Děti musí poznat, co je rap

Josef Patočka

Životní omyl? Jako dítě z dobrovolně ekologicky skromné domácnosti jsem dlouho nevěřil nikomu nad třicet a neposlouchal hudbu nikoho, komu nebylo aspoň šedesát. Ale nakonec jsme se s rapem našli.

Prvních několik roků na osmiletém gymnáziu bylo érou subkulturního vymezování. V dosud nerozrůzněném kolektivu, odrůstajícím dětským písním, se od ústřední části následovníků rozhlasového popu postupně začínaly odštěpovat první specifické kmenové loajality. Jako dítě ze (samozřejmě dobrovolně) skromné domácnosti ekologických idealistů, nevybavené televizorem, jsem musel být chtě nechtě již od časů Pokémánie navyklý na postavení menšiny, považované za kuriozitu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V návaznosti na neúspěšný pokus zapadnout v posledním ročníku základní školy mezi své vrstevníky projevováním patřičného nadšení z hitů moldavské disko-úderky O-Zone jsem se proto již brzy během primy rozhodl řešit svou situaci přechodem do opozice, vyznačující se především nesmiřitelným, elitářským odporem vůči všemu, co by mohlo byť jen trochu zavánět aktuální oblibou. S obdobně naladěným souputníkem jsme se stali takříkajíc frankfurtskou školou naší třídy, vždy připraveni snést záplavu okázalého pohrdání na všechny slepé otroky trendů.

Alternativa se nacházela v minulosti. Co bylo populární tak dávno, že si to nikdo nepamatuje, musí být přece čisté, neposkvrněné, autentické. Tak se stalo, že jsme brzy nevědomky propadli vlastní prefabrikované verzi kmenové identity, odvozené z vyprázdněné skořápky vnějškových projevů kultury šedesátých let. Náš vkus možná dál řídila hitparáda, alespoň ovšem hitparáda padesát let stará.

V tom spočíval náš nárok na sladký pocit vyhraněné odlišnosti a vytříbeného vkusu. Aniž by nás napadlo, že to nikoho už dávno nebude ani v nejmenším pohoršovat, nechali jsme si narůst dlouhé vlasy a dali se do vykopávek. Beatles, Doors, Animals, zaprášené kazety po rodičích, nesmělé pokusy o zvládnutí kytary. „Nikdy nevěř nikomu, komu je přes třicet,“ říkal náš hrdina John Lennon. „Nikdy neposlouchej nic, co nahrál někdo, komu je pod šedesát,“ znělo naše posvátné heslo.

Zatímco obdobně nepočetné pankáče a metalisty bylo ještě při troše dobré vůle možné považovat za jakési zbloudilé příbuzné, samozřejmým nepřítelem se zdáli být posluchači rapu, s patřičným znechucením označovaní jako ‚hopeři‘. Stupidita placatých čepic a značkových teplákových souprav v našich očích věrně odrážela domněle všeobecnou hloupost nařvaných, nevkusně sebeoslavných textů, tupě deklamovaných Eminemovými epigony do unylých rytmických sekvencí.

Vrcholnými vítězstvími v kulturní válce středoškolských let tak byla krádež jedné kšiltovky během ohňostrojů na brněnské přehradě. A zejména pak postupná, zato ovšem dokonalá, konverze jistého obdivovatele Tafroba s Marpem v neobyčejně talentovaného bluesrockového kytaristu.

Následovat imperativ SuperCrooo z titulku a „poznávat, co je rap“ se mi tak začalo dařit až s výrazným zpožděním - na vysoké škole. Nadešla doba post-ironického nadšení z textů sice bezostyšně sexistických a agresivních, jejichž šokující urážlivost byla ovšem svého času podstatně účinnějším totálním útokem na českou popkulturu, než kdy mohl být jakýkoli útěk do hipíckého snu o „zlatých šedesátých“. („Kráčím proti smrti. Ve filmu útěk na planetu ryb hraju hlavní roli. Máme tu problémy se scénou, kde končí Sagvan Tofi s hlavou pod mojí károu… idiot nechce zhebnout… nedokáže pochopit, proč se tahle scéna točí jenom jednou…“)

Zdi předsudků byly konečně strženy a rap se stal součástí mých stravovacích návyků v rámci nově získané schopnosti kulturního všežravectví. Pod zdánlivě jednoduchou záplavou žánrových, vychloubačných textů o vlastním úspěchu, o autech, zlatých řetězech a ženách ponížených do pozice módních doplňků se objevil mnohoznačnější obraz.

Na rozdíl od Any Tijoux autor svou první kšiltovku našel na Priglu, tu druhou pak v nádražce. Repro DR

Přestože i tu kšiltovku — tentokrát nalezenou v nádražní restauraci — jsem nakonec začal nosit, zůstávám především sympatizujícím amatérem. Většinu oblíbených kusů znám od lépe orientovaných přátel a stěží rozeznám rozdíl mezi grimem a trapem.

