Čekání na boží revoluci

Matěj Senft

Levice i křesťanství sdílí vidinu lepší budoucnosti. Někdy se ovšem zapomíná, že zdůrazňují také nasycení hladových a uzdravení opuštěných teď a tady, v bolestné přítomnosti.

„Poslední slova před smrtí jsou pro hlupáky, kteří toho neřekli dost,“ řekl prý Karl Marx a zemřel. Právě tento pátek uplynulo sto devětadevadesát let od jeho narození. I když dvousté výročí nadejde až za rok, je dobré si připomínat jeho vliv, který v různých podobách zasahuje až do dnešní doby.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Marxovy analýzy a teorie podněcovaly politiky, revolucionáře, ale pronikly také skupiny, u nichž byla syntéza s Marxovými představami nejspíš překvapivá: mnohé teology a kněze. Nejslavnějí Marxova věta je sice teze, že „náboženství je opium lidstva“, nicméně je třeba dodat, že bouřlivák Marx nejspíš opium neviděl tolik negativně.

A navíc celý citát zní takto: „Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.“ Náboženství je zde spíš poslední duchovní a citová posila zubožených, kteří žijí uprostřed netečného kosmu (a šikovný interpret by z dotyčné věty mohl vydolovat i argumenty pro legalizaci opia jako psychického léku).

Kritika náboženství pro něj tedy neznamenala primitivně ateistický zápal bořící modly „pověrčivých, obyčejných lidí“, ale spíše kritiku společenských poměrů, v nichž lidem nezbývá jiná naděje než právě nebe evangelií. Na tuto linii navázala také podnětná figura křesťanské levice — teolog William Montgomery Brown, který zemřel před osmdesáti lety.

Duch i tělo

„Svrhněte Boha z nebes a kapitalisty ze Země,“ otiskl odvážně tento biskup episkopální církve na obálku své knihy Communism and Christianism. V knize pojednává o Darwinově teorii, Marxovi, komunismu a socialismu. Pracuje s úvahami o tom, zda (a jak) pospolu mohou spolužít nauky křesťanství a Marxovy filosofie. Takovým uvažováním rozpálil své nadřízené do ruda a v květnu roku 1924 jej exkomunikovali.

Otec Brown se ve svých tezích možná až příliš snažil o racionalizaci víry. Snad je to důsledek nadšeného ponoření do myšlenkového světa Darwina a Marxe. Vztahují se na něj slova jiného Browna, detektivního kněze z povídek G. K. Chestertona: „Nikdy jsem netvrdil, že je vždy špatné vstoupit do pohádkové země, jen tvrdím, že je to pokaždé nebezpečné.“ Nicméně hlavní myšlenka, jíž knihou Communism and Christianism i svým konáním Brown nadnesl, zůstává mimo abstraktní teorie a zcela konkrétní: Kdo jiný než kněží by měl sestoupit z piedestalů kazatelen mezi „obyčejné lidi“?

Vždyť to byl právě Ježíš z Nazareta, kdo žil s „lůzou“. Kázal, léčil a kráčel mezi chudými. Nad bohatými obchodníky u Božího chrámu se naopak spravedlivě hněval. A mezi svými učedníky hlásal: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Zdůrazňoval tak komunitní rozměr provázaného lidského společenství, které vyzdvihoval i jeho provokativní exegeta Marx: „Společnost se nesestává z jedinců, ale vyjadřuje soustavu vzájemných vztahů, vztahů, v nichž se jedinec nachází.“

Byl to právě Ježíš, který — krom jiného — obrátil křesťanství „z hlavy na nohy“ ještě předtím, než křesťanství vůbec vzniklo. Foto thedailyblog.co.nz

Do třetice nelze zapomenout na aktuální výrok papeže Františka k Svátku práce: „Práce je více než peníze, jde hlavně o člověka.“ Tato slova v očích papežových kritiků jen potvrdila jeho nálepku marxisty. Stejně jako jej z této ideologie prý usvědčovalo jeho kráčení mezi chudými, prosté šacení i bydlení nebo například používání veřejné dopravy

Oproti papeži Františkovi stojí v České republice kardinál Duka, který ze svého honosného Arcibiskupství pražského řídí církev jako firmu, a ve volných chvílích se pak věnuje svému největšímu koníčku: svěcení čehokoliv. Od zvonů, přes obecní budovy až po nové škodovky, takové škodovky, na které velká část katolických věřících nikdy nenašetří.

