Adrien Beauduin jako publicista obyčejně přibližuje kontext a dění ve střední Evropě frankofonním čtenářům. V následujícím rozhovoru své úvahy ovšem výjimečně formuluje pro české publikum. Beauduin si v současnosti dělá doktorát v oboru gender studies na Středoevropské univerzitě (CEU), jež byla v Budapešti založena finančním magnátem a filantropem Georgem Sorosem.

Jeho analýza společenské situace ve střední Evropě je ale ovlivněna i zkušeností z předchozího pobytu v České republice a v Polsku. Znalost regionu si Beauduin osvojoval už během studií: v Kanadě studoval evropskou historii a v Londýně slovanská a východoevropská studia.

Rozhovor byl veden v češtině, jež je jedním se sedmi jazyků, které Adrien Beauduin ovládá. Zajímal nás jeho pohled na nynější situaci v Maďarsku. Zaměřili jsme se na dění kolem CEU a na úlohu studentského a odborového hnutí v probíhající společenské mobilizaci. V první řadě ovšem Adriena Beauduina představujeme jako člověka, který byl na jednom z protivládních protestů zadržen policií a aktuálně mu hrozí až osm let vězení za čin, který, jak tvrdí, nespáchal.

V posledním týdnu o vás světová média hovoří jako o „Orbánově ideálním nepříteli“. Jak jste si vysloužil toto označení?

Vysloužil jsem si je, protože ideálně odpovídám propagandistickému obrazu nepřítele v Orbánově Maďarsku. Jsem studentem Středoevropské univerzity, která je v provládních médiích líčena jako továrna liberalismu, multikulturalismu a levicového myšlení, a studuji obor genderová studia, který letos v říjnu zrušila maďarská vláda, protože neodpovídá jí prosazované nacionalisticko-konzervativní ideologii. Možná také hraje roli to, že jsem ze Západu a mám dvojí občanství, belgické a kanadské, což je jistě dobrý symbol západního kosmopolitismu.

A co se reálně stalo, že vás začali trestně stíhat?

Poprvé za Orbánovy vlády se stalo to, že policie násilně zasáhla proti demonstrujícím občanům a propagandistický aparát hledal cesty, jak to ospravedlnit. Bohužel v něm chybí kreativní lidé, a tak nevymysleli nic jiného, než že za všechno špatné v posledních letech mohou Sorosovi žoldáci. Mé zatčení dodalo jejich konspirační teorii na důvěryhodnosti, a proto se v tom nyní vyžívají.

Zásah se odehrál 12. prosince během demonstrace proti tak zvanému otrockému zákonu, který navyšuje přesčasy z 250 na 400 hodin ročně. V tentýž den byl také schválen zákon oklešťující nezávislost justice. Lidé začali protestovat už v poledne a odpoledne se vydali do ulic.

Později večer nastaly první potyčky před parlamentem a policie použila proti protestujícím pepřový sprej. Těsně před půlnocí se to již uklidnilo a chystal jsem se domů, když tu náhle policisté zasáhli proti skupině lidí zapalujících sáňky.

Náhodou zatkli i mě spolu s dalšími čtyřmi lidmi. Strávili jsme noc na policejní stanici a, když jsme se ráno dozvěděli, že čelíme obvinění z organizovaného útoku proti veřejné osobě, za který v Maďarsku hrozí trest odnětí svobody na dva až osm let, byli jsme v šoku. Dle slov ostatních, kteří byli obviněni spolu se mnou, nás obviňují z toho, že jsme levou rukou udeřili policisty a kopali do nich…

Zdá se to samozřejmě divné, že bychom dělali úplně ty stejné pohyby ve stejném čase… S ostatními obviněnými jsem se však nikdy předtím nesetkal a policisty jsem nenapadl. To dosvědčují rovněž zveřejněná videa.

Žil jste nějakou dobu v České republice, Polsku a Maďarsku. Po vašem zatčení se za vás postavilo vícero aktivistických skupin z České republiky. Je pro vás zkušenost s českým aktivistickým prostředím v něčem specifická?

Ano. Musím říct, že v České republice jsem měl štěstí podílet se na skvělém projektu, jakým je Klinika, a poznat tam hodně úžasných lidí, kterým jsem moc vděčný za solidaritu. Dřív jsem se angažoval v různých aktivistických a politických projektech v Québecu, Berlíně a Varšavě, ale v Praze to bylo jiné.

Přijel jsem do Prahy v říjnu 2015 a angažoval jsem se jen minimálně, ale po demonstraci proti pevnosti Evropa a útoku na Kliniku v únoru 2016 jsem se začal více pohybovat v pražském aktivistickém prostředí. Právě na Klinice, která po žhářském útoku čelila i politicko-úřednickým ústrkům, jsem se cítil vítán a užitečně.

Na Klinice jsem zažil, jaké je to být součástí kolektivního a nehierarchického rozhodování a prožil jsem tam spoustu kulturních a politických akcí. Kromě toho jsem se přidal ke skupině učitelů a učitelek cizích jazyků a učil jsem tam francouzštinu. Klinika pro mě asi byla nejsilnějším životním aktivistickým zážitkem a hodně mně naučila. Praha ztratí hodně, pokud ji vyklidí.

Jste součástí skupiny studentů, kteří se zasazují o setrvání Středoevropské univerzity v Budapešti. Kromě uspořádání demonstrace jste se rozhodli vytvořit kolektiv Svobodné univerzity a přesunuli jste na jeden týden přednášky budapešťských univerzit do stanů postavených přímo pod Orbánovými okny. Jak vaše skupina vznikla a jaké mají její aktivity ohlas?

Na konci října oznámila administrativa univerzity, že se Středoevropská univerzita přestěhuje do Vídně, pokud do 1. prosince maďarská vláda nepodepíše dohodu, která by univerzitě umožnila dál fungovat v Maďarsku. Orbánova vláda proti „Sorosově univerzitě“ bojovala už rok a půl, protože prý propaguje multikulturalismus a neomarxismus.

Bylo jasné, že se vláda snaží donutit Středoevropskou univerzitu k tomu, aby odešla z Maďarska. Po první demonstraci na její podporu, kterou uspořádala liberální opoziční strana Momentum, byla hrstka z nás studentů a studentek naštvaná prázdnými hesly, která jsme tam slyšeli. Rozhodli jsme se proto podniknout něco ráznějšího, ačkoli jsme nevěřili, že můžeme zvítězit.

Byl jsem překvapen, že na první schůzku přišlo více než padesát odhodlaných studentek a studentů. Zvláště mě potěšilo, když jsme se dohodli na tom, že budeme prosazovat i témata, která přesahují situaci kolem Středoevropské univerzity.

Všichni jsme si uvědomili, že vzdělání v Maďarsku je dlouhodobě pod tlakem Orbánova režimu, a proto jsme chtěli být solidární vůči jiným studentkám a studentům. Naším primárním cílem bylo pomoci vybudovat silné a nezávislé studentské hnutí.

K tomu jsme všichni podporovali myšlenku, aby naše hnutí bylo založeno na demokratických a nehierarchických principech. Tato praxe nám pomohla přenést se přes některé chyby a spory. Jednou z výhod ve srovnání s jinými studentskými skupinami na Středoevropské univerzitě byla také naše nezávislost na univerzitní administrativě.

Nejsme zaregistrovaní jako univerzitní spolek, a tudíž nejsme ani podporováni Studentskou unií. Od začátku jsme se distancovali od vedení univerzity, a to nám pomohlo mít větší legitimitu v očích studentů a studentek jiných vysokých škol, kteří občas nahlížejí na boj za setrvání Středoevropské univerzity v Maďarsku jako na sobeckou agendu jedné instituce.

Důvěryhodnost Středoevropské univerzity v maďarském prostředí poškodilo totiž to, že se v časech první vlny útoků na akademickou svobodu jiných univerzit a institucí proti nim ostře neohradila. Poškodilo ji zkrátka, že sama neprojevila solidaritu s ostatními univerzitami.

Jak se aktuálně studentské hnutí v Maďarsku vyvíjí?