Ale naučil jsem se vedle (leckdy provinilého) potěšení z textů o životě atlantských či londýnských „gangstas“ a nadneseného machrování českých frajerů kolem Huga Toxxxe a Jamese Colea cenit rap i za to, že může být svébytnou poezií vycházející zdola, z žité zkušenosti — jakousi lidovou písní jednadvacátého století. A že proto může být obdivuhodným nástrojem osvobození.

Tak jako v následujících příkladech. Raz, dva, tři, čtyři, pět.

Contador: Koliště

Jediný a legendární „cyklofašistický“ track neznámého brněnského rappera nechává s charakteristicky brutální „urbanovskou“ nadsázkou explodovat mezi cyklisty často sdílenou zuřivost z existenčního ohrožení automobily. Tajemný Contador se svým pět let starým očistně zběsilým textem stal jakýmsi Hastrmanem brněnské cyklistické komunity.

Zkus ve městě řídit kolo,

jedeš tam kde máš — není tam místo!

Tak nečekám až se setmí, stojíš na červený — urvu ti zpětný!

Rize Up Soundsystem feat. Big Narstie: We need a Change

Černošský rapper Big Narstie intervenoval do loňské předvolební kampaně ve Velké Británii trackem nahraným spolu se soundsystémem Rize Up pro levicové hnutí Momentum. Jeho text se přitom o předsedovi britské Labour Jeremym Corbynovi ani výslovně nezmiňuje. Vyjadřuje prostě hněv nejmladší generace Britů na systém, který jim nedokáže nabídnout žádné vyhlídky a jasně říká: potřebujeme změnu!

Všechny ty boje, kterýma jsem si musel projít

kvůli barvě svý kůže…

O bydlení, o práci…

Žijem z ruky do huby

a politici neudělaj nic, protože chudý děcka je nezajímaj.

Ana Tijoux feat. Shadia Mansour: Somos Sur

Jedna z nejslavnějších chilských rapperek, dcera uprchlíků, kteří utekli před Pinochetem do Evropy, se ve svých poetických textech nezdráhá kritizovat ekonomickou nerovnost a neoliberální politiku a dávat hlas naději utlačovaných na lepší svět. Na svém posledním albu Vego pozoruhodně experimentuje s latinskoamerickými hudebními motivy. K jednomu z vlajkových tracků Somos Sur („Jsme Jih“), jehož refrén je věnován všem umlčeným, všem opomíjeným, všem neviditelným, přizvala v sympatickém gestu palestinskou rapperku Shadiu Mansour.

Hudba je rodným jazykem světa,

je oporou našeho bytí,

chrání naše kořeny,

spojuje nás od veliké Sýrie, přes Afriku až po Latinskou Ameriku...

Čavalenky & Bukajs: Už mňa z teho bolí hlava

Duo romských MC‘s ze slovenského Záhorí, jehož první polovina je známější tracky jako „Chlapci na ulici“ a „Stereotyp“, ve starším kusu dává průchod frustraci z doby, nikoli náhodou podobnou té pociťované chudými a vyloučenými lidmi všude.

Z tehoto systému už mi je špatně,

výučné listy sú piču platné.

Toto je pro tých co nehleďá a utrácajú,

pro tých, kterých nebaví dívat sa iba do výkladu…

Ne, toto patrí tým, co sa nevedeli zmestiť do kože,

protože málokdo ti pomože, hlavně že ťa pošle za mreže, krádeže, remeslo slovenske mládeže…

Fakné: Strach

České trio Fakné podniklo v průběhu „horkého léta“ nacionalistické paniky roku 2015 akci, která si podle mě získala nepatřičně málo pozornosti a uznání. Svůj text o strachu a nenávisti přišly vyzpívat davu Okamurových příznivců na Václavské náměstí přímo do tváře. „Ukažte nám kozy,“ reagovali všichni slavní ochránci „našich žen“. „Vy milujete islám!“ - „Ne, já miluju lidi, ty vole!“

Takže teďka pěkně na vostro,

žádný ty schovávačky ani sluníčkový sračky

podívej se do svýho rodokmenu,

jsi poloněmec a podvraťák,

co ho dusí strach,

co ho dusí strach, co ho dusí strach…

    Diskuse
    Jestliže autor chtěl dokázat, že i hudební styl zvaný rap může mít kvalitní, hlubokomyslné texty, pak je sotva možno konstatovat, že by se mu podařilo za pomoci předložených ukázek tento důkaz v dostatečné přesvědčivosti předložit.
    A to se autor tak snažil, pane Poláčku.
    Pravdou ovšem je, že drtivá většina rapových textů jsou buď banality, nebo onanie (mysleli jste, že jsem nula, ale já jsem king, mám prachy, auta a děvky...... bla bla bla)

