Minulý víkend, skoro týden před oslavami výročí 17. listopadu, proběhla v Teplicích připomínka ekologických demonstrací ze dnů 11.—13. listopadu 1989. Asi 70 lidí si přišlo připomenout tehdejší zelenou předehru sametové revoluce v centru severočeského města, kde před 28 lety demonstrovalo přes tisíc občanů a občanek, většinou mladých lidí, proti režimu ničícímu jejich životy.

Tepličané tehdy protestovali proti dusivému smogu — a dusivému režimu, který jim a všem dalším občanům komunistického Československa tvrdě omezoval nejen svobodu projevu nebo svobodu shromažďovací, ale i přístup k informacím o životním prostředí a skutečnou ochranu jejich zdraví.

Až zpětně můžeme plně docenit odvahu obyčejných lidí, kteří se tehdy ještě před začátkem revoluce na teplickém hlavním náměstí scházeli, sepsali petici a nakonec dotlačili tamního tajemníka KSČ k veřejné debatě. Ta se pak 20. listopadu zabývala primárně už zásahem bezpečnostních složek proti studentské demonstraci na pražské Národní třídě a dalšími politickými otázkami.

Výročí teplických událostí je tedy připomínkou toho, že české ekologické hnutí bylo a logicky je přirozenou a významnou součástí liberálně-demokratické revoluce roku 1989 a jejího odkazu, jak nám ostatně připomínají i preambule naší Ústavy či Listiny základních práv a svobod a nejkonkrétněji také článek 35 Listiny.

Občané svobodné České republiky díky domácímu zelenému hnutí tak již na začátku devadesátých let získali progresivní ochranu svých práv v oblasti zdravého životního prostředí, lepší, než jakou zaručují ústavy mnoha jiných západních demokratických zemí. Další vlna právních úprav i politických kroků v této oblasti pak přišla spolu se vstupem do EU — a není divu, že Strana zelených zhruba v době tohoto završení naší integrace na Západ byla opět aktivní a opět politicky na vzestupu.

Objektivně vzato tedy české zelené hnutí zkrátka bylo a zůstává i v této době, kdy je zpochybňováno leccos z výsledků onoho dějinného zvratu, „návratu do Evropy”, přirozenou součástí liberálně-demokratického proudu české politiky. Pokusy stavět ho do radikální opozice k polistopadovému vývoji opakovaně selhaly, vlastně zcela logicky, protože se rozcházely s jeho autentickým občanským podhoubím.

Teplické události z konce roku 1989 a obecně odkaz českých ochranářů onoho dějinného přelomu osmdesátých a devadesátých let jsou pak, normativně vzato, také velkým závazkem pro dnešní dobu, abychom promýšleli, jak dobře pečovat o naši zemi — a o naši Zemi — a abychom podle toho odvážně a systematicky konali. Tato odpovědnost totiž neskončí jednou revolucí — ta musí být uplatňována každodenní prací. Tak jako je dnes třeba bránit polistopadové pokroky v oblasti životního prostředí, které jsou v posledních letech pod politickým tlakem, tak je třeba bránit — ostatně před podobnými protivníky — i naši liberální demokracii.

Někde se to nabízí přímo evidentně: Zelení například iniciovali ústavní stížnost na změnu stavebního zákona, tedy jednoho z nejvýraznějších legislativně dokonaných omezení občanských práv od roku 1989. Ony dvě dimenze tehdejší revoluce, ekologická i liberálně-demokratická, spolu zkrátka objektivně souvisí, a musí být spojovány a naplňovány i v praktické politice — a konkrétně Strana zelených musí tyto dvě priority v blízké době opět propojit, má-li se vrátit zpět mezi celostátně relevantní politické aktéry.