Parlamentní volby v Rakousku a Polsku a komunální volby v Maďarsku přinesly v mnoha ohledech pozitivní zprávy o stavu zelené politiky v těchto zemích. Byť jsou všechny tři země ve svém kontextu velmi špatně srovnatelné a zelení politici a političky v nich mají zásadně odlišné úkoly, dá se říct, že „zelená vlna“ dokázala zasáhnout do jisté míry i střední Evropu. Podívejme se na situaci v každé z těchto zemí podrobněji.

Rakousko: Skončí velkolepý návrat až ve vládě?

Rakouští Zelení vypadli díky interním sporům před dvěma lety z parlamentu. Chvíli poté, co se jejich ex-předseda Van der Bellen stal prezidentem to bylo šokující, ale dá se říct že zasloužené. Šéf Van der Bellenovy kampaně a tehdejší generální sekretář Zelených Stefan Wallner odešel po náročné, rok trvající kampani do soukromého sektoru a jeho zkušenosti ve vedení strany chyběly.

Jeho nástupci nedokázali pohlídat ambice dlouholetého člena Petera Pilze, který poté, co se nedostal na volitelné místo kandidátky, odešel a založil vlastní stranu. Ta se, do parlamentu, na rozdíl od zelených, kteří získali jen 3,8 %, dostala. Obrazu rozhádaných zelených nepomohl ani rozkol s mládežnickou organizací strany, která se po vypovězení spolupráce přidala k rakouským komunistům.

Ztráta pozic ve sněmovně, kde zelení zasedali nepřetržitě od roku 1986, byla bolestná. O práci přišlo přes sto lidí, kteří pracovali ve straně, poslaneckém klubu a zelené nadaci. Nebyl vlastně nikdo, kdo by stranu chtěl vést, a tak pozice nejprve dočasného a potom trvalého lídra de facto spadla na zkušeného Wernera Koglera. Vzděláním ekonom dokázal vyřešit nedostatek financí strany a ve spolupráci se zmíněnou nadací nastartoval proces široké diskuse o její obnově.

Série akcí, která měla znovu nadefinovat roli a pozici zelených v Rakousku, byla velmi úspěšná. Debaty o programu, organizaci i komunikaci vyústily jak v novou vizi, tak ke zvolení nového vedení strany, které tuto vizi mělo realizovat. Prvním úspěšným testem se staly volby do Evropského parlamentu.

Kogler jako lídr kandidátky uspěl, místo v Bruselu a Štrasburku ale přenechal dalším, protože mezitím — po Stracheho aféře IbizaGate — už Rakousko čekal další test v podobě předčasných voleb. Mimochodem, v tuto chvíli mají rakouští zelení jen dvě europoslankyně (dřívější televizní hvězdu Sarah Wienerovou a zkušenou političku Moniku Vana), pokud ale dojde na brexit, připojí se k ním i biozemědělec a kandidát na spolupředsedu Evropských zelených Thomas Waitz.

Dá se říct, že aféra H. Ch. Stracheho a jeho FPÖ spadla zeleným do klína. Průzkumy jim dávaly zhruba okolo deseti procent hlasů a dynamika klimatických stávek pak jejich výsledek vynesla na skvělých 13.9 %, což znamenalo 26 poslanců. Jedná se vesměs o nové tváře, pouze dva z nich již zkušenosti z parlamentu mají. Kogler si před volbami dokázal prosadit i to, že tři z pěti prvních kandidátů na celostátní listině nebyli členy strany — a tyto posily z řad občanské společnosti k úspěchu také pomohly.

Skvělá čísla zelených a nad očekávání dobrý výsledek lidovců kancléře Kurze postavil Rakousko před zajímavý rébus. Dá se vyjednat vláda, ve které se spojí progresivní zelené programové postoje s konzervativní tyrkysovou? Kurz by samozřejmě nejraději vládl dále s FPÖ, ti ale po debaklu a interních sporech velmi chytře rovnou zamířili do opozice.

Druhá varianta v podobě velké koalice se sociálními demokraty je matematicky také možná, ale lidovci mají v paměti ještě své poslední angažmá v této sestavě, které s přibývajícími měsíci přerostlo ve vzájemné blokování jakýchkoli návrhů a skončilo nepopulární stagnací. Menšinová vláda pak není v rakouském politickém systému příliš zdomácnělá a zřejmě by vedla k předčasným volbám.

Debaty, zda zelení a tyrkysoví spolu mohou nebo nemohou vládnout, opanovaly Rakousko od vyhlášení výsledků. Obě strany přitom spolu sedí ve vládách hned čtyř spolkových zemí a dá se říct, že přes ideologické rozdíly mají zkušenosti, jak relativně obstojně spolupracovat. Kurz byl prezidentem Van der Bellenem pověřen jednáním o sestavení vlády a nyní začínají sondážní rozhovory.

Kogler se na ně vybavil silným vyjednávacím týmem, který pokrývá jak expertizu, tak regionální frakce jeho strany. Jsou v něm jak zkušený Rudolf Anschober, který s ÖVP vládne v Horním Rakousku a protistranu velmi dobře zná, tak místostarostka Vídně Birgit Hebeinová, která reprezentuje silnou a zřejmě nejvíce levicově naladěnou vídeňskou organizaci Zelených. V Bosně narozená Alma Zadicová pak bude mít za úkol vyjednat nelehkou kapitolu týkající se migrace.

Kogler už na začátku jasně definoval, že se do jednání pouští jako pragmatický politik, ale že do vlády Zelení určitě nepůjdou za každou cenu. Zelení si stanovili své priority i hranice, za které se nepustí.

Stanovení prioritních oblastí je velkou zkušeností z posledního a zatím jediného vládního vyjednávání mezi oběmi stranami na přelomu let 2002 a 2003. Wolfgang Schüssel a Alexander Van der Bellen tehdy vyjednávali o vládě, nicméně zelení chtěli podle komentářů v tisku příliš mnoho, a tak lidovec Schüssel dal přednost koalici se Svobodnými.

Zkušenosti z minulosti, postoj voličů a vlastní program, ale také naléhavost klimatické krize a díky IbizaGate také otřesená důvěra v rakouskou politiku - to vše jsou ingredience, ze kterých Kogler a spol. budou skládat finální rozhodnutí, zda vůbec poprvé do rakouské vlády vstoupit, nebo si tuto příležitost nechat ujít. Podle informací ze strany je atmosféra naladěna spíše kladně a ani levicové vídeňské křídlo se zatím nestaví k této možnosti odmítavě.