    Podle mě je problém zcela opačný - děti neznají a neposlouchají nic než rap (popř. mainstreamový popík).
    Kolik z nich ví, jak vypadá, funguje a zní hoboj nebo fagot?
    Kolik umí popsat symfonický orchestr, největší evropský hudební "vynález", ke kterému se jiné civilizační okruhy ani nepřiblížily?
    August 11, 2018 v 8.44
    Mně se namátkou vybavilo několik starších písní z 60. a 70. let, v nichž se také vyskytovalo mluvené slovo - recitativ se tomu, tuším, říká. Možná ty texty také nebyly nijak zvlášť hlubohomyslné, byly spíš romantické.

    Sbohem, lásko (V. Matuška):
    "Já nevím, kde kde se to v člověku bere,
    ten neklid co ho tahá z místa na místo,
    co mu nedovolí, aby se usadil, aby byl sám se sebou spokojenej, jako většina ostatních.
    Aby dělal jen to, co se má,
    a říkal, jenom to, co se od něj čeká.
    Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě,
    vážně, fakt."

    Eldorádo: (V. Matuška)
    "Protože my už dávno víme, že nad zlato a bohatství je moudrost a uvážlivý čin,
    že Eldorádo není kdesi v dálce, ale docela blízko - v našich srdcích a v našem myšlení.
    A že jeho pravé jméno je svoboda, pravda a porozumění.
    Nosíme je v sobě a ptát se na ně je naše přirozená povinnost".

    Přátelství: (P. Rezek)
    "Je jenom několik takových slov...jsou prostá,
    vzácná a nezbytná..
    Někdy je vyslovujeme příliš často...
    a pak se nám zdají být všední
    a obyčejná. Ale ten, kdo alespoň jednou
    poznal jejich pravou cenu
    jim už nikdy neukřivdí...
    neboť jejich cena
    je cenou a smyslem
    našeho života..."

    Kam se poděla romantická generace?
    "Vítr je odnesl, vody sebraly..." řekl by pan Poláček.
    PK
    August 11, 2018 v 9.3
    Tyhlety "romantické" recitativy jsou ovšem ryzí, krystalicky čisté kýče.
    Zlatý rap!
    August 11, 2018 v 9.13
    To je možné. Já jsem už víckrát napsala, že umění nerozumím.
    JP
    August 11, 2018 v 12.32
    Léta šedesátá a dnešek
    Ano, paní Hájková, opravdu se těm mluveným pasážím v písničkách tehdy říkalo recitativy.

    A už tehdy to bylo kontroverzně diskutováno. I když si nejsem jistý, jestli se ty kontroverze týkaly obsahu, anebo formy. Čili toho, jestli to mluvené slovo v konkrétním případě zavání kýčem, anebo jestli jenom toho, že to mluvené slovo jako takové se do zpívané písně nehodí.

    Ponechme teď formu formou, ta pro nás není důležitá. Rozhodující je ta otázka kýčovitosti.

    Shodou okolností zrovna v minulých dnech televize reprízovala hudební pořady z let šedesátých "Album Supraphonu". Byl to vždy roční průřez nejpopulárnějšími písničkami té doby, od roku tuším 1963 do roku 1967. Zčásti z pocitu nostalgie (byly to písničky mých dětských let) jsem si to poslechl a shlédl.

    Napřed obecně ke kvalitě tehdejších písniček: naprosto rozdílná. Jako je tomu nejinak i dnes. Byly tam "slaďáky", které byly těžko snesitelným kýčem už tehdy; ale byly tu i svěží, s chutí a s jiskrou, a někdy s opravdovým spiritem udělané a zazpívané písničky, jako například "Hvězda na vrbě", s jedinečnou poetikou, jakou je dnes už sotva možno ještě někdy zažít.

    "Kdo se večer hájem vrací
    ten ať klopí zraky
    ať je nikdy neobrací
    k vrbě křivolaký..."

    A byla to právě tato hudební poetika, která byla osobitým znakem české písňové tvorby šedesátých let; byl to takový malý český písňový zázrak, který jsme tehdy jen zčásti dokázali opravdu docenit.

    Zajímavé bylo pozorovat takto ve zkráceném či zrychleném přehledu ten vývoj šedesátých let: jestliže v prvních letech ještě převažovaly písničky "důstojné", konzervativně laděné, zpívané zpěváky-sochami, téměř bez jakéhokoli pohybu - pak s přibývajícími léty začaly nastupovat písničky svěží, s dynamičtějšími rytmy, kde i zpěvák mohl pohybem mnohem více vyjádřit svou osobnost a podtrhnout charakter zpívaného.

