V letošním roce si připomínáme nejen kulaté výročí pádu minulého režimu, ale i začátku nové éry — devadesátých let. Není to tak dávno... a přitom z dnešního pohledu se jeví jako dávná historie. Obrazy protestů polské Solidarity, pádu Berlínské zdi a další podobné nám připomínají počátek přechodu — moment, během něhož si společnosti střední a východní Evropy volily cestu k demokracii a sjednocení se Západem.

V kruzích reformní levice nastalo krátce po té vzrušení z volebních vítězství Tonyho Blaira, Gerharda Schrödera či Lionela Jospina. Ta navodila pocit, že v Evropě začíná věk pokroku, cesty k sociální spravedlnosti a příslibu něčeho většího. Po desetiletích rozdělení a neoliberálních reforem Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana šlo skutečně o nadějný zlom.

Od tohoto začátku uplynul letos čas odpovídající jedné generaci a sociální demokracie se opět nachází na rozcestí — z části zaseknutá v nostalgii po minulém, z části ve strachu měnit cokoliv, aby nemusela připustit, že ji v budoucnu čeká něco jiného.

Hodnocení úspěchů a selhání třetí cesty se vskutku zdá stále nejvýraznějším bodem sporu v debatě o dalším směřování uvnitř hnutí. Je ale třeba si uvědomit, jak moc se změnil kontext, v němž tuto debatu vedeme: už nežijeme v dobách, v nichž se vítězství dosahovala prostým dobytím středu a udržením levice. Dnešní elektorát je těkavý. Jednolité voličské bloky již neexistují. Zájmové a hodnotové vazby se posouvají. Jakoby se naplňovala proroctví o konci ideologií.

Zájem o politiku přitom neopadává. Naopak — lidé mohutně protestují v ulicích, po čase zas roste volební účast... je tu poptávka po jiné politice a sociální demokraté na ni musí odpovědět.