Někteří historikové — patřím k nim — se v minulosti stali terčem výhrůžek smrtí. Jsou většinou plané, jen občas zní věrohodně natolik, že policie poskytne dotyčnému osobní ochranu. Může být historik vůbec zabit pro svoje myšlenky? Přemýšlela jsem o tom při práci na některých svých textech, ale hluboko uvnitř mi byla odpověď vždy jasná: samozřejmě, že ano.

Historie pracuje s pamětí a paměť je součást identity. Prostřednictvím identity se lidé začali dožadovat důstojnosti, stala se motorem politiky vzdoru. Do studia dějin se promítá násilí současného světa.

Paříž a Nice

Samuel Paty působil jako středoškolský učitel historie na předměstí Paříže. Počátkem října 2020 se studentům pokoušel osvětlit dění v okolním světě tím, že je zasadil do historického kontextu. Debatoval s nimi o právě probíhajícím soudu s teroristy, kteří spáchali útok na redakci Charlie Hebdo, francouzského satirického časopisu, jež si dělá legraci mimo jiné z náboženství — dříve hlavně katolického, v poslední době z islámu.

Útok na redakci spáchali v roce 2015 dva francouzští teroristé spojení s odnoží Al-Kájdy, kteří vyrůstali v silně dysfunkční rodině původně alžírských přistěhovalců. Zastřelili dvanáct členů redakce. Týdeník byl před útokem v úpadku a neprodal ani patnáct tisíc výtisků jednoho čísla. Týden poté se dostal na milion prodaných výtisků. Útočníky rozčílilo, že Charlie Hebdo zveřejnil karikatury nahého proroka Mohameda.

Samuel Paty si byl vědom, jak problematické může být ukázat třídě takovou výbušnou provokaci, a proto dal muslimským studentům možnost odejít, než ve třídě z výukových důvodů karikatury ukázal. I přes toto opatření proti němu začal otec jedné studentky vést štvavou kampaň, která se šířila na sociálních sítích. Podal na něj stížnost na policii za „propagaci pornografie“ a požadoval, aby učitel dostal výpověď.

Samuel Paty musel podat vysvětlení ředitelce školy a jistě se mu ulevilo, když v pátek 16. října 2020 skončila škola a začínaly podzimní prázdniny. Jenže francouzský potomek čečenských uprchlíků, který žil v zemi od roku 2008 od svých šesti let a o kontroverzní události se dočetl na sociálních sítích, se rozhodl, že „proroka pomstí“. Zaútočil před školou, uřízl Samuelu Patymu hlavu a než ho policie zastřelila, vyhlásil svou loajalitu „Islámskému státu“.

Francouzská levice od chvíle útoku prochází sebereflexí a pochopitelně se ocitla pod palbou kritiky konzervativců a krajní pravice. Byla chyba zaujímat antirasistický postoj a přijímat uprchlíky a migranty? Zaslepil ji idealismus a přílišná velkorysost, neadekvátní poměrům v dnešním světě?

Palčivé pochybnosti ještě zesílily ve chvíli, kdy se ani ne dva týdny nato, 29. října 2020, odehrál další útok. Mladý Tunisan, který překročil Středozemní moře, prohlásil se za uprchlíka a 28. října večer dorazil do Nice, zde následujícího rána v bazilice Notre-Dame prořízl hrdlo třem lidem.

Každý, kdo to zažil, může potvrdit, že je mimořádně drásající, stane-li se teroristický útok ve vaší zemi, nebo dokonce ve vašem rodném městě. Samuel Paty vyučoval historii, můj obor, v mé vlastní zemi. Nice je město, ze kterého pocházím. Jedna z obětí zemřela v mé oblíbené kavárně poté, co se vypotácela z baziliky.

Nebýt rukojmím Charlie Hebdo

Pominu-li pocit hrůzy, samozřejmě mě napadaly i zoufalé otázky: kde se stala chyba? Odkud tohle teroristické násilí pramení? Co bych já dělala na místě Samuela Patyho? Také vyučuji historii. Ukazovala bych takové karikatury svým muslimským středoškolským studentům?

Odpověď zní ne, nejen proto, že bych měla strach, protože vím, co se Samuelu Patymu stalo. Velmi bych si to rozmyslela, protože radikalismus Charlieho Hebda mě už dlouhou dobu silně znepokojoval.

