Čarodějnice versus Trump

Adam Borzič

Americké čarodějky vyzvaly k magickému odboji proti Donaldu Trumpovi. Nejedná se o lacinou esoteriku, ale o další hlas utlačovaných vyzývající k protestům.

Nedávná zpráva, že se čarodějnice v USA rozhodly magicky působit proti Donaldu Trumpovi, aby mu bránily v ubližování a konání zla, může leckoho rozesmát. Pro mnohé to bude zpráva vhodná maximálně pro bulvár.

A přece i na stránkách Deníku Referendum jsme se nedávno mohli dočíst, že celá dnešní realita šílí, Bílým domem počínaje a konče Hollywoodem. A že vše tak trochu začíná připomínat Matrix. Magická bitva do tohoto kontextu dokonale zapadá.

Přesto se kacířsky domnívám, že zpráva o politicky angažovaných čarodějnicích něčím pozoruhodná je, což se může vyjevit, pokud na chvíli odložíme své povýšené post-osvícenské brýle a zkusíme na chvíli dekolonizovat své vědomí.

Kdo jsou novodobé čarodějnice?

Řekněme si nejdřív, kdo jsou ony ženy (a také někteří muži), které se v černých kápích (anebo nahé), za svitu oranžových svící, s pomocí živlů a jiných duchů rozhodly magicky působit na amerického prezidenta. Možná, že když si je lépe představíme, pochopíme, co vlastně konají a třeba nás skeptický a blahosklonný úsměv, alespoň na okamžik přejde.

Jedná se především o přívrženkyně a přívržence novodobého čarodějnického náboženství Wicca, které ve světě, a zvláště v USA, v posledních letech prudce sílí. Dnes mají jeho přívrženci své kaplanky a kaplany v nemocnicích i armádách, své intelektuálky a intelektuály, své elity i konzumní vyznavače.

Wicca náleží do širší rodiny novopohanských náboženství. Původně vznikla ve Velké Británii, kde ji založil okultista Gerald Gardner, který tvrdil, že je ve spojení s původními čarodějnickými coveny (čarodějnická shromáždění), jež přežily pronásledování ve středověku i novověku a uchovaly si své magické náboženství.

Gardner při tvorbě novodobého čarodějnictví rovněž vycházel z díla kontroverzní antropoložky Margarety Murryové, která se čarodějnictvím intenzivně zabývala. Právě ona přišla poprvé s myšlenkou, že čarodějnictví uchovalo v křesťanském věku jistou formu předkřesťanského náboženství spojenou s uctíváním Bohyně, křesťany později nazývaného posměšně pohanství (z latinského paganus, venkovan).

Současná Wicca se dělí na řadu odnoží, přesto se většina jejích stoupenců shodne na víře v Bohyni, která je ovšem mnohdy vnímána jako personifikace nadosobního božství, a kterou reprezentují četné pohanské bohyně (Démétér, Isis, Velká Matka) a dále v rohatého Boha, který ovšem není reprezentantem ďábla, jak se domnívají někteří nepoučení křesťané, ale spíše mužského aspektu božství (na způsob řeckého Pana nebo keltského Cernunna).

Bůh a Bohyně podle wiccanů představují dynamickou jednotu ženského a mužského principu božství, která se promítá do přírody a proniká celý kosmos. Wiccani věří, že celá skutečnost je posvátná a živá. Že božství se projevuje v přírodě. Odtud plyne silně zelené zaměření jejích přívrženců, sklon k vegetariánství a veganství, a někdy i k radikálně ekologickým hnutím.

Jakkoli wiccáni uctívají oba póly božství, je pro Wiccu příznačné intenzivnější uctívání Bohyně. Wicca se soustředí spíše na ženský aspekt. Jak by také ne, když symbolicky navazuje na své vražděné předchůdkyně, kterých během čarodějnických procesů zahynulo v Evropě podle některých odborníků čtyřicet tisíc, a podle jiných celý milion.

Magii nacionalismu a kapitálu musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie rodící obrazy osvobození. Repro DR

Některé proudy Wiccy jsou navíc vědomě radikálně feministické, ekologické a politicky inklinují k levici. Mezi ně patří i takzvaná dianická Wicca, kterou založila feministická myslitelka z Maďarska Zsuzsanna Emese Budapestová, a jejíž žákyní je slavná americká autorka Miriam Simosová, píšící pod jménem Starhawk.