    Ale srovnejme si teď tu tehdejší písničkovou tvorbu jako celek s dobou dnešní, a jmenovitě s tím rapem. Tady se nám totiž okamžitě vyjeví jeden zcela propastný rozdíl - nejen v tom jaké si dělaly a poslouchaly písničky, ale mezi tehdejším světem a tím dnešním vůbec.

    Jak řečeno, ta šedesátá léta měla (ještě) svou poetiku; zatímco je to právě tato tehdejší poetika, která dnešní generaci nevyhnutelně připadá jako nasládlý kýč. Dnešní generace své pocity chce vyjadřovat bezprostředně, úderně, rebelantsky - a to všechno v nejčistší, nejryzejší formě poskytuje právě rap.

    Tento rozdíl je příliš propastný, nežli aby se nechal vysvětlit jenom klasickým rozdílem generačním. Ty příčiny budou zřejmě poněkud hlouběji.

    Jde o to, že ta šedesátá léta - to byla stále ještě léta naděje. I když mládež tehdy také už revoltovala proti zkostnatělému světu dospělých, přesto i ona žila tou nadějí, že je možno vytvořit lepší, pravdivější, autentický svět.

    Zatímco ten svět současný - ten už ztratil prakticky veškerou naději. Někteří rezignovali, někteří se proti tomu stále ještě bouří; ale tento akt odporu je už vlastně jenom čirou destrukcí, je to jenom projev ryze individuálního rebelantství. Vykřičeného pokud možno co nejhlasitěji a co nejdivočeji. Rapper už nedoufá, že tento svět se dokáže polidštit; a sám se nijak nenamáhá ho polidštit. Rapper už jenom svou životní frustraci s pokud možno největším rámusem vykřikuje do světa. Jako by svět skutečně už plně rezignoval na dosažený stupeň civilizačního vývoje, a vrátil se do dob divošských, kdy jediným "kulturním" projevem byly údery buvolí holení do hrubě seříznutého bubnu potaženého opičí kůží.

    Šedesátá léta, to byla léta hledání - a vytváření - svobody; dnešní rapper svobodu jako takovou ve skutečnosti už vůbec nehledá, on hledá jenom zcela okamžikový pocit uvolnění vnitřního napětí, tím že vykřičí svůj niterný pocit zhnusení.

    Takže jestliže se - především z pohledu dnešní generace - na tu písničkovou tvorbu šedesátých let můžeme dívat s nadhledem, až i s určitým úsměškem jako "ne dost tvrdou", či dokonce až kýčovitě nasládlou - přesto přitom nezapomínejme, že tehdy to byla ta poslední doba, kdy ještě bylo možno s určitým právem věřit v příchod lepšího světa. A lepšího člověka.
    August 11, 2018 v 12.42
    No, ale jestliže ten dnešní svět je tak strašný, že to někdo vidí tak, už není žádná naděje ho polidštit, proč tedy ze světa neodejde? Proč, když se ve světě už nedá žít, z něj neodejde a místo toho raději vykřikuje svůj niterný pocit zhnusení? To nemá logiku.
    Vypadá to spíš, jako by si přece jenom myslel, že vykřikováním niterného pocitu zhnusení svět nějakým způsobem napraví.
    MP
    August 11, 2018 v 18.25
    Evě Hájkové
    Když se podíváte na ty texty, které cituje JP, tak se tam nemluví o znechucení světem, ale společností. Tedy ten jediný rapově autentický, romský ze Slovenska.
    Zařizují se po svém a nemají potřebu vysvětlovat či očekávat něco od těch, kdo jsou v té z..né společnosti etablovaní. Nemají důvod respektovat je ani jejich hodnoty. Ano, mohli by to říkat onačeji, třebas:

    A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
    tak slinám světa nastavil bych líc
    a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou
    své tělo šel bych prodat do ulic.

    jenže oni žijí oproti zběhlému studentovi Františku Gellnerovi tam, kde je prostituce příliš často poslední zdroj obživy a tak to nemůže být gesto.

    a ovšme , mohli by mluvit o změně, připustit, že

    V životě třeba účast mít,
    k nějaké přidat se straně,
    a svoje srdce nastavit,
    dobře mířené ráně.

    Jenomže tohle vyklouznutí je vlastně dost laciné, revoltují prostě tím, že přežívají. Proč by měli odcházet ze světa jen proto, že nás svým přežíváním zneklidňují?

    Jinak, nic naplat, Josef Patočka je ideolog a vybral si plakativní text Somos sur, ve své plakativnosti přes ideologickou správnost až běda kýčívitý a mnohem povedenější, ale právě jen citační použití rapu ve Fakne.
    August 11, 2018 v 19.3
    Naštěstí je nikdo nemusí poslouchat.
    MP
    August 12, 2018 v 10.21
    Evě Hájkové
    To máte pravdu, ale pak bY jim také neměl doporučovat odchod ze světa.
    + Další komentáře