Halíkův křesťanský ateismus

Ivan Štampach

Ivan Štampach recenzuje knihu o vztahu křesťanství a ateismu, kterou společně vytvořili Tomáš Halík a Anselm Grün. Publikace nabízí moderní pohled na hledání smyslu a víry.

Obvyklou církevní reakcí na ateismus je ignorace nebo polemika. Tomáš Halík již dlouhodobě bere ateismus vážně. Rozlišuje různé typy ateismu a některým připisuje partnerskou pozici ve vztahu k náboženství. K tématu, které příležitostně zmínil ve svých dosavadních knihách, se v nové publikaci vrací důkladně a činí to ve spolupráci s oblíbeným německým křesťanským autorem, benediktinským mnichem Anselmem Grünem.

Oba spoluautoři popisují svůj životní příběh. Zatímco Halík procházel léty komunistického režimu s oficiálním státním ateismem a cestou do víry byla pro něj konverze kolem poloviny šedesátých let, má Grün kořeny v bavorském tradičním katolictví. Od samozřejmosti náboženské příslušnosti a praxe se postupně propracovával k poznání a uznání jinak smýšlejících.

Halíkovy kapitoly jsou dramaticky rozkročeny mezi církevní loajalitou a odvážným hledáním nových cest, pro které je kolegy v kněžské službě zpochybňován a některými pokládán i za kacíře. Na nejvyšších patrech, asi ve vazbě na pojetí papeže Františka, je však oceňován: v těchto dnech přijal cenu Papežské rady pro kulturu za podporu dialogu mezi kulturami. Grün je spíše laskavý k ateistům a lidem jiné víry. Halík s nimi sdílí jejich pochyby a nejistoty a ke své víře a ke službě v církvi se musel „propochybovat“. Grünův Bůh je spíše milujícím Hospodinem, který má porozumění i pro ty, kdo ho popírají, Halíkův Bůh je ponejprv nevyslovitelné Tajemství v hloubce skutečnosti a metafory Otce, Stvořitele, Vládce nejsou samozřejmé.

Budoucnost křesťanství bez fanatismu

Halík se vrací v publikaci ke své zkušenosti křesťanství jako náboženství paradoxu. Bere-li se totiž vážně z pozice víry i ateismus, mohl by výsledkem být měkký kompromis. Bylo by to snadné náboženství. Halíkovo, též Nietzschem inspirované pojetí, bere ateismus vážně a nechce jeho odvar. Bere samozřejmě vážně i křesťanství (respektive náboženství) se všemi jeho nároky. Napětí mezi těmito póly se snadno nevybíjí. V takové situaci cesta víry není prostým nalezením. Není středem mezi krajnostmi ve smyslu „trochu z toho a trochu z onoho“. Je nalézáním i pokračujícím hledáním.

Anselm Grün, který v dalších, doposud do češtiny přeložených knihách nabízí odvážná řešení (např. Být úplným člověkem: síla zralé víry, 2009, Celibát kvůli životu, 2013, Vyhoření: jak rozproudit vlastní energii, 2014) nabízí ve svých kapitolách společné publikace spíše laskavou shovívavost lidem, kteří se od víry vzdálili nebo k ní dosud nedospěli.

Kniha ukazuje cesty budoucího možného přijetí křesťanského impulsu bez fanatismu a fundamentalismu, ale také bez měkké pseudoliberální pohodlnosti. Foto ceskatelevize.cz

Autoři mají smysl pro sociální rozměr křesťanské víry. Dávají to do souvislosti se sociálně motivovaným ateismem, který je odpovědí na to, že církev na tento motiv zapomněla. Zde by asi bylo třeba doplnit, že nejen zapomněla, ale pragmaticky se spojila s mocnými tohoto světa buď tak, že jim posluhovala v podobě byzantinismu nebo se světskou mocí soupeřila a snažila se ji ovládnout jejími vlastními prostředky — příkladem mohou být války papežů s císaři Svaté říše římské.

S ateismem kritickým a zápasícím o člověka, o jeho svobodu a autentický rozvoj, lze podle obou autorů diskutovat. Ba dokonce se takový ateismus může stávat paradoxní součástí cesty víry. Víra by byla fiktivním věděním a nikoli vírou, kdyby lehkomyslně hodila za hlavu otázku „co když je vše jinak?“.

Zvláštní pozornost a péči podle autorů nezaslouží pohodlný ateismus lidí, kteří si nekladou žádné otázky. V této souvislosti vzniká jistě otázka, zda náboženská indiference, pro níž Halík zvolil výraz apateismus, tedy apatie a necitelnost k náboženským tématům, není přiměřenou odpovědí na stav věcí. Co když spolu s náboženským analfabetismem, k němuž se Halík v knize několikrát vrací, mají původ spíš v tom, že církev taková, jak je, se svými aktuálními obřady, věroučnými články, organizačními strukturami a pojetím autority, prostě přestává sama být zajímavá.