Pokud je tedy dle této logiky papež František marxistou, byl jím i Ježíš. Ale ideologické kádrování je stejně k ničemu. Podle Engelse jednou i Marx prohlásil: „S určitostí vím, že nejsem marxista.“ Můžeme se totiž dlouze dohadovat o vztahu levice a křesťanství, marxismu a teologie. Můžeme připomínat Ernsta Blocha, Rogera Garaudyho, teologii osvobození a mnohé další průsečíky obou myšlenkových modelů.

Ano, komunismus i křesťanství se shodují v tom, že lidé by si měli být rovni. Nicméně na Ježíši není podnětné pouze jeho teoretizování, mystické a filosofické úvahy, ale také aktivní snaha „svět nejen vykládat, ale také měnit“. Neprojektuje přitom revoluční boží království jen do mlhavé budoucnosti, vidí totiž, že pouze utopií se člověk nenají.

Od Ježíšova „materialismu“ by se možná mohla přiučit i současná levice: nestačí slibovat zítřejší změnu, lidé potřebují už dnes tisíce chlebů, uzdravení a pocit vzájemnosti. To je možná podstatný moment, na který leckdy zapomínají následovníci Krista i Marxe. Byl to právě Ježíš, který — krom jiného — obrátil křesťanství „z hlavy na nohy“ ještě předtím, než křesťanství vůbec vzniklo.

Oba proudy by se tak mohly navzájem korigovat a chránit se před vyhrocenými předsudky: před ateistickým výsměchem citlivému duchu i před ohrnováním pobožných nosů nad hladovými těly.

    Diskuse
    Velmi zajímavá a podnětná úvaha. Ta téze o tom, že už Ježíš "obrátil křesťanství z hlavy na nohy" je dozajista velmi odvážná; ale má nesporně něco do sebe.

    A ta poslední věta - ta je skutečně vynikající!
    JN
    May 6, 2017 v 16.46
    Marxismus je touha po spravedlivém světě.
    Zásadní rozdíl mezi marxismem a křesťanstvím je v tom, že marxismus chce této spravedlnosti dosáhnout pouze lidskými silami a myslí si, že člověk sám je toho schopen.

    Naproti tomu, křesťanství si je vědomo lidské nedokonalosti a ví, že pokud si člověk tuto vlastní nedokonalost nepřizná, končí to špatně.

    Zde bych připomněl slova pana Poláčka, se kterými beze zbytku souhlasím:
    "Kdo se chce vydat na tu pravou cestu proroků, ten nejen musí mít onu zvláštní citlivost vůči nespravedlnosti a falši tohoto světa - nýbrž zároveň musí dokázat úspěšně vybojovat boj se sebou samým. Totiž s tím pokušením, sám sebe považovat a prohlásit za jediného a neomylného soudce, který je oprávněn těm ostatním nadiktovat, co je a co není správné, co mají a co nesmějí dělat.
    Tento boj je proto tak obtížný, že ta dělící linie je neobyčejně tenká: dělicí linie mezi bezpodmínečnou mravní důsledností a přísností, bez které by onen prorok nebyl sám sebou, tedy zvěstovatelem lepšího světa - a mezi tím arogantním přesvědčením o vlastní neomylnosti, zadávající právo těm ostatním předepisovat a manipulovat jejich vlastní životy."
    JP
    May 7, 2017 v 10.10
    Komunismus a Království Boží
    To se takto jednoznačně v žádném případě nedá tvrdit, pane Nusharte. V této apodiktičnosti to nakonec nesouhlasí ani na jedné, ani na druhé straně.

    Za prvé, marxismus vychází - v míře daleko větší, než by byl Marx sám kdy ochoten přiznat - z hegelianismu, který je sám založen na křesťanství.

    V obecném smyslu ta spojnice mezi těmito třemi ideovými systémy tkví v momentu dokonalosti: Hegel se domníval, že dokončil, dovedl k dokonalému završení tu budovu "absolutního Ducha", jeho proces sebeuskutečňování v dějinách. Marx stejně tak věřil, že jeho komunistická společnost bude takovým finálním, principiálně dokonalým společenským zřízením. A křesťanství? - Ale jistě, i tady je neustále přítomna myšlenka (a požadavek) dokonalosti: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý Bůh!"