Právě tato odnož Wiccy se účastní politických subversivních aktivit a je součástí ekologického křídla radikální levice. (Starhawk, která se v devadesátých letech podílela na protestech v Seattlu, ve svých knihách ráda cituje Marxe a Englese, i když si z nich občas půvabně utahuje). I pro tyto levicové a intelektuálně založené wiccánky a wiccány ovšem platí, že mají zálibu v magických rituálech a v esoterní imaginaci.

Čarodějnictví — spiritualita utlačovaných

Sama Starhawk definuje magii jako imaginativní jazyk imanence, který může být použit v boji se silami odcizení, včetně odcizení přírodě a tělesnosti:

Magie, která funguje, je jazyk sám o sobě, jazyk činů, obrazů a věcí, spíš než abstrakcí. /…/ Magie, která funguje, je jazykem velmi konkrétním. Abychom odstranili myšlenkové formy odcizení, musíme začít s tím, co vídáme a na co si můžeme sáhnout a co můžeme obejmout, vědouce, že právě konkrétní zjevuje nehmatatelné: energii, procesy, které formují to, co lze vidět, ať už je to had, žena nebo strom.

Věci zjevují ve svých formách a ve svém pohybu procesy, které je utvořily, jako skály zjevují svými puklinami a oblinami pohyb vody. /…/ Feministické probouzení vědomí je proces založený na solidních magických principech. /…/ Magie obrací procesy mechanického myšlení, kdy v abstraktních pojmech přemýšlíme, abychom ovládli a mohli používat předměty, naruby. V magii myslíme ve věcech, protože ty zjevují základní vzorce v pozadí a říkají nám, jak se pohybuje energie.“

Také slovo čarodějnice užívá Starhawk zcela záměrně: „Upřednostňuji slovo čarodějnice před jinými, hezčími slovy, protože obsah tohoto slova je zaměřen přímo proti samotnému jádru kultury odcizení. Mělo by se nás nepříjemně dotknout.“

Jestliže platí teze, že mystika je vytěsněná anima západní tradice (anima - latinsky duše, v jungovské psychologii představuje její feminní aspekt), pak pro čarodějnictví a magii to platí dvojnásob. Jako stařeny s bradavicí a hrbem jsou poslány za dveře dějin.

Začněme těmi, kdo v oblasti magie přeci jen dopadli v dějinách o trochu lépe, s muži-mágy. Je komické, jak naše dějiny vědění některé informace raději zakrývají.

Kolik vzdělaných lidí dnes ví, že dávno před existencialisty formuloval ideu nepodmíněné lidské svobody renesanční humanista, mág a kabalista Pico della Mirandola, nebo že jeho učiteli mágovi Ficinovi vděčíme za první překlady Platóna z řečtiny, nebo že Paracelsa lze chápat jako přímého předchůdce moderní medicíny?

I Giordano Bruno figuruje v obecné představivosti jako mučedník novověké vědy, jakkoli jeho koperníkovské názory byly to poslední, co by katolické církvi vadilo. Byl to prototyp moderního svobodného intelektuála, disidenta, ale byl právě tak praktikujícím mágem a snil o hermetické civilizaci tolerance a soucitu.

Ani alchymií prosycenému mystickému ševci ze Zhořelce Jakobovi Böhmemu, nebude dlouho uznáno, že prokazatelně ovlivnil Hegela (a tedy svým způsobem i Marxe), než si toho povšimne z levicových myslitelů alespoň Ernst Bloch. A ani u Charlese Fouriera, dalšího předchůdce revolučních idejí, utopického socialisty, se nebudou připomínat jeho zednářské a esoterické vize.

A což teprve ty chudinky, které nemohly umět latinsky a řecky, které neměly ve společnosti žádný hlas, které byly automaticky jako ženy (ještě k tomu povětšinou z nižších tříd) podezřelé… Z dějin měly zmizet jako hořící věchýtky nadobro. Mučené, týrané, trhané, bité, škvařené: oběti patriarchátu, oběti sadismu, oběti středověku i novověku. (Marxistická filosofka Sylvia Federici ostatně dává do vztahu čarodějnické procesy a vznik kapitalismu.)