Charlie Hebdo je opravdu hrozně drsný a vulgární časopis. Byla jsem schopna si ho koupit jen jednou v životě, po útoku v roce 2015, abych jej v této situaci podpořila. Tváří se jako legrační, ale mně připadá hlavně zlomyslný a hloupý. Ve chvíli, kdy Samuel Paty nabídl části třídy, že může odejít, ocitl se v pasti, kterou si nenastražil sám, která s ním však sklapla.

Tou pastí byla politika separace. O záležitosti bylo možné diskutovat, aniž by se karikatury ukazovaly. Jenže sám fakt, že existují, nutí demokraty k tomu, aby je obhajovali, k čemuž patří i právo ukazovat je.

Znamená to snad, že vystřílení redakce Charlie Hebdo schvaluji nebo dělám z obětí viníky? Samozřejmě že ne. Charlie Hebdo hrál svou roli, která je přijatelná, pokud je současně podrobována soustavné kritice. Špatný vkus není zločin.

Měla jsem velmi ráda minimálně dva z jeho redaktorů, kteří byli zavražděni v roce 2015. Jeden z nich, Cabu, byl kultivovaný výtvarník, autor kreslených dětských televizních pořadů, se kterými moje generace vyrůstala; druhým z nich byl Bernard Maris, skvělý levicový ekonom, autor týdenních komentářů ve francouzském veřejnoprávním rozhlase, které přinášely neotřelou kritiku kapitalismu.

Charlie Hebdo už ale není jen časopis pro úzký kroužek lidí. A s velkou působností by měla přijít i velká opatrnost. Nechci už dál být rukojmím jeho vylomenin. Z jeho urputnosti se jednomu dělá nevolno. Tu je zapotřebí kritizovat. Svoboda projevu je nedotknutelná, ale stejně tak i život.

Na místě redaktorů z Charlie Hebdo bych těžko snášela pomyšlení, že někteří lidé museli zemřít za to, že mě bránili. Nejpozději po útoku v roce 2015 bych si uvědomila, že kvůli mým karikaturám mohou umírat lidé. Osobně bych váhala, zda na sebe takové břemeno vzít, ať už by mi připadal můj požadavek na svobodu projevu a názor na zpátečnickou podstatu náboženství sebeoprávněnější. Člověk může kritizovat islám, vystavit se tím nebezpečí, a přitom neohrožovat nikoho dalšího. Tak to udělal Salman Rushdie.

Vystavit ale celou zemi a západní kulturu nebezpečí, dát jí nůž nějakého šílence pod krk, ve jménu principu, to je velká zodpovědnost. Charlie Hebdo nemůže za to, co teroristé spáchali, ale vytváří také určitou formu násilí. Nutí nás, všechny Francouze, k tomu, abychom jako demokraté tento princip hájili, i když je to nebezpečné.

Naprostá nepřístupnost kompromisu, jistota, že jsem sám držitelem absolutní pravdy, také znamená, že ti, kdo tomu „nerozumí“, jsou pro mě jen zpozdilé stádo hodné opovržení. Tento přístup se liberální levici v nedávné minulosti nevyplatil, ať už jde o koronavirovou krizi, nebo americké prezidentské volby, kde po čtyřech letech zřejmě nejhorší americké vlády v dějinách prezidentský kandidát demokratů tak tak proklouzne do Bílého domu, přičemž ve volbách do Kongresu strana končí hluboko za očekáváním.

Tohle vše je znepokojivé o to víc, že samozvaný nárok na vlastnictví jediné pravdy se ve skutečnosti ještě ke všemu míjí účinkem. Jako historička zabývající se diktátorskými režimy vím, že největší hrozbou pro Francii a jiné západní demokracie není ztráta svobody projevu, ale to, že se necháme terorem ochromit.

Je velmi snadné oddat se iluzi rozdělení světa na ty hodné a na ty zlé, zbavit ty zlé jakéhokoli lidství a glorifikovat ty hodné. Je dokonce ještě snazší i nechat se zaslepit utrpením obětí. Cílem terorismu je změnit náš způsob života a uvažování. Dokážeme odolat pokušení a neotevřít bránu populismu? To je největší zkouška, před kterou stojíme.

