Středoevropský zelený podzim

Průlomy zelených v Polsku, Maďarsku i Rakousku mohou sloužit jako inspirace i České republice. Uspět lze zásadovostí, pracovitostí a schopností spolupracovat.

Berg

Michal Berg

16.10.2019 10:02

Parlamentní volby v Rakousku a Polsku a komunální volby v Maďarsku přinesly v mnoha ohledech pozitivní zprávy o stavu zelené politiky v těchto zemích. Byť jsou všechny tři země ve svém kontextu velmi špatně srovnatelné a zelení politici a političky v nich mají zásadně odlišné úkoly, dá se říct, že „zelená vlna“ dokázala zasáhnout do jisté míry i střední Evropu. Podívejme se na situaci v každé z těchto zemí podrobněji.

Rakousko: Skončí velkolepý návrat až ve vládě?
Rakouští Zelení vypadli díky interním sporům před dvěma lety z parlamentu. Chvíli poté, co se jejich ex-předseda Van der Bellen stal prezidentem to bylo šokující, ale dá se říct že zasloužené. Šéf Van der Bellenovy kampaně a tehdejší generální sekretář Zelených Stefan Wallner odešel po náročné, rok trvající kampani do soukromého sektoru a jeho zkušenosti ve vedení strany chyběly.

Jeho nástupci nedokázali pohlídat ambice dlouholetého člena Petera Pilze, který poté, co se nedostal na volitelné místo kandidátky, odešel a založil vlastní stranu. Ta se, do parlamentu, na rozdíl od zelených, kteří získali jen 3,8 %, dostala. Obrazu rozhádaných zelených nepomohl ani rozkol s mládežnickou organizací strany, která se po vypovězení spolupráce přidala k rakouským komunistům.

Ztráta pozic ve sněmovně, kde zelení zasedali nepřetržitě od roku 1986, byla bolestná. O práci přišlo přes sto lidí, kteří pracovali ve straně, poslaneckém klubu a zelené nadaci. Nebyl vlastně nikdo, kdo by stranu chtěl vést, a tak pozice nejprve dočasného a potom trvalého lídra de facto spadla na zkušeného Wernera Koglera. Vzděláním ekonom dokázal vyřešit nedostatek financí strany a ve spolupráci se zmíněnou nadací nastartoval proces široké diskuse o její obnově.

Werner Kogler dokázal vyřešit nedostatek financí strany a rozvinout diskuse o její obnově.Teď vede jednání o vstupu do vládní koalice. Repro DR

Série akcí, která měla znovu nadefinovat roli a pozici zelených v Rakousku, byla velmi úspěšná. Debaty o programu, organizaci i komunikaci vyústily jak v novou vizi, tak ke zvolení nového vedení strany, které tuto vizi mělo realizovat. Prvním úspěšným testem se staly volby do Evropského parlamentu.

Kogler jako lídr kandidátky uspěl, místo v Bruselu a Štrasburku ale přenechal dalším, protože mezitím – po Stracheho aféře IbizaGate – už Rakousko čekal další test v podobě předčasných voleb. Mimochodem, v tuto chvíli mají rakouští zelení jen dvě europoslankyně (dřívější televizní hvězdu Sarah Wienerovou a zkušenou političku Moniku Vana), pokud ale dojde na brexit, připojí se k ním i biozemědělec a kandidát na spolupředsedu Evropských zelených Thomas Waitz.

Dá se říct, že aféra H. Ch. Stracheho a jeho FPÖ spadla zeleným do klína. Průzkumy jim dávaly zhruba okolo deseti procent hlasů a dynamika klimatických stávek pak jejich výsledek vynesla na skvělých 13.9 %, což znamenalo 26 poslanců. Jedná se vesměs o nové tváře, pouze dva z nich již zkušenosti z parlamentu mají. Kogler si před volbami dokázal prosadit i to, že tři z pěti prvních kandidátů na celostátní listině nebyli členy strany – a tyto posily z řad občanské společnosti k úspěchu také pomohly.