Je možné (a já osobně tomu věřím), že Ježíš Kristus a jeho společenství je stále aktuální, že však církev, jejímž prelátem Halík je, je reliktem minulosti. Že již není tím sice chybujícím, ale v principu ušlechtilým civilizačním a kulturotvorným činitelem, jak by ji Halík rád měl, a jak ji v malém, například v pražské Akademické farnosti vytváří. Může se opravdu míjet se současným dospělým člověkem jako útvar zapomenutý v minulosti. Pro tuto pochybnost by snad Halík-teolog, ale zároveň sociolog, religionista a trochu i psycholog, by snad měl pochopení.

Kniha stojí za přečtení. Představuje křesťanský motiv v bohatém kulturním zarámování. Ukazuje cesty budoucího možného přijetí křesťanského impulsu bez fanatismu a fundamentalismu, ale také bez měkké pseudoliberální pohodlnosti. Promlouvá-li v jistém smyslu živý Kristus z budoucnosti, je to budoucnost, jíž vyhlíží Halík, i když sám vlastně není laděn eschatologicky. Je to však také budoucnost Dorothee Sölle, Matthewa Foxe, Héldera Câmary a možná i Christophera Bamforda. Halík se jako jeden z mála českých křesťanských myslitelů k těmto různým hledačům nových cest řadí (i když by to v některých případech možná nepřiznal).

Tomáš Halík, Anselm Grün: Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti, Nakladatelství Lidové noviny, 2017

    Diskuse
    June 18, 2017 v 10.25
    Zrovna před několika dny vyšel na stránkách SOKu článek, který oproti tomuto tvrdí, že ateismus a náboženství se nemají míchat dohromady ("když křesťanství, tak klasické, náboženské, supranaturální, metafysické – a když demytologizace a existenciální interpretace výpovědí a přestav křesťanské víry, tak důsledná, tj. humanistická, ateistická").
    Je to tady: http://sok.bz/clanky/2017/snazil-jsem-se-zachranit-krestanstvi-ale-neslo-to-osobni-glosa
    JP
    June 18, 2017 v 13.10
    A co když je všechno jinak?
    To je skutečně nečekaná (dozajista uznání hodná) pozice, když dva teologové vyhlásí postulát, že kriticismus respektive přímo kritický ateismus mají být součástí víry; neboť prý víra by se bez té otázky "a co když je všechno jinak?" stala jenom "prázdným věděním".

    Jak řečeno, jedná se o postoj hodný uznání a respektu; nicméně velmi překvapivý, neboť prakticky popírá celou paulinovskou tradici. Kdy tedy podle Pavla naprosto rozhodujícím momentem křesťanství je víra v Kříž; a tato víra nemá a nesmí být žádným způsobem kontaminována nějakými intelektualistickými pochybnostmi helénistických filozofů. Myslet je sice v zásadě přípustno - ale jenom a pouze jako služba víře. Víra sama je primární a absolutní, a jakékoli pochybnosti nejsou připuštěny.

    Takže, jak řečeno, pokud by tedy Halík a Grün náhle připouštěli opak, pak by to byl v rámci křesťanství skutečně počin naprosto převratný. Natolik převratný, že se nevyhnutelně staví otázka, do jaké míry vůbec ještě s křesťanstvím může být kompatibilní. A jestli se tady ve skutečnosti už neukazuje cesta někam dále, někam jinam.
    JP
    June 18, 2017 v 13.40
    Bůh jako transcendentální šifra
    Paní Hájková, tak tenhle článek od O.A. Fundy je skutečně naprosto kardinálního významu. Škoda že v SOK není možnost diskuse, hned bych tam k tomu něco připsal, tento text by vlastně zasluhoval rozebrat bod po bodu, odstavec po odstavci. Takže alespoň tady to nejdůležitější.

    Připomeňme si napřed v krátkosti: Funda po létech zkoumání dochází k závěru, že klasické křesťanství, s jeho mýty a s jeho dogmaty je ve světle moderního střízlivého a kritického myšlení prostě neudržitelné.

    Natolik důkladná a poctivá revize toho, čemu dotyčný autor věřil po celý svůj život, je bezpochyby hodná respektu.

    Ovšem, v dalším O.A. Funda postupuje plně podle hesla "ode zdi ke zdi". Když tedy nemůže platit klasické křesťanství, pak neplatí nic, s čím je toto křesťanství spjato. A co zbývá, je tedy jenom holý, pozitivistický racionalismus.

    Funda zcela výslovně odmítá tu možnost, že (křesťanský) Bůh je jakási "transcendentální šifra" - že je tedy sice ve své klasické podobě ovšem jenom obrazem, symbolem lidské mysli; ale že přes to všechno poukazuje na nějakou skrytou "skutečnější skutečnost". Která by v něm tedy byla doslova "zašifrována".

    Funda konstatuje - dozajista věcně naprosto správně - že Bůh je ve svých proměnlivých podobách v dějinách lidstva výtvorem lidské mysli.

    Jenže, on není schopen jít dál za tento prvotní fakt; není vůbec schopen nahlédnout (či přinejmenším jako možnost uznat), že člověk tím že si vytváří tyto - většinou antropomorfní - obrazy Boha, že tím více či méně nevědomě reflektuje a sobě zpřítomňuje nějakou transcendentální skutečnost, která je ještě p ř e d ním, mimo něj a nad ním.

    Funda sice pozitivně přijímá Jaspersovu tézi, že "Bůh je šifra transcendence" - ovšem tuto transcendenci vzápětí marginalizuje v pouhý antropologicko-existenciální, ryze s u b j e k t i v n í prožitek lidského individua (byť i třeba v prožitku kolektivní sounáležitosti). Tato transcendence pro něj nemá žádnou vlastní objektivní realitu; vše je nakonec pouze výplod lidské mysli.

    Funda se sám prezentuje jako praktikující dialektickou metodu; v tom smyslu že věřící konfrontuje s logickými argumenty vyvracejícími náboženství, a na straně druhé ateistům se snaží (respektive v minulosti snažil) vysvětlit pozitivní aspekty víry respektive náboženství.

    Takovýto postoj je srozumitelný; a plně se shoduje i s mým vlastním. - Ovšem, takováto d u á l n o s t přístupu má skutečně sama ještě velice daleko k tomu, aby mohla být bez dalšího nazývána autentickou dialektikou.

    Dialektika, to je především schopnost a dovednost spojovat v jeden celek zdánlivě nespojitelné; je to schopnost zároveň uvažovat "ano" i "ne".

    V daném případě tedy důsledně dialektický přístup nemůže znamenat a představovat nic jiného, nežli snahu spojit dohromady náboženství a ateismus - tím, že se nalezne (či vytvoří) společná půda, ze které obojí vyrůstá. Ale o takovýto počin se Funda evidentně vůbec ani nepokouší; a tak se nakonec uchyluje k onomu dobrému českému "ode zdi ke zdi". Když nemůže platit staré klasické křesťanství, pak je to všechno jenom chiméra, a šmytec.
    June 18, 2017 v 14.24
    Jestli tomu dobře rozumím, tak on (Funda) argumentuje tím, že tady vlastně není poptávka. Ateisté prý o žádné transcendentno nestojí a křesťané si zase chrání to, nač jsou zvyklí.
    Podle mě Funda zbytečně sešel z cesty.

    Třeba centrální teze toho jeho článku "Jestliže je evidentní, jak člověk postupně představu o Bohu či později představy o Kristu přetvářel, je nasnadě, že je i vytvořil.", pro kterou se stal ateistou, se tváří silněji, než jaká ve skutečnosti je.
    Vždyť stačí uvést prostou, ale hmatatelnou analogii, aby člověku došlo, jak hliněné má nohy.
    V materiální sféře universa také věci přetváříme - například z ropy umíme vyrobit úžasné materiály - a přece by nás ani ve snu nenapadlo, že je zároveň beze zbytku vytváříme.
    Vše, co jsme a co nás obklopuje hmotně vzniklo uvnitř hvězd v podobě prvků, které byly na konci jejich životnosti vyvrženy do prostoru. V jistém smyslu jsme děti hvězd.
    A když budeme brát Boha v jeho plném smyslu, jako prvotního hybatele, jako Boha transcendentního, jako úplnou a nadčasovou jednotu atd., tak přece to, že člověk mění své představy o Bohu vůbec neznamená, že je bůh jenom jeho představa, tedy že není. Ne nutně.
    Vysvětlení, že stejně jako člověk přetváří hmotu přestože ji nestvořil, ale naopak je jí sám tvořen, přetváří i část Ducha, kterého nestvořil, ale který naopak stvořil jeho, neboť Bůh je z části člověk,,,,,,,,,, zní přece docela logicky, ne?

    Na každý pád ta teze neunese závěr, který z ní podle Funda plyne.

    Podle mě by se dalo říct, že vyměnil transcendentního Boha za Boha imanentního, kterému se navíc přestane říkat Bůh.

