Juan Guaidó, donedávna prakticky neznámý opoziční poslanec ve Venezuele, se v posledním týdnu dostal na titulní strany médií celého světa. Tento donedávna řadový politik a předseda Národního shromáždění se minulou středu 23. ledna prohlásil dočasným venezuelským prezidentem, když fakticky zneuznal současnou hlavu státu Nicoláse Madura.

Záminkou k tomuto kroku se stal článek 233 venezuelské Ústavy. Podle daného článku, pokud v momentě zahájení prezidentského mandátu, tedy 10. ledna, není zvolený prezident, předseda Národního shromáždění se ujímá prezidentské funkce s cílem svolat nové volby.

Tento krok okamžitě vyvolal ostrou debatu na mezinárodní scéně. Podle některých názorů by celá věc mohla přerůst dokonce ve vojenský konflikt s neblahými důsledky především pro běžné obyvatele Venezuely. Zatímco Spojené státy, Kanada a dalších 11 latinskoamerických států uznalo Guaidóna za legitimního prezidenta, Rusko, Čína, Kuba, Bolívie a Mexiko se postavily za Nicoláse Madura, jenž vládne Venezuele od roku 2013.

↗

Hugo Chávez byl v roce 2000 zvolen do funkce v soutěživých a mezinárodním společenstvím uznávaných volbách. Foto archiv DR

První skupina spolu s venezuelskou opozicí opírá svůj postoj o kontroverznost posledních prezidentských voleb konaných v květnu loňského roku, v nichž byl Maduro znovuzvolen do funkce, neboť tyto volby nebyly uznány řadou států včetně EU za soutěživé a férové.

Druhá skupina vedená tradičními venezuelskými spojenci uznává legalitu Madurova mandátu, pročež interpretuje spolu s některými médii a ústavními právníky nastalé události jako pokus o puč. Jak tedy správně číst spletitou politickou situaci, v níž se Venezuela aktuálně nachází? Jsou přirovnání k událostem z roku 2002, kdy se pravicová opozice za pomoci USA pokusila svrhnout otce „bolívarské revoluce“ Huga Cháveze, jehož odkaz má hájit právě Madurova vláda, oprávněná?

Pro nalezení odpovědí na tyto otázky je předně nutné vzít do úvahy zcela odlišné kontexty, v nichž se dvě srovnávané události odehrály.

První zásadním rozdílem je, že Hugo Chávez byl v roce 2000 znovuzvolen do funkce v soutěživých a mezinárodním společenstvím uznávaných volbách, v nichž se podle pozorovatelské mise OAS všichni kandidáti těšili víceméně rovnému přístupu do venezuelských médií.

Tyto charakteristiky ovšem v žádném případě neodpovídají průběhu loňských prezidentských voleb, kdy řada opozičních politiků byla uvězněna či jinak zbavena možnosti se o prezidentský post ucházet. Nicolás Maduro tak například arbitrárně rozhodl, že voleb se nesmí účastnit kandidáti subjektů, které se neúčastnily komunálních voleb na konci roku 2017.

Většina médií byla pevně kontrolovaná státem a omezovala se na šíření vládní propagandy. Do země navíc nebyli vpuštěni žádní mezinárodně akreditovaní volební pozorovatelé, veřejní pracovníci byli nuceni k hlasování a klíčová centra potravinové distribuce byla umístěna do blízkosti volebních místností. Většina opozice se proto rozhodla volby bojkotovat a jediným opozičním kandidátem, který se rozhodl vládní moc konfrontovat, byl Henri Falcón. V nerovném boji však neměl ani teoretickou šanci.

Celkový dojem z voleb asi nejlépe vyjádřili sami voliči. V těchto volbách se totiž počet voličů, kteří se raději rozhodli zůstat doma, vyšplhal až na 54 procent, což je na venezuelské poměry vpravdě nezvyklé. Číslo zároveň rozporuje druhý argument, kterým se ohání zastánci současné venezuelské vlády, totiž že se Maduro těší široké lidové podpoře, zatímco Guaidó lidový mandát postrádá. Tyto hlasy však záměrně opomíjí, že Guaidó jako součást opozičního uskupení Mesa de Unidad Democrática zvítězil v parlamentních volbách v prosinci 2015, kde se voličská účast vyšplhala až na 74,17 procenta.

Nesrovnatelné je i provedení obou pučů. V roce 2002 byl Chávez uvězněn, ve vězení skončili i další političtí představitelé a vrchní špičky armády se postavily na stranu pučistů. Guaidó naopak vyzval Madurovu vládu k jednání a nabídl jemu a dalším vládním představitelům, tedy také armádě, jež tvoří s vládou jedno tělo, amnestii v případě, že se dobrovolně vzdají svých funkcí.

Tento stav je především důsledkem specifické situace, ve které se venezuelská armáda postupem času ocitla. Během studené války se řada armád postavila na ozbrojený odpor proti skutečnému či domnělému ohrožení ze strany levicových politiků, což s sebou přineslo řadu převratů, a především temné období vojenských vlád, které si v boji s politickými oponenty nebraly servítky. Našincům nejznámějším příkladem jsou asi Pinochetova dobrodružství, která zde pomáhal popularizovat Václav Benda.

