Zelení ve Francii: z nuly na sto

Michal Berg

Spolupředseda českých Zelených komentuje triumf jeho francouzských kolegů v nedávných obecních volbách. Využijí-li teď Zelení příležitost, může přespříští rok stanout ve druhém kole prezidentských voleb proti Macronovi jejich kandidát.

Francouzské zelené vede v současnosti Julien Bayou (vlevo). Zde spolu s Janisem Varufakisem během protestů Nuit Debout. Foto GD

Úspěchy zelených kandidátů a kandidátek ve francouzských komunálních volbách, které navázaly na překvapivě dobrý výsledek v eurovolbách před rokem, naznačují, že to nemusí být extrémní pravice, s kým se Macron utká v prezidentských volbách 2022. Stále více se skloňuje možnost, že hlavním vyzyvatelem bude kandidát Zelených. A to mluvíme o straně, která v roce 2017 úplně vypadla z francouzského parlamentu.

Výsledky pro pandemii odloženého druhého kolo francouzských komunálních voleb překvapily zřejmě i samotné zelené. Europe Ecologie Les Verts (EELV) totiž v tuto chvíli nemá ve francouzském parlamentu zastoupení a loňský úspěch v podobě 13.5 procenta hlasů v eurovolbách mohl být dáván do souvislosti s klimatickou vlnou, která zasáhla i Francii. O rok později vystřídala klima na první místě společenské debaty pandemie, ale ukázalo se, že zejména ve velkých městech byli voliči toho názoru, že jsou to právě Zelení, kdo má na řešení jejich následků nejlepší recept.

Druhé kolo znamenalo zelený úspěch v mnoha velkých městech - zelené starosty a starostky mají nyní Lyon, Štrasburk, Bordeaux, Tours, Annecy, Besançon, Poitiers a také druhé největší město Marseille - kde ovšem vítězství muselo potvrdit dramatické hlasování zastupitelstva. Některá vítězství jsou šokující, například v Bordeaux vládla pravice třiasedmdesát let. Velmi snadno získal znovu svůj mandát Eric Poile, starosta Grenoblu, který byl doposud jediným zeleným správcem většího města, a prosadil se svými radikálními kroky, jako je zákaz velkoplošné reklamy ve městě.

V několika místech pak Zelení těsně neuspěli, například v Lille proti místnímu starostovi ze socialistů, nebo v Toulouse, kde prohráli o dvě stě hlasů, přičemž roli v tom jistě hrála i velká továrna Airbusu, která v blízkosti města stojí a která nemá z plánů zelených na omezení létání příliš radost.

Příklad Paříže

V mnoha případech se vyplatilo spojenectví s dalšími stranami nalevo od středu — ať už se socialisty, France Insoumise nebo Generation.s. Příkladem je i Paříž, kde současnou populární starostku Anne Hidalgovou zelení podpořili i proto, že těžko být v ekologické transformaci pařížské metropole ještě ambicióznější.

Hidalgová odstraňuje parkovací místa, rozšiřuje zeleň, zvyšuje dostupnost bydlení a zejména v době karantény přistoupila k masivnímu rozvoji podmínek pro bezmotorovou dopravu. Nové cyklotrasy, které vznikly omezením počtu pruhů pro automobily, přilákaly na kola tisíce lidí, kteří poznávají, že pohyb venku je nejen pohodlný a zdravý, ale také z hlediska koronaviru bezpečnější než využívání hromadné dopravy

V plánech je také omezení rychlosti na hlavním pařížském silničním okruhu na 50 km/h kvůli snížení emisí a hluku. Výsledky jsou vidět: systém sdílených kol Vélib trhá od května rekordy, aktuálním maximem je 180 tisíc výpůjček za jeden den.

Z hlediska dostupnosti bydlení je aktuálně tématem číslo jedna omezení Airbnb a podobných služeb. Ve své kampani přislíbila Hidalgová referendum, ve kterém by e občané měli vyjádřit, jakou formou by chtěli krátkodobé pronájmy, které v současnosti odhadem blokují asi 60 tisíc pařížských bytů, regulovat.

Jejímu úspěchu kromě kvalitního řízení města v posledních letech pomohly i problémy kandidátů Marconova hnutí LREM. Původně zvažovaný kandidát Benjamin Griveaux odstoupil po skandálu se sexuálním videem, náhradnice Agnes Buzynová, která je zároveň ministryni zdravotnictví, čelila kritice, že v době pandemie nevěnuje dostatek pozornosti svému úřadu, a skončila potupně třetí.

Práce se spojenci

Obecně, Macronovo hnutí neuspělo ani v dalších městech. Nemá ani jednoho starostu či starostku ve největších městech, nicméně v některých z nich nekandidovali a podpořili zástupce Republikánů.

Diskuse o tom, zda se opravdu přepisuje politická mapa Francie, už probíhají. Na jedné straně je tu snaha Macrona zásadně ozelenit svou politiku, například v podobě přijetí návrhů občanského konventu o klimatu. Jak ale ukázala rezignace jeho populárního ministra životního prostředí Hulota, ekologická témata mu voliči stále méně věří. Na druhé straně je nárůst Zelených komentován jako sice velmi pozoruhodný, ale bez většího dosahu do venkovských oblastí.

Jak ale uvedl současný předseda EELV Julien Bayou, cílem jeho strany bude hledat taková spojenectví, která jim umožní hledat to, co mají společné, a nikoli upozorňovat na drobné rozdíly. Pokud se mu to bude dařit, bude opravdu možné, že ve druhém kole prezidentských voleb 2022 se Macron utká s kandidátem nebo kandidátkou Zelených. A pokud už v té době budou Zelení ve vládě v Německu, může výraz „zelená vlna“ získat úplně nový význam.

Diskuse
PK
July 8, 2020 v 19.54

I českým zeleným přeju úspěch. Teď, když se zbavili Stropnického, a doufám, že moc podobných už tam nebude.

VNITŘNĚ ROZPORNÍ ZELENÍ

Subjekt, který se současně hlásí k liberalismu i k ochraně přírody, je bohužel ve vnitřním (ideovém) rozporu.

Ideovým cílem liberalismu je totiž "vítězství člověka nad přírodou", neboli "osvobození jednotlivce od závislosti na přírodě a na kultuře". Takovýto cíl je tedy v rozporu s chápáním sebe sama jako SOUČÁSTI přírody a kultury - přesněji jako součásti přírodního a kulturního prostředí. Kultura ve svém širším významu (viz třeba "bakteriální kultura") je totiž jakýmsi "pokračováním přírody do lidské společnosti", podílí se na udržování rovnováhy mezi jednotlivými populacemi a jejich prostředím. Liberální pojetí kultury jakožto nepřítele individuální svobody - chápání kultury jako jakéhosi nepovedeného sociálního konstruktu, který je třeba inženýrsky opravit [kdo ale bude tím inženýrem?], nutně vede k boji proti kultuře - potažmo i k boji proti přírodě - vede ke zničení vztahů jak uvnitř společnosti, tak i ke zničení vztahů společnosti ke svému vlastnímu životnímu prostředí, jehož je ta společnost součástí.

To je rozpor současných Zelených.

Ten vztah mezi jakousi kulturní samoregulací společnosti (podle Gramsciho "kulturní hegemonií") a mezi sociálním inženýrstvím (bez jakéhokoliv pejorativního významu) by se možná dal popsat jako vztah "kolektivního" a "individuálního" rozumu.