Rok a půl v čele Zelených: Kronika ohlášené smrti

Matěj Stropnický

Ve sněmovních volbách Zelení propadli jako nikdy předtím. Matěj Stropnický, který stranu vedl do voleb, se zamýšlí nad důvody tohoto neúspěchu.

Zelené jsem přebíral počátkem roku 2016 ve stavu hibernace. Byli jsme neviditelní, rozdělení, s preferencemi okolo dvou procent. Zpětně se mi zdá, že mne část straníků volila prostě s touto úvahou: buď uspěje a vytáhne nás nahoru, nebo propadne, a aspoň se letitého kritika všeho možného zbavíme. Má na to rok a půl. Následující poznámky nejsou hodnocením celého mého funkčního období. Shrnují především příčiny volební porážky v uplynulých sněmovních volbách tak, jak je vidím já. Pracovně si je rozdělme na pět vnitřních a pět vnějších faktorů.

Předseda a ti druzí

Klíčovým vnitřním faktorem byl samozřejmě předseda sám. Program mé kandidatury se zdaleka nepodařilo naplnit. Především se mi nepodařilo vytvořit širší hnutí se sympatizujícími subjekty — vyjma Hnutí Změna Jana Korytáře, jejíž aktivita ve volbách byla ovšem mizivá. Předem uvažované subjekty PRO kraj a Žít Brno nakonec do voleb vůbec nešly. Pokusy vyjednat alianci s některou ze stran rovněž selhaly. Piráti ji odmítli bez jediného jednání v listopadu 2016 přes tehdy velkorysou nabídku úplné parity. TOP 09 v březnu 2017 neoficiálně předložila nesplnitelné programové podmínky, což vedlo k odmítnutí z naší strany. V srpnu 2017 jsem po krachu koalice KDU-ČSL a STAN oslovil ještě Starosty, na jednání už ale nebylo dost času.

Obsahová část programu kandidatury sice našla svůj odraz jak v novém dlouhodobém programu, tak v programu volebním a v nesčetných mediálních výstupech, byla ale zcela negována komunikací ve volební kampani. V kombinaci s nevalnou vnitrostranickou podporou byla nutně výsledkem nečitelnost. Posun Zelených doleva se odehrál velkou většinou rozhodnutím o dlouhodobém a volebním programu a prioritách toho druhého a souběžně byl vyjádřen i volbou levicového předsedy. Mnozí straníci, a tím spíš voliči, tento posun (zatím) nepřijali, což se nepodařilo vyvážit ani kampaní, která chtěla změny neutralizovat. Je otázka, zda mohl tento posun uspět po tak krátké době. Nastal však dokonce odliv voličů, znejistěných těmito protichůdnými rozhodnutími.

Zelení volí své vedení poměrným systémem. Jedna věc je volit tak proto, aby bylo zastoupeno co nejvíc názorů. Jiná věc je ale mít předsednictvo složené z lidí nepříliš zkušených, úspěšných a nepříliš aktivních. Ti schopní se chtěli věnovat svým komunálním kariérám a ani nekandidovali. Model, v němž předseda strany nemá v předsednictvu většinu pro směřování strany, s jehož programem byl zvolen, a v nejlepším případě čelí soustavné pasivní rezistenci, není efektivní. Pro něj, pro stranu, pro nikoho. Členové předsednictva (vyjma kampaně k lesům a v mnohem menší míře k České poště) nepřicházeli s vlastními tématy a neuměli získat straně nové voliče. Pokud kandidovali s tím, že budou vyvažovat a vytvářet pestrý obraz strany před voliči, činili tak jen pro své vnitrostranické publikum (případně v negativním smyslu navenek po odchodu v případě Daniela Pitka).

Spory uvnitř a o manažera

To platí šířeji o straně jako o celku. Máme sice stovky zastupitelů a desítky starostů, ale ti se často tváří, že nemají nás. V krajských volbách si každý kandidoval zcela nekoordinovaně v jiné koalici, takže značka Zelených víceméně na několik měsíců zmizela, a tím také skončil prvotní posjezdový nárůst preferencí, aby se už do voleb neobnovil. Mnozí úspěšní komunální politici dali přednost nevyčerpat se sněmovními volbami a na kandidátky i do kampaně se zapojili jen symbolicky. Projekt stínové vlády v gesci předsedy zůstal hluboko pod očekáváním. Mnozí řadoví straníci naopak trávili mnoho svého času neplodnými spory na sociálních sítích (naštěstí interních) a do kampaně se zapojovali zvolna a vlažně, místy jen tehdy, když přijel náš volební karavan, a někde ani to ne. Čest samozřejmě všem ostatním. Pro mnohé straníky, ve veřejných funkcích i řadové, se sněmovní volby staly druhořadými volbami, které prostě sami předem odepsali.

Ani dosud (natož odteď) jsme neměli finance na rozhazování, a proto bylo třeba velmi pečlivě volit, kdo bude pro stranu pracovat za odměnu. Protože za celkový výsledek nese vždy nakonec odpovědnost především předseda nebo předsedkyně, má mít i rozhodující slovo ve výběru placených členů běžného i volebního týmu, zejména při výběru volebního manažera. Vybrat jsem si ho nemohl, ačkoliv jsem kandidáta přivedl již v létě 2016, a opakovaná špatná volba pouze záplatovala situaci. Manažera jsme tak měnili v květnu 2017 a znovu ještě v srpnu. Nechtělo se, aby měl předseda volby pod kontrolou, výsledkem čehož bylo tápání, omyly, kompetenční spory, zdržení a pak zase spěch, v každém případě vyšší výdaje a neprofesionální výsledky. Je to už tak, že kandidátky, program, vedoucí orgány, strategie se volí demokraticky, ovšem realizaci má mít plně v ruce zvolená výkonná složka a především celostátní lídr s odpovědností za výsledek.

Navenek hlavně nekonfliktně

Posledním, ovšem zcela zásadním vnitřním faktorem byla naše volební strategie. Vzešla z interního průzkumu, stanovila cílové skupiny a formu komunikace našich priorit. Jejím hlavním axiomem byla pozitivita a nekonfliktnost. Tím se úplně minula dobou — a nutno říct, že také mou dosavadní životní zkušeností, naturelem a image před veřejností. Představovala rozhořčeným a vystrašeným voličům kampaní nedosažitelný ideální svět, podceňovala je, byla nenápaditá, bezobsažná, místy infantilní a nudná.

Její komunikace nebyla ani ideologická (například „bydlení je právo“), ani konkrétní („postavíme 10 tisíc bytů ročně“). Byla pocitová: „dostupné bydlení zajistí bezpečí domova“. Jakkoliv se strategie tvářila vědecky, interpretace dat z výzkumu a cílové skupiny nekorespondovaly s prioritami, které strana schválila. Dělali jsme co nejméně politickou kampaň, sluníčkovou a anachronickou, která nakonec nudila i straníky a voliče nezaujala vůbec. Předstírali jsme, že jsme někým jiným, než kým jsme ve skutečnosti.

Zejména přijetí této strategie jsem neměl nikdy dopustit. Dobře si na dobu jejího schvalování na jaře pamatuji: bylo již zřejmé, že jdeme do voleb fakticky sami, straníci byli vnitřními rozbíječi úspěšně demotivovaní a mnohé úspěšnější bylo třeba přemlouvat, aby vůbec kandidovali. Zdálo se mi, že vnutím-li jim ofenzivní, konfliktní, protestní kampaň a ostrá hesla, která by odpovídala líp schválenému programu i mému obrazu, než výsledné Zuzanky v klipech, na něž jsem se styděl podívat, strana se mi rozpadne pod rukama. Měl jsem to risknout, Zuzanka nemotivovala stejně nikoho.

Do voleb jsme tak šli sice jako obvykle s propracovaným programem, ale téměř sami, bez skutečného týmu v čele a se strategií pro jiného lídra a pro jinou dobu. K těmto vnitřním faktorům se přidaly snad ještě významnější vlivy vnější.

Tradiční strany, elity, systém a jejich kritika

Naším největším soupeřem ve volbách byl od počátku takzvaný ztracený hlas. Tedy obava voličů, že se stejně nedostaneme přes pět procent a jejich hlas tedy takzvaně propadne. Dobře jsme to věděli. Boj s touto hrozbou jsme v těchto volbách přesto prohráli víc než kdy dříve, a to myslím z následujících příčin. Téma „antiBabiš“ a „ohrožení demokracie“, jistě částečně reálné, bylo neúměrně živené našimi bezprostředními konkurenty, médii a chvílemi i námi samotnými, například sloganem klipu pro ČT: „V těchhle volbách není jedno, komu to hodíte“. Sugerovalo ale pravý opak námi doporučované „volby srdcem“ — tedy volbu taktickou, volbu rozumem, tak, aby hlas nepropadl, i za cenu toho, že zvolím menší zlo.

