Během života jsem se stihl mýlit v mnoha věcech. O některých omylech už vím, některé mi možná teprve dojdou časem a dalšími zkušenostmi. Na ty další ani nenahlédnu — ty musí případně posoudit jiní.

Některé z mých dětských omylů jsem odhalil záhy, například tento. Byl jsem o prázdninách v jihomoravských Vémyslicích u mé oblíbené babičky a dědečka a zašli jsme na návštěvu k jedné ze vzdálenějších příbuzných. Dostal jsem žízeň, a protože jsem se styděl si říct neznámé tetě, vkradl jsem se do kuchyně a na dřezu našel láhev s ovocným džusem.

Přihnul jsem si mocným hltem, ale v tu chvíli jsem pochopil svůj omyl: v láhvi od džusu měla tetička přelitý jar. Loknul jsem si jej požehnaně, z nosu i úst mi pak lezly i nějaké bublinky. Způsobilo to docela zděšení a přítomní dospělí mě pak přinutili vypít děsně moc vody a zajíst vše suchým chlebem.

Jiné omyly mi naopak vydržely podstatně déle. Třeba najít smíření s tím, že jsem byl od mala v dětském — a vlastně jakémkoliv — kolektivu „ten divný“, hluboce introvertní a s neobvyklými zájmy, mi trvalo až do dospělosti.

V počátcích mého aktivismu jsem si také naivně myslel, že lidem — ať už občanům, nebo vládě — stačí předat faktické informace o tom, jak ničí přírodu, a oni s tím sami přestanou. Tolik jsem byl přesvědčen, že když je přece úplně jasné, že nějaká činnost je do budoucna neudržitelná a ohrožuje další generace, nikdo soudný v ní prostě nemůže, a tedy nebude pokračovat — a ono ne!