Skvělá čísla zelených a nad očekávání dobrý výsledek lidovců kancléře Kurze postavil Rakousko před zajímavý rébus. Dá se vyjednat vláda, ve které se spojí progresivní zelené programové postoje s konzervativní tyrkysovou? Kurz by samozřejmě nejraději vládl dále s FPÖ, ti ale po debaklu a interních sporech velmi chytře rovnou zamířili do opozice.

Druhá varianta v podobě velké koalice se sociálními demokraty je matematicky také možná, ale lidovci mají v paměti ještě své poslední angažmá v této sestavě, které s přibývajícími měsíci přerostlo ve vzájemné blokování jakýchkoli návrhů a skončilo nepopulární stagnací. Menšinová vláda pak není v rakouském politickém systému příliš zdomácnělá a zřejmě by vedla k předčasným volbám.

Debaty, zda zelení a tyrkysoví spolu mohou nebo nemohou vládnout, opanovaly Rakousko od vyhlášení výsledků. Obě strany přitom spolu sedí ve vládách hned čtyř spolkových zemí a dá se říct, že přes ideologické rozdíly mají zkušenosti, jak relativně obstojně spolupracovat. Kurz byl prezidentem Van der Bellenem pověřen jednáním o sestavení vlády a nyní začínají sondážní rozhovory.

Kogler se na ně vybavil silným vyjednávacím týmem, který pokrývá jak expertizu, tak regionální frakce jeho strany. Jsou v něm jak zkušený Rudolf Anschober, který s ÖVP vládne v Horním Rakousku a protistranu velmi dobře zná, tak místostarostka Vídně Birgit Hebeinová, která reprezentuje silnou a zřejmě nejvíce levicově naladěnou vídeňskou organizaci Zelených. V Bosně narozená Alma Zadicová pak bude mít za úkol vyjednat nelehkou kapitolu týkající se migrace.

Kogler už na začátku jasně definoval, že se do jednání pouští jako pragmatický politik, ale že do vlády Zelení určitě nepůjdou za každou cenu. Zelení si stanovili své priority i hranice, za které se nepustí.

Stanovení prioritních oblastí je velkou zkušeností z posledního a zatím jediného vládního vyjednávání mezi oběmi stranami na přelomu let 2002 a 2003. Wolfgang Schüssel a Alexander Van der Bellen tehdy vyjednávali o vládě, nicméně zelení chtěli podle komentářů v tisku příliš mnoho, a tak lidovec Schüssel dal přednost koalici se Svobodnými.

Zkušenosti z minulosti, postoj voličů a vlastní program, ale také naléhavost klimatické krize a díky IbizaGate také otřesená důvěra v rakouskou politiku - to vše jsou ingredience, ze kterých Kogler a spol. budou skládat finální rozhodnutí, zda vůbec poprvé do rakouské vlády vstoupit, nebo si tuto příležitost nechat ujít. Podle informací ze strany je atmosféra naladěna spíše kladně a ani levicové vídeňské křídlo se zatím nestaví k této možnosti odmítavě.

Ostatně, vedle pravicových lidovců by se zelení mohli profilovat jako sociálně mnohem přístupnější strana. A zapomenout nelze na to, že nezanedbatelnou, byť nevyslovenou podpůrnou sílu mají zelení také v pozici prezidenta.

Mezi hlavní dělicí linie budou jistě patřit snahy o zdanění skleníkových plynů a další omezující klimatická opatření, ale také sociální opatření nebo reformy školství. A také posun v migrační politice, byť toto téma je aktuálně v Rakousku mnohem méně zásadní než před dvěma lety.

Z českého pohledu je hořce úsměvný spor o dosažení uhlíkové neutrality – zelení ji chtějí v roce 2040, ÖVP až o pět let později. O finální dohodě zřejmě rozhodne kapitola klima – a klimatická politika se vždy lépe ovlivňuje z vládních křesel než z opozice.

Polsko: tři mandáty jako odměna za dobrou práci Zelených
Polští zelení vznikli v roce 2004 a doposud měli v Sejmu zastoupení jen jednou. První transsexuání poslankyně v Evropě Anna Grodzka tehdy přestoupila k Zeleným z uskupení Ruch Palikota během svého mandátu v roce 2014, ale o rok později ze Zelených zase odešla. „Zieloni“ se tak dočkali svých prvních opravdových poslanců a poslankyň až letos.