    To samé platí třeba i pro tvrzení typu: "Hříšníci půjdou do zatracení, spravedliví do věčné blaženosti. (S tím ovšem měli teologové od počátku nesnáz – lítal v tom už Pavel: tak je poslední soud podle zásluh anebo podle milosti?"
    Tohle hodně připomíná pana Poláčka, který by taky Boha rád svázal nějakými vnějšími reglementy a procedurálními byrokratickými směrnicemi. Ne, soud nebude ani podle milosti, ani podle zásluh. Dokonce nebude ani podle předurčení, ani podle vyvolení, vždyť je to absurdní, jak sám Funda trefně poznamenává.
    Bude totiž podle Boha.

    A jak říká pan Poláček, takhle by se dalo dlouho pokračovat.

    Některé pasáže Fundova textu jsou hodně osobní a směrem ke křesťanství výsměšné, nevím proč tak zahořkl
    Imanentní bůh myslím nevyžaduje tak krutou obětinu a rozhodně to je zajímavá osoba. :-))

    Myslím, že úvahy páně Halíka o křesťanství a ateismu budou na vyšší úrovni, a děkuji panu Štampachovi za čtenářský tip.
    P.S. Možná to zaniklo - v některých aspektech je ten Fundův článek velmi trefný.
    Možná by nebylo od věci od DR požádat autora o svolení k publikaci a trochu o věcech podiskutovat, zde se přidávám k panu Poláčkovi.

    Funda měl zkrátka podle mě zůstat křesťanem, protiože jeho "vnitřní ustrojení", jak se říkalo v časech Augustinových, je zkrátka křesťanské.
    Od křesťanství k ateismu sice není daleko, jedno z druhého vzešlo, a v konečném důsledku jde o míru lidskosti bez ohledu na víru či ne, nicméně některé duše se lépe cítí tam, jiné onam, člověk by to měl respektovat sám vůči sobě.......
    JN
    June 19, 2017 v 0.2
    "Snažil jsem se zachránit křesťanství, ale nešlo to"
    Při četbě tohoto Fundova textu mě napadá, jak je těžké uvěřit tomu, že vás má někdo rád "jen tak" - úplně bezdůvodně, pro nic a za nic, prostě láska bez podmínek. Nejste to vy, kdo má zachránit ideu, vy se jako svobodný člověk máte nechat zachránit tím, že lásku opětujete, ne ale vypočítavě - "abyste byl zachráněn a dobře se vám vedlo", to by už láska nebyla. Milující člověk se nebojí o sebe, nebojí se toho, že "všechno může být jinak", on se té nejistotě s důvěrou vydává.

    Zase mě při čtení Fundova textu napadlo:
    Blahoslavení chudí duchem, kteří se nesnaží rozumem přijít na to, proč je někdo miluje.

    Na to se racionálně přijít nedá, a to z jednoduchého racionálního důvodu: Ta otázka sama implikuje vypočítavost (druhé strany vztahu) a vypočítavost lásku neguje.
    June 19, 2017 v 5.8
    Mě zase napadá, že víra není věcí filosofů. I když oni se tak možná domnívají.
    VP
    Všimněme si, že o víře a nevěře ponejvíce pojednávají intelektuálové, kteří se tím "živí". Většinou nemají starosti s obživou. Víra je pro ně otázkou rozumu. Starozákonní člověk neměl problémy s tím, jestli Bůh je nebo není, spíš s tím, jaký je to Bůh. (Řekl blázen ve svém srdci: Bůh TU není). Víra se u nich nepojila s rozumem, s přemýšlením, ale se zkušeností. V tvrdých podmínkách měli zkušenost, přesvědčili se, že Bůh je. Taková víra nemusí trpět pochybnostmi. Intelektuál, který nemá tyto zkušenosti, protože je zabezpečený, nemusí být životem přesvědčen, že Bůh je a působí, hledá ospravedlnění víry v rozumu, v přemýšlení. O pochybnostech si dokonce vytváří teorii, že musí doprovázet víru. Řekové (jak rád říkal pan profesor) objevili rozum, proto se ve styku s řeckou kulturou hned začíná rozvíjet teologie – důkazy jsoucnosti Boží, rozumové objasnování Trojice a pod. Aby se tehdejším intelektuálům pomohlo přijmout víru. Proto má logiku Pascalovo rčení: Poněvadž jsem hodně studoval, mám víru jako bretoňský sedlák. Kdybych ještě víc studoval, věřil bych jako bretoňská selka. Víra prostých lidí vyrůstá z přesvědčení se.
    Pane Pospíšile, kdybyste dokázal domyslet důsledky své vlastní argumentace, asi byste si mohl ušetřit leckterou myšlenkovou kolizi.

    Z Vašich vlastních vývodů totiž vyplývá toto: víra (křesťanství) je produktem 1. starých, dávno minulých časů, 2. je produktem holé životní nouze.

    Anebo, jak řekl už Karel Marx: náboženství je povzdech utlačované bytosti...
    + Další komentáře