Míra, v jaké se tyto ženy skutečně věnovaly magii, je dnes těžko určitelná. Mnohé oběti proti-čarodějnického běsnění se zřejmě provinily pouze tím, že byly ženy. Jiné možná skutečně nějakou formu magie provozovaly, léčily, sbíraly byliny, tančily, některé možná uctívaly i jiná než oficiální křesťanská božstva…

Hrdina seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, je čaroděj plující se společenskými vyvrženci do matčiny magické země. Repro youtube.com

Ať už ale dělaly cokoli, byly především obviňovány jako nepřítelkyně lidského rodu a samotného vládce světa — Boha. Bylo jim přičítáno ničení úrody, všelijaké úklady ctnostným mužům a ženám prý strojily, sexuální zpustlosti se oddávaly a především uzavíraly pakty s ďáblem. Touha po svobodě, ženská solidarita, vlastní spiritualita, neschválená církevní vrchností, určitá znalost přírody a těla… To vše mohly být zločiny čarodějnic.

Lovcům čarodějnic a inkvizitorům nelze upřít, že čarodějnice brali v jistém smyslu vážně. Ženy a někteří muži, mezi nimiž byli nápadně často Cikáni, Židé a gayové, kteří byli obviněni z čarodějnictví, představovali pohromu pro patriarchální řád. Ohrožovali přísně stratifikovanou pyramidu, postavenou na nadvládě bohatých bílých mužů a puritánském ideálu.

Protestanti si v této otázce s katolíky nezadali, a později pronásledovali čarodějnice ještě zuřivěji. Poslední čarodějnický proces se konal v Belgii v roce 1950. (Dodnes jsou ovšem čarodějnice pronásledovány v subsaharské Africe a v některých islámských zemích. V Brazílii, kde se tradičně daří synkretickým magickým kultům, jsou jejich přívrženci, a zvláště kněžky těchto kultů v posledních letech terčem brutálních útoků ze strany evangelikálních fundamentalistů.)

Osvícenství sice čarodějnické procesy zastavilo (pokud je ještě předtím nezastavil osvícený a statečný jezuita Friedrich Spee a další doboví humanisté), ale z žen, které umíraly na hranicích a šibenicích, udělalo přízraky jiného druhu. Z čarodějnic se sice staly oběti tmářství, samy ovšem tmářstvím postižené, věřící na neprokazatelné nesmyly, které měly být světlem vědy navždy smeteny do stoupy dějin.

Tato blahosklonná shovívavost ze strany oněch osvícených sluncem Rozumu trvá ostatně dodnes (a paradoxně se s ní setkávají třeba i věřící křesťané). Znám ji důvěrně. Magický pohled na svět se od osvícených časů měl krčit v temnotách a stydět se za svoji prostoduchost, už nebyl nebezpečný, jen hloupý. (Co na tom, že Newton praktikoval alchymii a Goetha silně ovlivnila.)

Snad jen umělcům byly magické spády dovoleny, a tak magii ve dvacátém století vnesou na světlo světa levicoví surrealisté, ve jménu osvobození nevědomí. A dále psychologové, C. G. Jung ve své hlubinné psychologii a jeho pokračovatel James Hillman. Později někteří antropologové, a ještě později feministky.

Probuzení paměti utiskovaných

Vypadá to zřejmě trochu paradoxně, že coby křesťan píšu pozitivně o čarodějnictví a magii. Mnozí teologové ovšem vědí, že magie se nachází i ve Starém Zákoně. Řada praktikujících mágů a čarodějnic navíc upřímně vyznávala křesťanství. Je také očividné, že v tradičních katolických a pravoslavných obřadech nalezneme magické prvky. Ale i černou magii mezi křesťany najdeme, jak jinak vysvětlit u fundamentalistů jejich zaklínání nenávistí?

Především ale mají čarodějnice mé sympatie, protože historické křesťanství se na nich děsivě provinilo. Pro křesťany by měl být příběh čarodějnictví námětem k meditaci i pokání. Očistíme-li ovšem křesťanskou víru od ďábelského patriarchátu, pak se z hlubiny vynoří Kristus přítomný ve všech utlačovaných. I v čarodějnicích a jejich magii. Ostatně Ježíš sám byl rovněž podezříván se spiknutí s temnými silami. A možná s Temnotou spiknutý byl… S božskou mateřskou temnotou, z níž se rodí soucit, moudrost a odvaha.

