„Vyzýváme všechny účastníky, aby okamžitě opustili Tiergarten a odebrali se do svých domovů. Akce je zrušena kvůli počasí. Opakuji, vyzýváme všechny účastníky, aby okamžitě opustili Tiergarten a odebrali se do svých domovů,“ úřední hlas zní jak z jiného světa.

Radost utichla. DJové, kteří dosud obšťastňovali hudbou po tanci toužící nohy všech národností a orientací, se chopili mikrofonů a předčítají policejní instrukce. Nebe se vzdalo nedávné ryzí modři ve prospěch temných mračen. Nepřirozeně kontrastuje s glitrovými topy a čelenkami z pavích per návštěvníků čtyřicátého ročníku berlínského Christopher Street Day, jednoho z největších happeningů za práva sexuálních menšin na světě.

Berlín je městem, které se snad více než kterékoliv jiné drží hesla „Protestuj a bav se“. Vrcholem demonstrace za toleranci jinakostí tak není odpolední pochod, ale burácení sedmi multižánrových pódií rozesetých za Braniborskou bránou. Obvykle duhová spontaneita umlká až o půlnoci.

Teď nás vyhánějí už v sedm večer. Zmateně kontrolujeme předpověď počasí. Městu nehrozí nic většího než dvouhodinový krotký déšť. Vloni přitom pršelo už od pěti a DJové nepřestávali hrát a lidé tančit, ba všichni se zdáli pro upršené osvobození z červencového vedra ještě nadšenější.

Masírují nás první kapky. Zouváme se, nadšené příjemnou teplotou vlahých dlaždic, a přidáváme se k barevnému exodu. Ujdeme sotva pár metrů. „Slyšíš to? To je ta písnička, co jsem ti nedávno posílala! My heart is beating like a jungle drum,“ notuje si Káča spolu s pouličním kytaristou provokujícím vlhké struny na protějším chodníku.

Neváháme a přecházíme. Kolem kytaristy už mezitím vzniká spontánní rozvlněný kroužek. Požehnání k tanci od organizátorů Christopher Street Day opravdu nikdo nepotřebuje.