    A stejně tak naopak v žádném případě neplatí, že by křesťanství bylo spjato jenom a pouze s myšlenkou a vědomím vlastní nedokonalosti. Stejně jako marxismus-komunismus přišel s určitým, zcela konkrétním projektem uspořádání věcí lidských, tak stejně tak s takovýmto projektem přišlo i křesťanství. A toto křesťanství naprosto netrpělo nějakými přehnanými sebepochybnostmi, co se týče jeho nároku na absolutní pravdu. A tuto svou pravdu prosazovalo stejně tak mocensky a stejně tak cestou totální kontroly nad lidmi (prostřednictvím svých zpovědnic a veřejného pranýřování těch, kteří se nechovali podle představ a příkazů církve), jako komunismus. A kdyby se vycházelo z poměru zabitých k počtu obyvatelstva, pak opravdu vůbec není jisté, zda za r e á l n ý m křesťanstvím v dějinách zůstala stopa méně krvavá, nežli za reálným komunismem.

    Nedá se nic dělat, ale ten křesťanský projekt "Božího království" není o nic méně utopický, nežli projekt komunismu. A v obou případech pak došlo ke zcela stejnému efektu: praktická realizace jak komunistické společnosti, tak i Božího království byla odsouvána stále více a dále do nějakých mýtických "šťastných zítřků", zatímco povinná víra v jejich uskutečnění byla prosazována zčásti indoktrinací, zčásti čirým násilím.

    Takže v tomto smyslu je skutečně krajně obtížné, nalézt nějaký zásadní rozdíl mezi projektem komunismu, a projektem Božího království...
    May 7, 2017 v 10.50
    Boží království - Civilizace lásky
    Dovolil bych si připomenout rozdíl mezi pojmy, 'BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ' není z tohoto světa, je to příslib do světa budoucího po návratu Krista. Gaudeum et spes je charakterizuje jako "království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“ ale říká, že "toto království je tajemně přítomno už zde na zemi" v našich srdcích a touhách.

    Projekt-vize pro tento svět je 'CIVILIZACE LÁSKY', o níž mluví a píší poslední papežové, včetně Františka, který cestu k ní konkretizuje v "Laudato si'".

    Zásadní rozdíl mezi komunistickým projektem a Františkovou vizí je v tom, že křesťanská vize se neomezuje na změnu struktur, ale charakteristicky křesťanský přístup ke společenské změně je ze zdola, od člověka a komunity ke společnosti, a 'zevnitř na povrch', spiritualitou ke změně hodnot a myšlení (Kapitola šestá: Ekologická výchova a spiritualita, odst. 202 a dále).

    Metodu přístupu k dnešním problémům František nazývá "integrální ekologií" (odst. 10, 11). Ukazuje ji na příkladu sv. Františka: "pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak spontánně vyvstává střídmost a starostlivost. Chudoba a odříkavost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády."
    May 7, 2017 v 13.14
    "Oba proudy by se tak mohly navzájem korigovat..."

    Považuji se za člověka, ve kterém se oba proudy korigují.
    Nebo kde jinde by se ještě mohly korigovat než v nás?
    JN
    May 7, 2017 v 17.24
    Bez ohledu na názvy, pane Poláčku, jde o základní rozdílné lidské postoje.
    Jeden postoj je charakterizován přesvědčením, že jakési dokonalosti a spravedlnosti v uspořádání lidské společnosti lze dosáhnout vlastními lidskými silami, zatímco podle toho druhého​ postoje je tento cíl pouze vlastními lidskými silami nedosažitelný. Ten druhý postoj bere v úvahu sebereflexi člověka v podstatě tak, jak jste ji popsal v těch dvou odstavcích ((je nutno mít nejen citlivost k nespravedlnosti, ale zároveň je nutno vybojovat onen boj se sebou samým, se svým přesvědčením o vlastní neomylnosti)).
    Z toho druhého postoje vyplývá, že to je přístup zezdola, od člověka ke společnosti, zatímco z toho prvního postoje vyplývá, že jde o přístup opačný: od změny uspořádání​ společnosti ke člověku.
    May 7, 2017 v 19.0
    Ovšem křesťané mají, na rozdíl od marxistů, zase tu výhodu, pane Nusharte, že jim mohou být jejich hříchy odpuštěny.
    JN
    May 7, 2017 v 20.16
    Myslím, paní Hájková,
    že i marxistům mohou být odpuštěny.
    JP
    May 8, 2017 v 13.23
    Náprava zdola, anebo shora?
    Paní Hájková to už řekla: o b o j í je možné; a obojí je zapotřebí, a to naprosto bezpodmínečně.