Předsudky vůči čarodějnictví a magii ale stále trvají. A to nejen mezi křesťany. Mezi levicovými intelektuály lze často nalézt nereflektovaný předsudek, že všichni lidé, kteří se věnují nějaké formě alternativní spirituality (která bývá z pohodlnosti nazývána esoterikou), jsou jaksi automaticky politicky naivní, nejsou-li vlastně přímo reakční (k čemuž bohužel přispěl i Slavoj Žižek).

Chudačky levicové čarodějnice, světlo rozumu na ně pohlíží i dnes stejně nesmlouvavě! I proto se možná Starhawk ve své knize Snění temnoty (kterou mimochodem do češtiny přeložila autorka DR Markéta Hrbková) zastává temnoty. Ta pro ni nesymbolizuje zlo, ale přirozený protiklad světla:

Chceme si osvojit temnotu, aniž bychom popírali světlo. Temnotu: úrodnou půdu, kde ve skrytu zrají semena, neviditelnou sílu, která z nás vychází, temnotu posvátného lidského těla, hlubiny oceánu a noci, času, kdy se naše smysly zostřují; žádáme nazpět ty ztracené části nás samých, jež jsme uvrhli do temnoty.“

Právě identifikace temnoty se zlem je spoluodpovědná za nenávist k ženám, rasismus i ničení přírody. Snad už nám svítá, proč právě čarodějnice povstávají proti Donaldu Trumpovi. Historická paměť jako by se probouzela.

Muž, který za své krátké působení už stačil ztělesnit nepřítele žen, muslimů, všech těch „tmavších“, uprchlíků, původních obyvatel, sexuálních menšin i samotné přírody, muž, který stojí na vrcholu pyramidy a neštítí se vzněcovat kolektivní nenávist, tento poslední výhonek patriarchální křeče, probouzí v čarodějnickém hnutí jeho emancipační paměť. Nebezpečné vzpomínky… Kdo jiný, než čarodějnice by měly mít čich na hony na čarodějnice? A nepřipomínají dnes muslimové na Západě právě dávné čarodějnice?

Magie ve službách osvobození

To, že čarodějnice vyjadřují svůj protest proti Trumpově politice právě magickým obřadem, není nahodilé. Magické obřady můžeme chápat jako vysoce kreativní formy imaginativního konání. Jako posilující rituály.

Starhawk navíc přímo spojuje magii s politickými akty. Když se podíváme z této perspektivy třeba na demonstrace, pak vidíme, že jsou snahou symbolicky vyjádřit kolektivní protest a artikulovat kolektivní sílu. U dobré demonstrace je podstatné, aby měla emoční a symbolický náboj (což většina protestů u nás bohužel postrádá). Každá demonstrace je tak trochu magickým aktem.

Čarodějnice nás mohou zkrátka poučit, že magické obrazy nepřestaly ani dnes účinkovat. Že ani naše duše, trénované racionalismem a abstrakcí, nejsou imunní vůči síle obrazu. To je dobře vidět na dnešním populismu, který funguje nehledě na jakoukoli racionální argumentaci. „Puška je ovšem dobrá, bez ohledu na to, kdo z ní střílí“, jak pravil Pound.

A tak magii nacionalismu, magii šovinismu, magii kapitálu, magii reklam, magie falešných zpráv a magii alternativních faktů musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie, rodící obrazy osvobození. Magie, která je lékem na odcizení. Magie coby schopnost imaginovat jiný, lepší svět. Magie coby schopnost tento svět vůlí utvářet. A tato magie nám povážlivě chybí!

V magické tradici je ovšem známo, že žádné kouzlo se nepodaří bez silné víry. Dnešním emancipačním silám jako by se nedostávalo právě víry a obraznosti. Proč? Možná proto, že celá jejich ontologie stojí na skepsi — na známém světě, v němž chybí ryzí překvapení, zázrak, kouzlo, úžas, neznámo...

Víra je ale vždy krok do neznáma, otevřenost neznámému. Proti danému sázka na neexistující. Proti přítomnosti, skok do nepřítomnosti. „Skočil jsem do prázdna a chytil svoji kořist“, básní sv. Jan od Kříže, katolický mystik temných nocí. Tento skok je transcendencí. Přesahem.

