Bas Eickhout poskytl Deníku Referendum rozhovor u příležitosti mezinárodní panelové debaty zaměřující se na vztah klimatické krize a evropských médií. Hovořili jsme nejen o zelené politice, ale také o tom, jak přenést vzestup ekologických stran do oblasti střední a východní Evropy, proč se část Evropské unie vytrvale brání jakýmkoli klimatickým opatřením i o vztahu parlamentních zelených stran s aktivistickým hnutím za klimatickou spravedlnost.

Po evropských volbách část novinářů mluvila o „zelené vlně“ postupující Evropou. Europarlamentní frakce Greens/EFA nakonec získala čtyřiasedmdesát křesel, a posílila tedy oproti minulému funkčnímu období takřka o polovinu. Od voleb uplynulo již pět měsíců. Kam se zelená politika ve srovnání s minulými roky posunula?

Tvrzení týkající se zelené vlny se napřed musí prokázat v praxi. V Evropském parlamentu máme nově deset procent mandátů a ještě nikdy jsme tak silní nebyli. To je sice samo o sobě velmi dobré, ale ve výsledku je to stále pouze deset procent. Potřebujeme získat většinu, kterou ale samozřejmě nevybudujeme sami. Naopak ji lze bez větších obtíží složit i bez nás.

V tuto chvíli vidíme, že středové strany a frakce — tedy liberálové, sociální demokraté a křesťanští demokraté — nejraději staví spojenectví pouze mezi sebou. A i ve třech mají stále většinu. Myslím ale, že si rychle uvědomí, že je to většina poměrně těsná a nepříliš stabilní.

Trojice velkých klubů totiž není ani v nejmenším jednotná. Ustanovená většina již nyní čelí problémům a je patrné, že bude dříve či později nutné, aby se rozšířila. Středoví politici to chápou a na Greens/EFA se zájmem pokukují.

Jsme tedy v situaci, kdy se na nás hlavní hráči dívají s tím, že nás mohou potřebovat. Na druhou stranu se nás pochopitelně tak trochu bojí. Změnu ovšem přináší skutečnost, že se ze zelené politiky a ekologie stává priorita a že se téma dostává do politického středu. Momentálně jsou na evropské úrovni stanovené tři priority: jako vždy ekonomika, následně digitalizace a na třetím místě právě ekologická transformace.

Je samozřejmě otázka, jak se to vyvine. Můžeme ale říci, že budeme zelenou politiku nadále prosazovat a následně dohlížet na její realizaci.

Zelená vlna se týká především západní Evropy. V zemích semiperiferie dále na východ vidíme spíše konzervativní přístup. Například Českou republiku v Greens/EFA reprezentují pouze Piráti, a to do jisté míry i díky tomu, že jim u liberálů zavazí ANO Andreje Babiše. Jak vzestup zelené politiky přenést i k nám a celkově dále do jižní a východní Evropy?

Největší výzvou je překonání tradiční image, kterou máme v některých zemích včetně České republiky. I když si nejsem jistý, zda se to českým Pirátům bude líbit, budu zcela upřímný: do zelené části europarlamentu zcela zapadají, a to mnohem více než k liberálům bez ohledu na to, zda je mezi nimi ANO. Ostatně už s námi spolupracovali i jejich kolegové ze Švédska či Německa.

Potíž je spíše v tom, jak se u vás zelené strany vnímají. V České republice totiž není zcela patrné, že Zelení usilují o něco mnohem širšího než „jen“ prosazení ekologické agendy: například o sociální spravedlnost či posílení demokracie. A to je skutečnost, kterou potřebujeme v zemích Visegrádské čtyřky zdůrazňovat.

Změna obrazu ale chce čas. V regionech, kde se nám podařilo dosáhnout silné pozice, se často těšíme dlouhodobé důvěře a máme i zkušenost s tím, jaké to je být u moci. Kupříkladu u nás v Nizozemsku řídíme Amsterdam, a můžeme tak konstatovat, že nejsme jen protestní strana, ale umíme také přijmout odpovědnost za konkrétní kroky i ekonomiku.