    Ale celá věc je zase ještě o mnoho komplikovanější; už proto, že to "shora" a "zdola" nemůžeme v žádném případě nějak jednoznačně izolovat od sebe, naopak oba faktory se nám velice složitě prolínají a proplétají.

    Začněme tou nápravou "zdola", tedy vlastním niterným - mravním - přerodem jednotlivce.

    Ano, bezpochyby - i já sám opakuji a zdůrazňuji znovu a znovu, že bez té zásadní niterné proměny jednotlivce, lidské mysli není možno očekávat žádné zásadní zlepšení poměrů lidských. V tomto smyslu levicová hnutí skutečně mají přinejmenším velmi silnou tendenci spoléhat se jenom a pouze na přeměnu systémovou, která člověka osvobodí od deformujících tlaků, takže člověk se pak bude chovat ke svým spolubližním řádně a vstřícně prostě ze své vlastní přirozenosti.

    Tady je skutečně přinejmenším velice podhodnocen ten moment, že to mravně pozitivní chování si vposledku každý jedinec musí vybojovat či vypracovat sám na sobě, v zápase proti všem svodům jak vlastní mysli a vlastních slabostí, tak i svodům vnějšího světa.

    Aristoteles napsal, že k eticky správnému způsobu jednání se člověk (od těchto původních sklonů ke špatnosti) může propracovat

    - zvykem (výchovou, vlivem společnosti)
    - donucením (trestem)
    - anebo vlastním náhledem.

    Vraťme se k tomu levicovému postoji: ten se tedy tradičně příliš spoléhá jenom na tu změnu rámcových společenských a životních podmínek.
    Na straně druhé je nutno podotknout, že Marx sám to až takto zcela jednoduše až naivně neviděl. Znovu je nutno poukázat na to, do jaké míry Marx vycházel z Hegela: podle Hegela ten proces vývoje lidstva od - zkráceně řečeno - od barbarství k mravnosti byl v prvé řadě prací Ducha, jeho samovývojem ve jsoucím světě. Toto pojetí však nakonec vedlo k tomu, že Hegel spatřoval dovršenou lidskou svobodu tam, kde v r e á l n ý c h dějinách člověk stále ještě trpěl mnohou nesvobodou a nespravedlností. Právě proto Marx celou věc obrátil - s tím, že ten pravý proces humanizace člověka probíhá nikoli v duchu, nýbrž v r e á l n é, praktické materiální činnosti člověka. Tedy že základ všeho je nikoli v samovývoji Ducha, nýbrž v reálné práci samotného člověka. Ovšem - tato praktická činnost člověka má podle Marxe nakonec t e n s a m ý duchovní (ve smyslu: intelektuální, nikoli ve smyslu spirituální) potenciál, jako u Hegela onen Duch.

    Jenom a jedině proto Marx může - v rámci svého modelu - právem doufat, že s nástupem beztřídní, komunistické společnosti nastoupí i ten mravně bezvadný "komunistický člověk": protože tento člověk tu svou humánní podstatu dennodenně znovu vytváří právě tou svou (pospolitou) pracovně-kreativní činností.

    To znamená: u Marxe sice ten zásadní impuls pro změnu přichází skutečně "shora" - základní změnou společenského systému, společenských vztahů; nicméně u Marxe ten moment "umravnění zdola" je neustále přítomen, právě v té každodenní reálné pracovně-kreativní činnosti lidské bytosti.

    ---------------------------------------------

    A naopak, ti co vychází z nutnosti přeměny, mravního přerodu "zdola", tak ti mají ovšem také své vlastní "shora": zcela klasicky je to osoba Boha, která svým suverénním aktem zadává povinnost jednotlivci k onomu mravnímu přerodu či kultivaci.