To platí i pro politickou představivost. Abychom mohli uvěřit, že je změna možná, musíme být schopní umět si představovat. A musíme svým představám věřit. I to nás můžou naučit čarodějnice a jejich magie. Proti kapitalistickému realismu potřebujeme magický socialismus.

Umělci to možná už tuší. Ne náhodou je hrdina skvělého seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, čaroděj plující se svým společenskými vyvrženci do matčiny magické země…

    Diskuse
    JP
    March 6, 2017 v 13.56
    Magií proti kapitalismu?
    Ne - opravdu nemám v úmyslu názory vyslovené autorem článku nějak lacině ironizovat. Jak by se snad mohlo zdát z titulku. Přes všechnu zdánlivou iracionalitu zvoleného tématu (či pohledu na něj) autor článku uchopil a do centra pozornosti postavil momenty, které je velmi záhodno vzít vážně.

    Centrálním bodem, se kterým je nutno vyslovit naprostý souhlas, je tento: kapitalismus nelze porazit jenom holým racionalismem.

    Kapitalismus nelze porazit jenom tím, že racionálně vykonstruujeme nějaký
    efektivnější ekonomický systém ("efektivnější" v jakém smyslu? Že bude "úspěšně" produkovat ještě větší hromady konzumního zboží?...).

    Ale kapitalismus není možno porazit ani jenom tím způsobem (kteréžto víře stále ještě propadá nemalá část levice), že ho nějakým způsobem "socializujeme". - Jak je vlastně možno "socializovat" ve své podstatě dravý kapitalismus? Můžeme změnit povahu tygra, jenom tím že mu vylámeme zuby? Pokud zde zůstane - ne v kapitalismus, ale v samotném č l o v ě k u - v nezměněné víře zachována materiální chamtivost a nezřízená touha vlastnit víc než ten druhý, pak se všechny ty sociální a třídní protiklady kapitalismu dají nanejvýš poněkud zmírnit - ale nikdy ne v konečném smyslu odstranit.

    Přisvědčme tedy plně Adamu Borzičovi: pokud máme skutečně v úmyslu celý ten - nejen systém, nýbrž doslova ž i v o t n í z p ů s o b kapitalismu nahradit nějakým systémem a životním způsobem jiným, spravedlivějším a humánnějším, pak za tím účelem musíme ten stávající životní způsob a styl společnosti postavit na zcela jinou základnu, než jaká je ta nynější.

    Nestačí jenom změnit nějaké mechanismy (ekonomické, sociální...); je zapotřebí zásadně změnit i životní hodnoty celé společnosti. A to opravdu nepůjde bez toho, aniž by se nějakým způsobem - a to sice velice intenzivně - neoslovila i jiná stránka lidské duše, nežli je ta utilitaristicky-racionalistická. Protože tato jako poslední jmenovaná stránka jeho duše ho vždycky potáhne k tomu materiálnímu konzumu - a tedy ke kapitalismu.

    Ta změna životního stylu tedy vyžaduje - a předpokládá - nějaký velmi silný vnitřní impuls. Tento impuls musí mít univerzální charakter (musí svůj účinek vyvolat u každého člena společnosti, nebo přinejmenším u rozhodující většiny); a zároveň tento impuls musí být velice niterný, jinak by neměl tu nutnou intenzitu a sílu.

    Potud tedy nemůžeme jinak, nežli bezvýhradně přisvědčit Adamu Borzičovi, že k případnému historickému přechodu od kapitalismu k - dejme tomu - socialismu je naprosto nezbytný takovýto faktor ze sféry mimoracionální existence člověka.

    Teprve poté se můžeme podrobněji věnovat zcela konkrétní otázce, jestli takovýmto mimoracionálním momentem může být zrovna to, co bývá obecně označováno názvem "magie".

    Už jenom toto slovo "magie" dozajista u mnohých vybudí okamžitý reflex odporu a úsměšku. Chce snad někdo opravdu prostřednictvím čar a kouzel bojovat proti síle nadnárodních koncernů současného kapitalismu?

    Budiž; ale zkusme si třeba jenom ten pojem "magie" nahradit pojmem dosti příbuzným, totiž "imaginace" - a celá věc se nám možná začne jevit přece jenom poněkud jinak.

