Dánsko zažilo v posledních týdnech dvoje důležité volby: nejprve do Evropského parlamentu na konci května, a poté i do národního parlamentu v prvním červnovém týdnu. V obou případech přitom voliči opustili krajně pravicovou, respektive národovecky-populistickou stranu — dánské lidovce — a daly své hlasy standardním stranám.

Zvláště o volbách do národního parlamentu se všeobecně psalo jako o triumfu sociální demokracie. Přesnější ale je říci, že zvítězila levice jako celek. Podobný přesun hlasů k levici byl v Dánsku k vidění naposledy v roce 1971. Lidé si zjevně po období škrtů ve školství a zdravotnictví přejí, aby se jejich zástupci více zaměřili na sociální témata. Zvláště v závěru kampaně rezonovalo silně i téma klimatických změn.

Politické strany v Dánsku se dělí tradičně do dvou bloků: „červeného“, který sestává z sociální demokracie, levicových liberálů, Socialistické lidové strany a Sjednocené levice, a „modrého“, kde jsou klasičtí Liberálové, Konzervativní strana, Liberální aliance a právě národovečtí populisté — Dánská lidová strana, DPP.

Modrý blok měl v posledních letech převahu, a to zejména díky DPP. Nejméně od voleb 2001 je totiž v Dánsku velkým tématem přistěhovalectví a azylová politika, kde se DPP silně profiluje. Do značné míry jde i o otázku, která je klíčem k vládě. Sociálním demokratům se nyní pod vedením Mette Frederiksenové podařilo část elektorátu DPP odvést, a to za cenu, že v letech 2015 až 2019 podpořili z opozice několik restriktivních návrhů regulujících přistěhovalectví.