    Jediný rozdíl je, že v tomto modelu či pojetí víceméně odpadá ten postulát společenské změny. Člověk se má chovat mravně za všech okolností - ať už je pánem či otrokem, ať už žije v poměrech svobodných či poměrech deformovaných.

    Tento požadavek mravní čistoty zcela bez ohledu na vnější životní okolnosti je dozajista jedinečný ve svém absolutním nároku; ale na straně druhé je to samé jeho zásadním deficitem.

    Ano, je to vždycky tou nejvyšší výzvou pro jedince, chovat se mravně i za nemravných poměrů; ale síla těchto poměrů je někdy tak velká, že skutečně mravné jednání prakticky znemožňuje.

    Jak "mravně" se například mohl americký jižanský plantážník chovat ke svým černým otrokům? Ano, mohl se k nim samozřejmě chovat humánněji nežli ostatní, mohl je nechat bičovat jenom když bylo bezpodmínečně zapotřebí je donutit k pracovnímu výkonu na jeho bavlníkových polích - ale i ten nejhumánnější otrokář nakonec nic nezmění na tom základním stavu, že jeden je tady otrokářem, a ten druhý otrokem.

    Takže, dejme závěrem opět za pravdu paní Hájkové: zapotřebí je bezpodmínečně obojí, jak to "zdola" tak i to "shora" - a obojí ve stejné míře.
    JP
    May 8, 2017 v 13.46
    Boží království - kdy a kde?
    O pravém statutu onoho "Království božího" by bylo ovšem možno vést nekonečné teologické diskuse, pane Rychetníku.

    Na straně jedné stojí dozajista ten Kristův výrok "Mé království není z tohoto světa" - ale oproti tomu stojí ujištění toho samého Krista, že toto Království se dostaví ještě za života jeho současníků.

    To znamená: Ježíš zcela evidentně toto "Království boží" nepovažoval za něco ryze spirituálně-éterického, co je usídleno někde mimo tohoto světa - nýbrž přesně naopak za něco, co má být r e á l n ě p ř í t o m n o právě v tomto zde jsoucím, vlastním lidském světě. (Právě v tomto smyslu Matěj Senft hovoří - a dozajista s nemalým oprávněním - o tom, že Ježíš to staré judaistické očekávání boží spásy postavil "z hlavy na nohy".)

    Co se toho Ježíšova výroku týče, že "mé království není z tohoto světa" - tady velice záleží na tom, jak tento výrok chceme chápat a vykládat.

    Můžeme ho chápat ve smyslu doslovném (tak jak se to zcela běžně dělá) - tedy právě v tom smyslu, že ta pravá Říše boží je něčím principiálně mimozemským, co člověk na této zemi žijící může právě jenom a pouze "ve svém srdci a mysli", jako jakési vzdálené tajemno.

    Ale my ten Ježíšův výrok můžeme chápat také jinak. To "není z tohoto světa" neznamená nic jiného, než to, že k o ř e n tohoto "Království" je usazen ve vyšších sférách; v křesťanství u Boha, v antice byl tímto zdrojem či kořenem samotný kosmos, s jemu vlastní, imanentní harmonií a dokonalostí všeho jsoucího.

    Takže: ano, kořen a zdroj toho Království je usazen v hlubinách (či výšinách, jak kdo chce) samotného Bytí; ale to naprosto neznamená, že by toto "Království" jako takové nemělo být r e á l n ě p ř í t o m n o, reálně uskutečněno právě v tomto našem jsoucím světě.

    Protože, kdyby tomu tak být nemělo - pak by všechny ty Ježíšovy plamenné výzvy k umravnění jeho současníků naprosto ztrácely svůj smysl!

    Neboť tyto apely k umravnění jeho současníků měly jenom a tehdy svůj smysl, pokud směřovaly právě k dosažení, k realizaci mravní dokonalosti - t ě m i t o živými a zde žijícími lidmi, tady a teď.

    To "Království boží na zemi" nakonec není nic jiného, nežli ten moment či akt, kdy se člověk setká s nejhlubší dokonalostí samotného bytí, a tuto dokonalost přijme za svou. Všechno ostatní jsou jenom představy a obrazy, jak si člověk tuto svou cestu k základům bytí, ze kterého sám vyšel, znázorňuje a přibližuje.
    + Další komentáře