V Latinské Americe jsme však v posledních dvou desetiletích byli svědky spíše opačného procesu. Řada armád se totiž rozhodla s levicovými populisty spolupracovat. Nikde pak tento trend nebyl patrnější než ve Venezuele, která se postupem času velmi přiblížila tomu, co si politolog představí pod termínem poručnický režim.

Generálové sedí ve vládě a dosah armádní moci a činností dalekosáhle přesahuje vše, na co jsme v demokratickém státě zvyklí. Díky zvláštnímu systému poukázek a obchodů, které je možné připodobnit k našemu Tuzexu, jsou zároveň opět vojáci a jejich rodiny postihnutí důsledky hospodářské krize méně než běžná populace.

Také role USA v obou konfliktech se významně liší. Ačkoliv právě promptní uznání Guaidóna za legitimního prezidenta Venezuely ze strany USA interpretuje zejména Rusko jako obnovení Monroeovy doktríny, kdy USA na svém „zadním dvorku“ pouze hájí vlastní ekonomické zájmy v duchu amerického intervencionismu 20. století.

Faktem zůstává, že USA nejsou zdaleka jediným aktérem, jehož ekonomické a strategické zájmy jsou nyní v sázce. Tak například ruské investice a půjčky směřované do Venezuely se celkově vyšplhaly na 17 miliard dolarů a v případě Číny se jedná o astronomických 50 miliard dolarů. Navíc Spojené státy nedávné embargo na venezuelský ropný průmysl podle analytiků nijak zvlášť neohrozí.

V případě, že americká vláda sáhne do strategických ropných rezerv, nenastanou žádné zásadní důvody k dramatickému růstu cen pohonných hmot. V souvislosti s vměšováním zahraničních aktérů do politického dění ve Venezuele se navíc hodí poznamenat, že Madura údajně chrání přes 400 žoldáků z Ruska a v zemi na důležitých postech dlouhodobě působí stovky Kubánců.

Za již úplně šílené je možné označit hlasy, které dokonce uvažují o možné vojenské intervenci USA a jejich spojenců. Tyto názory totiž vedle logistické komplikovanosti celé akce opomíjí specifický charakter armád a mezistátních vztahů v Latinské Americe. Klíčový prvek mezistátní politiky zde totiž představuje politika neintervence. Jedním z jejich důsledků je i to, že podle řady expertů nemají zdejší armády ani vypracované ofenzivní plány proti svým sousedům, a už vůbec ne kapacitu případné aktivity provést. Armády většiny států totiž v posledních desetiletích posilovaly spíše své schopnosti v boji s organizovaným zločinem, přírodními katastrofami anebo guerilovými hnutími.

S tím souvisí i snaha o delegitimizaci koalice zemí, které Guaidóna podpořily. Předně nelze říci, že jde jen o země s pravicovou vládou. Jednou z těchto zemí je totiž i Ekvádor, jehož prezident Lenín Moreno představitelem pravice určitě není. Ekvádor byl dokonce ještě nedávno jedním z venezuelských spojenců. Představitelé dalšího spojence, Nikaraguy, se dosud k celé situaci ani nevyjádřili.

Podpora ze strany Jaira Bolsonara sice budí rozpaky, ale pro srovnání je třeba připomenout, že Stalin jako spojenec proti Hitlerovi nevadil a Bolsonaro zatím ani přes četná obvinění ze své krajně pravicové pozice není Hitlerem. Zatím se vlastně ani nestihl pořádně ujmout vlády, a tak můžeme jen odhadovat, jaká bude jeho politika a role v brazilských dějinách.

Levicovými autory velebené odmítnutí „ústavního puče“ ze strany Mexika je poté taktéž třeba vnímat v širším kontextu. Současný mexický prezident se totiž především snaží vymezit proti politice svého předchůdce, který patřil k hlasitým kritikům venezuelské diktatury a historické politice USA. Vedle toho by však zároveň Mexiko rádo hrálo roli prostředníka v případných jednáních o vyřešení celé situace. To sice může působit částečně alibisticky, ale přinejmenším z hlediska praktické politiky je nutné, aby zůstala otevřená nějaká cesta na odblokování této složité situace.

Nakonec je však třeba jasně říci, že z logiky věci není žádný puč ani mezinárodní zásah do politiky nezávislého státu standardním krokem. Je však velký rozdíl mezi intervencí do procesů demokratického státu a intervencí do vnitřních záležitostí země, jejíž vláda hrubě porušuje principy demokracie, lidská práva a nechce se za své činy zodpovídat v soutěživých volbách.

V takové situaci je tlak mezinárodního společenství, anebo dokonce i armády, naopak legitimní a často jedinou cestou, jak předejít ještě větší tragédii. Venezuelský vývoj byl v tomto směru poměrně jednoznačný. Nejpozději v roce 2008 se tato země z demokracie proměnila v hybridní režim a po roce 2017 v krystalicky čistý příklad diktatury.

Přesně v té době totiž Maduro a jeho lidé provedli faktický auto-puč, když zbavili moci původní Národní shromáždění, ve kterém měla opozice díky překvapivé výhře ve volbách roku 2015 většinu. Z tohoto pohledu jde tak maximálně o puč, který může znamenat znovunastolení demokracie proti pučistům, kteří ji zničili. Netřeba připomínat, že spolu s demokracií pravděpodobně pohřbili i vše dobré, co s sebou přinesla „bolívarská revoluce“ Huga Cháveze.