Co mají společného evropské sociální demokracie, kterým se daří i za současné situace? Drží se pevně v levé části spektra, kde vystupují jako jasná, progresivní, a přitom státotvorná alternativa k vládě pravice; nebojí se vést, a nad to dávají enormní energii do boje o nižší a nižší-střední vrstvy s novými populistickými stranami. Velice důležitý je také lídr, který se umí orientovat, mluvit a využívat příležitosti.

Tyto a další podobné postřehy nabídla debata levicových politologů a politických analytiků, kterou hostila minulý měsíc španělská ambasáda v Praze za spoluorganizace Masarykovy demokratické akademie (MDA).

Rámec debatě poskytlo jarní vítězství španělské sociálnědemokratické strany PSOE v sérii několika voleb. Jako hlavní hosté vystoupili španělský politolog Jorge Galindo, který v úvodu přiblížil politický vývoj právě ve Španělsku, a nizozemský politolog André Krouwel. Ten se uvedl prezentací výsledků výzkumu současných profilací evropských sociálnědemokratických stran a vývoje postojů jejich voličů.

Postřehy obou hostů doplňovali průběžně Beatriz Corredor Sierra z Nadace Pabla Iglesiase (FPI), Ania Skrzypek z Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS) i mluvčí z publika.

Jádro debaty

Galindo i Krouwel vyšli ve svojí analýze oba z dokladů, že pozice tradičních velkých politických stran v Evropě se mění — klasická konzervativní pravice se sune pozvolna od ekonomického liberalismu k protekcionismu, klasická levice naopak do liberálnějších či progresivnějších poloh.

Z části jde o reakci na vyčerpanost tradičních forem boje s nerovností i politické komunikace, z části na nástup nových národoveckypopulistických formací. Sociálním demokratům přitom ubírají tito populisté sílu trojím způsobem:

1. vlastním přebíráním voličů z nejnižších tříd a z takzvané squeezed middle — vrstvy společnosti, která není chudá, ale cítí se tak, neboť si nemůže dovolit například vlastnit bydlení jako v dřívějších generacích,
2. pomáháním tradiční pravici, a to jak přímo, například rozšířením nabídky koaličních možností, tak nepřímo, například posouváním vnímání žádoucí sociální politiky doprava, směrem k zásluhovosti,
3. zvýznamňováním a zároveň vulgarizací faktoru kulturního protekcionismu: ochrany a místy i obrany před rychlými kulturními změnami a démonizovanou podobou jevů, jako je migrace, kulturní střety, přístup k duševním nemocem či posun ve vnímání lidských práv a sexuálních identit — před takzvaným kulturním rozvratem.

↗

Sociální demokracii se nabízí několik strategií, jak stávajícím trendům čelit. Snímek z prezentace Andrého Krouwela. Foto Fatima Rahimi

Žádný z těchto přístupů není univerzálně nejlepší — například rozkročenou strategii užívá současně sociální demokracie ve Španělsku a v Rakousku, přičemž obě s rozdílnými výsledky. Stálou podmínkou úspěchu je však dle politologů to, že se soc. dem. nevzdá tradiční voličské základny, jíž v dané zemi má, a že mezi ostatními podobně orientovanými stranami vynikne jako nejlepší alternativa k protisíle — buď k hlavní pravicové straně, nebo spolupracujícímu bloku stran napravo od středu, anebo k nacionalistickým populistům.

“(Španělská) PSOE takto využila sblížení rétoriky liberální, tradiční a krajní pravice za katalánské krize a rozhodnutí maistreamových pravicových stran Partido Popular a Ciudadanos neodmítnout spolupráci s novou krajně pravicovou stranou Vox. Se všemi těmito stranami začala pracovat, jako by mezi nimi nebylo rozdílu, jako s jednolitým blokem. A proti němu se symbolicky postavila jako jasná alternativa (…) Praktickými kroky kolem vyslovování nedůvěry vládě a slepováním vlastní koalice loni v létě pak dokázala, že je v levicovém bloku schopnějším politickým hráčem než Podemos (...) a tak získala i druhdy ztracené voliče,” uvedl v prezentaci specificky Jorge Galindo.

“Podobně jako ve Španělsku pozorujeme i jinde v Evropě dynamiku fragmentované polarizace (…) Ano, voliči přecházejí mezi stranami, ale spíše jen mezi příbuznými stranami, v rámci bloku. Svoje postoje a důrazy mění daleko méně než elity (...) Sociální demokracie je ze své podstaty stranou progresivní, leč stále musí vždy myslet na svou voličskou základnu, která je, jak ukázalo i naše mezinárodní šetření, sociálně spíše konzervativní, s velkou potřebou řádu a pocitu ochrany (…) a místy dokonce až na autoritářskou úroveň. Je to logické, protože chaos provázející zásadní změny dopadá vždy nejtvrději na chudé. Ale využívají toho nacionalističtí populisté. (…) Vývoj v posledním roce ukázal, že se i těmto se dá úspěšně čelit. Je ovšem potřeba investovat energii, bojovat (…) nevyklízet tradiční prostor a když je ztracen, soustředit se na jeho získání zpět,” argumentoval André Krouwel.