Shodou okolností vznikl náš kolektiv právě ve chvíli, kdy bylo studentské hnutí v Maďarsku spíše na dně, ale už už se chystalo jeho znovuzrození. Oficiální studentské svazy jsou buď pasivní, anebo pod vlivem vládnoucí strany Fidesz. Vzpoura studentů a studentek z let 2011-2012 byla daleko za námi a někteří studenti a studentky o tom ani nevědí.

Právě během naší okupace v rámci „Svobodné Univerzity“ dokončila ale skupina budapešťských studentů a studentek přípravy založení nových, nezávislých studentských odborů, Hallgatói Szakszervezet (česky: Studentské odbory — poznámka autorek). Byla to šťastná náhoda a okamžitě jsme se přidali.

Zatím jsou nové studentské odbory omezené převážně na fakulty sociálních věd v Budapešti. Ale doufám, že se budou rozšiřovat.

Jak podle vás mění současná studentská mobilizace a avizovaný odchod Středoevropské univerzity z Maďarska pohled na to, jakou roli má hrát univerzita v rámci společnosti? Zmínil jste se o tom, že studentský kolektiv na Středoevropské univerzitě neusiluje pouze o setrvání univerzity v Budapešti. Zasazuje se také o akademickou svobodu a za demokratické, dostupné vzdělávání. Kolektiv „Svobodné univerzity“ se také rozhodl podpořit odbory, jež mobilizují proti zákonu o přesčasech… Jedná se pouze o mimořádnou událost nebo je to pokus rozšířit společenskou úlohu univerzity v situaci stále nepokrytějšího autoritářství a prekarizace?

Jsem velmi rád, že jsme se na začátku rozhodli využít naši privilegovanou pozici jako studenti a studentky soukromé univerzity s obrovskou mediální pozorností, abychom mluvili o problémech našich maďarských kolegyň a kolegů. Skoro všichni máme stejný pohled na roli univerzit a studentů a studentek ve společnosti.

Cílem pro nás není to, abychom měli co nejlepší vzdělání, které by nám zajistilo prestižní pracovní pozice a vysoké platové ohodnocení… Chceme žít v lepší společnosti pro všechny. K tomu samozřejmě patří dostupné vzdělání, aby se vzdělávat mohlo co nejvíce lidí, nikoli jen děti z bohatých rodin.

Pak na konci listopadu přišla zpráva o novém zákonu o pracovních přesčasech, takzvanému otrockému zákonu. Tím záměrem jsme byli znechuceni. Víme, že maďarští dělníci a dělnice už teď pracují mnoho hodin za mizerné mzdy… Situace je ještě horší než v České republice.

Ačkoli maďarští studenti a studentky nebyli zvyklí vyjadřovat se k tématu pracovních podmínek, my, zahraniční studenti a studentky, jsme měli jinou zkušenost. Studentské hnutí musí bojovat o lepší společenství a budovat vztahy s jinými sociálními skupinami.

V čase, kdy poslanci a poslankyně zákon projednávali, jsme již okupovali náměstí před parlamentem. Řešili jsme, jak udělat malý flashmob proti zákonu. Navíc jsme pozvali odbory na setkání před našimi stany a uspořádali studentsko-dělnické fórum. 8. prosince jsme se shromáždili ve studentském bloku na demonstraci odborů.

Odbory potěšilo, jak jsme se účastnili pochodu, i to, jak jsme byli hluční. O dva dny později se jela skupinka z nás spolu s odboráři zúčastnit blokády silnic na venkově. 12. prosince, kdy byl otrocký zákon sněmovnou přijat, jsme okamžitě vyšli do ulic a protestovali jsme. Toho dne jsem byl zatčen, ale mé kolegyně a kolegové se nenechali zastrašit a následující den byli znovu v čele protestů.

Studujete doktorát v oboru gender studies na Středoevropské univerzitě. Proč jste se rozhodl pro tuto univerzitu?

Už dlouhodobě se věnuji Střední a Východní Evropě a nevidím smysl studovat region z dálky, z lavic amerických nebo britských univerzit. Co se týče Středoevropské univerzity, chtěl jsem na ní být navzdory současným problémům i kvůli nim.