Tyto tři mandáty jsou více než cokoli odměnou za intenzivní práci posledních let. Po neúspěšném startu v řadách sjednocené levice v roce 2015 – levice se tehdy do Sejmu vůbec nedostala – převzali vedení strany bývalý novinář a aktivista Solidarity Marek Kossakowski s vysokoškolskou pedagožkou Małgorzatou Traczovou.

Dlouhodobě se zaměřili na budování strany a výsledkem bylo to, že v roce 2018 Zelení poprvé kandidovali ve všech vojvodstvích v regionálních volbách, zhruba čtyři sta kandidátů a kandidátek pak vyslali do komunálních voleb. Ty jsou nicméně zejména kvůli volebnímu systému v Polsku pro menší strany téměř nepropustné, a tak byl zvolen pouze jeden jediný zelený zastupitel.

Małgorzata Traczová převzala vedení spolu s novinářem Markem Kossakowskim v roce 2015. Nyní se stala poslankyní Sejmu. Repro DR

Kandidatura v celém Polsku, stejně jako aktivní účast na četných demonstracích (za nezávislost soudů a proti překračování ústavy, za práva žen v rámci „černého protestu“ nebo proti kácení Bělověžského pralesa), však dokázala zvýšit zájem o stranu, která v posledním roce zhruba zdvojnásobila počet členů na přibližně dva tisíce a má nyní buňky ve všech regionech Polska. Strana se profiluje velmi aktivní komunikací na sociálních sítích i v médiích, a nechybí také odborné zázemí, včetně organizování kvalitních „Letních zelených univerzit“.

Oproti zeleným stranám jinde v Evropě jsou polští zelení velmi rezervovaní ke kandidatuře nestranických osobností na svých kandidátkách. To je na jednu stranu limitující, na druhou stranu to umožňuje mít své výstupy opravdu pod kontrolou a silnou identifikaci se značkou.

Před volbami do Evropského parlamentu se Zelení přidali do celoopoziční Evropské koalice, která zahrnovala jak hlavní opoziční Občanskou platformu, tak menší liberální strany, postkomunistickou SLD nebo agrární lidovce. Projekt této barevné koalice se nesetkal s takovým úspěchem, jako by si zastoupené strany přály, nicméně kandidáti a kandidátky Zelených zanechali příznivý dojem, zejména svým věcným vystupováním, které kontrastovalo s vágním působením zkušených politických kádrů. Žádný ze Zelených mandát v europarlamentu nezískal.

V podstatě hned po eurovolbách se rozběhla jednání o tom, v jaké podobě strany budou kandidovat do polského parlamentu. Nejprve vlastní postup oznámili lidovci (PSL), o něco později vlastní projekt Levice představili SLD, Razem a Wiosna Roberta Biedroně. Zelení stáli před rozhodnutím, zda se přidat k levicovém projektu, nebo zůstat v Občanské koalici – kde uprázdněná místa po PSL a SLD zaujali zástupci občanské společnosti nebo samospráv.

Pro druhou možnost se nakonec rozhodli. I tak se ale jednalo o spíše středopravicový subjekt, byť jeho program se i vlivem zelených zásadně posunul už před evropskými volbami, například i otevřením tématu ukončení těžby uhlí v Polsku.

Při konečném rozhodování převážila zkušenost s existujícím projektem nad nejistotou nové levicové platformy. V ní by totiž zelení museli svou značku potlačit více, než tomu bylo v rámci Občanské koalice.

Problematické bylo i to, že zatímco v rámci Občanské koalice byli zelení plnoprávný koaliční subjekt a mají tak právo na peníze od státu, levicový projekt kandidoval na listě SLD a jednotlivé strany příspěvek nedostanou. V neposlední řadě Občanská koalice nabídla zeleným více volitelných míst, přičemž jednička lubušského regionu a dvojka ve Wrocławi byly víceméně jisté.

