Ekonom Lukáš Kovanda je pravidelně zván do pořadů Radiožurnálu, ČRo Plus i Dvojky. Podle nejnovějších informací si i Kovandu vybrala Kellnerova skupina PPF coby autora, který podle ní v české debatě vylepšuje obraz Číny (agentura CaB placená Kellnerovou firmou Home Credit za vylepšování obrazu Číny v České republice si vykázala převzetí Kovandova textu ke kauze Huawei pro blog institutu Sinoskop, placeného rovněž firmou Home Credit). Kovanda se přitom před časem tvrdě opřel do plánované evropské environmentální politiky. Podobně jako konzervativní ekonomka Markéta Šichtařová nedávno v DVTV k tomu využil osvědčeného strašení, jaké nedozírné ekonomické dopady bude mít „nezodpovědná zelená agenda“.

Český rozhlas si Kovandu předminulý týden pozval do svého pořadu Jak to vidí…, aby okomentoval plány nové Evropské komise v čele s německou konzervativní političkou Ursulou von der Leyenovou. Kovanda se v celém pořadu věnoval jedinému tématu, a to snižování emisí skleníkových plynů. To bychom mu těžko mohli vyčítat, stěží bychom našli důležitější téma. Kovanda však využil celých svých 20 minut k tomu, aby evropskou environmentální agendu vylíčil manipulativně a fakticky nesprávně jako „ohrožení automobilového průmyslu“ a útok na „naše peněženky“. Zohlednit smysl opatření a další klíčové souvislosti se vůbec neobtěžoval.

Před pár dny byl zveřejněn takzvaný European Green Deal, konkrétní plán Evropské komise, jak snížit emise skleníkových plynů a uskutečnit tak přechod evropské ekonomiky na uhlíkově neutrální do roku 2050. Mluví se v něm nejen o regulačních a investičních opatřeních, jako je uhlíková daň, ale i o potřebné sociální politice jako integrální součásti širšího reformního plánu Green New Deal. Je to například nutnost investovat primárně do regionů, které budou přechodem na uhlíkově neutrální ekonomiku zasaženy.

Samozřejmě, můžeme být skeptičtí k tomu, jak ve finále progresivní zelenou agendu uchopí šéfka Komise, která patří k evropským konzervativcům. Přesto jí můžeme přiznat, že si neoddělitelnost sociální a environmentální politiky alespoň základně uvědomuje. Na rozdíl od Lukáše Kovandy.

Kovanda ve zmíněném pořadu s velkou naléhavostí upozorňuje na „zpomalování výkonnosti automobilového průmyslu“ a na „chystané propouštění“. Je nepochybné, že tyto tendence mohou mít velký vliv na české hospodářství. Vždyť v automobilovém průmyslu, ve firmách auta vyrábějících, případně ve firmách subdodavatelských je v České republice zaměstnáno více než 100 tisíc lidí. Při detailním pohledu však zjistíme, že přicházející proměna automobilového průmyslu je opravdu neodvratitelná. A především, že má zhola jiné důvody než nějakou „umělou politickou snahu omezit emise“. A že transformace na uhlíkově neutrální ekonomiku je patrně jedinou účinnou cestou, jak této zničující ekonomické závislosti na jediném typu průmyslu čelit.

Klesající poptávka po nových automobilech má řadu příčin. Vývoj postupuje docela jiným směrem, než představuje klasické vlastnictví auta zaparkovaného před vaším domem. Zdá se, že lidstvo pomalu opouští model „auto pro každého člena rodiny“ a nadchází naopak éra autonomních a sdílených vozidel. Vzhledem k většímu důrazu na kvalitu života a zdraví jednotlivce je také pravděpodobné, že nastupující generace budou mít celý jiný žebříček hodnot — naše děti už třeba nebudou docházet denně do práce jen proto, aby vydělané peníze utratily za dopravní prostředek, kterým se do té práce přemisťují.

Bude naší obrovskou strategickou chybou, pokud se budeme soustředit na jeden skomírající průmysl. Podobně jako v energetice, i v oblasti automobilismu budou nakonec z globálních změn profitovat státy, které už dnes zkouší novinky, inovují, podporují start-upy a vědecký výzkum. Rozumní čeští politici by měli v první řadě investovat právě do lidí, kteří jsou takového výzkumu schopní, ne do nových silnic, kam nejdál sahá plánovací rozhled průmyslníka Babiše.

Česká republika urgentně potřebuje plán na transformaci ekonomiky. Je nutné pokud možno okamžitě přichystat mitigační a adaptační opatření na klimatickou krizi. Ale nejen to. Především je třeba začít co nejrychleji snižovat emise skleníkových plynů. To v praxi znamená hlavně vystoupení z fosilních zdrojů, investice do těch obnovitelných a včasnou výstavbu distribuční sítě (přehlednou pětici priorit sestavili čeští Greenpeace).

Ze všeho nejdřív je ale zapotřebí, abychom si všichni včas uvědomili, že v jednadvacátém století jako levná montovna prostě neobstojíme. Musíme investovat do takzvaných „zelených pracovních míst“. Nenechme si ujet vlak. Nelijme peníze do sektoru, který nemá budoucnost, zatímco všichni kolem nás inovují. Začněme jednat a připravme Green New Deal pro Českou republiku.

V tomto ohledu by si veřejnoprávní média měla dávat větší pozor, koho si zvou a komu dodávají veřejnoprávní legitimitu tím. I nezávislý ekonom totiž může zastávat postoje, které jsou v zájmu úplně někoho jiného, než České republiky. Přitom je tak snadné vybrat si ze spousty jiných expertů a expertek z našich vysokých škol. Skutečně nezávislí experti nás totiž už nějaký čas varují, abychom si pro všechno to strašení údajným „zeleným šílenstvím“ nenechali ujet vlak reality.