↗

Matěj Stropnický na sjezdu Strany zelených, na němž se stal jejím předsedou. Nyní ji opouští. Foto Ondřej Mazura, DR

Opouštím Zelené, stranu, do níž jsem vstoupil kdysi jako devatenáctiletý. Strávil jsem ne desítky, ne stovky, ne tisíce, ale desetitisíce hodin prací na prosazení zeleného programu. Po celou dobu té straně spíš navzdory.

Neodcházím ale ani zmožený, vyhořelý nebo otrávený. Tím méně odcházím kvůli současné politice Zelených, jejímu vedení, jednomu konkrétnímu nesouhlasu s nějakým postojem, nebo dokonce s některým jednotlivcem. Nic tak malicherného.

Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí. Do soustavného konfliktu jsem se celá ta léta se stranou i na evropské úrovni dostával vlastně logicky a nutně: v programu, strategii i spojenectví. Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.

Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění. Existuje vůbec ještě nebo už myšlenka, hnutí, plán a cíl, které by na tento stav dokázaly dát odpověď?

Dlouho jsem doufal, že to je zelené hnutí a cesta ke změně, k té velké změně, která přece musí nastat, je-li nespravedlnost tak všeobecná a očividná, je jeho cesta. Byl jsem odhodlaný nelitovat času, úsilí, samoty, peněz, lásky, nepohodlí — obětovat vlastně cokoli ze svého života, uvidím-li, že víme, co udělat. Tak jsem i jednal.

Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat. 

S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního. Je mi známo, že nic nejde hned, že smysl mají i dílčí kroky a že kompromisy jsou v politice běžné, že dokonce tvoří její praxi. Je to pro mne přijatelné za předpokladu, že cíl zůstává kompromisem nezpochybnitelný.

Vidím ale, že spojenectví s liberály je v důsledku pravým opakem: je kompromisem už v provozu dílčích kroků, cíle jsou ale nejen odlišné, jsou protichůdné. Tak jsem dospěl k bodu, v němž jsem se začal poohlížet po jiných spojencích.

Hledat jiné spojence ale zelení v širokém smyslu nemají kde, protože ať už je formálně cílem zeleného hnutí trvalá udržitelnost, zachování života na Zemi či odvrácení klimatické změny, posuzují své spojence optikou jejich podpory právě existujícím možnostem ochrany životního prostředí. Tyto možnosti ale vznikají v podmínkách a v logice nespravedlivého systému a nebudou jiné, než je on.

Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy. Jejich hněv se léta obrací i proti zelenému hnutí, vnímají ho jako součást systému tvořeného elitami a reprodukovaného opět pro ně.

Naše hnutí tento problém ale nevnímá. Raději bude stokrát opakovat fráze o spravedlivém přechodu, než by si uvědomilo, že nic takového současný systém neumožní.

Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. Nevěřím, že toho zelené hnutí může dosáhnout, a nevěřím ani, že tomu samo věří, pokud vůbec o něco takového jako celek skutečně, nejen slovy usiluje. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.

Chceme-li se opravdu vážně zabývat změnou systému a samozřejmě ho změnit i tak, aby byl slučitelný s limity planety, musíme se především spojit s lidmi, kteří si vůbec změnu systému z vlastních příčin již přejí nebo přát mohou. Těch se máme ptát, ty máme chtít získat, ty máme chtít hájit, těm máme pokorně nabídnout naše přesvědčení a poznání, že systém jistě musí být změněn ve jménu spravedlnosti, ale i s ohledem na udržitelnost života jako takového.

Pořád mám před očima lidi z obecního žižkovského paneláku na Komenského náměstí. Před lety nám na otázku, proč nemají radost, že jim opravíme náměstí, odpověděli: „Ale nám vypadávají okna od bytů.“

Vstoupit do jiného spojenectví nepochybně znamená ústupky. Jiné ústupky. Je ale horší ustupovat systému a logice jeho reprodukce, než lidem a logice jejich sebezáchovy? Je nebezpečnější ustupovat sobectví, představám a zájmům bohatých, nebo chudých, elit, nebo běžných lidí?

To nejsou falešná dilemata, ale reálná rozhodování hned v tu chvíli, když si člověk poctivě přizná, o co skutečně vážně usiluje. Je možné nepřevzít částečně optiku těch, s nimiž spolupracujeme, ať kapitálu a elit, ať práce a lidí? 

Každý snad vidí, že jsem si vědom úskalí, která přede mne mé závěry okamžitě staví. Mohl bych zůstat v pohodlí nečinnosti a bezmyšlenkovitě opakovat osvojené poučky, stýskat si na nepřízeň a opájet se dokonalostí svého světonázoru. Neláká mě to. Proto přehodnocuji.

Postupuji od hlavního k ostatnímu. Hledám spojence pro hlavní. Přemýšlím o příčinách toho, proč s nimi nemohu souhlasit ve všem, a zkoumám, co snesu, abych neztratil ze zřetele to hlavní. Vždycky jsem chtěl být spojencem lidí dole proti moci tam nahoře, protože hájit vlastní zájmy a zájmy své třídy mi přišlo malicherné.

Není to samozřejmé. Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.