O tom, že zelených poslanců bude nakonec trojice, rozhodl i dobrý výsledek ve Varšavě, kde se Urszula Zielińska dostala do Sejmu z osmého místa kandidátky. Zielińska představuje zástupkyni generace Poláků, která žila mnoho let v cizině, ale již se na dění ve vlasti nemohli dívat a po návratu se začali politicky angažovat.

Vedle ní v sejmu zasedne botanik a krajinný architekt Tomasz Aniśko, který představuje odbornou a generačně starší tvář strany. A více než sedmadvacet tisíc hlasů ve Wrocławi poslalo do paralamentu i třiatřicetiletou spolupředsedkyni Małgorzatou Traczovou, která tak úspěšně završila čtyřletou periodu ve vedení strany. Má velký politický talent, i média oceňují její vystupování a dokáže se prosadit i proti zkušeným matadorům polské scény.

V budování strany Traczová uspěla, nyní však přichází zkoušky nové úrovně – dokáže tříčlenný klub v parlamentu získat pro své návrhy pozornost a spojence? Ve spojení s dalšími zvolenými poslanci a poslankyněmi zejména z kandidátky Levice bude aktuální složení sejmu určitě mnohem zajímavější než to minulé.

Přesto však vládnoucí PiS disponuje většinou čtyř hlasů a pro návrhy z jiných stran bude prostoru jen minimum. Zvlášť pokud se mají týkat takových otázek, jako ukončení těžby uhlí nebo narovnání postavení LGBT komunity.

Polští Zelení díky účasti v parlamentu získají další kapacity na svůj rozvoj, na který budou mít navíc dostatek času; Polsko sice čekají brzy volby prezidentské, ale těm se z logiky věci Zelení příliš věnovat nebudou. Až do roku 2022 tak mají čas na další budování strany, tentokrát i na komunální úrovni.

Podaří se jím nalákat aktivisty a aktivistky z městských hnutí, které mají v mnoha polských městech silnou pozici, jejich členové a členky se ale doposud spojování s celostátními stranami až na výjimky spíše bránili? Polský venkov je pro Zelené spíše nedosažitelný, města by jim ale, podobně jako v dalších zemích, mohla být více nakloněna. A bez debaty je i to, že zelené i nadále uvidíme také na polských ulicích a náměstích, protože další čtyři roky vlády PiS přinesou zcela jistě i další příležitosti proti této vládě demonstrovat.

Budapešťský zelený primátor
Pozornost velké části Evropy byla upřena i na komunální volby v Maďarsku. Sjednocené opozici se podařilo nejen prosadit na místo primátora hlavního města svého kandidáta Gergely Karácsonyho, ale také uspět v městských částech, jejichž starostové tvoří většinu budapešťského městského zastupitelstva. Bez této většiny by Karácsony mohl jen těžko vládnout. Z třiatřiceti členů pochází z řad opozice osmnáct zastupitelů.

Spojené opozici proti FIDESZ se podařilo uspět i v části velkých měst, byť se nepodařilo „vytrhnout“ Györ ze spárů tamějšího starosty, který byl na tajně pořízených nahrávkách, jež spatřily světlo světa týden před volbami, usvědčen z užívání drog a sexu s prostitutkami na chorvatské jachtě. Celkem drží FIDESZ třináct z třiadvaceti velkých měst, deset je pak v rukou opozice. To je posun, doposud to byla jen města tři.

Karácsony není zajímavý jen tím, že se mu podařilo porazit Orbánova koně. Jedná se o progresivního politika, který svým zvolením dovršil velmi zajímavé obsazení pozic primátorů hlavních měst všech zemí V4. Varšavský primátor Rafał Trzaskowski, pražský Zdeněk Hřib i bratislavský Matúš Vallo si budou s Karácsonym zřejmě rozumět – určitě více, než si rozumí s premiéry vlád svých zemí.

Karácsony byl mezi zakladateli maďarské zelené strany LMP, za kterou byl v letech 2010 až 2014 poslancem. Nicméně, v roce 2013 se spolu s dalšími sedmi poslanci rozhodli pro odchod z ní. Důvodem byl zásadní nesouhlas s postupem pro volby v roce 2014 - Karácsony a spol. preferovali proti Orbánovi společný postup s dalšími stranami, zatímco tehdejší vedení LMP okolo Andráse Schiffera jakoukoli spolupráci zejména se socialisty, které považovali za zkorumpované a nevěrohodné, odmítalo.