Jelikož bylo u nás riziko propadnutí hlasu ze soupeřících liberálních stran největší, dáno setrvale nízkými preferencemi, i naši mnozí skalní voliči volili tentokrát blízkou konkurenci. To by samo ale na vysvětlení nestačilo. Původní volební strategie s těmito očekáváními pracovala a předpokládala, že musíme dosáhnout alespoň v několika průzkumech do léta přes pět procent, na což byl původně navázán i volební rozpočet, který zamýšlel utratit skoro polovinu prostředků již v této fázi. Žádnou část kampaně na jaře se ale vinou jejího nezvládnutého řízení nepodařilo realizovat. Shrnuto: byli jsme nejslabší z těch, mezi nimiž se naši voliči rozhodovali, a na nás zkrátka nikdo z nich nevsadil.

Základní střet se v těchto volbách odehrával nikoli o konkrétní téma: zdá se mi, že šlo spíše o boj starého s novým, zdánlivě či skutečně. Pravolevá osa je z různých důvodů již delší dobu pilně relativizována. Pravici to vyhovuje a levice s tím zatím neumí nic dělat. Proto byl v těchto volbách hodně tematizován protiklad systémových, tradičních, nebo jinak též establishmentových stran a jejich opaku. Zelení byli na této ose vnímáni dvojace: lidmi, kteří chtěli volit proti systému, jsme byli považováni za jeho součást a za „tradiční stranu“, ale lidmi, kteří chtěli stávající systém pod heslem boje o demokracii udržet, jsme byli považováni za radikální, a tudíž nespolehlivé.

Většinovou společností jsme považováni za příslušníky elit, přičemž pojem elita v jejích očích nerozlišuje vliv, majetek, intelekt ani životní příležitosti. Mnohé elity jsou k nám ale (právem) nedůvěřivé, což je oboustranné. Nebyli jsme vůči systému ani dost konkrétně loajální, ani dost paušálně protestní — a nebyli jsme tedy důvěryhodní ani jako opora současných pořádků, ani jako záruka jejich změny. Právě zde nás drtivě porazili Piráti. Pro pořádek dodávám, že si tohoto našeho problému byl Ivan Bartoš vědom, už když naši nabídku odmítal.

Za třetí vnější faktor bych označil mobilizaci odpůrců. V české politice mají Zelení tradičně mnoho nepřátel. V jejich čele stojí už druhý prezident v řadě, který soustavně diskvalifikuje zelené hnutí jako celek. Těžaři, jaderná, kamionová, developerská i šířeji betonářská, zbrojní lobby patří mezi obvyklé odpůrce, kteří působí spíše skrytě. Tentokrát ale v návaznosti na neschopnost státu stavět veřejnou infrastrukturu, významný nárůst cen bytů a opakovanou širokou medializaci „neodůvodněného“ blokování veřejné i soukromé výstavby vznikl široký celospolečenský konsensus, který ztotožnil Zelené se stěžovateli-jednotlivci, a diskreditace zelených v širším slova smyslu byla velmi hlasitá.

Projevem tohoto konsensu se stalo již předprázdninové omezení účasti aktivní veřejnosti v povolování výstavby novelou stavebního zákona, které prosazovala široká koalice stran ve Sněmovně i Senátu. Nejsou ale odpůrci v politice příležitostí? Nevyužili jsme ji. Víme, že máme mocné nepřátele, ale nebojovali jsme s nimi, předstírali jsme v souladu se schválenou strategií, že žádné konflikty neexistují.

Až na okraj okraje

Příslušnost k elitám ještě podtrhávala ambice Zelených měnit společnost nikoli jen formou zákonů, ale měnit její společenské návyky. Je vlastním myšlenkovým jádrem zeleného hnutí, že je kritické vůči neudržitelnosti konzumní společnosti jako takové. Klimatické hrozby nejsou v České republice buď tematizovány vůbec, nebo jsou napadány a zesměšňovány. Ekonomické externality jsou sice uznávány, ale nápravy klimatických, fiskálních a sociálních nespravedlností, které z nich plynou, se všichni obávají. Elity se jich bojí jako socializující, většinová společnost jako hrozby růstu cen a snížení míry dostupnosti konzumu. Regulace, které si zelená politika vyžaduje, nemají ve společnosti potřebnou míru podpory.