    "Imaginace" - to je právě to, čím člověk dokáže vycházet za hranice právě jsoucího; je to ta schopnost, s kterou se dokáže osvobodit z pout zdánlivě nezměnitelného, a s kterou dokáže vytvářet nové světy, dříve nemyslitelné. Adam Borzič zmiňuje umělce; jejichž tvorba je samozřejmě bez imaginace nemyslitelná. Ale asi každý - a to i v oborech ryze technických - prožívá takový moment až magického opojení, když se mu podaří nalézt a vytvořit něco zcela nového, co revolucionizuje dosavadní chápání dané věci.

    Buďme proto velmi opatrní s příliš rychlými úsměšky nad celou tou sférou lidské kreativity, jenom proto že může mít určitou příbuznost s tradičními magickými rituály. Ta zdánlivá iracionalita lidské existence může mít nakonec velice racionální - protože reálný - charakter.
    PM
    March 7, 2017 v 14.27
    Dějiny racionálních pokusů o kýžený zásah do lidské iracionality
    se teprve stále píšou. Konají se nalevo napravo a dnes dokonce i samovolně a za našimi zády. Vše ve snaze dostat racionálním postupem do hrsti iracionální fenomén - paradigma doby.
    Jde o notoricky selhávající snahu, která se musí nutně chápat víry v meta hodnoty.
    Ale zde je nutno upozornit na vratkost tézí, které i umělec je schopen velmi sugestivně předkládat spoluobčanům.
    Příkladně vysoce ceněný J.Meese.
    https://youtu.be/mN6xIe47GfQ nebo https://youtu.be/whra_IPZ_yc
    JP
    March 8, 2017 v 13.32
    Umělec, Trump a demokracie
    Tak tohle je opravdu geniální, pane Petrasku; skutečně srdečné díky za tenhle link. ;-)

    Ten Jonathan Meese - musím přiznat že jsem to jméno doposud neznal, ale pokud se odhlédne od té dosti divoké formy jeho projevu, nelze nepřiznat: ve věci samé má víceméně naprostou pravdu. Toto jeho hodnocení systému zvaný "demokracie" sám sdílím už dávno; a ostatně přesně z toho samého důvodu který tam uvádí jsem i já trvalým a zásadovým nevoličem.

    Meese má naprostou pravdu: závada není v tom, že z r o v n a t e ď se dostal k moci (tj.: byl zvolen) jakýsi Trump; nýbrž zásadní závada je v samotném s y s t é m u. Tedy v tom, že současné lidstvo plně propadlo té vlastně zcela nesmyslné a až přímo úchylné představě, že s u b s t a n c i á l n í věci našeho života je prostě možno si nějakým způsobem "zvolit".

    Meese má naprostou pravdu v tom, že co je skutečně podstatné a hodnotné, to není možno nikdy vytvořit na základě nějakých "voleb", pouhého mechanického sčítání voličských hlasů.

    Meese má naprostou pravdu v tom, že z tohoto takovýmto způsobem vadného systému nikdy nemůže vzejít nic opravdu pravého a pravdivého. Bezpochyby, taková Angela Merkelová je bezprostředně mnohem přijatelnější nežli ze řetězu utržený Donald Trump; ale Meese má naprostou pravdu v tom, že v určitém smyslu je to jenom rozdíl graduální, nikoli substanciální. Tento systém "demokratických voleb" nikdy nezplodí nic, co by nějakým způsobem dokázalo překročit omezený horizont masového voliče. Co by tedy nějak dokázalo překročit ten obecný, aritmetický průměr.

    Meese volá po tom, aby tento způsob demokracie, kdy se vlastně vždycky až e x p o s t protestuje proti tomu, že to - zase jednou - "dopadlo špatně", aby tento způsob kdy se tedy pouze REaguje, aby byl nahrazen skutečnou akcí, autentickým kreativním počinem. Který on pak - jako aktivní umělec - spatřuje právě v umění.

    Samozřejmě, že tento Meesův protest proti zformalizovanému systému parlamentní demokracie je ve své eruptivnosti jenom jednostranný; ale co je jeho kritiky tohoto systému a jeho omezenosti týče, pak nelze než konstatovat: ano, Meese má ve všech bodech obžaloby naprostou a dokonalou pravdu.
    Meese tedy východisko - a řešení a spásu - spatřuje v kreativním uměleckém počinu, a v "lásce, lásce, lásce, lásce..."; z toho důvodu by asi musel být blízký paní Hájkové ;-) - nejsem si ovšem tak zcela jistý tím, do jaké míry by se jí zamlouval jeho excentrický projev a zjev.

