„Vyzýváme všechny účastníky, aby okamžitě opustili Tiergarten a odebrali se do svých domovů. Akce je zrušena kvůli počasí. Opakuji, vyzýváme všechny účastníky, aby okamžitě opustili Tiergarten a odebrali se do svých domovů,“ úřední hlas zní jak z jiného světa.

Radost utichla. DJové, kteří dosud obšťastňovali hudbou po tanci toužící nohy všech národností a orientací, se chopili mikrofonů a předčítají policejní instrukce. Nebe se vzdalo nedávné ryzí modři ve prospěch temných mračen. Nepřirozeně kontrastuje s glitrovými topy a čelenkami z pavích per návštěvníků čtyřicátého ročníku berlínského Christopher Street Day, jednoho z největších happeningů za práva sexuálních menšin na světě.

Berlín je městem, které se snad více než kterékoliv jiné drží hesla „Protestuj a bav se“. Vrcholem demonstrace za toleranci jinakostí tak není odpolední pochod, ale burácení sedmi multižánrových pódií rozesetých za Braniborskou bránou. Obvykle duhová spontaneita umlká až o půlnoci.

Teď nás vyhánějí už v sedm večer. Zmateně kontrolujeme předpověď počasí. Městu nehrozí nic většího než dvouhodinový krotký déšť. Vloni přitom pršelo už od pěti a DJové nepřestávali hrát a lidé tančit, ba všichni se zdáli pro upršené osvobození z červencového vedra ještě nadšenější.

Masírují nás první kapky. Zouváme se, nadšené příjemnou teplotou vlahých dlaždic, a přidáváme se k barevnému exodu. Ujdeme sotva pár metrů. „Slyšíš to? To je ta písnička, co jsem ti nedávno posílala! My heart is beating like a jungle drum,“ notuje si Káča spolu s pouličním kytaristou provokujícím vlhké struny na protějším chodníku.

Neváháme a přecházíme. Kolem kytaristy už mezitím vzniká spontánní rozvlněný kroužek. Požehnání k tanci od organizátorů Christopher Street Day opravdu nikdo nepotřebuje.

Déšť se mění v prudký liják. „It's raining, men, hallejulah, it's raining, men!“ burácí rozskákané publikum spolu s kytaristou, který se kultovní píseň z filmu o Bridget Jones naučil za asistence internetu na žádost posluchačů přímo na místě.

Kytarista oznamuje, že už pro neukázněnost kapek končí. Pokračujeme na Potsdamer Platz, na jedno z mála míst, kde se dosud tyčí zbytky Berlínské zdi. V devadesátkách se to tu proměnilo v jedno z největších stavenišť Evropy. Z blyštících se administrativních sídel tu dnes shlížejí na zem obchodní centra, luxusní kavárny či hotely, koncerny jako Sony nebo Deutsche Bahn.

Od nalodění do metra a pokračování do klubu nás ale opět odrazuje hudba. Tentokrát už nejde o nevinně znějící zvuk kytary, ale o techno. Není to rozhodně nejlepší techno na světě. Primitivní rytmus neohlušujícího zvuku. Ale je to tady.

Anonymní svobodomyšlenkář bez váhání poručil bednám v jedné z nejnechutněji načinčaných čtvrtí široko daleko. V podloubí mezi průhlednými krychlemi a cenovkami nosícími astronomické sumy. Spontánní místo pohybu a svobody, kterému dal vyrůst déšť a které je svou podstatou daleko berlínštější než Christopher Street Day.

Odkládáme tašky a poskakujeme rozjíveně u beden. Spolu s nádhernou dredatou indiánkou, co má vlasy a srdce plné květin a kolem boků ledabyle uvázaný batikovaný duhový šátek. Nebo rockově vypadajícím trans mužem černě namalovaných rtů, co transparentem demonstruje: „I have a lipstick but I am a boy. I have a pussy but I am a boy.“ A stejně tak se zcela ordinérně vypadajícími lidmi.

Tak jako Christopher Street Day na rozdíl od Prague Pride nevyvolává potřebu kohokoliv proti dni radosti protestovat ve jménu konzervativních hodnot, ani tato minimalistická občanská neposlušnost v nikom nevyvolává jinou reakci než úsměv. „Nemůžu být šťastnější,“ povídám Káče.

Jenže přes energii sdíleného teď se našimi hrdly plíží žízeň. V kapse posledních pár drobných. Litr a půl vody vyjde v okolních obchodech třeba na dvě eura. Rozhlížíme se a při přemýšlení, kde nás v této nehumánně developerské čtvrti číšníků v kvádrech nechají natočit si na záchodě vodu do PETky, propukáme v zoufalý smích.

„Vidím já snad hotel Ritz?“ hází na mě potutelným obočím Káča. A vskutku, přímo za našimi zády vine se červený koberec až ke kolenům pyšných dveří hotelu The Ritz Carlton. Měkkost jeho postele si můžeme užít už od dvě stě eur za noc pro jednu. „Rozhodně si jdeme pro vodu do Ritzu!“ zavelím.

Předešlou noc jsme strávili venku a ranní hygienu jsme absolvovaly ve věru zeleném rybníčku, až to bylo spíš ke škodě než ku kráse. Ošuntělé a bosonohé, žluté slamáky, co nám darovala ulice, na hlavě. Káčiny technařské maskáčové kraťasy se vyznačují kolonií děr na zadku. Já mám sice jakž takž celistvé oblečení, kde jsem však přišla k zabláceným kolenům, zůstává mi záhadou.

Jen co dobýváme červený koberec, se nám do týla zabodává nedůvěřivý pohled portýra. Těžké dveře hbitě otevíráme samy, než nás stíhá vyhostit. Uvnitř samý mramor čistší než pleť novorozeněte a nepokorné antické sloupy pro penězi oplývající zbožštěnou klientelu. Rázně se ubíráme k recepci, koutky úst rozcukané v předtuše reakce.

„Prosím vás, mohli bychom dostat vodu?“ zkouší to Káča. „Jistě, lahvovou?“ rozzáří se bez náznaku překvapení sympatická tvář upravené recepční. „My svou láhev máme. Nemůžeme si ji zde jenom dotočit?“ šermuje Káča pomačkaným plastem.

„Jenže my tady nemáme záchod,“ vysvětluje recepční bezelstně. „Jenže my nemáme čím zaplatit,“ oponuje Káča a krčí smutně obličej. „Vždyť taky nemusíte platit,“ vrtí bez váhání hlavou recepční, otevírá sousední kumbálek a podává každé z nás půllitrovou PETku neperlivé vody.

Na zem nám padají všechny čtyři čelisti. „Děkujeme!“ „Jste strašně moc hodná!“ „Strašně moc děkujeme, jste strašně moc hodná!“ předháníme se žasnouce v projevech vděčnosti. „Chápeš to?“ kulím na Káču oči. „Vždyť jsme si šly pro výsměch!“

Ihned za červeným kobercem Káča pokleká a líbá berlínskou zem. Zem uduněného města, které přes lesk a jeřáby nadále patří lidem. O vodu se samozřejmě dělíme s ostatními. A když v deset večer vzpurnost repráků utichá, jedeme za někdejším kurdským uprchlíkem z Iráku, který se jmenuje Brva a který je úplně nejhodnější a nejroztomilejší na světě. Tančíme, dokud se nerozeštkají první ranní ptáci. Nebo možná i o něco déle.