Co mají společného evropské sociální demokracie, kterým se daří i za současné situace? Drží se pevně v levé části spektra, kde vystupují jako jasná, progresivní, a přitom státotvorná alternativa k vládě pravice; nebojí se vést, a nad to dávají enormní energii do boje o nižší a nižší-střední vrstvy s novými populistickými stranami. Velice důležitý je také lídr, který se umí orientovat, mluvit a využívat příležitosti.

Tyto a další podobné postřehy nabídla debata levicových politologů a politických analytiků, kterou hostila minulý měsíc španělská ambasáda v Praze za spoluorganizace Masarykovy demokratické akademie (MDA).

Rámec debatě poskytlo jarní vítězství španělské sociálnědemokratické strany PSOE v sérii několika voleb. Jako hlavní hosté vystoupili španělský politolog Jorge Galindo, který v úvodu přiblížil politický vývoj právě ve Španělsku, a nizozemský politolog André Krouwel. Ten se uvedl prezentací výsledků výzkumu současných profilací evropských sociálnědemokratických stran a vývoje postojů jejich voličů.

Postřehy obou hostů doplňovali průběžně Beatriz Corredor Sierra z Nadace Pabla Iglesiase (FPI), Ania Skrzypek z Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS) i mluvčí z publika.

Jádro debaty

Galindo i Krouwel vyšli ve svojí analýze oba z dokladů, že pozice tradičních velkých politických stran v Evropě se mění — klasická konzervativní pravice se sune pozvolna od ekonomického liberalismu k protekcionismu, klasická levice naopak do liberálnějších či progresivnějších poloh.

Z části jde o reakci na vyčerpanost tradičních forem boje s nerovností i politické komunikace, z části na nástup nových národoveckypopulistických formací. Sociálním demokratům přitom ubírají tito populisté sílu trojím způsobem:

1. vlastním přebíráním voličů z nejnižších tříd a z takzvané squeezed middle — vrstvy společnosti, která není chudá, ale cítí se tak, neboť si nemůže dovolit například vlastnit bydlení jako v dřívějších generacích,
2. pomáháním tradiční pravici, a to jak přímo, například rozšířením nabídky koaličních možností, tak nepřímo, například posouváním vnímání žádoucí sociální politiky doprava, směrem k zásluhovosti,
3. zvýznamňováním a zároveň vulgarizací faktoru kulturního protekcionismu: ochrany a místy i obrany před rychlými kulturními změnami a démonizovanou podobou jevů, jako je migrace, kulturní střety, přístup k duševním nemocem či posun ve vnímání lidských práv a sexuálních identit — před takzvaným kulturním rozvratem.

Žádný z těchto přístupů není univerzálně nejlepší — například rozkročenou strategii užívá současně sociální demokracie ve Španělsku a v Rakousku, přičemž obě s rozdílnými výsledky. Stálou podmínkou úspěchu je však dle politologů to, že se soc. dem. nevzdá tradiční voličské základny, jíž v dané zemi má, a že mezi ostatními podobně orientovanými stranami vynikne jako nejlepší alternativa k protisíle — buď k hlavní pravicové straně, nebo spolupracujícímu bloku stran napravo od středu, anebo k nacionalistickým populistům.

“(Španělská) PSOE takto využila sblížení rétoriky liberální, tradiční a krajní pravice za katalánské krize a rozhodnutí maistreamových pravicových stran Partido Popular a Ciudadanos neodmítnout spolupráci s novou krajně pravicovou stranou Vox. Se všemi těmito stranami začala pracovat, jako by mezi nimi nebylo rozdílu, jako s jednolitým blokem. A proti němu se symbolicky postavila jako jasná alternativa (…) Praktickými kroky kolem vyslovování nedůvěry vládě a slepováním vlastní koalice loni v létě pak dokázala, že je v levicovém bloku schopnějším politickým hráčem než Podemos (...) a tak získala i druhdy ztracené voliče,” uvedl v prezentaci specificky Jorge Galindo.

“Podobně jako ve Španělsku pozorujeme i jinde v Evropě dynamiku fragmentované polarizace (…) Ano, voliči přecházejí mezi stranami, ale spíše jen mezi příbuznými stranami, v rámci bloku. Svoje postoje a důrazy mění daleko méně než elity (...) Sociální demokracie je ze své podstaty stranou progresivní, leč stále musí vždy myslet na svou voličskou základnu, která je, jak ukázalo i naše mezinárodní šetření, sociálně spíše konzervativní, s velkou potřebou řádu a pocitu ochrany (…) a místy dokonce až na autoritářskou úroveň. Je to logické, protože chaos provázející zásadní změny dopadá vždy nejtvrději na chudé. Ale využívají toho nacionalističtí populisté. (…) Vývoj v posledním roce ukázal, že se i těmto se dá úspěšně čelit. Je ovšem potřeba investovat energii, bojovat (…) nevyklízet tradiční prostor a když je ztracen, soustředit se na jeho získání zpět,” argumentoval André Krouwel.

Praktická doporučení

I v další části debaty věnované detailům jednotlivých úspěšných strategií podtrhli oba politologové důležitost specifik jednotlivých zemí. V Dánsku například pomohl tamní sociální demokracii k volebnímu vítězství důraz na potřebu důslednější regulace přistěhovalectví. Ve Švédsku přitom soc. dem. podobný akcent podporu ubral a musela od něj upustit.

Rovněž problematické je podle shody vystupujících kopírovat kupříkladu postupy úspěšných socialistů z Portugalska, kde jejich politiku formují unikátně politicky silní komunisté, a navíc přetrvávání enkláv s ohromnou strukturální nezaměstnaností; o slovenském Smeru či rumunské PSD zde ani nemluvě.

Podle Andrého Krouwela se je celkově žádoucí odpoutat od představy konkrétních politických návrhů, jejichž kopírování by pomohlo sociální demokracii vyhrát v celé Evropě. Naopak hlavní obecný motiv sociální demokracie, totiž pomáhat prostřednictví politiky lidem, kteří pomoci potřebují, podle něj stále účinkuje.