Sociální demokraté chtějí Evropu férovou, Lidovci zase lepší. Levice to nechce nechat tak, Piráti v reformním duchu na konkrétních tématech vysvětlují, co všechno podle nich Evropa potřebuje. Spojenci pro Evropu — koalice Starostů a TOP 09 s podporou Zelených a Liberálně ekologické strany — na to jdou jinak. Chtějí zkrátka prostě Evropu. Co to znamená, příliš upřesnit nespěchají. Zato si dávají záležet, aby vypadali ze všech Evropanů nejevropštější.

Domněnce stratégů kampaně, že to bude tváří v tvář nacionalistickým heslům vládního hegemona a krajní pravice stačit, nasvědčuje i dětinský videoklip, přehrávající všeobecně známou scénu z třídních schůzek ve filmu Jana Hřebejka „Pelíšky“. Trik spočívá v tom, že slůvko ‚prcat‘ nahradil tentokrát ‚brexit‘. „A to říkají všichni?“ ptá se Stanislav Polčák. „Všichni“, potvrzuje Eva Holubová dojem, že opravdu „proevropská třída“ je jen jedna, ta s předsedou Pospíšilem v čele. Dojde samozřejmě i na nezbytné přetažení „soudruha“ holí.

Ochránci klimatu? Ani náhodou

Cílem je zřejmě zmobilizovat izolacionistickými tendencemi vyplašené liberální a progresivní voliče. Když ale zabrousíme do programu, s nímž Spojenci kandidují, abychom prozkoumali, jakou že to Evropu vlastně chtějí, objevíme pod všudypřítomnými hvězdičkami v podstatě konzervativní, pravicový obsah.

Na prvním místě programu je kapitola o „bezpečnosti“, k níž má patřit i posílení evropské hraniční a pobřežní stráže. Jinak řečeno Spojenci nechtějí umožnit bezpečně žádat v Evropě o azyl a nechtějí pomáhat uprchlíkům topícím se ve Středozemním moři — na tom se s Babišem zřejmě rádi shodnou. Za to chtějí liberalizaci světového obchodu, slibují vágní podporu technologických inovací, vzdělávání a podnikání.

Není to vlastně ani tak překvapivé. V případě úspěchu zasednou europoslanci „Spojenců“ společně s Lidovci v doposavad dominantní Evropské lidové straně (mimo jiné se zástupci Orbánova Fideszu), a není tudíž velký div, že chtějí Evropu v podstatě takovou, jaká byla doposud. To je asi lepší, než jakou by ji chtěl Babiš nebo Okamura. Otázka je, zda nám to stačí. A zda, i kdyby nám to stačilo, je to udržitelné.

Že se takový evropský mainstream může zdát v českém kontextu být něčím jiným, než je ve skutečnosti, se dobře ukazuje v oblasti, která bude pro budoucnost nejen Evropy doslova existenčně důležitá: v ekologické politice. Protože mají zelené na kandidátce, v programu pěkně píší o potřebě řešit změny klimatu a životní prostředí mají jako jednu z priorit, vyšli Spojenci — vedle Pirátů — jako v tomto směru jedna z nejlepších voleb v analýzách českých ekologických organizací.

Dojem je to ale poněkud klamavý a vypovídá spíše o zpozdilosti ostatních českých stran než o zeleném profilu špiček spojenecké kandidátky. V kontextu nikoli českém, ale evropském, se jeví přesně opačně. Kupříkladu v oblasti ochrany klimatu se skutečně pánové Pospíšil, Polčák a Niedermayer zdají být jaksi výjimečně progresivnější, než zbytek české politické scény, protože o potřebě snižovat emise alespoň pěkně mluví.

Z hlediska svých reálných kroků v minulém funkčním období ale podle analýzy jejich hlasování Climate Action Network nepatří ani do kategorie důsledných „ochránců“ klimatu, ba ani do kategorie „zdržovačů“, kteří alespoň chápou rozsah problému, ale zdráhají se podpořit adekvátní kroky, nýbrž přímo mezi „dinosaury“. Pospíšila s Niedermayerem — a mezitím zběhnuvším Štětinou - v tomto ohledu předběhli nejen řádově lepší sociální demokraté, ale i zástupci ANO.

Účinnější snižování emisí podpořili pouze v necelých třinácti procentech klíčových hlasování, Polčák v osmnácti procentech. Je tedy otázka, jak vážně lze vágní sliby klima chránit v jejich programu brát vážně.

Vypovídající je také skutečnost, že ačkoli se v preambuli programu Spojenci hlásí jako k jedné ze svých hodnot k „rovnosti mužů a žen“, první žena se na kandidátce objevuje až na spolehlivě nevolitelném sedmém místě, což je ze všech sněmovních stran suverénně nejkatastrofálnější výsledek: všichni ostatní mají ženu nejpozději na třetím místě, Komunistům a ANO ženy kandidátku vedou.

Zelení tentokrát v bledě modrém

Poněkud nešťastně tak v tomto kontextu působí na takové kandidátce účast pětice zástupců Strany zelených. Ti argumentují především jednotou a nezbytností společného postupu proti krajní pravici. „Nechtěli jsme tříštit proevropské síly v době nárůstu preferencí extremistických a populistických stran,“ argumentuje předseda strany v Jihomoravském kraji Matouš Vencálek, podle nějž se díky podpoře kandidátky TOP09 a STANu podařilo posílit také ekologický aspekt jejího programu.

To je vzhledem k omezeným možnostem strany logika v podstatě bezúhonná. Je to ale sňatek spíše z nouze než z rozumu. Bledě modrému zbarvení kampaně dodávají Zelení její nádech do tyrkysova (téměř neznatelný, vidět jsou v kampani minimálně), těžko ale říct, co od toho vlastně očekávají.

Předseda strany Petr Štěpánek je až na pátém místě kandidátky. I kdyby se tedy „Spojencům“ dařilo tak jako TOP 09 a Starostům před pěti lety a získali čtyři mandáty — a tomu žádný průzkum nenasvědčuje — potřeboval by notnou dávku preferenčních hlasů, aby se do Bruselu dostal, jako se to tehdy podařilo Jaromíru Štětinovi.

Jednota vnější přitom šla jednoznačně na úkor již tak těžce zkoušené jednoty vnitřní: podstatnou část strany aliance s konzervativci rozčílila a považují ji za nepřijatelný odklon od vlastních programových zásad. Opustila ji tak řada členů, včetně mládežnické organizace a místopředsedkyně Petry Jelínkové.

„Pragmatická koalice se středopravými stranami směřujícími do konzervativní frakce EPP znamená na můj vkus až příliš velké ústupky,“ vysvětluje Jelínková. „Má vize zelené politiky se zakládá na odvaze a úsilí o klimatickou spravedlnost, v této kompromisní a málo progresivní podobě bych ji nechtěla ani neuměla věrohodně reprezentovat,“ dodává.

Nelze nakonec také nevidět, že výsledkem rezignace na ambici kandidovat samostatně je v konečném důsledku rovněž prakticky definitivní přenechání pozice hlavní progresivní síly české politiky Pirátům, kteří ekologické zájmy akcentují s nemenší vehemencí — a jejichž budoucím poslancům jako Markéta Gregorová či Lukáš Blažej lze jejich odpovědné hájení věřit daleko spíše, než trojici Pospíšil, Polčák a Niedermayer, která v nejlepším případě za Spojence v Bruselu skutečně zasedne.