madurovo svržení. Opoziční aktivisté se pokouší přesvědčit alespoň řadové vojáky, když vyráží do kasáren rozdávat kopie navrženého zákona o amnestii, jenž má parlament v nejbližší době symbolicky schválit. Symbolicky proto, že jej Nicolás Maduro dávno zbavil jakéhokoli vlivu na fungování státu a jeho legislativní úlohu přebralo Ústavodárné shromáždění.

Cukr a bič

Maduro na stále vážnější opoziční hrozbu odpovídá několika způsoby. Na prvním místě si samozřejmě dobře uvědomuje důležitost loajality armády a stále častěji se objevuje v její blízkosti — například když se v neděli ve vojenské uniformě a po boku ministra obrany Vladimira Padrina zúčastnil vojenského cvičení na základně Paramacay.

Proti opozici se pak pokouší uplatnit kombinaci cukru a biče. Maduro se na jednu stranu ve středu nechal úplně poprvé slyšet, že je připraven zahájit vyjednávání a dokonce nabídl předčasné volby, i když pouze parlamentní a nikoli prezidentské, jak to požadují jeho odpůrci. Za možné zprostředkovatele označil Mexiko, Uruguay, Bolívii, Rusko nebo Vatikán, přičemž papežovi zástupci už podobné rozhovory neúspěšně vedli v roce 2016.

Generální prokurátor Tarek Saab na druhou stranu o den dřív zahájil proces zbavení Juana Guaidó poslanecké imunity u režimem zcela kontrolovaného Nejvyššího soudu. Soud už stihl vyhovět Saabově žádosti, aby bylo lídrovi opozice zakázáno vycestovat ze země a nakládat s majetkem nebo s bankovními účty.

Stále nejistá budoucnost

Na ulicích mezitím pokračují represivní kroky vůči masovým demonstracím, při nichž bylo podle údajů úřadu OSN pro lidská práva zatčeno na 850 osob, mezi nimiž je i 77 nezletilých. Střety mezi protestujícími a příslušníky ozbrojených složek už si za krátkou dobu vyžádaly životy čtyřiceti lidí a jejich počet bude bezpochyby přibývat.

Příští dny přitom mohou být rozhodující a mají potenciál vyústit v širokou paletu možných scénářů — od rozpadu Madurovy aliance s armádou z důvodu obav jejího vedení ze ztráty obrovských zisků z prodeje ropy, přes avizované zahájení mírových rozhovorů, až po Guaidónovo uvěznění, jako se to v minulosti stalo řadě opozičních vůdců včetně jeho mentora Leopolda Lópeze.

Před takovým krokem mimochodem venezuelský režim důrazně varovaly Spojené státy, jež se stále nezdržují narážek na možnost vojenské intervence. Přímo vlnu spekulací vyvolala kamerami zachycená poznámka v materiálech amerického poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, na níž stálo „5 000 vojáků do Kolumbie“.