Dánsko zažilo v posledních týdnech dvoje důležité volby: nejprve do Evropského parlamentu na konci května, a poté i do národního parlamentu v prvním červnovém týdnu. V obou případech přitom voliči opustili krajně pravicovou, respektive národovecky-populistickou stranu — dánské lidovce — a daly své hlasy standardním stranám.

Zvláště o volbách do národního parlamentu se všeobecně psalo jako o triumfu sociální demokracie. Přesnější ale je říci, že zvítězila levice jako celek. Podobný přesun hlasů k levici byl v Dánsku k vidění naposledy v roce 1971. Lidé si zjevně po období škrtů ve školství a zdravotnictví přejí, aby se jejich zástupci více zaměřili na sociální témata. Zvláště v závěru kampaně rezonovalo silně i téma klimatických změn.

Politické strany v Dánsku se dělí tradičně do dvou bloků: „červeného“, který sestává z sociální demokracie, levicových liberálů, Socialistické lidové strany a Sjednocené levice, a „modrého“, kde jsou klasičtí Liberálové, Konzervativní strana, Liberální aliance a právě národovečtí populisté — Dánská lidová strana, DPP.

Modrý blok měl v posledních letech převahu, a to zejména díky DPP. Nejméně od voleb 2001 je totiž v Dánsku velkým tématem přistěhovalectví a azylová politika, kde se DPP silně profiluje. Do značné míry jde i o otázku, která je klíčem k vládě. Sociálním demokratům se nyní pod vedením Mette Frederiksenové podařilo část elektorátu DPP odvést, a to za cenu, že v letech 2015 až 2019 podpořili z opozice několik restriktivních návrhů regulujících přistěhovalectví.

Ovšem pozor: podobný počet voličů, jako přetáhli sociální demokraté modrému bloku, tato strana zase ztratila. Celkově vyhráli sociální demokraté letošní volby z 25,9 procenty hlasů a získali 48 poslaneckých mandátů; v minulých dostali 26,3 procenta hlasů a získali — paradoxně — 47 mandátů. Tito ztracení voliči sociální demokracie přitom nikam nezmizeli, ale přešli k ostatním levicovým stranám. Červený blok jako celek tak nyní má 91 poslaneckých mandátů ze 175, a navíc tři mandáty ze čtyř atlantických, tedy od voličů v Grónsku a na Faerských ostrovech.

Pohyb na pravici

V národně-parlamentních volbách posílily také dvě standardní pravicové strany: Liberálové dosluhujícího premiéra Larse Løkka Rasmussena a Konzervativní strana. I k nim přešla část voličů DPP, jejíž podpora je aktuálně na polovině zisku z voleb předchozích.

Ještě v roce 2015 byla DPP přitom druhou nejsilnější dánskou stranou s 21,1 procenta podpory. Nyní ztratila více než polovinu poslanců a zaznamenala volební porážku, jež nemá v Dánsku obdoby od 2. světové války.

Jak silná bude teď přítomnost myšlenek a politických důrazů DPP v nejvyšší politice? To je otázka. Jak už zmíněno výše, standardní strany už z části přizpůsobily svůj přístup k migraci jejím představám. A v Dánsku vznikly rovněž dvě nové protipřistěhovalecké a krajně pravicové strany. Nye Borgerlige, čili Nová pravice, která se vyprofilovala na kritice DPP jako málo radikální, získala ve volbách pět mandátů za 2,3 procenta hlasů. Volá po deportaci všech přistěhovalců, kteří se nedokáží sami uživit a čerpají dávky, a po razantním omezení udělování azylu.

Druhá nová krajně pravicová strana Stram Kurs — Tvrdá linie — vyzývá přímo k zákazu islámu a deportaci všech cizinců, pokud nemají alespoň tři dánské prarodiče. Ve volbách získala ovšem jen 1,8 procenta hlasů a do parlamentu se nedostala.

Povolební jednání

Pověření jednat o sestavení vlády získala od královny lídryně sociálních demokratů Mette Frederiksenová. Ta již dopředu vyhlásila, že se pokusí najít podporu pro jednobarevnou menšinovou vládu, jež bude poté získávat hlasy napravo i nalevo, podle typu legislativy.

Jednání o podpoře probíhají napřed v rámci červeného bloku. Dánská levice nemá potíž se dohodnout na politice ochrany klimatu, podpoře začínajících učitelů či na zvyšování počtu míst ve školkách. Velké rozdíly v programech jsou ale v již zmíněném přistěhovalectví a také v hospodářské politice.

Levicoví liberálové podporují například snižování daní, zatímco Sjednocená levice chce opak. Leví liberálové chtějí též otevírat pracovní trh migrantům ze zemí třetího světa, v čemž zas narážejí u sociální demokracie, a tak podobně.

Pokud se Mette Frederiksenové nepodaří získat podporu ostatních stran červeného bloku, může využít ještě nabídku dosluhujícího liberálního premiéra Rasmussena na velkou koalici. Zatím nejpravděpodobnějším výsledkem jednání je ale čistě sociálnědemokratická menšinová vláda, která nastoupí do úřadu nejpozději na začátku července.

Z originálu How the Danish left succeeded to win the 2019 elections vydaného v The Progressive Post přeložil PETR JEDLIČKA.