    V každém případě ale Meese staví do centra pozornosti to, že jsou věci, které jsou hodnotné samy od sebe - a v žádném případě nepodléhají diktátu nějakých mechanismů tvorby moci; i když jsou tyto mechanismy třeba zrovna "demokratické". A upozorňuje zcela správně a přesně na to, že jestli nebudeme schopni najít znovu cestu k těm věcem, které jsou hodnotné samy o sobě, že nám ten systém bude nejen ty Merkelové, ale i ty Trumpy produkovat stále znovu a znovu. A že bude zcela dětinské pak protestovat proti těm Trumpům, když m y s a m i jsme vinni tím, že při životě udržujeme systém, který takovéto kreatury nevyhnutelně plodí.
    March 8, 2017 v 14.5
    Nic o něm nevím, pane Poláčku, ale prvoplánově na mě nijak odpudivě nepůsobí.
    Jinak musím potvrdit, že já vůbec nevěřím na to, že bychom si mohli zvolit nějakou "dobrou moc". Nevěřím už totiž, že mocí se dá prosadit dobro.
    HZ
    March 8, 2017 v 20.30
    Čarodějnice možná mají moc
    změnit systém na takový, který nebude plodit kreatury.
    Jenom asi stejně jako já netuší, jak by měl vypadat. Ale snad jim to někdo prozradí.
    PK
    March 8, 2017 v 21.3
    Jestliže někdo naznačuje,
    že všichni politici jsou stejní, že Merkelová a Trump se v podstatě zas tolik neliší, tak ten si opravdu zaslouží toho Trumpa. A toho Zemana. A toho Babiše.

    Otázka je, jak k tomu přijdeme my ostatní, že.
    PM
    March 9, 2017 v 10.39
    Bez kritik kritiky se neobejdeme pane Poláčku
    Radikální touhy po jiném světě, než je ten ve kterém se nacházíme musí být "pravému umění" vlastní .
    ........ jeho "pravost" ověřuje stupeň vzájemného nepřátelství ideologie a umění, protože umění narušuje a omezuje společenskou organizovanost.
    A to nikoli proto, že veřejně vystupuje pro či proti, ale tím že škodí každodenní, všední organizovanosti tím, že nezevšeobecňuje.
    Podstatou nevšedního je jinakost. Ten kdo rozlišuje, osvětluje nuance a poukazuje na i bolestné protiklady. Lidské utrpení ideologové zevšeobecňují, umělci jej jemně tříbí.
    V takové polaritě postojů spočívá příčina vzájemného nepřátelství, jemuž se vystavit znamená pro umělce boj o zachování jedinečného uprostřed zjednodušujícího a zevšeobecňujícího světa.
    Samozřejmě existují rozdíly mezi společenskými systémy. Je zřejmé, že jeden systém je lepší a možná o mnoho než jiný, ale umělec vnímá vždy jeho stálou nedokonalost..........atd atd. jak nám sděluje jedna z postav jedoho románu P. Rotha.
    Ano pravý umělec se neohlíží na ideologie a předkládá to co zde ještě nebylo a plně se vyhýbá takovým konfrontacím s ideologií, které ho nutně zavlečou na trh konformního umění.
    A to vzniká během pokusu o vize destilací pocitů zahrnující i ideologické cíle. Výsledným produktem jsou destiláty politicko- ideologických řešení, které jsou různých značek/hodnot sloužící různým povahám k různým účelům.
    To všechno Meese ví a přesto na takový trh vkročil jako kontroverzní guru.
    Mou kritiku si zasluhuje příkladně za afektivní opovrhování demokracií v duchu současné krajní pravice, čímž dokonce i bourá možnost vstřícného přístupu k jeho umělecké tvorbě.
    Když čtu za jaké ceny prodává, tak slyším štěbetání investorů s kypli proseka v ruce na vernisáži jeho tvorby....bych zacpávaje si uši dodal.
    JP
    March 9, 2017 v 13.37
    "Opovrhování demokracií v duchu krajní pravice..."
    Tak něco takového bych u Meese opravdu nespatřoval, pane Petrasku. Samozřejmě, něco takového může (napohled) sugerovat ta vnějšková forma jeho performerského znázornění jeho "diktatury umění", včetně toho staroněmeckého typu písma evokující v nás automaticky časy nacismu. - Ovšem, podle mého názoru on zde naopak zcela vědomě ironizuje právě i tu svou vlastní "diktaturu"; což je (tato schopnost sebeironizace) dokonce i mezi umělci jevem neobyčejně vzácným.