Tuto kritiku jsme ale neúnavně vznášeli. V této rovině jsme my jedinou opravdu antisystémovou stranou, společnost jako celek si je toho velmi dobře vědoma a brání se. Pro elity jsme byli ohrožením jejich výhod a zisků, pro většinovou společnost ohrožením dostupnosti a legitimity její spotřeby. Naše kritika byla tedy i morální — a na to není nikdo zvědavý, každý se snáze ztotožňuje s tím, kdo mu chce dát víc svobody, jídla, pití, cestování letadlem za pakatel, nízkých daní, dostupných služeb najednou a nic po něm nechce.

Konečně, komunikace sjezdu, na němž jsme diskutovali a schvalovali dlouhodobý program, nebyla zvládnutá. Přestože jsme schválili velmi konsenzuální programový dokument, pozornost médií, a tedy veřejnost, zcela zajala skupina témat, která širokou podporu nemají ani uvnitř strany (squatting, genderový jazyk). V oblasti migrace, která se nakonec sice explicitní dominantou voleb nestala, jsme dlouhodobě špatně koordinovali aktivity a komunikaci. Různí jednotlivci ve straně oscilovali mezi vítáním, pomáháním, přijímáním přes veřejné projevy solidarity, diskusi nad aktivní integrací, nástroji konkrétní regulace, kritiku opačných postojů na politickém spektru po kritiku do vlastních řad.

Tato témata se nám spolu s dalšími (například kritikou jádra, u níž jsem soustavně čelil tlaku na její intenzivnější komunikaci, přičemž třeba v Pačejově na Klatovsku, kde se soustřeďuje odpor obcí proti úložišti, jsme nezískali jediný hlas!) opakovaně vracela a vzdalovala nás zastáncům i odpůrcům systému stejně nevratně, aniž nám zajistila početně významnou podporu dotčených skupin. Hlasitě hájit migranty v zemi, kde nejsou jako voličská skupina, není totéž, jako když se to dělá v Německu, kde jich je několik milionů. Hájit squattery v zemi, kde funguje jediný squat je podobné.

Vehementní obhajobou okrajových agend bez společenské podpory jsme víc ztráceli než získávali. Na okraji prostě žádní voliči nejsou. Nová levice, o niž jsem se ve straně nutně opíral, však miluje právě co nejokrajovější agendy. Menšiny v menšinách. Neomarxismus, který se jako nadávka před několika lety vrátil do veřejné debaty z prostředí, v nichž nikdo nikoho z Frankfurťanů nikdy nečetl, byl v těchto volbách mezi poraženými, ještě než vůbec začala kampaň. My jsme jej v očích veřejnosti ztělesňovali nejvíc, ať už si o něm mohu myslet cokoli.

Suma sumárum ještě toto: mnohokrát jsem si během toho roku a půl, po všech stránkách nejtěžšího období v mém dosavadním životě, kladl otázku, jestli nemám odstoupit. Poprvé hned po zvolení zbytku předsednictva, když jsem viděl, že mne čekají hlavně klacky pod nohy. Podruhé, když byl odmítnut můj kandidát na tiskového mluvčího a vzápětí na volebního manažera, tedy klíčoví lidé pro kampaň podle mých představ. Potřetí, když jsem pochopil, že musím realizovat strategii, s níž se neztotožňuji.

Proč jsem to neudělal? Bylo by to slabošské. Nikdo nemá v politice (a ani jinde) ideální podmínky. Musí prostě pracovat s tím, co má. Moje rozhodnutí usilovat o vedení Zelených zrovna v této době hodnotím zpětně jako nesprávné, ale bylo jen moje — a za něj jsem odpovědnost nést chtěl a musel až do konce. Ani zpětně ostatně nevidím v Zelených nikoho, kdo by i jen teoreticky dokázal vzhledem k výše popsaným okolnostem dosáhnout výsledku lepšího. Tyto volby pro nás byly tak trochu kronikou ohlášené smrti, což neznamená, že jsem navíc nedělal i chyby, asi jako by je dělal každý. Zamyšlení nad tím, jak dál, už rámec tohoto textu přesahuje.