Vídeň

Brzy nato jsem si mohla vyzkoušet, jak velkou dávku moudrosti vyžaduje aplikovat taková dobrá rozhodnutí v praxi. Ani ne týden po útoku v Nice, 2. listopadu 2020, zastřelil rakouský terorista albánsko-makedonského původu čtyři lidi, náhodné kolemjdoucí na vídeňské ulici.

Viděla jsem naturalistická videa z útoku sdílená obyčejnými lidmi. Tyto děsivé válečné výjevy se odehrály na tomtéž místě, na němž jsem jen dva dny předtím stála sama. Jak bych reagovala?

Dokážu si představit tu paniku a pocit bezmoci. Mohla jsem být svědkem strašných věcí, vidět náhodné kolemjdoucí zasažené střelbou a hroutící se k zemi, jako v nějaké videohře. Nebo se dokonce stát jedním z nich. Vědomí neskutečnosti, něčeho, co se už nedá napravit. Historie, která se stává černobílým filmem. Pornografie násilí. Pocit k zalknutí.

Ten večer jsme ale na Schwedenplatz nebyla. Při sledování živého přenosu rakouské televize jsem se uklidnila. ORF, rakouská veřejnoprávní stanice, vysílala tu nejvyváženější, nejslušnější, a nejpříčetnější živou reportáž, jakou jsem kdy viděla. Během prvního večera se neobjevil ani náznak poukazování na národnost nebo náboženství útočníka či útočníků.

V jiných zemích takové skrupule neměli. Ve 23:59 uvedl pařížský korespondent stanice ORF, že Francouzi spojují útok s těmi ve své zemi a viní z něj radikální islamisty. „No, na takové závěry je ještě brzy,“ lakonicky pokrčil rameny redaktor ve Vídni a pokračoval dál.

Schopnost držet se zpátky byla obdivuhodná a představuje pro mě největší důkaz civilizovanosti ve chvíli, kdy v noci celým městem stále ještě houkají policejní sirény. Z útoku byl obviněn terorista hlásící se k Dáeš opravdu až ve chvíli, kdy vyšetřovatelé druhý den potvrdili jeho identitu.

Těžko říct, co přinese budoucnost, ale v oné chvíli jsem byla na Vídeň hrdá. V roce 2015 přijala s otevřenou náručí sto tisíc uprchlíků, a i tak tu v komunálních volbách 2020 krajní pravice skončila neúspěchem.

Ráno po útoku jsem se procházela kolem dunajského kanálu v centru města. Nábřeží bylo šedivé, liduprázdné, vlastně zlověstné, ale když se nějaký kolemjdoucí přesto objevil, usmál se a pozdravil, jako bychom se potkali někde na výletě v přírodě, a ne uprostřed hlavního města. Všichni zjevně zoufale toužili po nějakém kousku lidství. Uvědomila jsem si, že se i já usmívám, i když se vevnitř cítím naprosto zničeně.

Dokážu si představit, že spousta Středoevropanů, kteří nikdy nepoznali západní multikulturalitu se všemi jejími problémy, ale i obohaceními, jež přináší, dojdou ve světle těchto tragických událostí k závěru, že kosmopolitismus je navždy zdiskreditovaný a nejlepší záruku bezpečí představují neprodyšně uzavřené hranice. To přesně ale islamisté chtějí, abychom přestali rozlišovat mezi nimi a muslimy. Existuje snad nějaká lepší výchozí pozice pro džihád, než když tu máme dva jasně ohraničené tábory, „my“ proti „nim“?

Nedávno jsem propadla jednomu mladému kazašskému zpěvákovi, Dimashi Kudaibergenovi. Dívala jsem se na YouTube na jeho první koncert ve Spojených státech, který se konal v přeplněné hale Barclays Center v New Yorku. Vystupoval před dvaceti tisíci fanoušků, kteří se foneticky nazpaměť naučili všechny jeho písně rusky, kazašsky a mandarínsky.

Přišlo mi obdivuhodné, že tu může zpěvák, celým jménem Dinmuhammad (což znamená „Sláva prorokovi“), ani ne dvacet let po 11. září pozdravit dav — kazašskými — slovy: „As-salamu alejkum New York!“ a dočkat se ovací. Svět se nestává strašným místem kvůli kosmopolitismu, ale kvůli nerovnostem. Humanismus je zbraň, ne slabost. Použijme ji v boji.

Přeložila MÍLA PALÁNOVÁ