Praktická doporučení

I v další části debaty věnované detailům jednotlivých úspěšných strategií podtrhli oba politologové důležitost specifik jednotlivých zemí. V Dánsku například pomohl tamní sociální demokracii k volebnímu vítězství důraz na potřebu důslednější regulace přistěhovalectví. Ve Švédsku přitom soc. dem. podobný akcent podporu ubral a musela od něj upustit.

Rovněž problematické je podle shody vystupujících kopírovat kupříkladu postupy úspěšných socialistů z Portugalska, kde jejich politiku formují unikátně politicky silní komunisté, a navíc přetrvávání enkláv s ohromnou strukturální nezaměstnaností; o slovenském Smeru či rumunské PSD zde ani nemluvě.

Podle Andrého Krouwela se je celkově žádoucí odpoutat od představy konkrétních politických návrhů, jejichž kopírování by pomohlo sociální demokracii vyhrát v celé Evropě. Naopak hlavní obecný motiv sociální demokracie, totiž pomáhat prostřednictví politiky lidem, kteří pomoci potřebují, podle něj stále účinkuje.

“Z průzkumů vychází jako dlouhodobě nejúčinnější populistické apely (…) ovšem míněno v akademickém významu: péče o témata, jež budí emoce, jasné vymezování se, garance jistoty, dlouhodobá vize (…) Teprve potom následují sliby technokratické povahy a sliby prohlubování demokracie (…) Pro sociálnědemokratické tradiční voliče je přitom naprosto zásadní výhled, že těžkosti, které zažívají oni, už nebudou zažívat jejich děti (...) V každé ze zemí je tak potřeba vědět, co tyto těžkosti jsou, co lidé nejvíce prožívají. Takto lze zabránit populistům, aby pronikli do sociálnědemokratického prostoru,” uvedl Krouwel a ještě doplnil:

“Nová krajní pravice postupuje často ideologicky či účelově. Nechce systematicky pomáhat, nebo prosazuje jiné politiky, které pozitivní efekt pomoci umenší. Zde má sociální demokracie výhodu (...) Další část její síly je pak v její státotvornosti, ve zřeteli na vývoj celku.”

Radikalita je pro jiné

Jorge Galindo poukázal několikrát na dobré zkušenosti s demaskováním programové impotence nacionalitických populistů, kteří podle něj s výjimkou zemí, kde se jim podařilo levici marginalizovat, zůstávají v jádru pravicí. “Získá-li volební konflikt podobu pravice vs. levice, sociální demokracii se obvykle daří,” uvedl.

Velmi důležitá je podle Galinda při dnešním způsobu podávání politiky také osoba lídra. U sociálně demokratických stran vyjadřuje tato figura i přístup k poměru mezi klasickým stabilizačním a progresivním posláním strany, mezi reprezentací změny a garancí respektování pravidel hry či mezi sociální péčí a  národohospodářskou odpovědností. Pro četné skupiny může rozhodovat i otázku volitelnosti celého uskupení.

André Krouwel pak dané souvislosti varoval ještě před přílišným posunem do pole, které pracují liberálové a zelení. Radím vám, do tohoto se nepouštějte,” uvedl během své prezentace. “Všechny strany moderní levice jsou z povahy zelené a musí být zelené. Ale se sociální demokracií se takto nevyhrává (…) Část voličů hlasuje nakonec stejně raději pro původní stranu zelených či důsledně levicové strany a konzervativnější voliči přejdou k populistům. Podobné je to s liberální polohou. Ukázkový případ je Francie (...) Jistěže se od sociální demokracie čeká ekologická a progresivní politika, ale mělo by to být spíše automatické. Dělat se více zelenými než zelení nefunguje,” doložil Krouwel.

Debata proběhla konkrétně 4. července 2019 pod názvem PSOE 2019 success: inspiration for social democracies in Europe?. Akci pořádaly společně Masarykova demokratická akademie, Nadace pro evropská progresivní studia a Nadace Pabla Iglesiase v prostorách španělské ambasády v Praze. Debaty se zúčastnil i sám velvyslanec Španělského království Ángel Lossada Torres-Quevedo.

MDA připravuje z diskutovaných materiálů studii o volebním úspěchu PSOE, kterou chce vydat ke konci léta v tištěné podobě.

Galerie (7)