    Diskuse (22 příspěvků)
    December 7, 2017 v 9.27
    Správná a i odvážná je Vaše sebekritika, pane Stropnický.
    Jen je to k tomuto účelu trochu dlouhé. Jako Váš volič budu nadále podporovat Vás i Stranu zelených. V dnešní ČR i EU nemám jinou možnost. Přeju více zájmu české společnosti o hodnoty, které máte v programu. A s klasikem: Odvahu, odvahu a ještě jednou odvahu!
    JN
    December 7, 2017 v 20.16
    "Shodli jsme se na tom, že ve volebním programu nebudou tři témata: gender, squatting a migrace."
    "Pokud se chceme dostat do sněmovny, musíme řešit věci, které řeší většina veřejnosti. Čili o squattingu česká veřejnost od strany zelených do voleb(!) neuslyší."

    (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sef-zelenych-stropnicky-mame-na-osm-procent-o-genderu-a-migrantech/r~d2a6b764202a11e783780025900fea04/)

    Je po volbách, můžete mluvit.

    ------------------------

    Před volbami v r. 1946:
    "My komunisté nesmíme připustit, aby živnostnictvo, jako početná složka národa, sedlo na lep těm nepoctivým politickým kejklířům, kteří se snaží pomluvami o našem plánu zestátňování drobných živnostníků očernit naší stranu v očích živnostníků…“

    "KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů.“

    ---------------------------

    Pokud by vám skutečně šlo o ty "důležité věci, jako je životní prostředí," a o to být protiváhou těžařů, jaderné, kamionové a developerské lobby, pak bych vás volil. Takhle jsem ale měl (nevím, zda správný) pocit, že jen zakrýváte své skutečné cíle, o kterých jste si (do voleb) zakázali mluvit.
    December 7, 2017 v 20.32
    Rozloučení s levicí
    Předestřu, že v letošních volbách jsem Zelené volil a Matěje Stropnického si vážím. Obávám se, že to bylo naposledy, kdy jsem volil levicovou stranu.

    Pod Bursíkovým vedením získala Strana Zelených 6,29 % hlasů, pod vedením Martina Stropnického 1,46 % .

    Text Matěje Stropnického tento základní fakt vůbec nezmiňuje.Je možno vymýšlet různé krokolomné konstrukce jak odvysvětlit to, že obrat SZ doleva znamenal rezignaci na zstoupení do PS, ale to j asi tak všecno, co se s tím dá dělat.

    Podobně jako v Polsku a Maďarsku u nás levice končí.Je škoda, že s ní končí i Zelení.

    Hana Librová je toho názoru, že pokud se spojí zelaná agenda s agendou sociální, tak ta sociální vždy převáží. To se potvrdilo a voliči Zelené odmítli spolu s ostatní levicí.

    Na téma neúspěchu levice a co s ním vyšlo mnoho článků. Společné mají to, že v nich není jediná nová myšlenka, autor je většinou spokojen s tím, že došlo na jeho slova a opakuje to, co říkal už před volbami.
    JN
    December 8, 2017 v 0.13
    Zkuste si představit politika, který před volbami řekne voličům:
    "O svém postoji k tomu, co vás teď nejvíce znepokojuje - a tedy asi i zajímá, se až do voleb vyjadřovat nebudu. Na vás teď ale je, abyste mě dostali do sněmovny, a až budu zvolen, tak se o mém postoji k těmto důležitým otázkám samozřejmě včas:-) dozvíte. Teď se mě raději ptejte na něco nedůležitého, co vás nezajímá."

    Domnívá se někdo, že by si takový politik pak měl stěžovat, že se cizím zaviněním do sněmovny nedostal?
    December 8, 2017 v 11.2
    Zelení
    Letos jsem Zelené taky volil. Běžně volím sociální demokracii, letos jsem nemohl, jednak proto, že přestali podporovat Sobotku, který přes selhání v čínském prohlášení a přes problematickou konformitu vůči středoevropskému sobeckému postoji k uprchlíkům, pořád držel základní evropský sociálně demokratický kurz a severočeská kandidátka na prvních třech místech byla pro mě naprosto nevolitelná. Kdyby byla byť i jen malá šance, že by sociální demokracie porazila ANO, tak bych ji asi volil.

    Když tohle všechno odpadlo, tak jsem volil Zelené, protože jejich program mi byl nejbližší a to především kvůli názorům Matěje Stropnického, ale dobrý byl i severočeský lídr kandidátky. Před lety jsem volil Zelené, když je vedl Bursík, potom jsem se bil do hlavy. Tentokrát jsem jim dal hlas s tím, že když se nedostanou do sněmovny, tak jim alespoň přispěju na provoz, sice se nestalo ani to, ale nelituji.