Přál jsem si stát se součástí snahy o její setrvání, která souvisí s širším bojem za demokratické Maďarsko. Kromě toho jsem se dřív učil maďarsky a chtěl jsem se v tom zdokonalit. Genderová studia mají velkou výhodu, že jsou opravdu interdisciplinární a na Středoevropské univerzitě máme skvělou katedru.

Středoevropská univerzita je institucí, která v mnohém odráží dynamiku vývoje ve střední Evropě po roce 1989. Byla založena Georgem Sorosem, který byl v této souvislosti ovlivněn koncepcí „otevřené společnosti“ Karla Poppera. V kontextu současného Maďarska a jeho vládní ideologie vize „otevřené společnosti“ reprezentuje bezpečnostní a kulturní hrozbu.

Jejím ztělesněním se stali především uprchlíci. Koncept „otevřené společnosti“ a jeho historie je ovšem vnímán kriticky i některými z těch, kteří na Středoevropské univerzitě učí či studují. Kritika se ovšem samozřejmě vede z jiných pozic.

Jak se na ideu „otevřené společnosti“ díváte vy?

Koncepce „otevřené společnosti“ je dítětem studené války a byla samozřejmě namířena proti Sovětskému svazu a zemím reálného socialismu. Kladla důraz na důležitost osobních svobod a občanských práv, které byla ve východním bloku denně porušována.

Jenomže černobílý obraz nebyl tak docela pravdivý a úplně se v této souvislosti zapomínalo na hospodářskou situaci, která rozvoj otevřené společnosti na Západě umožnila. V té době zažil západní svět velký růst, který zaručil lidem blahobyt a stabilitu.

Tak byly zajištěny podmínky, díky nimž bylo možno rozvíjet ducha tolerance. Například na reakci vůči uprchlíkům bylo vidět, že bohaté země byly vstřícnější, ačkoli to nechci příliš zjednodušovat jen na ekonomické důvody.

Právě oddělování občanských práv od těch hospodářských ale vnímám jako omezenost současných společensko-politických debat ve střední Evropě. Po roce 1989 se celá střední Evropa rozhodla pro liberálně demokratickou orientaci. Zapomnělo se však na to, že si člověk s mizernou mzdou a prekérním životem svobodu, kterou mu současný řád garantuje, nejspíš nemůže úplně užít.

Liberálové naříkají nad lidmi, kteří prodávají demokracii za koblihu. Osobně ovšem chápu, proč se to děje. Pokud do představy demokratických svobod a práv nezahrneme i práva hospodářská a sociální, nebude možné projekt otevřené společnosti ve střední Evropě realizovat a demagogové jako Orbán budou nadále využívat frustrace obyvatel.

Na Středoevropské univerzitě se to podle mého názoru reflektuje nedostatečně. Například zaměstnanci bezpečnostní a úklidové služby nemají pracovní smlouvu s univerzitou, ale externě přes agenturní firmu. Mají nízké mzdy a mě by vůbec nepřekvapilo, kdyby ve volbách volili Orbána.

Stejně to vidím s dlouhodobým přátelstvím univerzity s firmami jako Morgan Stanley nebo ExxonMobil, které pravidelně zve, aby mezi studenty rekrutovali své pracovníky. Tyty korporace jsou přeci nepřáteli otevřené společnosti, stejně jako Orbán, protože vytvářejí podmínky, jež poskytují demagogům voličskou základnu.

Morgan Stanley je jednou z firem, které způsobily finanční krizi roku 2008. Citelný hospodářský propad v Maďarsku pomohl Viktoru Orbánovi k drtivému vítězství v roce 2010. ExxonMobil dlouhodobě bojoval proti ekologickým opatřením a financoval falešný výzkum, popírající klimatické změny. Ty rovněž vedou — a v budoucnu ještě s větší razancí povedou — ke globálním otřesům.

Rád bych byl na univerzitě, která si je otevřeně a kriticky vědoma role, jíž globální kapitál sehrává v kontextu světových ekonomických krizí a jejich politických důsledků. Chci univerzitu, který nenabízí firmám bezplatné platformy, nýbrž s nimi vede kritickou diskusi.

Ve své akademické práci se věnujete anti-feminismu jako součásti vzrůstajícího nacionalismu a nenávisti vůči muslimům ve střední Evropě. Vidíte spojitost mezi těmito fenomény a aktuálním děním v Maďarsku?

Aktuální dění v Maďarsku chápu jako logický důsledek ideologie, kterou prosazuje Orbán. Po rozsáhlé propagandistické kampani proti uprchlíkům se maďarská vláda začala věnovat novým, souvisejícím tématům. Pokud chce Maďarsko žít bez migrantů a dál se rozvíjet podle středoevropského modelu levné pracovní síly, musí mít vyšší porodnost.

Proto začaly útoky na feminismus a genderová studia. Dále se ohlásilo, že rok 2019 bude rokem rodin, čímž se míní heterosexuální bílé rodiny ze střední třídy, které jsou zvýhodněné různými státními programy.

Otrocký zákon je s tím také spojen, protože se snaží odpovídat na tlaky na pracovním trhu tak, aby nebylo nutné ani možné zaměstnávat více migrantů. Maďarští dělníci a dělnice mají pracovat víc, než se narodí nové početnější pokolení. Problémem je, že pracovat šest dní týdně je těžké, když máte děti. Spíše je tedy pravděpodobné, že nové poměry zvýší emigraci na Západ.

Vnímáte vztah mezi anti-feminismem a rolí žen v protestním hnutí? Řeč je o studentském hnutí a o roli žen v opozičních stranách v Maďarsku nebo také v Polsku, kde jsou anti-feministické tendence patrné snad nejvíce.

Je mi dost jasné, že v Orbánově režimu není místo pro ženy. Neměl žádnou ministryni od roku 2010 do roku 2018 a v tom se odlišuje od svých polských spojenců, kde jsou ženy trochu víc vidět. O maďarském parlamentu se říká, že je tam více mužů jménem László než žen.

Těch je tam míň než deset procent. V opozičních stranách je žen více a je tam několik silných političek jako Bernadett Szélová, které hrály důležitou roli v posledních protestech. Nevím však, nakolik je přítomnost žen v odporu proti Orbánovi spojena s jeho antifeminismem a nakolik s jeho autoritářstvím, který s antifeminismem ostatně úzce souvisí.

Projekt visegrádské čtyřky se aktuálně stal symbolem odmítání uprchlíků a antiliberálních politik. Je jiná střední Evropa možná?

Ano, V4 je teď symbolem a bohužel také příkladem, který mnohé evropské země následují. Itálie a Rakousko jsou toho dobrou ukázkou. Všude v Evropě je patrná touha po stabilitě a dokud nebude zpochybněn neoliberální diktát, který hospodářskou stabilitu širokým společenským vrstvám není schopen zajistit, budou se lidé obracet k těm, kteří slibují nějakou kulturní stabilitu: tradice, kulturní homogenitu, tradiční rodinu a tak dál.

Zatímco západoevropská levice má stále schopnost nabídnout alternativu vůči pravicovému populismu, ve střední Evropě je situace složitější kvůli nedávné dějinné zkušenosti s reálným socialismem. Nemyslím si, že by teď v regionu mohla vzniknout nějaká silnější levice, a proto spíše doufám v to, že se odbory stanou silnější mimoparlamentní silou a podaří se jim vybojovat lepší životní podmínky pro lidi práce.

Existuje také možnost, že se evropské a zdejší liberální elity probudí a pochopí, jak naléhavě důležité je mnohem více se dělit o výsledky ekonomické prosperity s pracujícími. Ale to bohužel nepovažuji za pravděpodobné.

MIRIAM KANIOKOVÁ, IVANA PRŮCHOVÁ

Za účasti Adriena Beauduina se o protestech studentů v Maďarsku koná debata ve čtvrtek 3. ledna od 19.00 hodin na Filosofické fakultě v Praze, náměstí Jana Palacha 2, v místnosti 217.