„My víme, co děláme, a my jsme včera v zásadě vyhráli. My jsme to zablokovali.“ Právě toto řekl Andrej Babiš po druhém dnu jednání Evropské rady poté, co se neshodla nad kandidaturou Franse Timmermanse na předsedu Evropské komise.

A takhle se v naší zemi i v ostatních státech V4 vyhrává už dlouhá léta. Elity s velkým uspokojením prezentují své politické porážky jako vítězství, svoji neschopnost porozumět výzvám a problémům současnosti jako hrdé trvání si na svém a své zanoření do předsudků a omezených představ o světě jako obhajobu zájmů obyvatel svých zemí. Důsledky tohoto přístupu právě na zasedání Evropské rady v Bruselu v minulých dnech bude muset nést celá Evropská unie ještě dlouho, síla Unie je naštěstí ve schopnosti napravovat chyby a hledat pozitivní řešení.

Frans Timmermans byl jedním z takzvaných spitzenkandidátů, tedy hlavním volebním kandidátem Evropských sociálních demokratů. Ti sice evropské volby nevyhráli, ale pro nominaci na předsedu Evropské komise měl Timmermans podporu nejen své evropské strany, ale také vítězné Evropské lidové strany.

Nejen Babiš, ale i Orbán a někteří polští představitelé ještě před bruselským zasedáním říkali, že systém spitzenkandidátů je špatný a že chtějí v čele Evropské komise někoho, kdo bude rozumět našemu regionu a hlavně někoho, kdo nebude práci Evropské komise politizovat. Od počátku to byl koordinovaný útok na evropské demokratické hodnoty, protože nikdo jiný než hlavní kandidáti největších politických uskupení nemohl mít větší demokratický mandát k tomu, aby Komisi v příštích letech vedl.

Postoje hlavních kandidátů byly ve všech podstatných otázkách veřejně známé, sami kandidáti absolvovali dlouhou volební kampaň a jejich úspěchy i nezdary byly mnohokrát komentovány. Timmermansův osobní i politický životopis je nezpochybnitelný, stejně jako jeho pevné hodnotové zakotvení v nejlepších tradicích moderního levicového evropského humanismu. Našemu regionu rozumí velmi dobře, možná až tak dobře, že právě proto ho někteří nechtějí.

Jeho evropanství a věrnost myšlenkám evropského humanismu a právní tradici současným představitelům České republiky, Polska i Maďarska vadí. Vadí jeho dlouholetá snaha přispívat k budování solidární Evropy, jeho prosazování potřebného, spravedlivého a funkčně dobře promyšleného principu uprchlických kvót, které by odlehčily zejména přímořským jihoevropským státům, jeho prosazování principů právního státu, tedy včetně příslušných řízení vůči Maďarsku a Polsku. Jeho trvalé osobní nasazení způsobilo velkou osobní averzi středoevropských politických představitelů vůči němu, bez ohledu na jeho nezpochybnitelný demokratický mandát.

Babiš, Morawiecki a Orbán tak donutili představitele silnějších evropských zemí hledat kompromisní řešení. Našlo se, ale je zákulisní, méně demokratické, méně věrohodné a Evropskou unii může do budoucna oslabovat. Že se k těmto třem zákulisním vykukům přidal také předseda italské vlády a částečně i slovenské, je smutné, ale v současném politickém neklidu v Evropě spíše očekávané.

Demokratický deficit střední a východní Evropy

Demokratický deficit, který s sebou ustoupení Evropské rady od kandidatury Timmermanse nese, není spojen jen s touto událostí, ale prolíná se nejnovějšími dějinami států střední a východní Evropy stále. Představa, že úlohou voliče je jednou za čas odvolit a pak se nemá co starat, propojuje celou starou politickou garnituru už od počátku devadesátých let až k dnešku.

Obrat můžeme hledat jen v odvážné občanské aktivitě, která těmto zneužívačům demokratických procesů názorně ukáže, že se lidé nenechají okrádat o svůj podíl na veřejném životě i na politických rozhodovacích procesech. Nedávná série působivých demonstrací v České republice ukázala, že šance na takový obrat není úplně zanedbatelná.

Evropská rada nakonec na svém prodlužovaném jednání potvrdila nominaci dosavadní německé ministryně obrany Ursuly von der Leyenové na funkci předsedkyně Evropské komise. Je to nominace z nouze, která v sobě nese méně demokracie, než by bylo třeba, vždyť Leyenová v eurovolbách vůbec nekandidovala. Jako technické řešení je to však nominace silná, a to politicky i osobnostně.

Lékařka a ekonomka, která dokázala vychovat sedm dětí a současně se věnovat nejen své profesi, ale také politické kariéře, v nichž dosáhla velmi vysokých veřejných funkcí, jistě bude mít dostatek vůle a rozhodnosti k tomu, aby si ve své budoucí funkci poradila s nesnázemi i s případnými konflikty. Pro Babiše, Orbána a Morawieckého či Kaczyńského to jistě nebude znamenat žádnou úlevu. Tím spíše, že Frans Timmermans by měl být opět prvním místopředsedou Komise.

Nové státy Evropské unie tak dosáhly důsledku, který se dal při zvolené strategii předpokládat, zůstanou v začínajícím evropském volebním období bez významnějších funkcí. To se může projevit významně, třeba na podobě unijního rozpočtu nebo na formulích dotačních programů pro další období. Evropská komise ale nedopustí, aby to významněji poškodilo také obyvatele těchto zemí.

Oslabení vyjednávací pozice může naopak znamenat cílenější dotace namísto dosavadních plošných řešení, stejně jako lepší kontrolu využívání dotací a evropských rozpočtových peněz. Evropská unie bude ale muset zacelit frustraci, která vyplyne z nedostatečného zastoupení nových členských států v nejvyšších unijních funkcích. Snad si je toho západní část Evropské unie dostatečně vědoma.

Nominace do vysokých unijních funkcí nemusejí být definitivní, suverénem evropské politiky je a musí být Evropský parlament, který si jistě nenechá líbit zákulisně vznikající pokyny k hlasování od rady předsedů vlád členských zemí. Ukázal to ostatně vzápětí po skončení jednání Evropské rady, když zcela pominul, a to už na úrovni politické frakce, dohodnuté přání, aby byl předsedou Evropského parlamentu zvolen bulharský europoslanec Sergej Stanišev. Může odmítnout i další dojednané kandidáty, anebo je podpoří, a tím jim dodá potřebnou politickou legitimitu.

Sobectví jako program

Sobectví jako program, to je podstata přístupu politiků, jako jsou Babiš, Orbán a Kaczyński. Solidarita mezi členskými státy, hledání shody a navrhování pozitivních řešení stojí mimo jejich mentální svět. Tam, kde nemohou ovládat, jen kňourají, lamentují a protestují. Vyjednávat neumějí, a proto musejí drsné porážky vydávat za blyštivá vítězství.

Nemají na mysli zájem celku, a to ani ve svých zemích, ani ve vztahu k Evropské unii. Neumějí vyjednávat, protože neumějí spojovat různorodé zájmy, proto také preferují silová řešení. Jejich myšlenkový svět je chudý, protože vyrůstá ze starých obav, předsudků a národních traumat. Okolní svět je příliš nezajímá, nemohou v něm přece dominovat. Zajímají je pouze dílčí vlastní, pragmaticky nahlížené cíle, a proto i Evropskou unii chápou jen jako účetní jednotku, jako bankomat. Ostatně i politiku vnímají především jako souboj o zdroje.

Žijí a jednají jen tady a teď, proto je také budoucnost v jejich rukou jen rukojmím nezvažovaných důsledků dnešních chaotických rozhodnutí. Programové sobectví je komplexní mapou jejich politiky. Je to sobectví starších vůči mladým, kteří budou muset ve světě modelovaném podle jejich sebestředných představ muset žít. Sobectví dobře zajištěných vůči lidem z okrajů společnosti.

Příroda se v jejich mentalitě dá měřit jen tunami, megawatty či krychlovými metry betonu a kilometry dálnic, necítí k ní žádnou odpovědnost jako k provázanému celku, který je hodnotou sám o sobě. Společnost chtějí neměnnou a předvídatelnou, proto si za spojence hledají především ty, kteří ulpívají v podobných předsudcích.