Co mají společného evropské sociální demokracie, kterým se daří i za současné situace? Drží se pevně v levé části spektra, kde vystupují jako jasná, progresivní, a přitom státotvorná alternativa k vládě pravice; nebojí se vést, a nad to dávají enormní energii do boje o nižší a nižší-střední vrstvy s novými populistickými stranami. Velice důležitý je také lídr, který se umí orientovat, mluvit a využívat příležitosti.

Tyto a další podobné postřehy nabídla debata levicových politologů a politických analytiků, kterou hostila minulý měsíc španělská ambasáda v Praze za spoluorganizace Masarykovy demokratické akademie (MDA).

Rámec debatě poskytlo jarní vítězství španělské sociálnědemokratické strany PSOE v sérii několika voleb. Jako hlavní hosté vystoupili španělský politolog Jorge Galindo, který v úvodu přiblížil politický vývoj právě ve Španělsku, a nizozemský politolog André Krouwel. Ten se uvedl prezentací výsledků výzkumu současných profilací evropských sociálnědemokratických stran a vývoje postojů jejich voličů.

Postřehy obou hostů doplňovali průběžně Beatriz Corredor Sierra z Nadace Pabla Iglesiase (FPI), Ania Skrzypek z Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS) i mluvčí z publika.

Jádro debaty

Galindo i Krouwel vyšli ve svojí analýze oba z dokladů, že pozice tradičních velkých politických stran v Evropě se mění — klasická konzervativní pravice se sune pozvolna od ekonomického liberalismu k protekcionismu, klasická levice naopak do liberálnějších či progresivnějších poloh.

Z části jde o reakci na vyčerpanost tradičních forem boje s nerovností i politické komunikace, z části na nástup nových národoveckypopulistických formací. Sociálním demokratům přitom ubírají tito populisté sílu trojím způsobem: