Mýlil jsem se v Pirátech
Jakub PatočkaV posledním dílu letošního letního seriálu si Jakub Patočka připomíná svůj mylný politický odhad. I podceňovaná strana překvapí a neobvyklý přístup může být potřebný.
Jako většina mužů jsem si vždy zakládal na tom, že je několik oblastí života, v nichž se nikdy nemýlím. Namátkou v lidech, ve volbě správné taktiky pro fotbalovou reprezentaci — po zápase, a v politice; v té především.
Vzpomínám si například, jak jsem s pobavenou převahou sledoval kurzy sázkových kanceláří před volbami v roce 2010. Co z nich vyplývalo, jevilo se mi tak skandálně absurdní, že jsem se na tom rozhodl zbohatnout. Přišlo mi například zhola nemožné, aby Věci veřejné porazily KDU-ČSL. Pod zorným úhlem dneška jsem měl nakonec, jak každý vidí, pravdu. Jen v těch volbách tehdy se to ještě neprojevilo. A ty peníze, Fortuno, ty by se mi dnes náramně hodily.
Jsou také politické omyly, jejichž možnost člověk připouští už v reálném čase, jichž se však přesto dopouští v dobré víře a jichž potom ani nelituje. Takovým omylem byl můj názor, vyslovený už v roce 2002, že se Miloš Zeman nikdy nestane českým prezidentem. Že jsem se mýlil, nevyčítám sobě, ale svým spoluobčanům.
Stejně tak nelituji toho, že jsem před minulými Evropskými volbami vehementně podporoval Jana Kellera. Byť někteří z nejbližších lidí vědí, že jsem své nemalé pochybnosti měl, přesto jsem stále přesvědčen, že si můj oblíbený vysokoškolský učitel na základě své předcházející dráhy takovou příležitost zasloužil. Osobně to beru tak, že svůj díl spoluodpovědnosti a pokání musím přijmout až za to, jak s ní naložil.
Pak jsou ale omyly, které si člověk zpětně vyčítá, protože cítí, že se na někom dopustil křivdy. To se mi myslím nestalo mnohokrát. Jako největší omyl tohoto druhu prožívám ten poslední. Pokládám za něj způsob, jakým jsem před loňskými volbami zacházel s Piráty. Napsal jsem o nich mimo jiné, že „nejsou politickou stranou, nýbrž emocí; chcete-li volit Piráty, jděte volit Stranu zelených“.
Vycházel jsem ve svém názoru z toho, že Piráti patří k zástupu bambulů, kteří nejsou schopni odlišit, v jaké míře jsou pro naši zemi nebezpečné starší politické strany, od fatální hrozby, již představuje politické hnutí ANO. Je také pravda, že Piráti sami mi to svým vystupováním před volbami neusnadňovali. Podezíral jsem je, že po volbách, budou-li mít tu možnost, velmi rychle se v důsledku směsi naivity a oportunismu ocitnou s Babišem pod jednou duchnou.
Jelikož je mým dlouhodobým přesvědčením, že pro setrvalý úpadek české politické kultury jsou horší zklamávané naděje nežli potvrzované obavy, byl jsem na ně o to přísnější. Zpětně si říkám, že jsem měl brát mnohem zodpovědněji znamení, že mohou obstát, jichž se mi dostávalo.
Silně na mě tehdy zapůsobilo, že na naše akce v rámci turné Žlutého barona chodili ze zástupců všech politických stran nejčastěji právě místní členové Pirátů. Přišli obvykle v pirátském tričku, v rámci besedy po filmu se nijak nevnucovali, ale bývali aktivní, obvykle položili otázku či přednesli poznámku, které nikdy nepůsobily nepatřičně. Říkal jsem si už tehdy s obdivem, že takhle má vypadat politická práce. Přesto jsem jim nevěřil.
Vzpomínám si, jak mi mou skepsi rozmlouvala moje pradávná kamarádka ještě z časů ekologického hnutí a jak se její intuitivní přesvědčení o tom, že Piráti jsou čímsi jako Občanským fórem dneška, rozbíjelo o útesy mé chladné rozumové analýzy, že ve vztahu k Babišovi selžou úplně stejně, jako selhala Rekonstrukce státu. Adélo, pravdu jsi měla ty, promiň.