    Ostatně, on tuto svou "diktaturu" sám vysvětluje:
    „Bei der «Diktatur der Kunst» geht es um die liebevollste Herrschaft einer Sache, wie Liebe, Demut und Respekt, zusammengefasst und gipfelnd in der Herrschaft der Kunst. In der Allmacht der Kunst geht es nicht um das Machtgehabe des Künstlermenschen oder um die Machtfantasien von Selbstverwirklichern und Realitätsfanatisten, sondern um die antinostalgische, alternativlose Macht der Kunst, also der Sache. Kunst stellt die Machtfrage, nicht der Künstler.“

    (Mimochodem, Meese dost pravidelně ve svých výstupech používá nacistickou symboliku; ale podle platných soudních rozsudků tak používá v rámci uměleckého ztvárnění, v žádném případě proto že by se s nimi vnitřně identifikoval.)

    Takže, o co se jedná: diktatura umění je podle Meese "nejněžnější vláda nějaké věci, jako je láska, pokora a respekt, spojených a vrcholících v panství umění".

    Podle mého přesvědčení je Meesemu v prvé řadě jedná o rehabilitaci a u t e n t i c i t y výrazu, respektive žití vůbec - uprostřed umělého, nepravdivého a povrchního světa. Právě a jedině z tohoto důvodu odmítá a zavrhuje demokracii: protože vidí, že tato demokracie vždycky znovu plodí jenom tu povrchnost, zdánlivost, neautentičnost. Světem - demokratické - politiky není nic více nežli to věčné bezduché pinožení se v takových či onakých ryze technokratických "opatřeních", kterými se nicotnými dílčími změnami reguluje systém, který je sám v sobě neživotný. Který není založen na žádném autenticky lidském citu, jako je ta "láska, pokora, respekt..."

    Ano, Meese je velice radikální kritik stávajícího systému. Ale nikdo mu nemůže upřít, že pro tuto svou radikální negaci má velice závažné důvody. A že tyto důvody mu jako na běžícím pásu dodává právě ten panující systém sám.
    JP
    March 9, 2017 v 13.52
    Názory jedné čarodějnice
    Já jednu čarodějnici znám, paní Zemanová. - No budiž, aby to znělo trochu honosněji a snad i seriózněji: nikoli přímo čarodějnici, nýbrž duchovní léčitelku.

    Která kromě toho že ovládá tajemství své profese, je velice inteligentní osoba, s kterou je kdykoli možno zapříst filozofické hovory o stavu tohoto světa. A není nijak bez zajímavosti, že ačkoli se můj v principu materialistický obraz světa od toho jejího "duchařského" ovšem zcela diametrálně liší, v konkrétních věcech a tématech samých jsou naše pohledy na současný svět mnohdy až neuvěřitelně podobné.

    Totiž: ona je také svým způsobem "revolucionářka". V tom smyslu, že i podle jejího přesvědčení se tento svět ve své dosavadní (duchovní) formě dostal na konec svých možností. Že je vyčerpán; je omezený. A že další pokrok vpřed je možný jenom přes radikální změnu poměrů. Ovšem, ona tuto radikální změnu spatřuje především v její vlastní optice, tedy ve formě změny duchovní. V tom smyslu, že lidé musejí zásadně změnit své chápání toho, co je pravé, správné - a co je nepravé, falešné.

    Kapitalismus je v jejích očích systémem či životním principem v zásadě nepravým - neboť lidskou pozornost fixuje pouze na čistě materiální rovinu. A odvádí je od úrovní, od perspektiv vyšších, duchovnějších.

    Takže, tolik je vize duchovně orientované osoby na to, jaká je podstata tohoto světa a nutnost jeho dalšího směřování.
    + Další komentáře