    Ovšem velkou roli hraje ono strategické hlasování, protože dva mí znamí, kteří jsou tradiční voliči Zelených, volili letos Piráty, podobně dcera, která minule volila Zelené, volila Piráty. Všichni se zdůvodněním, že doba se jim zdá příliš vážná na to, aby si mohli dovolit luxus volit podle svého svědomí a že volí opozici Babišovi a Okamurovi.

    Je sice úctyhodné, když politik udělá sebekritiku, ovšem myslím, že jak to, že se Matěj Stropnický rozhodl jít do čela strany, tak to, že ho strana zvolila, bylo dobře, alespoň bylo koho volit. To, že je takových voličů málo, je realita současného Česka. To neznamená, že bychom měli házet flinty do žita, což se týká jak Matěje Stropnického, tak jeho voličů, ale hledat dál cesty, jak prosazovat demokratické i zelené ideje. Pokud se Zelení přizpůsobí ostatním stranám, stanou se nevolitelní pro ty, kdo je volí dnes.
    JP
    December 8, 2017 v 12.57
    Piráti a Zelení
    Rozdíl mezi Piráty a Zelenými je - v ohledu na voličské hlasy - především v tom, že Piráti mají "drajv". Mají energii. Mohou se opřít o sympatie určité části především mladého voličstva, které není spokojené s nadvládou etablovaných stran, a chce změnu. Chce těmto velkým partajím hledět na jejich (přinejmenším latentně kleptomanské) prsty. A Piráti dokázali - právě tou svou čerstvou energií - přesvědčit mnoho voličů, že právě toto dokážou.

    Zatímco Zelení - ti zůstali nečitelní, nepřesvědčiví. Nedokázali svá ryze ekologická témata (s kterými v českých podmínkách mohou oslovit právě jenom ta necelá dvě procenta voličů) dostatečně přesvědčivě rozšířit o obecná témata společensko-politická. Takže nakonec zůstali se svými ryze ekologickými tématy osamělí "jako kůl v plotě". Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    A právě proto ti Piráti Zeleným odlákali i jejich dřívější voliče.
    JN
    December 8, 2017 v 17.0
    Rozšíření ekologických témat
    Člověk třeba nemusí být (za určitých podmínek) proti squattingu, ale spolu s požadavkem na legalizaci drog (popřípadě i legalizaci prostituce) je to už vyloženě třaskavá směs, která se nestane méně výbušnou tím, že si o tom před volbami zakážeme mluvit.

    MP
    December 9, 2017 v 6.32
    Martinovi Šimsovi
    Potíž je, že ta strategická volba Pirátů ve vašem okolí nevysvětluje, proč se pro ni lidé rozhodli, když Zelení tak dlouho před Piráty vedli v průzkumu. Ostatně to připomíná i Matěj Stropnický, když hovoří o velkorysosti, se kterou nabízel Pirátům paritní kandidátku. A opomíjí říct, proč o ni Piráti odmítli jednat.

    Zelené jsem nevolil. Proč bych měl volit stranu, která se veřejně identifikuje tématy, o nichž si před volbami zakáže mluvit? Proč bych ji měl po takovém zákazu věřit, že chová-li se oportunisticky před volbami, nebude se po volbách opakovat bursikovský vládní oportunismus? Že mi nesdělí, že ze strategických důvodů opět rezignovala i na zelená témata.
    December 9, 2017 v 10.6
    Kolik je ekologických voličů?
    Myslím, že množství lidí, které oslovují ryze ekologická témata, je spíše bližší těm šesti procentům v roce 2006 než 1,5 procenta teď. Stranu Zelených podpořilo velmi málo lidí, kteří jsou svou angažovaností ve ekologické agendě dlouhodobě známi.

    Zelení byli vnímáni jako radikálně levicová strana, zčásti jistě omylem, ale i Matěj Stropnický píše, že se nutně opíral o novou levici. Nová levice u nás svou stranu nemá a asi hned tak mít nebude, voliče nelze vyčarovat z klobouku. Zelená agenda láká proevropské liberální voliče a ti u nás většinou moc levicoví nejsou.

    Ekologičti orientovaní ovšem dnes také svou stranu nemají.

    Vykládat si neúspěch Zelených jen nedostatky kampaně je oddávání se iluzím.


    VK
    December 9, 2017 v 11.35
    Jedno je pozitivní, SZ končí jako strana lovící v levicovém voličském rybníčku, aby jejich hlasy pak podpořila pravici.
    + Další komentáře