Karácsony a spol. nejprve založili platformu Dialog pro Maďarsko, kterou následně proměnili v plnohodnotnou stranu s názvem Dialog (Párbeszéd). Její člen Benedek Jávor byl v roce 2014 zvolen na společné kandidátce se socialisty do europarlamentu, kde se připojil k zelené frakci. Karácsony pak uspěl ve volbách v 15. okrsku v Budapešti, kde se stal starostou. Spolupráce strany Párbeszéd se socialisty z MSZP pokračovala i nadále, včetně parlamentních voleb 2018.

V nich se opakoval scénář z roku 2014, kdy původní zelená strana LMP, která odchod jedné své frakce až překvapivě dobře přežila, odmítla postavit proti Orbánovi společné opoziční kandidáty v jednomandátových obvodech. Strana sice získala sedmiprocentní zastoupení v parlamentu, byla ale zároveň viněna z toho, že právě kvůli její neochotě ke společnému postupu získal Orbánův FIDESZ ústavní většinu.

Povolební hádky a spory ve straně vedly k vystoupení obou tehdejších spolupředsedů ze strany, přičemž nová vedoucí dvojice přinesla – na zelenou stranu málo vídaný – příklon ke konzervativní politice. Tato politika v letošních eurovolbách neuspěla (s výsledkem pouze 2.38 %) a LMP ztratila své postavení.

To si naopak v primárkách v Budapešti posílil Karácsony, který nakonec zastupoval celou opozici. Formálně nebyl členem tohoto projektu Jobbik, nicméně strana nepostavila svého kandidáta. Vítězství Karácsonyho bylo nejen ukázkou obratné spolupráce opozice, která dokázala v prostředí obří mediální i finanční převahy vládnoucí strany uspět, ale také de facto dlouholetým potvrzením Karácsonyho strategie z roku 2013, kdy tvrdil, že k porážce Orbána vede cesta pouze skrze spolupráci všech opozičních subjektů.

Zelený politik Gergely Karácsony dokázal sjednotit celou opozici a porazil v Budapešti Orbánův FIDESZ. Repro DR

Je nyní otázkou, kam se posune Párbeszéd jako strana - viditelný starosta hlavního města bývá tahounem, na druhou stranu jako společný kandidát opozice bude muset preferovat výsledky pro občany před růstem své strany. Vzhledem k tomu, že v eurovolbách posílily i doposud menší strany jako středolevicová Demokratická koalice a liberální Momentum, je otázkou, zda není pro malou zemi jako Maďarsko spíše luxusem mít dvě zelené strany. I Karácsony se nechal slyšet, že aktuálně nevidí mezi Párbeszéd a LMP téměř žádné rozdíly.

Potenciální spojení, či alespoň trvalejší spolupráce je zatím ve fázi úvah, ale při pohledu zvenčí by to dávalo smysl – Párbeszéd by mohl dodat známé tváře, LMP zase mnohem širší strukturu v regionech.

Vedle Karácsonyho má Párbeszéd i populárního Benedeka Jávora, který se proslavil bojem proti skandální smlouvě Maďarska s Ruskem o jaderné elektrárně Paks. LMP má nyní zhruba čtyřicet čerstvě zvolených komunálních zastupitelů a je také zabydlené jako člen ve strukturách European Green Party. Otázkou samozřejmě je, nakolik jsou v obou stranách přítomné staré rány a jak vypadají mezilidské vztahy.

Karácsony je pro Budapešť i pro Maďarsko dobrá zpráva. Pod jeho vedením se i do metropole na Dunaji dostane ekologická samospráva, včetně důrazu na udržitelnou mobilitu, transparentnost nebo dostupné bydlení.

Pokud by dokázal přetavit volební úspěch v dobrý výkon primátorské funkce, byl by jeho příběh navíc signálem, že zelená politika je životaschopná i v tak komplikovaných podmínkách, jako je Orbánem spoutané Maďarsko. A to by zase mohlo být inspirací i pro další země střední a východní Evropy – včetně České republiky.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.