Chtít to hlavní
Matěj StropnickýPředminulý předseda Strany zelených vysvětluje v komentáři pro DR své důvody k odchodu ze strany a k čemu nyní v politice hodlá směřovat.
Opouštím Zelené, stranu, do níž jsem vstoupil kdysi jako devatenáctiletý. Strávil jsem ne desítky, ne stovky, ne tisíce, ale desetitisíce hodin prací na prosazení zeleného programu. Po celou dobu té straně spíš navzdory.
Neodcházím ale ani zmožený, vyhořelý nebo otrávený. Tím méně odcházím kvůli současné politice Zelených, jejímu vedení, jednomu konkrétnímu nesouhlasu s nějakým postojem, nebo dokonce s některým jednotlivcem. Nic tak malicherného.
Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí. Do soustavného konfliktu jsem se celá ta léta se stranou i na evropské úrovni dostával vlastně logicky a nutně: v programu, strategii i spojenectví. Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.
Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění. Existuje vůbec ještě nebo už myšlenka, hnutí, plán a cíl, které by na tento stav dokázaly dát odpověď?
Dlouho jsem doufal, že to je zelené hnutí a cesta ke změně, k té velké změně, která přece musí nastat, je-li nespravedlnost tak všeobecná a očividná, je jeho cesta. Byl jsem odhodlaný nelitovat času, úsilí, samoty, peněz, lásky, nepohodlí — obětovat vlastně cokoli ze svého života, uvidím-li, že víme, co udělat. Tak jsem i jednal.
Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat.
S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního. Je mi známo, že nic nejde hned, že smysl mají i dílčí kroky a že kompromisy jsou v politice běžné, že dokonce tvoří její praxi. Je to pro mne přijatelné za předpokladu, že cíl zůstává kompromisem nezpochybnitelný.
Vidím ale, že spojenectví s liberály je v důsledku pravým opakem: je kompromisem už v provozu dílčích kroků, cíle jsou ale nejen odlišné, jsou protichůdné. Tak jsem dospěl k bodu, v němž jsem se začal poohlížet po jiných spojencích.
Hledat jiné spojence ale zelení v širokém smyslu nemají kde, protože ať už je formálně cílem zeleného hnutí trvalá udržitelnost, zachování života na Zemi či odvrácení klimatické změny, posuzují své spojence optikou jejich podpory právě existujícím možnostem ochrany životního prostředí. Tyto možnosti ale vznikají v podmínkách a v logice nespravedlivého systému a nebudou jiné, než je on.
Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy. Jejich hněv se léta obrací i proti zelenému hnutí, vnímají ho jako součást systému tvořeného elitami a reprodukovaného opět pro ně.
Naše hnutí tento problém ale nevnímá. Raději bude stokrát opakovat fráze o spravedlivém přechodu, než by si uvědomilo, že nic takového současný systém neumožní.
Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. Nevěřím, že toho zelené hnutí může dosáhnout, a nevěřím ani, že tomu samo věří, pokud vůbec o něco takového jako celek skutečně, nejen slovy usiluje. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.
Chceme-li se opravdu vážně zabývat změnou systému a samozřejmě ho změnit i tak, aby byl slučitelný s limity planety, musíme se především spojit s lidmi, kteří si vůbec změnu systému z vlastních příčin již přejí nebo přát mohou. Těch se máme ptát, ty máme chtít získat, ty máme chtít hájit, těm máme pokorně nabídnout naše přesvědčení a poznání, že systém jistě musí být změněn ve jménu spravedlnosti, ale i s ohledem na udržitelnost života jako takového.
Pořád mám před očima lidi z obecního žižkovského paneláku na Komenského náměstí. Před lety nám na otázku, proč nemají radost, že jim opravíme náměstí, odpověděli: „Ale nám vypadávají okna od bytů.“
Vstoupit do jiného spojenectví nepochybně znamená ústupky. Jiné ústupky. Je ale horší ustupovat systému a logice jeho reprodukce, než lidem a logice jejich sebezáchovy? Je nebezpečnější ustupovat sobectví, představám a zájmům bohatých, nebo chudých, elit, nebo běžných lidí?
