V dánských parlamentních volbách, jež se konaly 1. listopadu, opět zvítězila sociální demokracie. Získala padesát ze 179 křesel, více než dvojnásobek oproti liberální straně Venstre, jež skončila na druhém místě. Je to nejlepší výsledek sociálních demokratů za posledních dvacet let a nejhorší výsledek hlavní pravicové strany Venstre dokonce za posledních třicet let.

Novou vládu tak bude opět sestavovat předsedkyně strany sociálních demokratů Mette Frederiksenová. Mohla by zformovat čistě levicovou vládu. Zelená levice skončila čtvrtá s patnácti mandáty, rudo-zelená aliance má devět hlasů a dánská sociálně-liberální strana sedm. To by k většině stačilo, navíc by bylo možné počítat i s podporou tradičně „rudých“ grónských poslanců a také s jedním sociálním demokratem z Faerských ostrovů, kde se podobně jako v Grónsku rozdělují dva parlamentní posty.

Jenomže Frederiksenová chce vládnout přes střed — s pravicí

Mette Frederiksenová však v předvolební kampani Dánům slíbila, že bude hledat širší spolupráci, to jest i se stranami napravo „přes střed“ — se stranami „modrými“, „pravicovými“. Právě na střed se zaměřila také zcela nově vzniklá strana Moderaterne, Umírnění, bývalého premiéra Larse Løkkeho Rasmussena.

Zkušený politik vycítil správně aktuální naladění dánské společnosti. Odštěpil se od pravicové Venstre a posunul se doleva. Zakládá si na tom, že není „rudý“ ani modrý, ale že je „fialový“. Ve volbách zaznamenal solidní výsledek — jeho strana skončila třetí s šestnácti mandáty.

Představoval si sice, že bude důležitým mostem mezi levicí a pravicí, to mu však nevyšlo. Frederiksenová je po volbách natolik silná, že vládu sestaví bez jeho pomoci, a tedy i bez ústupků, pro něž se sama nerozhodne.

Nebývalou snahu o spolupráci přes střed směrem napravo odůvodňuje sociální demokracie tím, že v krizovém období, v němž se Dánsko i Evropa ocitla, je nutné, aby se doma spolupracovalo napříč politickým spektrem. A to se voličům očividně zalíbilo.