V letošním roce si připomínáme nejen kulaté výročí pádu minulého režimu, ale i začátku nové éry — devadesátých let. Není to tak dávno... a přitom z dnešního pohledu se jeví jako dávná historie. Obrazy protestů polské Solidarity, pádu Berlínské zdi a další podobné nám připomínají počátek přechodu — moment, během něhož si společnosti střední a východní Evropy volily cestu k demokracii a sjednocení se Západem.

V kruzích reformní levice nastalo krátce po té vzrušení z volebních vítězství Tonyho Blaira, Gerharda Schrödera či Lionela Jospina. Ta navodila pocit, že v Evropě začíná věk pokroku, cesty k sociální spravedlnosti a příslibu něčeho většího. Po desetiletích rozdělení a neoliberálních reforem Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana šlo skutečně o nadějný zlom.

Od tohoto začátku uplynul letos čas odpovídající jedné generaci a sociální demokracie se opět nachází na rozcestí — z části zaseknutá v nostalgii po minulém, z části ve strachu měnit cokoliv, aby nemusela připustit, že ji v budoucnu čeká něco jiného.

Hodnocení úspěchů a selhání třetí cesty se vskutku zdá stále nejvýraznějším bodem sporu v debatě o dalším směřování uvnitř hnutí. Je ale třeba si uvědomit, jak moc se změnil kontext, v němž tuto debatu vedeme: už nežijeme v dobách, v nichž se vítězství dosahovala prostým dobytím středu a udržením levice. Dnešní elektorát je těkavý. Jednolité voličské bloky již neexistují. Zájmové a hodnotové vazby se posouvají. Jakoby se naplňovala proroctví o konci ideologií.

Zájem o politiku přitom neopadává. Naopak — lidé mohutně protestují v ulicích, po čase zas roste volební účast... je tu poptávka po jiné politice a sociální demokraté na ni musí odpovědět.

Pro začátek je ale třeba setřást stín předchozích debat a odmítnout určité staré a tradiční koncepty. Dnešní politická bitva je jiná, než byly dřívější. Změnily se hranice možného, a spolu s nimi i linie, které politické pole rozdělují.

Výrazná témata místo catch-all-party

Oč tu jde konkrétně: za prvé, dříve lidé vstupovali do stran či měli sklon pro ně hlasovat více proto, že daná strana reprezentovala jejich hodnoty v celku a zosobňovala konzistentní pohled na svět — že vykládala realitu a dlouhodobou cestu k řešení problémů způsobem, který byl blízkým jejich vidění, případně zájmům, a který jim umožňoval světu více porozumět.

Dnes lidé čelí soustavnému přísunu informací z různých kanálů, které nejrůznějšími způsoby zpracovávají a kombinují. Volby pak mají sklon pojímat více jako krátkodobou investici do toho, kdo dá hlas jejich nejzávažnějším obavám v daném okamžiku. Světonázor hraje stále roli, ale toto je silnější. V politickém boji jde dnes o spíše politické zastupitelství něž o přináležitost k zavedenému politickému hnutí.

Příkladem může být úspěch portugalských socialistů (PS) v roce 2015, kdy byla mezi občany jasná poptávka po konci politiky určované prioritou úspor. Právě na to, a především na to, se PS soustředila; právě kolem toho postavila svou koalici a letos dokázala vyhrát volby jednoznačně.

Lekcí pro pokrokářský tábor zde budiž potřeba posunout se od logiky catch-all-party k orientaci na témata, která jim umožní zase vést, byť by třeba mělo jít volby co volby o jiné téma

Rozhoduje vše podstatné

Dále se zdá, že žádné straně — ani tradiční, ani nově ustavené — už žádné téma exkluzivně nepřísluší. I otázka nerovností se řeší napříč politickým spektrem. Liší se způsob, jakým se řeší, a liší úhel pohledu, méně ale už zájem o ně, tedy až na výjimky.

Máme tu příkladně nárůst podpory zelených stran spojovaný s poptávkou po modernější progresivistické alternativě a se sílícím uvědoměním si závažnosti klimatických změn. Avšak v zemích, kde nový modernější typ politiky už někdo nabízí, a kde dotyčný zároveň poskytuje odpověď na klimatickou změnu, podobný nástup nevidíme.

Španělská PSOE například dokázala letos tak výrazně zvítězit právě i díky tomu, že zvládla přesvědčit voliče, že je jak stranou rovnostářského sociálního pokroku, tak stranou klimatické spravedlnosti.

Autenticky napříč koncepty

A ještě za třetí, tradiční aplikace velkých ideopolitických konceptů jako liberalismus, nacionalismus či konzervatismus dokáže dnes už jen omezeně vysvětlit postoje jednotlivých společenských skupin. Nedrží totiž už pohromadě zdaleka tak pevně jako dříve. Někdo pevně přesvědčený o potřebě otevřenosti vůči světu může odsuzovat současný model uzavírání obchodních dohod, a přitom volit levý střed. Globalista může být zároveň oddaný vlastenec a příznivec silného státu jako rámce pro výběr daní či nejvhodnějšího vykonavatele sociální politiky.

V Dánsku například vedli před posledními volbami sociální demokraté úspěšnou kampaň postavenou na slibu restriktivnější přistěhovalecké politiky a zároveň silnějšího sociálního státu. Mají-li nám být velké výkladové koncepty jako internacionalismus, globalismus či vlastenectví užitečné, musí být co do obsahu aktualizovány, aby odpovídaly dnešní realitě.

Tyto tři postřehy — že politická a volební témata je třeba volit v závislosti na kontextu, že žádné téma už nikomu automaticky nepatří a že velké výkladové koncepty potřebují aktualizovat — ilustrují, proč musí pokrokáři dnes, v čase zpochybňování demokracie, změnit optiku, která jim dobře sloužila v minulých dekádách. Znamená to však, že už nemá smysl se ideopoliticky vázat či že je záhodno zapomenout na pravo-levého dělení?

Rozhodně ne! Může být, že se pravo-levé dělení posunulo nebo rozostřilo, ale lidé se neodvrátili ani od politiky, ani od přemýšlení o ní. Více než kdy dříve chtějí ovlivňovat politické rozhodování, ať už přímo či nepřímo. Proto vyhledávají politiky, kteří „poslouchají a říkají, co mají na srdci“. Co je ceněno, je autenticita a morální kompas. To právě s jejich pomocí zvládli sociální demokraté znovu uspět tam, kde dříve propadli. Zvládnou-li navíc naplnit pojem levý střed novým obsahem, mohou zahájit třeba i novou éru, jež dobu postpravdivé politiky překoná.

Z originálu Horizons and demarcation lines: What are the relevant cleavages for the next political battles? vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.