Visegrádismus, to je sobectví jako politický program

Středoevropskou antievropskou ideologii visegrádismu stvořily národní, národovecké a sebestředně orientované politické orientace. Překonat je nebude snadné, ale je nutné se o to pokoušet.

„My víme, co děláme, a my jsme včera v zásadě vyhráli. My jsme to zablokovali.“ Právě toto řekl Andrej Babiš po druhém dnu jednání Evropské rady poté, co se neshodla nad kandidaturou Franse Timmermanse na předsedu Evropské komise.

A takhle se v naší zemi i v ostatních státech V4 vyhrává už dlouhá léta. Elity s velkým uspokojením prezentují své politické porážky jako vítězství, svoji neschopnost porozumět výzvám a problémům současnosti jako hrdé trvání si na svém a své zanoření do předsudků a omezených představ o světě jako obhajobu zájmů obyvatel svých zemí. Důsledky tohoto přístupu právě na zasedání Evropské rady v Bruselu v minulých dnech bude muset nést celá Evropská unie ještě dlouho, síla Unie je naštěstí ve schopnosti napravovat chyby a hledat pozitivní řešení.

65228407_1565156696954302_7525595220210089984_nPředstavitelé států V4 rádi prezentují omezené představy o světě jako obhajobu zájmů obyvatel svých zemí. Foto FB A. Babiše

Frans Timmermans byl jedním z takzvaných spitzenkandidátů, tedy hlavním volebním kandidátem Evropských sociálních demokratů. Ti sice evropské volby nevyhráli, ale pro nominaci na předsedu Evropské komise měl Timmermans podporu nejen své evropské strany, ale také vítězné Evropské lidové strany.

Nejen Babiš, ale i Orbán a někteří polští představitelé ještě před bruselským zasedáním říkali, že systém spitzenkandidátů je špatný a že chtějí v čele Evropské komise někoho, kdo bude rozumět našemu regionu a hlavně někoho, kdo nebude práci Evropské komise politizovat. Od počátku to byl koordinovaný útok na evropské demokratické hodnoty, protože nikdo jiný než hlavní kandidáti největších politických uskupení nemohl mít větší demokratický mandát k tomu, aby Komisi v příštích letech vedl.

Postoje hlavních kandidátů byly ve všech podstatných otázkách veřejně známé, sami kandidáti absolvovali dlouhou volební kampaň a jejich úspěchy i nezdary byly mnohokrát komentovány. Timmermansův osobní i politický životopis je nezpochybnitelný, stejně jako jeho pevné hodnotové zakotvení v nejlepších tradicích moderního levicového evropského humanismu. Našemu regionu rozumí velmi dobře, možná až tak dobře, že právě proto ho někteří nechtějí.

Jeho evropanství a věrnost myšlenkám evropského humanismu a právní tradici současným představitelům České republiky, Polska i Maďarska vadí. Vadí jeho dlouholetá snaha přispívat k budování solidární Evropy, jeho prosazování potřebného, spravedlivého a funkčně dobře promyšleného principu uprchlických kvót, které by odlehčily zejména přímořským jihoevropským státům, jeho prosazování principů právního státu, tedy včetně příslušných řízení vůči Maďarsku a Polsku. Jeho trvalé osobní nasazení způsobilo velkou osobní averzi středoevropských politických představitelů vůči němu, bez ohledu na jeho nezpochybnitelný demokratický mandát.

Babiš, Morawiecki a Orbán tak donutili představitele silnějších evropských zemí hledat kompromisní řešení. Našlo se, ale je zákulisní, méně demokratické, méně věrohodné a Evropskou unii může do budoucna oslabovat. Že se k těmto třem zákulisním vykukům přidal také předseda italské vlády a částečně i slovenské, je smutné, ale v současném politickém neklidu v Evropě spíše očekávané.

Demokratický deficit střední a východní Evropy
Demokratický deficit, který s sebou ustoupení Evropské rady od kandidatury Timmermanse nese, není spojen jen s touto událostí, ale prolíná se nejnovějšími dějinami států střední a východní Evropy stále. Představa, že úlohou voliče je jednou za čas odvolit a pak se nemá co starat, propojuje celou starou politickou garnituru už od počátku devadesátých let až k dnešku.

Obrat můžeme hledat jen v odvážné občanské aktivitě, která těmto zneužívačům demokratických procesů názorně ukáže, že se lidé nenechají okrádat o svůj podíl na veřejném životě i na politických rozhodovacích procesech. Nedávná série působivých demonstrací v České republice ukázala, že šance na takový obrat není úplně zanedbatelná.

