V historii české polistopadové politiky bychom našli jen dvě strany, o kterých se dá bezvýhradně říct, že mají hluboko ve svém programu zakotveno páchání škod na životním prostředí. Jedná se o KSČM a ODS. Sněmovní jistoty se však pomalu rozpadají, komunisté nabrali sestupný směr k hranici pěti procent a předseda ODS Petr Fiala před pár dny vytáhl zelenou kartu.

ODS se podle svých slov rozhodla rozloučit s dědictvím Václava Klause, který od devadesátých let systematicky zaváděl a ukotvoval ve veřejné debatě popírání vědeckých faktů o klimatické krizi. Namísto toho se rozhodla přijmout klimatickou krizi za fakt, který je potřeba řešit. A podle Petra Fialy jsou právě konzervativci těmi, kteří by se o životní prostředí měli starat nejvíce.

Zelená karta představená občanskými demokraty má však dvě strany — rétorickou a programovou. Věty „budeme respektovat a obhajovat vědecké poznatky a přírodní zákonitosti“ nebo „změny klimatu probíhají, množství emisí včetně emisí CO2 a změny krajiny člověk ovlivňuje a adaptační opatření jsou nutná“, zní z úst strany, která měla popírání změn klimatu jako jeden z hlavních rysů, skoro až revolučně.

↗

S lidmi jako Jaroslav Kubera to nebude zelený obrat to v ODS tak horký. Foto Senát PČR

Za diskurzivním obratem ODS lze pravděpodobně hledat uvědomění, že klimatická krize se stala natolik vážným tématem, že je není možné ignorovat. A že se o slovo i voličské průkazy hlásí generace, která bere klima nesmírně vážně. Proto si Petr Fiala vypůjčil rétoriku, již dlouhodobě pěstuje například Roman Joch, a označil péči o životní prostředí za výsostně konzervativní téma.

Na diskurzivní rovině ukazuje obrat jedné z nejsilnějších polistopadových stran na velký úspěch klimatického hnutí. Zkrátka už nás nemůže ignorovat ani vedení ODS, což je dobře. Když však zelenou kartu obrátíme na druhou stranu, objeví se před námi reálný program a témata, která chce strana akcentovat.

Potřebná řešení, jako je konec uhlí a fosilních paliv, omezení spotřeby, přechod na ekologické zemědělství, dekarbonizace průmyslu nebo podpora hromadné dopravy na úkor osobní, bychom v prohlášení našli stěží. Místo toho najdeme obecné volání po ochraně zdraví lidí a zdravého rozumu, záchraně vodních zdrojů před suchem a hejt na dotace. Tedy ne že by některé z popsaných věcí nebyly potřeba, a pokud jim občanští demokraté nehodlají v budoucnu nadále bránit, je to jen dobře.

Že to však se zeleným obratem ODS nebude zase tak horké, ukázal ve stejný den matador popíračů vědeckých poznatků o klimatu a shodou okolností předseda senátu Jaroslav Kubera. Ten v rozhovoru pro Seznam zprávy opět fabuloval o vyhazování z práce kvůli popírání klimatické krize. Ostatně kdyby to byla pravda, pracovní úřady by již lemovaly fronty příznivců ODS.

Zelená rétorika bude jistě těžko skousnutelná i pro další bojovníky proti ekologii ze stranických řad, jmenujme namátkou Skopečka, Zahradníka, Zahradila, Vondru, Udženiju nebo Jirsu. Vážně i oni chtějí hrát politickou partii zelenou kartou?

Pro politickou kulturu v zemi by nicméně bylo osvěžující mít kultivovanou pravici, která se například po vzoru britských konzervativců nebo německých křesťanských demokratů nebojí dělat (byť pro klima nedostatečné) kompromisy s ekologickým hnutím. ODS však k tomu má vzhledem k historii strany, nekompetentnosti kádrů a kvalitě nastíněných programových priorit velmi daleko. Zelenou kartou, tak jak si ji pro sebe definuje ODS, se v současnosti zkrátka hrát nedá.