To nejsou falešná dilemata, ale reálná rozhodování hned v tu chvíli, když si člověk poctivě přizná, o co skutečně vážně usiluje. Je možné nepřevzít částečně optiku těch, s nimiž spolupracujeme, ať kapitálu a elit, ať práce a lidí?
Každý snad vidí, že jsem si vědom úskalí, která přede mne mé závěry okamžitě staví. Mohl bych zůstat v pohodlí nečinnosti a bezmyšlenkovitě opakovat osvojené poučky, stýskat si na nepřízeň a opájet se dokonalostí svého světonázoru. Neláká mě to. Proto přehodnocuji.
Postupuji od hlavního k ostatnímu. Hledám spojence pro hlavní. Přemýšlím o příčinách toho, proč s nimi nemohu souhlasit ve všem, a zkoumám, co snesu, abych neztratil ze zřetele to hlavní. Vždycky jsem chtěl být spojencem lidí dole proti moci tam nahoře, protože hájit vlastní zájmy a zájmy své třídy mi přišlo malicherné.
Není to samozřejmé. Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.
...nicméně lépe pozdě nežli nikdy.
V každém případě: velmi zásadní, a zdá se že i osobně upřímný text. Ta věta "liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase" je svým způsobem geniální; naprosto dokonale ukazuje limity jakýchkoli liberálních snah o politické změny. Takovýto liberalismus nakonec skutečně vždy nevyhnutelně skončí jenom a pouze u politiky - tedy u víceméně volnočasové aktivity. Zcela tu absentuje principiální vědomí, impuls po zásadní systémově změně, která by změnila celkový charakter života a fungování společnosti. Jejího primárního hodnotového nastavení.
Na straně druhé - musím přiznat že má vlastní cesta byla spíše opačná. Z původního pevného přesvědčení o nutnosti zásadní systémově změny jsem se čím dál tím - chtě nechtě - musel propracovávat ke zjištění, že takováto změna není možná s "normálním", tedy s většinovým člověkem. Kromě zcela výjimečně krizových situací.
Jinak řečeno: nejde-li hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. A je tedy nakonec přece jenom nutno najít cestu k tomu většinovému člověku. Tedy - k "liberálovi".
To neznamená, že by se měl opustit cíl zásadní systémové změny. Ale je nutno si uvědomit (a přiznat), že tuto systémovou změnu není možno provést proti většině.
A jedno je možno už teď říci s jistotou: Matěj Stropnický to bude mít velice obtížné, nalézat nějaké spojence pro svou revoluci. (Neboť právě toto je vlastní označení pro eufemismus "systémová změna".) On sice může nalézt určité množství sociálně frustrovaných, kteří jsou naštvaní na stát, na poměry, a třeba i na samotný kapitalismus; ale sotva tu najde někoho, s kým by bylo možno dělat něco smysluplnějšího, co by přesahovalo právě jenom tento živelný hněv. Co by mohlo směřovat k nějakému opravdu promyšlenému projektu "systémové změny".
Mám pochopení pro rozčarování z vnitrostranických debat a třenic a vážím si všeho co Matěj v zelené politice udělal. Rozumím také tomu, že radši hledá radikálnější spojence, než by se nadále vysiloval přesvědčováním nedostatečně radikálních lidí mezi zelenými. Sdílím touhu po snaze o radikálnější změnu systému a jsem přitom zelený. Kdo jiný než zelení mají dlouhodobě a uvěřitelně v programu narušení diktátu mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit? Pokud se vynoří nestranická hnutí bojující radikálně proti systému a za spravedlnost, kdo jiný než zelení se za ně na demokratickém poli postaví? Zatím je problém ten, že těch radikálních bojovníků proti systému je jako šafránu, a je jedno zda jsou momentálně v zelených nebo mimo zelené. Nevidím důvod vymezovat se vůči zeleným.