Evropská rada nakonec na svém prodlužovaném jednání potvrdila nominaci dosavadní německé ministryně obrany Ursuly von der Leyenové na funkci předsedkyně Evropské komise. Je to nominace z nouze, která v sobě nese méně demokracie, než by bylo třeba, vždyť Leyenová v eurovolbách vůbec nekandidovala. Jako technické řešení je to však nominace silná, a to politicky i osobnostně.

Lékařka a ekonomka, která dokázala vychovat sedm dětí a současně se věnovat nejen své profesi, ale také politické kariéře, v nichž dosáhla velmi vysokých veřejných funkcí, jistě bude mít dostatek vůle a rozhodnosti k tomu, aby si ve své budoucí funkci poradila s nesnázemi i s případnými konflikty. Pro Babiše, Orbána a Morawieckého či Kaczyńského to jistě nebude znamenat žádnou úlevu. Tím spíše, že Frans Timmermans by měl být opět prvním místopředsedou Komise.

Nové státy Evropské unie tak dosáhly důsledku, který se dal při zvolené strategii předpokládat, zůstanou v začínajícím evropském volebním období bez významnějších funkcí. To se může projevit významně, třeba na podobě unijního rozpočtu nebo na formulích dotačních programů pro další období. Evropská komise ale nedopustí, aby to významněji poškodilo také obyvatele těchto zemí.

Oslabení vyjednávací pozice může naopak znamenat cílenější dotace namísto dosavadních plošných řešení, stejně jako lepší kontrolu využívání dotací a evropských rozpočtových peněz. Evropská unie bude ale muset zacelit frustraci, která vyplyne z nedostatečného zastoupení nových členských států v nejvyšších unijních funkcích. Snad si je toho západní část Evropské unie dostatečně vědoma.

Nominace do vysokých unijních funkcí nemusejí být definitivní, suverénem evropské politiky je a musí být Evropský parlament, který si jistě nenechá líbit zákulisně vznikající pokyny k hlasování od rady předsedů vlád členských zemí. Ukázal to ostatně vzápětí po skončení jednání Evropské rady, když zcela pominul, a to už na úrovni politické frakce, dohodnuté přání, aby byl předsedou Evropského parlamentu zvolen bulharský europoslanec Sergej Stanišev. Může odmítnout i další dojednané kandidáty, anebo je podpoří, a tím jim dodá potřebnou politickou legitimitu.

Sobectví jako program
Sobectví jako program, to je podstata přístupu politiků, jako jsou Babiš, Orbán a Kaczyński. Solidarita mezi členskými státy, hledání shody a navrhování pozitivních řešení stojí mimo jejich mentální svět. Tam, kde nemohou ovládat, jen kňourají, lamentují a protestují. Vyjednávat neumějí, a proto musejí drsné porážky vydávat za blyštivá vítězství.

Nemají na mysli zájem celku, a to ani ve svých zemích, ani ve vztahu k Evropské unii. Neumějí vyjednávat, protože neumějí spojovat různorodé zájmy, proto také preferují silová řešení. Jejich myšlenkový svět je chudý, protože vyrůstá ze starých obav, předsudků a národních traumat. Okolní svět je příliš nezajímá, nemohou v něm přece dominovat. Zajímají je pouze dílčí vlastní, pragmaticky nahlížené cíle, a proto i Evropskou unii chápou jen jako účetní jednotku, jako bankomat. Ostatně i politiku vnímají především jako souboj o zdroje.

Žijí a jednají jen tady a teď, proto je také budoucnost v jejich rukou jen rukojmím nezvažovaných důsledků dnešních chaotických rozhodnutí. Programové sobectví je komplexní mapou jejich politiky. Je to sobectví starších vůči mladým, kteří budou muset ve světě modelovaném podle jejich sebestředných představ muset žít. Sobectví dobře zajištěných vůči lidem z okrajů společnosti.

Příroda se v jejich mentalitě dá měřit jen tunami, megawatty či krychlovými metry betonu a kilometry dálnic, necítí k ní žádnou odpovědnost jako k provázanému celku, který je hodnotou sám o sobě. Společnost chtějí neměnnou a předvídatelnou, proto si za spojence hledají především ty, kteří ulpívají v podobných předsudcích.

Musím poznamenat, že ačkoliv Andrej Babiš je pro mne postavou nepřijatelnou a odpudivou, mám poněkud flegmatický postoj k některým věcem, které jsou mu tisíckráte vytýkány. Je mi naprosto lhostejné, jestli v osmdesátých letech byl nebo nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti – jednak jsem byl vždy odpůrcem lustrací, jednak by po tolika letech byla dávno promlčená i vražda, kdyby se jí byl dopustil, a také to nemá s jeho výkonem vysokých veřejných funkcí moc společného, chová se v nich tak nehorázně, že chci vidět podstatu věci v současných činech a jejich souvislostech, a nikoliv v dávných hříších.

Stejně tak si myslím, že dotační problémy Babišova Agrofertu jsou podstatněji jinde než v spektakulární a bezpochyby nevkusné kauze Čapího hnízda, za kterou – předpokládám – Andrej Babiš odsouzen nebude, tedy ne že by samo trestní stíhání bylo možné zpochybňovat způsobem, kterým to dělá, a hlavně mít trestně stíhaného předsedu vlády samozřejmě velkým, především reputačním problémem je.

Republiku i Unii poškozuje a Agrofert obohacuje především systém dotací na obdělávanou zemědělskou půdu, který v České republice není omezen na jinde běžnou úroveň rozlohy typické pro malé a střední zemědělské podniky. Dotace na výrobní linky a technická zařízení, které holding Agrofert objemně čerpá, nejsou dostatečně kontrolovány z hlediska unikátnosti řešení a přínosu pro dané tržní segmenty.

Za zcela klíčovou považuji ve vztahu k Babišovi kauzu beneficience čili trvajícího ovládání holdingu Agrofert, které je prokazatelné, pro politika naprosto nepřípustné a pro veřejné rozpočty (a nakonec i pro sám holding) v důsledku neobyčejně škodlivé.

Babišismus a ještě horší systémy
Pokud Babiš bude muset, jak věřím, v dohledné době opustit funkci předsedy vlády, nepovede to samo o sobě bez zásadní proměny českého politického a společenského prostředí k větší demokratizaci a otevřenosti české politiky. Problémem ještě větším, než je Andrej Babiš, je babišismus jako systém. Jeho formulí je nepřiměřeně velké nahromadění majetku omezeným počtem osob, které jej získaly neprůhledně a právně i eticky pochybně.

Symptomem babišismu je silná oligarchizace médií, nepřehledné nátlakové skupiny vynucující si na politických elitách pro sebe příhodná řešení, hodnotová rozbředlost i neschopnost přemýšlet o budoucnosti v souboru vizí, které by byly na úrovni potřeb a nezbytností současného moderního světa. Jeho definicí je rozmlžená a prostupná hranice mezi soukromými a veřejnými zájmy i penězi, banalizace veřejné debaty o společenských a politických otázkách a podezíravý vztah k principům a zárukám právního státu.

Polsko i Maďarsko jsou v situaci ještě problematičtější a nebezpečnější, proto také jejich představitelé potřebují užitečného Babiše z Česka. Ohrožení demokracie v Maďarsku je dlouhodobé a mnohokráte doložené, zatímco Polsko letos čekají parlamentní volby, v nichž se rozhodne, zda současná vůdčí politická síla bude u moci pokračovat. Polské souvislosti jsou natolik složité, že je třeba věnovat jim zvláštní písemnou úvahu.

Tyto národní, národovecké a sebestředně orientované politické orientace stvořily středoevropskou antievropskou ideologii visegrádismu, v jehož rámci se jednotlivým aktérům navzájem dostává ujištění, že jejich destruktivní postoje jsou v zájmu vyššího celku, který jen potřebuje nepřítele, aby se vůči němu mohl vymezovat.

Najde-li česká – a věřme, že časem i polská a maďarská – společnost vůli visegrádismus překonat, má k tomu dobrého spojence, totiž hlavní, dlouhodobě velmi široký politický proud Evropské unie. Nepůjde to ale samo a nepůjde to bez nás samých. A neobejde se to bez zápasu o ty nejpodstatnější hodnoty evropské humanitní tradice.

Překonat institucionalizované sobectví vládnoucí na mnoha frontách a zasahující i velmi jemné struktury společností bude úkol především pro ty, kteří nenasávali životní zapšklost a oportunismus v dobách pozdní normalizace, ale vyrůstali v pootevírajících se či už zcela otevřených evropských i světových obzorech. Myšlenkových, hodnotových, etických i politických. Bude se muset spojit tradice solidární a sociálně citlivé společnosti s ekologickou odpovědností a vnímavostí k dějinným výzvám dneška. Cokoliv menšího by nemuselo stačit.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Správněji jde o neovisegrádismus. Čtvrtek, 11.Července 2019, 11:32:8

Klasický visegrádismus má totiž kořeny již ve 14. století a nebyl zdaleka tak reakční jako neovisegrádismus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.