Státy se obvykle spojují do různých aliancí, skupin či unií, mají-li společné dlouhodobé cíle či zájmy. Krátkodobě pak vytvářejí aliance obvykle v dobách různých ozbrojených konfliktů, aby byly silnější, než kdyby zůstaly osamoceny. U prvního z výše uvedených případů je skupina zemí Visegrádské čtyřky vlastně velmi úspěšným podnikem. Spojujícím cílem a zájmem byla rychlá integrace České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska do Evropské unie a do NATO.

Tento cíl se podařilo zdárně naplnit, ale tím také zmizel společný jmenovatel, a vlastně i význam celého „spojenectví“. Dlouhodobě je jednoznačně nejúspěšnějším spojením států projekt Evropské unie, který, kromě unikátně dlouhého míru mezi zeměmi EU, zajišťuje prosperitu, spolupráci, lidská práva a právní stát unikátnímu množství obyvatel naší planety — více než půlmiliardě.

K čemu však nadále udržovat „naši“ Visegrádskou skupinu? Co nás dnes vlastně se Slováky, Poláky nebo Maďary spojuje? Jaký je ten společný cíl a zájem? Podle mého názoru zmizel, neexistuje, případně je nesmyslný, nebo řekněme nepatřičný. Tím mám na mysli především utkvělou představu našeho V4 regionu, že společné peníze zemí Evropské unie jsou určeny především pro nás, na vyrovnání životní úrovně s nejbohatšími regiony západní Evropy.

Jako bychom neviděli, že už dávno nepatříme mezi nejchudší oblasti Unie. Stačí se podívat do Řecka, na jih Itálie, nemluvě o Rumunsku nebo Bulharsku. Tento náš společný nepatřičný zájem, tedy že k evropské prosperitě a solidaritě nehodláme nijak přispívat, ale pouze ji donekonečna netransparentně využívat, se opravdu nedá označit za důvod udržování dlouhodobého spojenectví zemí V4.

Jako region V4 jsme bohužel za patnáct let členství v EU a za osmadvacet let existence Visegrádu nebyli schopni vygenerovat žádnou pozitivní představu další spolupráce, žádné společné evropské nebo regionální cíle či představy, které by byly schopny přesvědčit ostatní o přínosu našich zemí pro ostatní. Havlovu ideologii ochrany lidských práv jsme opustili, změnu klimatu neřešíme, ale naopak k ní rekordně v emisích na hlavu přispíváme.

↗

EU už nechce riskovat podobné zkušenosti a zklamání, které připravuje třeba Kaczynski a Orbán. Foto Beyond the Transition

Naše společné volání po rozšíření Evropské unie jsme sami zdiskreditovali tím, že na Západě už nikdo ze „starých“ členských států EU nechce riskovat podobné zkušenosti a zklamání s nováčky, které jim připravil a připravuje Orbán, Kaczynski nebo třeba zkorumpované Bulharsko a Rumunsko. Zeman či Kotleba jsou naštěstí mimo rozlišovací schopnost našich partnerů na Západě. Ukrajinu jsme kolektivně hodili za hlavu. Zbývá visegrádská mantra — chceme peníze (a nemluvte nám do čeho) a nechceme uprchlíky. A to je trochu málo.

Ani řekněme uchopitelnější výstupy ze schůzek zemí V4 nepřesvědčují o smysluplnosti tohoto regionálního projektu. V listopadu jsme se shodli, že podporujeme jadernou energetiku — ekonomický nesmysl. Stavba nových bloků je vzhledem k cenám energie jasně nerentabilní, navíc každá stavba jaderné elektrárny v posledních letech kdekoli na světě se prodloužila a dramaticky prodražila, nevíme, co s jaderným odpadem a geopoliticky se jedná o další nástroj expanze agresivního Ruska.

V říjnu jsme jako V4 společně přišli na to, že Frontex (evropská pohraniční agentura) by měl poskytovat podporu pouze zemím EU. Nesmysl, potřebujeme přece společně a se silným Frontexem řešit to, aby ustaly důvody exodu například Afričanů a problémy v tranzitních zemích Afriky a Balkánu, a lidé se na nebezpečnou cestu za bezpečím ani nemuseli vydávat.

O něco lépe znějí nápady na vysokorychlostní železnici mezi hlavními městy zemí V4, modernizaci armády nebo nejnověji spolupráci V4 a Německa na posílení bezpečnosti v Maroku, což lze ovšem přeložit také tak, že nechceme žádné běžence z Maroka a rádi bychom Maročanům dodávali naše krásné zbraně.

Měli bychom přiznat, že cíl Visegrádské čtyřky byl úspěšně naplněn a není důvod toto umělé spojenectví nadále prodlužovat. Nehledě na to, že mi bylo bývalého premiéra Sobotky vždy až líto, když musel s kyselým úsměvem na společných fotografiích pózovat s Orbánem, Ficem a Kaczynským.

To už by mnohem větší smysl dávalo spojenectví třeba s Pobaltím s vizí vytvoření plánu společné evropské obranné politiky proti stále agresivnějšímu Rusku, s vizí vytvoření systému kybernetické bezpečnosti nebo vizí společné evropské digitální politiky, v níž je šampionem Estonsko.

Nebo třeba společných receptů proti velmi nepříznivému demografickému vývoji, exodu lékařů a inženýrů do bohatších zemí EU. Visegrádský zájem na energetické a zemědělské politice devastující životní prostředí a na společném torpédování větší akceschopnosti Evropské unie by měl co nejdříve zmizet na smetišti dějin.