Právě jsem si přečetl Návrat ze Sovětského svazu André Gida a mám tak za to, že těm liberálům, nespokojeným jen ve volném čase, je daleko snazší říci pravdu, než obyčejným lidem, nejen v SSSR.
Slýchám nedobrovolně útržky telefonických hovorů, svědčící o prvním, komerčním světě pravděpodobných liberálů, a chápu, že člověk, jehož nepravosti hluboce zasahují, musí jejich společnost přes všechnu svou toleranci vposledku špatně snášet. Když jdu Slezskou, vedoucí kolem „našeho“ Žižkova, vždy si přečtu na fasádě školy Raisovo "Já vždycky s lidem" a kousek výše v téže ulici na jiné škole zase citát z Komenského „Nebylo dáno člověku nad člověkem takové právo, aby jím přirozenost lidská trpěla násilí a byla ničena, ale aby jím byla zdokonalována.“
Takže mezi obyčejné lidi. I kdyby pracovali všichni za škodovácké platy, nezmění se. Emigrantem v Paďouristánu.
Zelení srdnatě bojovali proti jaderné energii, zatímco jednu oblast života za druhou hltavě požíral nenasytný kapitalismus, majetky byly čím dál koncentrovanější, bydlení čím dál dražší, sociální dávky čím dál nižší, čím dál méně dostupné a čím dál víc podmíněné čím dál větším množstvím ponižujících rituálů, trh čím dál méně regulovaný, ústavou zaručená bezplatná zdravotní péče čím dál méně bezplatná, a tak dále a tak podobně. Co se změní, když Matěj Stropnický po rozchodu se Zelenými půjde srdnatě bojovat s „obyčejnými lidmi‟ proti uprchlíkům, neomarxistům a Cikánům?
V dnešním Salonu (Právo) M. Stropnický konkretizoval své představy o radikálním boji proti nadvládě kapitálu.
Protože současný formát DR neumožňuje rozsáhleji strukturované diskuse, umístil jsem podrobnější komentář na mém vlastním webu: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/konzervativni-socialismus/#comment-2024
Tento komentář je v daném diskusním vlákně zcela dole; v čase 13:31.
VÍTÁM VÁS, PANE STROPNICKÝ,
konečně mezi námi - mezi tou většinovou lůzou V. cenové skupiny a byl bych docela rád, kdybyste se tu cítil dobře.
Jen nevím, jestli nebudete trochu zklamaný: my tu totiž zas tak naštvaný a revoluční nejsme - teda vlastně naštvaný jsme - to zas jo, ale ne na Systém. Jsme naštvaný spíš na ty jeho systémový elity, který ho chtěj "bořit", jestli mi teda rozumíte...
My totiž nic bořit nechceme, dokonce ani ten sloup ne - to víte, máme přece jenom trochu strach, ale zas víme, že ho mít nemáme. Stejně ho ale máme. Trochu se totiž bojíme, že na tom zbořeništi žádný liberálně - nebeský království nevznikne a máme tyhlety novodobý misionáře toho novodobýho liberálního náboženství, co jsou ve službách toho globálního kapitálu - no máme je prostě za pokrytce, nebo snad i za docela "zbožné" (to je asi odvozeno od zboží) - no prostě za zbožné užitečné idioty. Teda užitečné jo, ale ne pro nás. My jsme študovali ještě na jinejch školách, máme vysokou školu života, takže jsme zvyklí učit se učit se učit se a dějinný význam nějakého dalšího výstřelu z Aurory už prostě zažít nechceme. Je to tu , jak vidíte, samej oportunista, jakožto lid jsme zradili levici a Herbert Marcuse i Bertolt Brecht měli pravdu: Nebylo by nakonec lepší, aby levice ten lid rozpustila a zvolila si jiný?